Zbožné přání

>Otče můj, děkuji ti!<

>Děkuji za všechno, co jsi mi dal, co jsi pro mě udělal. Děkuji ti za lásku, za život, za sílu být v tvé blízkosti, za trpělivost, jež nemá mezí. Děkuji ti za to, co mě čeká, za to, co příjde.

Chránil jsi mě v těžkých chvílích, opatroval, hýčkal, nedopustil hříchu na mě samém, ni abych ublížení páchal na druhých. Každý den jsi mi poskytl chléb a vodu, tělo a krev. A nyní, … nyní se konečně i já stanu tvým pastýřem, prostředníkem mezi tebou a ovečkami. Budu rybář, rybář lidí s tvou pomocí. Neprůhledné sítě,  jimiž na jezero vypluji, rozprostřu po celé zemi…, už se těším.

Bez tebe bych byl nic, ubohým človíčkem, bez víry, bez naděje. Bez tebe by byla moje duše prázdná, hloupá, bezvýznamná. Nevím, jak vyjádřit svou vděčnost a radost z toho, že tě mám.

Děkuji ti, že mě chceš naplňovat, vést, přijmout do svého království. Děkuji ti a prosím, abys mě nikdy neopustil. Stůj při mně jako včera, tak i dnes i zítra. Nedopusť, aby tvůj hlas překřičel jiný, veď mě a já se nechám vést.

Zítra mě čeká poslední zkouška, poslední ano a naše duše, těla splynou. Chci ti své ano dát, chci ti ho říci, zítra, pozítří, za rok, celý život chci žít ve spojení s tebou. Vezmi si mě, čekám na tebe, chci být tvým služebníkem, jsem připraven. Chceš-li to i ty, stůj při mně a nikdy mě neopusť.

Nechť stane se, co má se stát.

Otče, miluji tě a budu tě milovat celý svůj život. Ty a já jsme jedno tělo, jedna duše. A tak to má být, neboť jedině ty a tvá síla mi dává chuť žít. Děkuji ti za ni a za světlo v temnotě světa. Jsem ubohý služebník, který tě prosí, aby mohl býti, co nejdéle v tvé blízkosti. Pomoz mi můj sen uskutečnit!<

>Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého – amen.<

 

     Zbožně se podíval na kříž, Ježíš na něm trpí. Kolem ticho. Je tu sám, vždycky tu bývá sám. Stoupá si. Ještě chvíli se dívá na Ježíše, je smutný. Kolik bolesti a smutku musel prožít i kvůli mně, pomyslí si, ještě jednou se pokřižuje, poklekleká, pokloní se.

     Vstává, krok, dva, a už kráčí průčelím kostela ke dveřím. Ovanul ho svěží vánek, který sem doléhá pootevřenými dveřmi. Je jaro, je květen, vzduch je naplněn vůněmi rozkvetlých stromů a květin, ptáčci na nich zpívají své symfonie, předhánějí se soutěžíce o přízeň samiček.

     Všechno je tak krásné a on to ví. Všechno toto stvořil Bůh, pro mě, pro tebe, pro nás. Je opojen nedávnou modlitbou, je opojen bytím. „Ach je krásné žít,“ šeptl se zatajeným dechem.

     Prochází uličkami, prochází nábřežími, jeho kroky jsou lehké jako jeho duše, kterou naplnila touha a poznání. Ví, že je svobodný a přesto touží být spoután neviditelnou otěží. Zítra ho čekají poslední a nejdůležitější zkoušky a poté má být služebníkem božím naplno, na celý úvazek. Těší se a i přes svěžest jeho mládí, nádheru tváří a očí, které přitahují nejedno ženské oko, přemýšlí jen o něm, pohledy žen jsou mu cizí, zůstává věrný víře, Jemu.  

     Zabočí doleva, sahá po klice, spolužáci už tu jsou. Všichni do jednoho, tak jak je zná. „Co to bude?“ ledabyle se zeptá číšník. „Jako obvykle,“ odvětí on. Netrvá to dlouho a číšník mu přináší víno.

     Pijí dlouho, smějí se, bývá tu vždycky veselo. Povídají si, vtipkují a je jim dobře. Mládí je vždy veselé a šťastné, je to jeho kouzlo a posvěcení.

      Mnohý pohárek byl už vypit a znovu naplněn. Pijí víno, božský to nápoj, ale ani jeden z nich nepodlehl kouzlu jeho, nestali se z nich vulgární, hloupí jinoši zapomínajíce na svoji důstojnost.

     Kamarád, co sedí vedle něho, vypráví na celé kolo historku o mnichovi a hadu, všichni se smějí, nehanobí tím Boha ani hada, vědí, že víra není ve slovech,  či v taláru, ale v duši. Bylo by hloupé nedokázat se smát sám sobě, své nedokonalosti, své víře.

     Je šťastný a spokojený. Miluje, a co víc dokáže člověka naplnit než láska. Rozhlíží se po místnosti, a jeho oči najednou zůstají stát, setkaly se s jinými, zvláštními. Prohlíží si postavu, které ty oči náleží, odshora dolů, zná ji a přesto ji nikdy neviděl. Pohlíží jí znova do očí, neuhnula, jasný, čistý pohled ženy. Stekná scéna opakuje se ještě dvakrát.

     Zarazil se, uvědomil si, že k jeho stavu se to nepřísluší. Nemůže se tam dívat, nechce, a přesto jeho oči nenápadně kloužou po místnosti, jen aby na chvíli spatřily ty její. Zná oči žen, kolikrát se do nich díval, ale nikdy ne tak dlouho a nikdy ho žádné neprovokovaly tak jako tyto. Ale co, na dívání přece nic není, uklidňuje se, a přesto uvnitř cítí zvláštní chvění, cití  krev stoupající do hlavy a on ví, že to není tím, co vypil, srdce buší napětím, a on cítí neznámou touhu po novém, možná zakázaném.

     Je hříšný, ví to, ale tento hřích se přece nestane! Je jen v jeho mysli. Znovu se uklidňuje. Ženy jsou krásné, ale hříšné. Hříšné ne, ale myšlenky na ně jsou hříšné. V jeho očích se zalesklo při myšlence na polibek s ní. Nechce, ale musí se na ni dívat.

     Přijímá jeho pohledy, i její oči na něj volají, čekají na ozvěnu. Jeho ozvěna je chvílemi plachá, ale jí se to líbí. Nezná ho a jak by mohla, vždyť je tu poprvé a snad i naposled. Zítra odjíždí, daleko, za prací. Co ji tam čeká? – neví, těžko říci, možná štěstí, možná láska, možná smutek, možná smrt. Je ale zbytečné nad tím dnes přemýšlet.

     Ještě včera by ji nenapadlo, že ji dnes zkříží cestu touha po muži, po polibcích, po lásce. Včera měla mužů plné zuby, ale dnes. Usměje se nad svými myšlenkami. Vzhlédne k němu, on však sklopí oči jako malý žáček, který se stydí. Je krásný, myslí si o něm.

     Co si tak o mě myslí? Přemýšlí pro změnu on. Je krásná, krásnější než všechny ženy, co jsem doposud spatřil. Bože, čím mě tak přitahuje? Proč si připadám jako dítě, které ví, že se bonbónky z vánočního stromečku nejedí, a přesto není s to odolat pokušení. Bože, ďáble, nemučte mě! Vím, v životě nás potkávají mnohé zkoušky, ale proč dnes?

     Na co myslí, že je mu můj pohled lhostejný? Líbím se mu? Chci ho, musím ho mít. Dnes, ne zítra, ani pozítří, ale teď. Zítra bude pro mě cizí, avšak dnes je mi bližší než má samota.

     Prohrábla si něžně vlasy a přitom se na něj dlouze zadívala. Všimnul si, konečně. Vzrušilo ho to, přišlo mu to nesmírně přitažlivé, erotické. Ale co je to erotika? Vždyť ji neznám. Ne, pryč s tím, nad tímhle nemůžu přeci přemýšlet. Její gesta jsou ale stejně výmluvná jako jeho oči, kterým  neunikne nic z jejích pohybů.

     Je už  osm hodin večer, kamarádi odcházejí, měl by jít i on, ale nemůže, má před sebou obraz, od kterého nedokáže odvrátit zrak, opustit jej. Už se nesnaží vzdorovat chtivým pohledům na ni, na její tělo, je to zbytečné. Nedokáže si zakázat myšlenky na její krásu.

     Je opojen. Zůstali sami, nemusí už brát ohledy na spolužáky. Trochu se červená, zpozorovala to, opět se na něj usmála. Má krásný úsměv a patří jen jemu, rozrušuje ho to. V rozpacích ji vrací nevinný úsměv, který zmizí, když se hluboce zadívají do očí. Jejich oči hoří, dva plameny žhnou a přitahují se, aby mohly shořet společně. Je v nich bezpečí, nebývalá důvěra a síla.

     Ó jak jsou krásné její oči a ústa jako maliny, které měl tak vždycky rád. A tvář hebká jako kožíšek čekající na pohlazení. Jeho oči sjíždějí dolů po krku, dekoltu, hrudi, kde se pnou dvě sněžky. Volají na něj. Nikdy dřív ho nepřitahovaly tyto dvě hory ženské krásy a dnes chce vyšplhat na jejich vrchol, okusit jej, chce po něm slézat nahoru a dolů.

     Je otřesen svými myšlenkami, je otřesen tím, po čem touží, ale nedokáže tok myšlenek zastavit. Kde je Bůh a jeho ochrana, kde jsou dnešní slova, jeho slib? Trapně mlčí, v duši pláče.

     Vstala. Kam jde? Ptá se sám sebe. Pohlédla na něj svým plamenným pohledem, jež se mu zaryl pod kůži. Jako by blesk do něj uhodil, alespoň tak to cítí. Je mu horko, v ústech sucho, chvěje se. Co teď? Celý svět se slil do jedné vteřiny, cítí jak křečovitě svírá svůj kabát, cítí konečky prstů u nohou, krčí je a natahuje. Neví, co se s ním děje, neví, co dělat. Pohlíží bezděčně ke dveřím, ale ona už tam nestojí.

     Znervózněl, je znepokojen. Bože, Bože chraň mě! Cítí se pustý, cítí se sám. Bůh ho neslyší, mlčí. A co on? Promarnit tuto chvíli nebo ne? Je lépe litovat toho, co jsme neučinili, nebo litovat toho, co jsme učinili?

       Má strach, něco mu uniká, ale Bůh to není. Znepokojen sám sebou, znepokojen svým stavem, nejraděj by tu teď nebyl. Proč sem dnes vůbec chodil? Zapít poslední noc svobody?

     Musí něco učini, serce se mu svírá napětím. Smím, nesmím, smím, nesmím, já ale musím!

    Vstává, nechal peníze na stole, utíká ke dveřím, rychle je otevírá a ona tam stojí. Je překvapen, a přesto šťasten. Couvá před ní. Mlčky se na sebe dívají, vykročila vpřed, následuje ji. Mlčí, je ještě stále ochromen nenadálou událostí, mlčí. I ona mlčí, jdou slepě vedle sebe.

     Tam v kavárně se v něm něco hnulo, probudilo, možná něco zvířecího, možná něco hříšného. Jdou mlčky celou cestu. Má plno otázek, ale bojí se cokoli říci, bojí se její reakce, co když se ho zeptá, co po ní chce, co tu dělá. Ale on přece nic nechce, chce jen být v její blízkosti.

     Na rohu se zastaví, zastaví se i on. „Půjdeš dál?“ zeptala se. Je ohromen jejím hlasem. V uších mu krásně zní, a do tepla večera se rozlil jako potůček, z kterého se musí napít. Bojí se odpovědět, nechce říci ano, nechce říci ne. Stydí se za svůj hlas. Jak by asi zněl? Kývne na souhlas.

     Odemkla dveře od svého bytu, je pustý, proč asi? Chtěl by se zeptat, ale opět nemá odvahu. „Odlož si!“ vyzvala ho. „Ne, ne, to je v pořádku,“ spíše automaticky než ze strachu jí odpovídá. Usmála se na něj a se smíchem na rtech prohodila: „A to tu budeš takhle celou dobu?“ Zastyděl se, nakonec si svlékl kabát.

     Odešla do kuchyně, zřejmě asi něco přinese, hádá on. Na chvíli ho nechala samotného. Přemýšlí, co tu vlastně dělá, přemýšlí i o ní, o Bohu. Musí jí to říci, ale má strach, je slaboch, nemá odvahu. Donesla mu vodu. „Nic lepšího tu nemám.“ omluvně se na něj koukla.

     „Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí. „Jména nejsou důležitá, jména svazují. Jménem nazýváme to, co chceme vlastnit. A vlastnictví odbourává cizotu, vlastnictví sbližuje na celý život. A já

nechci být ani svázána, ani vlastněna.“ Podívala se na něj, aby se ujistila, že jejím slovům rozumí.

     Upřeně se jí podíval do očí. Přitahuje ho jako žádná jiná žena předtím, proč?. Přisedla si k němu na pohovku. Rozechvělo ho to, cítí, jak mu po zádech stékají kapky potu. Nanápadně přiložila ruku vedle jeho. Oba cítí, jak se jejich ruce nepatrně dotýkají. Otřásá jím chvění, neviditelná síla proplouvá jeho tělem jako elektrický vzruch, leká ho to, a zároveň vzrušuje. Odtáhl ruku stranou, podíval se na ni a s velkou bolestí vyřkl slova: „Musím ti něco říci!“ „Ne, mlč, slova nic neznamenají, nejsou důležitá. Nechci nic vědět, není to podstatné,“ opět se na něj podívala, aby se přesvědčila, že pochopil. Chtěl ještě něco dodat, ale ona mu položila prst na ústa.

     Odzbrojilo ho to, nedokáže odolat jejím hebkým, dráždivým prstům. Chladí jimi jeho rozehřáté rty. Podíval se na ni s touhou i obavou v očích, poznala to, usmála se a ještě upřeněji se mu zadívala do očí. Blesk za bleskem, plamen za plamenem se odrážejí v jejich očích. Točí se mu svět, točí se v něm i pocity i myšlenky. Neví, kam patří.

     A ona, ona si přisedá ještě blíže, líbá ho, napřed na ruce, potom na tvář. Její polibky ho pálí, nesmírně dráždí, touží jí je oplácet, chce sevřít její ústa ještě pevněji, ale nemá odvahu, má strach, ještě nikdy nelíbal, neumí to. Tíží ho jeho nezkušenost a tíží ho pocit viny-hříchu, a přesto podléhá touze a jí samotné.

     Přikládá svá ústa na její rty, opravdu chutnají po malinách, zprvu jen letmý polibek, takový mu kdysi dávno dávala maminka, zdráhá se, předstihla ho. I ona touží po něm, po jeho polibcích, jeho blízkosti, svírá mu ústa pevněji a pevněji, jejich jazyky se dotýkají, pohrávají si jako dvě nepokojné větvičky třoucí se ve větru o sebe, lechtají se, mazlí.

     Je napjatý. Čeká, co bude dál, i když i tohle by už stačilo. Cítí v sobě tlak, cítí něco, co musí asi cítit každý muž, když je se ženou. Myšlenky jeho jsou hříšné, ví to, má strach, cítí stud, který ho drží v otěžích nehybnosti, bojí se jí dotknout, bojí se toho, co se může stát, co může následovat, bojí se nalezení něčeho, co v sobě záměrně dusil už tak dlouho.

      Dosud byl frigidní ano opravdu frigidní k jakýmkoliv něžnostem, netoužil, nehledal, nepátral, netrápil se. Nemusel, ale teď? Proč? Co když s ním Bůh zamýšlí jiné věci? Co když je to zkouška? Co když se nemá rybářem lidí? I on je přece obyčejný člověk z masa  a kostí.

     Políbila ho silněji a vášnivěji, jeden polibek za druhým zaplavují jeho ústa. Je mu to příjemné, je mu to blízké. Cítí její ruce na svých zádech, jsou teplé a něžné. Její dotyky ho neskonale pálí a myšlenky, stud i Bůh jsou najednou na míle daleko.

     Konečně se odvážil, sevřel ji svými pažemi. Cítí její prsa, dráždí ho, ty dvě velké hory ženské krásy, pnoucí se do výše jeho hrudi. Vše je mu nesmírně příjemné. Unášen chvílí nechává se unášet dál, cítí a vnímá všechnu sladkost ženského těla vedle sebe.

     A vzduch je opět přesycen, ale tentokráte už ne květy a vůní jara, ale květy vášně a touhy. Vysvlekla mu svetr, poté i tričko, konečně vidí jeho hruď, je hebká, ani jeden chloupek ji nebrázdí, nesmírně se jí to líbí, vzrušuje. Jeho tělo září svěžestí a mladím, je krásné, hebké a pro tuto chvíli moje. Přejíždí po něm svými prsty. Lechtá ho to, hladí i vyrušuje zároveň.

     I ona si vysvlekla tričko, nečekala na jeho odvahu. Je znovu ohromen, nemá pod ním nic a on, on konečně vidí ty dvě hory-ňadra, krásná ženská naďra. Dívá se na ně upřeně, se zájmem, má je na dosah, ale bojí se jich dotknout, a proto raději sahá na její šíje, na břicho, něžně je hladí, laská, líbá, aby později, nenucenými pohyby, ujištěň, že i jí se tyto dotyky líbí, dostává se až k nim. Neucuklu, ba naopak, vypnula je ještě do výše. To mu dodává odvahy a nemotorně, ale stále něžně se jich dotýká. Je jí to velmi příjemné, ta něžnost, pomalé kroužení. Zprvu se odvažuje jednom hladit, pomalu, jemně, sakra, jak ho to vzrušuje! Přitlačí, tiskne je, pevně svírá. Slyší její vzdech, jeden dva, unášejí ho do světa kouzel. Cítí, že i ona je vzrušená stejně jako on, dodává mu to na odvaze, líbají se, hladí svá těla, své světy.

    Z gauče sklouzli na podlahu, na koberec, lehá si na ni, je pod ním, a on cítí jakou má nad ní moc a zároveň jakou moc ona drží nad ním. Uvědomuje si, jak mocné jsou jeho ruce, ruce člověka, jak mocné jsou jeho rty, rty člověka, jež dokáží líbat, laskat a hřát. Jeho ruce byly stvořeny, aby hladily a jeho ústa, aby líbala, on sám je stvořen pro život.

     Líbají se dlouze, krátce, vášnivě, kousla ho do rtu, bože, další vlna vzrušení. Oplací jí to, usmála se, i on. Znovu jí pokládá ruce na prsa, hladí je, odvážuje se i líbat. Prsa žen jsou krásná, sluší jim, miluji je, i když je svírám a hladím poprvé. Nový příliv touhy polévá jeho tělo a on cítí jak se s ním i s ní něco děje. Snad se v něm probouzí přirozenost, příroda a on je přece plodem přírody, Boha. 

     Sama si svlékla rifle, opět nic pod nimi nemá a on najednou vidí před sebou novou, nádhernou krajinu ženského těla, hladí jí nohy, jsou tenké a jsou krásné. Líbá ji po celém těle, nemůže se nabažit té krásy, vzrušení z přitažlivosti, které se mu rozlévá do všech části těla, nemůže se nabažit chvíle, kterou právě teď prožívají a která se mu zdá tou nejkrásnější v jeho životě.

     Musí naplnit své mužství, když ne teď, tak kdy jindy. Pomalu mu vysvléká kalhoty. Jeho i její ruce jsou roztoužené, jsou nazí a společně před sebou odhazují poslední šat zábrany, poslední kapky studu. Třebaže obnaženi, už se před sebou nestydí. Jako Adam a Eva spolu splývají a nad nimi bdí Bůh. Určitě to takhle chtěl.

     Svíjejí se pod návaly něžností, slastně sténají, vzdychají, cítí navzájem dech toho druhého a on poprvé cítí pot dvou těl na sobě závislých. Dlouze a krásně se milují a jejich člověčenství se naplňuje. Splynuli spolu a on poprvé ví, jak chutná nitro ženy, plody lásky mužů a žen. Je mu krásně, je šťasten, jeho duše je lehká stejně jako jeho pohyby.

     Zmožen ulehá na podlahu vedle ní, schoulila se mu na hruď. Opět cítí její ňadra, už se jich nebojí dotkout. Cítí se vedle ní naplněn, šťasten, zasažen, vděčen. Ta žena, jejíž jméno nezná, je mu nesmírně blízká, v tuto chvíli. Nepotřebuje slova, aby vyjádřil, jak je mu krásně, má přece ruce, mocné ruce. Sevřel ji pevně, cítí její teplo, je stále opojen předešlou chvílí, zavírá oči.

     Procitl, v pokoji tma, jenom světlo z pouliční lampy vrhá svůj stíny na bílou stěnu v pokoji. Nalevo stolek, na něm kniha, bible, brýle a vedle nich hořce svítící bílý kolárek. Zadíval se na něj, hluboký nádech, výdech.

      Sedá si na postel, naproti ní visí kříž, je na něm Ježíš, trpí, pláče a krvácí, v duši sténá.    

     Vstává, přistoupuje k oknu. Za oknem noc a jenom pouliční lampa a světlo z ní dává poutníkům naději, že jsou na správné cestě, že jsou ještě naživu a jdou správným směrem-za světlem. Neztratili se.

     >Naděje<…, řekl polohlasně a s výsměchem v hlase. Zavírá oči před jejím světlem, opět nádech a výdech, znovu je otevírá. V odraze světla se na jeho tváři leskne slza, ale není to slza, kterou lidé roní, když si ulevují od bolesti. Je to slza, která proudí odněkud z hloubi duše, je to slza něčeho ztraceného, nenaplněného. Raději znovu zavírá oči, hlavu mu hlesla k hrudi a po tváři, i přes zavřená víčka, stékají další a další slzy a on si smutně, trapně a bolestně do ticha noci a duše přiznává, že ještě nikdy nebyl se ženou. Byl to opět jen sen, přelud, zbožné přání, které Bůh zbožně nenaplní.                   

               

---