Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

PELEGRIN 1,2

27. 04. 2013

821

Autor

baaba

:c)

**1**

A bylo toho roku léto horké a suché.
Nad rybníkem zvaným Bahňous rozvážně hlídkovaly vážky,

a komáři za pomoci ovádů se rozpustile naháněli s muším bratrstvem.
Na hladině pobíhaly vodoměrky v marné snaze dopočítat se svých kroků.
K tomu zdánlivě tichému hemžení se občas přidal svým zavrzáním i cvrček.

Paní Rosničková netrpělivě vyhlížela pana Rosničku, protože…
Dnes je totiž úplněk a na něm je řada, aby pohlídal jejich žábata.
Za každého úplňku mají s paní Ropuchovou, s paní Skokanovou

a paní Kuňkovou společný žábabinec. Což značí dámský dýchánek,

kde skvákají každou novinku až na dřeň.
Ohromně se těšila a ten její se kdesi courá. Opět vykoukla a opět zklamaně kvákla.
Nu, však dostane svůj díl, jen co se objeví.

Pan Rosnička za své zdržení nemohl docela až tak sám.

Potkal se totiž s vodnickým synkem Pelegrinem z rodiny vodníků,

jež měla ve správě zdejší rybník.
Když se potkají dva chlapi, tak se vždy řeší vážná věc, no ne?

„Musím ti ještě jednou poděkovat, Pelegrine, za to, že jsi zahnal pryč čapího netvora.

Žabák nikdy sám o pomoc nevolá, ale nebýt tebe, čekalo mě žabí nebe.“
„Čapí hlad je potvora,“ usmál se vodník. „Stejně jako se ty snažíš potěšit svá žábata,

on chce stejné pro ta svoje čápata. Cože jsi se coural tak daleko od svojí strany tůně?“
„Ááá, to ta muší vůně. Když já mouchu cítím, ještě není ani vidět a už se za ní řítím.“
„Měl by ses, žabáku, stydět! Málem jsi pro kus žvance nechal rodinku bez ochránce.“
„Jářku. I když chápu narážku, já jsem lovil masařku.

Taková masařka, to je pro rosničky pochutnání. Jedna z největších laskomin.“
„Žába se čápovi neubrání a rovnou putuje na komín,“ potichu odpověděl Pelegrin a dodal:

„Slib, že budeš opatrný, abych tvojí ženě nemusel, zatroleně, shánět jiného nápadníka.“
„Slibuji, že už nezkoprním a budu se držet blíž u rybníka.

V případě čapího ohrožení hned a bez prodlení hupsnu do vody.“
„Poučení z dnešní příhody,“ zase se usmál vodník, cvrnkl do klobouku

a skočil do svého odrazu na hladině.

Pan Rosnička se podíval na oblohu zrudlou zapadajícím sluncem a kváknul k ní:
„I když je nebe čisté, doma bouřka bude. To je jisté.“

**2**

Ono to s tím žabím zachraňováním nakonec bylo přeci jen trošku jinak.
Toho dne Pelegrin dostal po probuzení příkaz od svého otce,

aby našel sumce Viléma a pozeptal se, zda mu něčeho není třeba.
Vilém byl zdaleka nejstarším obyvatelem Bahňouse a všichni jej měli ve veliké úctě.

Protože ale znal svůj rybník jako málokdo, dokázal se usídlit kolikrát tak,

že byl jen těžko k nalezení.

Pelegrin ho hledal skoro celé dopoledne, až ho nakonec objevil poblíž stavidla,

jak si hoví schovaný v bahně za velkým kamenem.
„Příjemný den vinšuju, staříčku,“ oslovil vodník sumce,

„táta se ptá, jestli vám nemám být s něčím trošičku ku pomoci.“
„Budíš mě, zelený mužíčku. Táta se ptá,říkáš? No… mně se spíš zdá,

že mě nechceš nechat dospat. A ku pomoci? Pchá…“
„A nemá se spát v noci?“ Optal se vodník.
Sumec si Pelegrina zkoumavě změřil odshora dolů a zezdola nahoru,

pak podrážděně zavlnil svými fousky a zavřel oči.

Vodníkovi bylo zřejmé, že Viléma svojí návštěvou zrovínka nepotěšil.

Mrzelo ho to, protože měl rybničního kmeta rád, ale bylo mu jasné,

že s tím stejně nic nezmůže.
Stáří chce svůj klid – alespoň tohle už věděl.

Co se zbylým dnem?
Na vzduch se mu nechtělo, protože pražící odpolední slunce je pro vodníky nečas.
Jít domů by bylo brzy. Naštěstí mu do cesty připlaval cejn Standík.

Pohovořili o Standových sourozencích, pomluvili štiku Cecílii

a navrch si Pelegrin lehce postěžoval na mrzoutkost sumce Viléma.
„To víš, Pelegrine, je to už starý děda. Běda ho ve dřímotě rušit.

Měl jsi tušit, že je to stejně bláhové, jako když naši kapří moulové

věří na život po vánocích.“ Cejn mrskl ocasem a v tu ránu byl pryč.
Pelegrin zase zůstal sám a zbytkem odpoledne se pronudil až…

Zahlédl pana Rosničku, jak hopká po břehu a vyhlíží něco k snědku.
„Bafnu na něj,“ rozhodl se a pokračoval v duchu sám pro sebe:

„Pan Rosnička je lekavec, toť na rybníku známá věc.“
Počkal na chvíli, kdy se pan Rosnička zastavil a s mohutným houknutím

a stříknutím se vymrštil nad hladinu.

Útočící čáp se strašlivě vyděsil.
Vybral let do prudké zatáčky, srdíčko mu pumpovalo jako o závod

a zpocený byl až k zobáku, když hudroval:
„Šmarjááá, já se leknul, to vám teda řeknu. Ta žába tam snad měla ochranku.
Musím se trochu vydýchat, nebo to vidím na čapí záchranku.“
S tím dosedl na větev břízy, jež se mu připletla do cesty.

14 názorů

Lakrov

30. 04. 2013

Dát tip

Dost textů se v tištěné podobě vydává také na formátu B5 (176*250). Zalamování řádků na konci vět zvyšuje přehlednost a je obvyklé spíš u technických textů. Souhlasím, že na užším formátu by tenhle text (bez prázdného místa na pravé straně) vypadal uspořádaněji. Nebo by pomohla změna velikosti písma -- tu vstupní rozhraní Písmáku umí celkem spolehlivě a bez vedlejších efektů. Nenechme si webovým světem vnutit ignoraci typografických zvyklostí :-)

Evženie Brambůrková

29. 04. 2013