Blecha z kožichu

 
 
                                                                       BLECHA Z KOŽICHU

     Náš pes odněkud přitáhl blechu. Ne, že by to bylo něco zvláštního, ale tahle byla mnohem čipernější, než všechny její předchůdkyně dohromady. Jen jsme ji objevili, opustila svůj huňatý zdroj potravy a objevila se na křesle, pak na gauči, na stolku, opět na gauči a kam ona, tam my. Honila nás z místa na místo po celém obýváku, zjevovala se co chvíli někde jinde a pravděpodobnost jejího výskytu se zdála být kdykoliv kdekoliv. Něco se při tom zvrhlo, jistě, ale kdo by dbal o převrácenou stoličku, pár židlí a stržený obraz, když je hnán jedinou vidinou: blecha nesmí přežít! Napínavé chvíle, kdy jsme hledali, kam se zase poděla, jenom zvyšovaly naši loveckou vášeň. Pes po nějaké době váhání usoudil, že jde o hru a zapojil se. Strhl potah z gauče a za mého nechtěného přispění převrhl křeslo. Šlo o samé banality, ale jejich součet dával jasně tušit, že je u nás živo. Na obrátkách děj získal, když se nám podařilo porazit vázičku s květinami. Pugétek se vykutálel a po stolku se rozlévala loužička. A v loužičce blecha. Snad skočila rovnou do ní, nevím. Mohl být konec, žena se po ní vrhla opravdu hbitě, ale pes byl rychlejší. Zřejmě považoval kytici za výzvu k aportu a podle toho jednal. Mezi rozžižlanými kvítky však už nebyla blecha k nalezení, ani kolem stolku, nikde. Zmizela.
      „Musí tu někde být, vždyť nemůže skákat,“ hořekuje žena, „je přece mokrá!“
      „Třeba uschla,“ ozvalo se tence s nadějí v hlase ode dveří a mě napadlo, že nemusí být vždycky radost mít rozumné dítě. Z výrazu mé manželky bylo znát, že ji napadlo totéž. Očividně v sobě dusila spoustu jizlivých výpadů a mně bylo jasné, na koho se sesypou. Dítě není kvalitní terč, o psu nemluvě, a jiný hromosvod než já se tu těžko objeví.
     Za tohoto stavu věcí náhle přišel švagr. Je tu napůl doma; nezvoní, neklepe, otevře si a vstoupí. Většinou se ani moc nerozhlíží; nyní ano:
      „Co to děláte?“
      „Chytáme blechu.“
      „Cvičenou?“
      „Né, blboune, vokovanou!“ zavřeštěla jeho sestřička nepříčetně.
      „A co jí chcete?“.
      „Chcem ji vrátit tomu psovi.“
      „Venkoncem je jeho,“ blbne švára neochvějně dál a jde si pro pivo do lednice. Může, dává si ho tam.
     Je to poprvé, co jsem slyšel svoji ženu tolik křičet. A že se dokáže tak rozezlit na svého bratra by mě vůbec nenapadlo. Jejich hádky nepřekračují meze sourozeneckého hašteření, a když se do sebe opravdu pustí, urážejí se na úrovni, na kterou já nestačím. Častují se citáty klasiků a úryvky ze světových děl, protože jsou oba intelektuálové. Vzpomínám si, jak těžce se švagra dotklo, když mu jednou moje žena jakýmsi zpitvořeným hláskem řekla: „Temže, pane.“ Zpětně se jim pak vůbec nepodařilo vypátrat, co vlastně vedlo k tomu, že tato dvě slova z Války s mloky měla takový účinek, ale švagr tvrdí, že si dodnes umí vybavit, jak tvrdě na něj dolehlo, co si o něm sestra vlastně myslí.
     Teď tedy usedá s pivem ke stolu a dveřmi nahlíží do pokoje. „Kvůli bleše přijít o útulnej domov…“
      „Tohle je útulnej domov! Takhle vypadá útulnej domov! To vaše načinčaný terárium…“
      „Není to ona?“ přerušil ji a z povzdálí ukazuje na něco na stole.
      „Copak je máme pojmenovaný?“
      „No… jestli jich tu máte víc, tak nemůžete chytat takhle každou extra, kvůli každý zpřevracet kvartýr…“
      „My si to tak necháme, než vybijem všechny,“ stále poprskává žena, ale jde se podívat. Já samozřejmě také. Fascinovaně hledíme na flíček, k němuž se pomalu blíží švagrův nehet. Flíček náhle zmizel a objevil se o kus vedle. Blecha opravdu oschla. V tu ránu do ní manželka bácla Velkou kuchařkou, kterou z ničeho nic vyčarovala kdoví odkud. Nevím, jestli byla blecha na místě mrtvá, ale rozhodně jí to zpřeráželo všechny hnáty. Ona tím snad blecha přestane slyšet či co, ale to si možná pletu s cvrčkem, ten taky skáče. Tahle blecha tedy už neskákala a v příští chvíli ji žena drtila mezi nehty.
      „Nás budeš učit chytat blechy! Kdyby se nějaká ukázala u vás, tak ji ta tvoje fiflena vyzmizíkuje i s tím vaším ňafikem.“
     Pomalu to začíná vypadat, že pouze zablešená rodina má nárok na společenské uznání. Označení fiflena bylo však pro tu dobrodušnou dámu, o níž byla řeč, velice nespravedlivé. Je to růžolící boubelka, opravdu poněkud úzkostlivě čistotná. O blechách má z doslechu pouze jakousi neurčitou představu, že se líhnou ze špíny. U nich by se nic takového stát nemohlo, nebylo tam smítko prachu a jejich pudlík ani nedostal příležitost omést se kolem nějaké nečistoty. Dosud nebylo důvodu vysvětlit jí, že i každá blecha musí mít maminku a tatínka, ostatně by tomu možná ani nevěřila. Dobře ví, že si z ní známí rádi utahují, a nezbaští tedy kde co. Důvodem tohoto utahování je ovšem právě její prostoduchá důvěřivost. Jednou se například ptala mé ženy, kde se dá koupit ten plesnivý sýr.
      „No přece v bazaru, když je plesnivej,“ povídá ta moje.
      „V bazaru?“ obrátila se s udiveným úsměvem k svému manželovi.
      „Jo,“ on na to, „a ten děravej tam maj taky.“
     Tak to jen abyste věděli, o kom je tu řeč.
     Teď se u nás uklízí. Není to problém, nic se nerozbilo, loužička je utřena a blecha mrtva. Z napětí mezi oběma sourozenci je však zřejmé, že za chvíli budou vzduchem lítat citáty a aforismy. To není nic pro mě, a protože u toho nemusím být, jdu si popovídat se svým rozumným dítětem, dokud je tu ta možnost. Jestli z něj bude intelektuál, nemusel bych pak už dostat příležitost.