Soud, nebo Ku Klux Klan?

David Lane, ideový vůdce americké rasistické organizace Ku Klux Klan, proslul mottem 14 words, které se později stalo zaklínadlem celého neonacistického hnutí. Oněch čtrnáct slov zní takto: We must secure the existence of our people and future for the White Children. Neonacismus a neorasismus spojuje touha chránit svět před neřestmi a od už páchaných neřestí ho čistit. Ano, zejména pro budoucnost oněch Bílých dětí. Významné přitom je, že metody použité k záchraně civilizace nejsou ničím omezovány, přesně podle hesla účel světí prostředky.

Nietzsche ve svém raném díle O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním útočí na automatismus, s nímž přijímáme některé pojmy a metafory jako neměnné pravdy. Mluví v té souvislosti o „zatuhnutí“, pojmy nám prostě „zatuhnou“ v myslích a stanou se nediskutovatelnými fakty. Kdo by třeba pochyboval, že soudy soudí zločiny a že tak činí podle platných právních předpisů. Občas se sice stane, že je  soudce kárně trestán za nejrůznější nepravosti a jednou za pár let se stane i to, že je nějaký soudce dokonce dopaden při páchání trestné činnosti. To jsou ale excesy (byť v poslední době časté), které nemohou narušit vnímání justice jako výkonu spravedlnosti: ukazuje se tu na to, co je samo o sobě nelegální, a proto stojí jaksi mimo rám „svatého“ obrázku justice.

Skutečný problém ale není to, co je nelegální (a viditelné), nýbrž to, co je legální (a neviditelné), nicméně v rozporu s ideou spravedlnosti. Ideou spravedlnosti tu myslím konkrétní princip odpovědnosti moci za svá rozhodnutí. Tak jako si každý z nás nese odpovědnost za své činy před trestními předpisy, tak by si měli i vykonavatelé soudní moci nést odpovědnost za posuzování takových činů. Zatím se tak neděje, zatím se spoléhá na dvouinstančnost soudního řízení a na dokola opakovaný argument o nutnosti zachovat „soudcovskou nezávislost“.

Impulsem pro tuto úvahu bylo řízení, v němž hrál hlavní roli kokain, nedostatek důkazů a svérázné pojetí spravedlnosti. Příběh by byl až na pár drobností praxi poměrně dobře známý. Na hranicích byl zadržen muž s větším množstvím kokainu v útrobách. Kokain byl ovšem v tekuté formě a muž policii spontánně podal vysvětlení, že se jakýmsi cizincem nechal přemluvit k pašování steroidů. Vyšetřovatelé neměli žádnou stopu, žádný důkaz, jen samotný kokain a vysvětlení pašeráka.

To vysvětlení dávalo z mnoha důvodů smysl. Jednak kokain v tekuté formě je podobně vzácný jev jako například pivo ve formě krystalů; naproti tomu většina steroidů je právě v tekuté podobě. Za druhé pro organizátora bylo mnohem výhodnější ujistit muže o tom, že bude pašovat steroidy, protože tím minimalizoval jeho strach a riziko zpronevěření cennějšího a snáze obchodovatelného nákladu. V globalizované situaci pak není ničím neobvyklým ani, to že náš muž cestoval z jihoamerické země, protože trh prostě už nemá hranice a výroba čehokoli je možná kdekoli.

Soud se ocitl v situaci, kdy neměl na výběr: trestný čin držení a distribuce omamných a psychotropních látek je trestným činem úmyslným, kdy je třeba prokazovat i to, zda obžalovaný věděl, co je to, co drží. Ovšem všechny okolnosti ukazovaly na to, že obžalovaný nevěděl, že pašuje kokain.

Soud přesto obžalovaného uznal vinným a uložil mu vysoký trest. Nejprve jsem se domníval, že to byla intuice, která stála za takovým rozsudkem: soudci mohli podlehnout nějakému hlubokému přesvědčení a nedůvěře, ty kategorie mohly rezonovat s názvem jihoamerického státu a kokainem v útrobách člověka. Vzhledem k tomu, že se soudci neobtěžovali zdůvodněním svého rozhodnutí, nebo alespoň skutečným zdůvodněním prostým tautologií a hlasitých nic neříkajících frází, nebyl jsem si jistý. Zopakoval jsem proto všechny argumenty i v odvolání a přidal několik otázek navíc. Tou nejdůležitější jsem se ptal takto: Pokud je obžalovanému přičítán nepřímý úmysl, tedy obeznámenost s převáženou látkou, aniž by pro to existovaly důkazy, proč by obžalovaný nemohl být stíhán pro některý z dalších sedmi trestných činů, jejichž podstatou je držení zakázané látky, která má rovněž tekutou formu? Jinak řečeno, trestní zákon zakazuje držení dalších sedmi, resp. více typů látek, které mohly být našemu obžalovanému podstrčeny k pašování (držení radioaktivní látky, držení bojové chemické látky, držení zakázaného biologického materiálu ad.).

Odvolacímu soudu se tak nabízela možnost odsunout podezření z intuitivního rozhodování do propadliště justičních omylů. Čekali jsme s obžalovaným ale marně. Soudci pochválili nic neříkající rozsudek soudu prvního stupně a zopakovali, že obžalovanému nebylo radno věřit. A to i přesto, že šlo o muže bezúhonného a v důchodovém věku. Prostě obžalovaným se nevěří. Tentokrát jsem ale změnil názor na důvod stojící za potvrzujícím rozhodnutím. Ne, nejspíš nešlo o intuici, ale o strach.

Slovo kokain je totiž taky takovou „zatuhlou metaforou“, metaforou z níž vyčuhují ďábelské rohy a krvelačný výraz. Droga. Nejčastěji se to slovo skloňuje společně s jiným slovem, slovem děti. Tím spojením se má předem vyloučit diskuse, podobně jako u jiných třeskutých směsí slov, obvykle historicky podmíněných (holokaust, pedofilie, korupce, domácí násilí apod.).

V úvodu jsme citovali nechvalně proslulých „14 slov“, slogan, který vyvěrá ze strachu a všech možných klišé o nebezpečných neřestech. Před čím jiným taky chránit děti?

Nemůžu se zbavit dojmu, že soud, který rozhodl o „jednoznačné“ vině muže převážejícího ve svých útrobách kokain deklarovaný jako steroidy, měl na mysli „budoucnost dětí“. Jako by byl oslepen záplavou zářivě bílých krystalů a zapomněl přitom na to, že hledí skrze kalnou tekutinu a dost dobře neví na co.