Les II.

„Týýý vole, to bylo těsně,“ zařval Václav a padnul na hubu. Uniforma záložáka dostávala první šrámy od jarní přírody.

Mýtinou proletěla šipka kuše a ukončila svou pouť v komoře neviditelného srnce. Nejsme tu sami, to je jasné.

Srnec značil - vyhodil zadními běhy a pokusil se zmizet. Moc se mu to nepodařilo, protože po pár krocích začal motat nohama vánočku a těžknul mu zadek. Zasvištěla druhá šipka a usadila se o pár centimetrů vedle té první. Srnec heknul a už se nezvedl. Ta však letěla z kuše našeho tajemného doprovodu.

Všichni jsme se kryli za kmeny obřích buků, i když to vzhledem k zraku střelce nemělo valný význam. Ten viděl i roháče bojující o samičku na trouchnivém kmeni dvacet metrů od nás.

Na sluncem zalitou mýtinu vskočil mužík, který rozhodně nebyl stvořením, které zrodil les. Na krku se houpal ocelový krucifix, plnovous rozčísnutý a svázaný za krkem. Kníry zatočené kolem uší. Kožená kutna kdysi možná byla jelenem. Štětinatá kapuce odkazovala k jinému obyvateli lesa. Kapitální kanec nedal svou kůži lacino.

„Divnej poustevník,“ neodpustil si poznámku Tonda.

„Hele, radši ticho, nebo nám tu taky něco přistane,“ mírnil jsem sarkasmus našeho polního myslivce.

Václav jen dusil smích do rukávu.

„Laudetur Iesus Christus,“ zavolal jsem do lesního ticha.

Mužík se zastavil a poklekl. Sevřel kříž a třikrát se přežehnal. Po latinsku. „A máš zase po žížalkách,“ smál se Tonda Václavovi, který jediný z nás byl východního obřadu.

Pomalu jsme vykročili na lesa zbavenou holinu, zatímco poustevník s kuší se věnoval vývrhu střeleného srnce. „Čistá práce,“ pomyslel jsem si, protože mužík si ani nezamazal rukávy kožené kutny od krve. Léta praxe se poznají.

„Nešlo to jinak,“ promluvil náhle. „Jmenuji se Silvestr, ale to jistě víte. Symbolické jméno, ale to nemohl nikdo tušit, když jsem ho před třiceti lety dostával,“ usmíval se s plnovousem opět zastrčeným za opasek z užovky.

Hodil srnce přes rameno. „Tak jdeme, přišli jste přece za mnou,“ ohlédl se Silvestr  a ukázal k neviděné stezce mezi platany.

Zanotoval Salve Regina a skupinka z hradu se přidala. Kdo by neznal mariánský hymnus, který spolehlivě zaháněl všechny lesní tvory. Svět byl náhle opět normální.

Kráčeli jsme rozpadajícím se chodníkem, který statečně prorůstala ostřice a rušil mech. A les jako by se rozestupoval. Míjeli jsem kříže. Některé dříve zdobily dávno zapomenuté náhrobky lidí, kteří hnili kdesi v zeleném šeru. „Jen si lehnout, poslouchat ptáky a ničím se už netrápit,“ to napadalo každého z nás. Plahočím se světem, který už dávno ztratil naději, protože ji ztratit chtěl. Opustil dávnou modlitbu, nezřízenost a bezuzdné vášně prorůstaly společností, jako hnilobná houba. A skutečně. Byli to sodomité, kterým jako by na počátku všech věcí začaly vyhnívat vnitřnosti. Roztekli se podobní slizu. Následovali cizoložníci, smilníci a modloslužebníci, kteří zradili Krista. Hned poté si příroda začala brát své ztracené panství. Rychlostí blesku zarůstala náměstí, domy, kostely, v nichž se sloužila nová liturgie, silnice. Auta jednoho večera odstavená před domem, ráno připomínala sto let stojící vraky zarostlé mechem. I někteří heretici se už neprobudili. Probuzený svět si je vzal zpět a jabloně rostoucí na jejich tělech, dávaly šťavnaté ovoce těm, kdo se stihli včas vyzpovídat.

Míjeli jsme ty pomníky minulosti ne tak vzdálené a v ruce se každému z nás objevilo pár korálků. Růženec byl útěchou.