Vzkaz extrémistům

Nejsme psi,
už jen proto, že hryže nás,
když nemáme zaplacené účty.

Nejsme psi,
ač zuby občas ceníme,
to proto, že se trochu bojíme.

Nejsme psi,
i když panáčkujeme,
aby nějaký evropský či jiný soused,
hodil po nás buřta kousek.
(často bez masa)

Nejsme psi,
ač náladu máme často pod psa.
(Nedivte se, když čtvrtstoletí co čtvrtstoletí nezbývá nám nic než zalézt; a ani neštěknout.)

Nejsme psi,
i když na špek často skočíme kdekomu.
(Za to může ta naše povaha dobrácká.)

Nejsme psi,
ač štěkáme, jakmile co jinde vidíme,
hned nemáme.

Nejsme psi,
totiž každý u nás jako doma může býti;
to proto, že teritorium žádný
-- jak tomu jinak u psů bývá --
nestřeží si.

Nejsme psi,
ač někteří už se naučili:
štěkat, trhat, kousat,
močit na patník, fenám a psům čichat k zadku;
aby pak v nestřeženou chvíli
urvali si z čerstvého chleba
oblíbenou ještě horkou patku.

Nejsme psi,
ač Švejky rádi míváme
a z jejich rukou
klidně i prodat se necháme.

Nejsme psi,
i když na dobroty nás stále častěji vábí.

Nejsme psi,
ač nutí nás po krku jít si.

Nejsme psi,
je to jasné, zatím ne!