Skvělá náhoda se smutným koncem

S Markétkou si točíme vlasy, upíjíme víno.
Jdeme zapíjet moje narozeniny.
Koukám se na sebe do zrcadla, s loknami jsem jiná.
V hlavně mi proletí myšlenka, že bych chtěla vidět Martina.
Nevím, je to silný, od srdce.
Myslím na něj poslední dobou víc a víc.
A ten sex s ním.
Nikdy jsem neměla lepší!
Uculím se na svůj obraz, přetáhnu rty rtěnkou a vyrážíme juchat.

V baru je narváno, vůbec nevadí.
Kamarád Pavel nám představuje jeho kamarády.
Koloušci, fakt mě přitahujou starší.
S Markétkou tancujeme, občas se od sebe odpojíme.
Vyjíždíme po mě klučina, milej, usměvavej.
Nechávám se, je to milý.
Slavím pětadvacet, jsem opilá, tak mi to lichotí.
 U baru si objednávám dvojku červenýho a když se otočím, sedí tam ON!
Naše oči se střetnou a já jsem tak jako před rokem.
Jen s rozdílem, že teď něco cítím, co tam loni nebylo.
Široce se na něj usměju a jdu za ním.
Pusa a doteky.
Nemůžu tomu věřit, že tam je!
Že jsem ho chtěla vidět a on se tam objevil.
Už se od něj nehnu a sama se divím, že se mnou jede domů.
Chlapi si domů netahám, spíš je to naopak.
Ale chci ho, chci být s ním!
V ložnici na sebe vteřinu koukáme, on jeho hlubokým hlasem do ticha řekne: chci tě.
Božský sex, po kterým se mi stýskalo.
Už jsem zapomněla, jak krásný je se vzbudit a být do někoho zamotaná.
Jednu ruku měl na mým boku, druhou propletenou mezi mými prsty.
Políbil mě na krk. Mám chuť zavrnět.
Culíme se jak rarášci a dobrý dvě hodiny mluvíme.
Trošku mi vyčetl tu loňskou rozcházecí esemesku.
Bráním se.
Ale prosím tě, vždyť jsme jen souložily! Když jsi odjel domů, tak si nikdy nenapsal.
Na dobrou noc, třeba. A já nejsem stíhačka, abych ti vypisovala a doprošovala se.
Zkoumavě na mě kouká. Ty jsi rozumnější, než jsi byla.
Rukou sjíždí pod peřinu a já dělám to samé.
Po další kole, mu jdu udělat snídani. Donesu mu ji do postele, a válíme se dál.
 Jen pak řekne, měl bych si zapnout telefon. Eva mě zabije.
Naprázdno polknu a čekám. Zapíná telefon a ten nepřestává oznamovat příchozí esemesky.
Usmívá se, čte je nahlas. Zvedni mi to kurva! Volá mu, vypíná zvuk, jakoby se nic nedělo.
Je mi hrozně, ale nedávám nic najevo. Tak jak to umím.
Usmívám se, ale uvnitř křičím, že takhle to být nemělo.
Hladí mě po vlasech, něžně líbá a vím, že je to hnusný, ale přeju si aby neodešel a byl se mnou.

Jdeme ruku v ruce, sedneme na kafe, zapálíme cigaretu a mluvíme.
Telefon mu pořád zvoní – měl by jsi to vzít. Řeknu konečně.
Omlouvá se, lže. Tohle mu nesežere.
Švihne mu s telefonem, jen se usměje. Další esemeska – nevěřím ti ani slovo.
Jo, děláš dobře holka, řekne telefonu a zapálí si další cigaretu.
Ptá se co dělám v pátek, dnes jede domů, za tátou – rybářem jak si správně pamatuju, což ho překvapuje.
Rozloučíme se polibkem, drží mě za ruku. V pátek?
Ozvu se.
Trošku ironicky a nadsazeným úsměvem odvětím. Jasný, ozvi se.
Stiskne mi ruku – Ozvu se. Políbí mě a odchází.
A jako už několikrát před tím vím, že já jsem nic.
Že se vrací ke své slečně a v pátek se neozve.
Nasadím sluneční brýle, trošku se cestou zalykám.
Ale nacvičený úsměv, nikdo neprokoukne a pro všechny jsem ta věčně usměvavá holka.
Co prostě nebrečí, jen se bojím, že to už dlouho nezvládnu dělat jak jsem v pohodě, když se cítím tak strašně sama.