Buboši se nejedí

Například nemohl pochopit, jaký je rozdíl v tom, když čůrá do nočníku a když čůrá ve stoje. Proč jednou musí pindíka schovat za plastový okraj nádoby a podruhé ho má vystrčit co nejdál od svých kalhot stažených pod kolena. Vždyť je to taková zábava, vyšoupnout pinďu ven zpoza okraje nočníku a pozorovat, jak se mokrá skvrna na koberci zvětšuje.

Anebo to o těch mravenečcích. Je přece zábava je chytat na kamenných schodech u chaty. A když už je člověk chytí, tak je běžet ukázat některému z dospělých. Nejlépe dědovi. Ten má pro tuhle činnost pochopení. Ten má pochopení pro všechny věci, které se nedělají. A vůbec mu nevadí, když pak mravenečka zmačkne trošku silněji a on praskne. Sice už potom neběhá, ale to nevadí, protože na schodech u chaty jich je ještě hooodně moc. Vždycky se dá najít nějaký další.

Pozoroval jsem, jak se synek vypořádává s novou informací a zároveň bedlivě sleduje babičku, která odchází zpět do chaty. Jen co zmizela za rohem verandy, prohlédl si Sebastian svůj dosavadní úlovek, který zachránil před kárající babičkou a zjevně nespokojen s jeho velikostí, jal se bádat v útrobách svého nosíku v naději, že tentokrát to bude opravdu kapitální kousek.

Letní víkendová pohoda na chatě u grilu se posunula do další etapy.

‚Myslím, že už budou‘ odtušil dědeček – tchán.

Dozlatova opečená kuřata naplněná točeným salámem a cibulí, se kvalifikovala na přední pozice zájmu všech přítomných.

‚Tak přineste talíře a chleba‘ požádal tchán přítomné zástupkyně něžného pohlaví.

Zatímco jsme my, chlapi, sundávali kuřata z grilovacího rožně, stůl na zahradě se začal plnit talíři a různými pochutinami typu zelenina, omáčka, hořčice a kečup. 

‚Dojdu pro pivo‘ oznámil jsem přítomným a nečekaje na reakci, vyrazil jsem do sklepa pro vychlazený mok. Když jsem se vrátil, rodina už seděla dle zavedeného pořádku kolem stolu, jen malý Sebastian, plný energie pobíhal kolem dokola.

‚Pojď si vzít kousek kuřete.‘ příkaz od maminky, je příkaz od maminky. Sebastian zaklonil hlavu, otevřel pusu a jal se oběhnout stůl tak, aby se dostal až k pochoutce, kterou mu přímo do pusy manželka naservírovala.

‚A nikam už neběhej, teď se bude jíst.‘ chlapec s lehkou nevolí zůstal stát na místě, kde jej maminka zastavila. S hlavou na stranu a našpulenými rtíky dával najevo nepochopení smyslu tohoto příkazu, neboť on přece umí jíst za běhu zrovna tak dobře, ne-li lépe, než když setrvává v klidu na místě.

U stolu probíhala běžná konverzace na různá témata. Od počasí, přes nastávající dovolenou, ceny benzínu až po kvalitu školství. Šťáva z kuřat odkapávala na papírové talíře a miska uprostřed stolu ze začínala plnit obranými kostmi.

‚Vezmi si to do ruky.‘ podávala manželka Sebastianovi malé kuřecí stehýnko tak, aby jej mohl pohodlně držet a okusovat sám a nebyl odkázán na to, co mu z máminy ruky přistane do pusy.

Mastná ústa všech přítomných dávala znát, že se letošní červnové grilování opravdu povedlo. Množství kostí na stole už převážilo nad množstvím ještě nezkonzumovaného kuřecího masa a všichni chválili kuchařské umění hostitelů.

‚Eheeeeeeeeee‘ kňouravý hlásek plný naléhavosti zazněl zpoza stolu, kde stál Sebastian a zvedal svou pravou ruku s roztaženými prstíky nad hlavu.

Mnozí z vás zajisté vědí, že v dětském životě existují mnohá období a jedno z nich je i období, které by se dalo nazvat ‚nesnáším nic mastného na rukou‘. Vrazíte dítěti do ruky chleba s máslem a ono se může zbláznit, když se dotkne kousku másla, který vyčnívá přes postranici krajíce. To, že těsně předtím bylo dítko zabráno do hry tak, že mělo ruce až po lokty zabořené v právě navezené koňské mrvě, je při jeho uklidňování irelevantní argument.

‚Ehééééé‘ ozval se Sebastian znovu.

Dědeček mu pohlédl na jeho umaštěnou ruku a vzal si sousto, které ulpělo na špičce klučinova ukazováčku.

‚To nic není, to potom umyjeme.‘ chlácholil přitom mého syna.

Nevím jak popsat synkovu náhlou změnu nálady. Čelíčko se mu nakrabatilo a oči přivřely. Našpulil pusinku a s opravdovým rozhořčením v hlase řekl: ‚Ale to se nedělá!‘

‚A co se nedělá?‘ zeptal jsem se, ve snaze zjistit, co jej tak rozčílilo.

‚No tóóó!‘ zvedal stále umaštěnou ruku nad hlavu.

‚Ale co?‘ ptám se znovu.

‚No pšece buboši se nejedí?‘ prohlásil vítězoslavně.

‚A tys někoho viděl jíst buboše?‘ ptám se opět.

‚No viděěěěl. Dědůůů‘ protahoval tentokráte již vysvětlujícím tónem samohlásky.

‚A kdy?‘ ptám se v domnění, že si synek vzpomněl na nějakou tchánovu exhibici s jablkem, ve které předvádí, jak lze sníst jablko kompletně se stopkou, jadérky i takzvaným bubákem.

‚No téééď!‘ a znovu zvedl svou upatlanou ručku vzhůru k nebesům, ale tentokráte dal vyniknout právě svému ukazováčku.

Kolem stolu se na chvíli rozhostilo ticho. Všichni jsme se na sebe podívali a všem nám to došlo současně. Kromě dědečka.

Hurónský řev se rozléhal v údolí nad Berounkou ještě dlouho po té, co jsme dědečkovi vysvětlili, že to co zblajznul ze Sebastianova prstíku nebyl kousek grilovaného kuřete, nýbrž kapitální úlovek, který klouček pracně vydoloval ze svého nosíku, zatímco všichni ostatní se vesele bavili kolem stolu.

Dědečkovi chtěl výsledek svého snažení pravděpodobně jen ukázat a rozhodně nečekal, že by mu jej dědeček snědl. Ale komu jinému to měl ukázat, když jediný dědeček má pro věci, které se nedělají pochopení.