Hnusný lháři: Část třetí

III.

 

„Ani nevíte, jakou nám dalo práci, ho sem dostal. I když jsme mu nasadili želízka, řval na nás jako blázen a odmítal se nechat odvést.“

Celý Bill.

 

Takže ho vážně sebrali!

 

„Však my už si s ním poradíme,“ setře mladého oficíra povýšená Slaterová. Pak se obrátí k nám: „Kdo se chce koukat, jak si ho podáme?“

„Hlásím se jako první dobrovolník. Zůstanu tady vzadu.“

Nikdo se se mnou nehádá. Jsem pro ně jen bledý, zpocený a proplešatělý veterán, co si potřebuje dát oraz. Jindy by mě to možná štvalo, ale teď je to pro mě jako požehnání z nebes. Oni jednoduše nic netuší.

 

Až na Davise.

 

„Jsem s tebou,“ prohlásí dramaticky. Pak se obrátí k Limovi a Slaterové. „Konečně, my už si svoje sračky odbyli. Teď je řada na vás,“ posmívá se.

Slaterová se už už nadechuje k odpovědi, když jí do řeči skočí Lime.

„Náhodou,“ prohlásí vážně. „Ta sousedka měla kočky, brr,“ a sundá si z košile kočičí chlup.

Pak na nás mrkne a spolu se Slaterovou zmizí ve výslechové místnosti.

„Tak poď,“ řekne Davis, když pořád stojím na místě jako solný sloup. Mlčky ho následuji ke „kukani“, jak říkáme cimře před zpovědnicí, kde máme celý výslech jako na dlani. Musím vypadat opravdu zle, protože Davis dodává: „Stejně musíme svědky po čtyřiceti osmi hodinách propustit, víš.“

 

Čtyřicet osm hodin a bude po všem. Jako bych tomu věřil!

 

Skleněné okno spojující kukaň a zpovědnici je z jedné strany zatmavěné, abychom svědky a podezřelé mohli - sami neviděni - sledovat. Alespoň tak by to mělo fungovat. Jenže když se poprvé podívám skrz sklo, Bill Port zvedne hlavu a očima se zabodne do těch mých. A ty jeho jsou skutečně, nefalšovaně modré.

 

Oko do duše okno. V ten okamžik mám dojem, že Bill Port dokáže přečíst i moji nejtajnější myšlenku.

 

Samozřejmě je to jen klam. Bill Port mě nevidí vůbec, natož aby viděl moji duši. Takové voloviny se mi akorát motají v hlavě, místo abych se sebral a konečně se začal soustředit.

Silou vůle tedy vůbec nemyslím na to, že přede mnou sedí Bill Port, samozřejmě starší, ale pořád modrooký a plavovlasý, pořád můj bývalý nejlepší přítel, co se před osmi lety – v tu nejhorší dobu – jednoduše sebral a zmizel někam do Tramtárie. Vlastně ne do Tramtárie, ale do Washingtonu, jak jsem se dneska dozvěděl. Zbabělec!

 

Ne, vůbec na to nemyslím.

 

„Tak a jdou na to,“ oznámí Davis, kterému je jasné, že nedávám pozor.

Slaterová s Limem svědka pomalu obklíčí. Lime si sedne ke stolu naproti němu, zatímco Slaterová stojí v celé své žirafí výšce a kráse jako kudlanka nábožná nad svojí obětí. A divadlo může začít.

„Uvědomujeme si, že je to pro vás nesmírně složité období.“

To je Lime. Slaterová by se svědkem takhle v rukavičkách nejednala. A už vůbec ne, když se domnívá, že má s tou vraždou – ať už přímo nebo nepřímo – něco společného.

„Ten úvod můžete přeskočit.“

 

Nezměnil se.

 

„Fajn,“ vypálí Slaterová, očividně spokojená se svědkovou upřímností, „před půl rokem měla vaše rodina pletky s drogami. Co nám k tomu řeknete?“

Bill ji líně sjede očima. Nevypadá sice ani šokovaně ani zdeptaně jako předtím Melanie, zato je však doslova cítit, jak to v něm vře. Otravujeme ho.

„Nic, co byste už sami nevěděli,“ odpoví.

„Pravda, všechna obvinění byla stažena,“ vloží se do hovoru Lime. „Až příliš rychle, na můj vkus.“

Bill se krátce, hořce uchechtne.

„Co po mě vlastně chcete?“

„Spolupráci, pane Porte,“ odpoví klidně Slaterová. „Takže to zkusíme ještě jednou. CO měla vaše rodina společného s drogami?  Prodávali jste je nebo šňupali… “

„Co čekáte? Přiznání?“ zase se uchechtne. „Akorát tady ztrácíme čas.“

 

Pořád dokola, je to pořád to samé dokola a čas běží.

 

Zatímco já se utápím v jakémsi deliriu, Slaterová s Limem mají smysly našponované.

„Ztrácíme čas? Vyšetřujeme tady vraždu a vy nám s tím můžete pomoct!“

„Vraždu?“ Bill Port zvyšuje hlas. „Vy si myslíte, že to byla vražda?“

 

To probralo i mě.

 

Všem nám doslova spadne brada až na podlahu. Slaterová se jako neúnavná kobra vzpamatuje první.

„Co jiného by to mělo být? Pane Porte?“

„Než jste mě sebrali, viděl jsem pár fotek z místa činu. Ty z koupelny, abych byl přesný. I úplnému idiotovi musí být jasné, že to spíš než vražda, byla sebevražda.“

Chvíli je ticho, jen Davis vedle mě si sám pro sebe něco mumlá.

„Pane Porte, oběť,“ Bill Port se nad jeho posledním slovem hořce ušklíbne, „měla dvě bodné rány v oblasti trupu a jednu nad pravým kolenem. Ujišťujeme vás, že to byla vražda.“

Port kroutí hlavou, rty téměř bílé a já si uvědomuji, že je bez sebe vzteky.

 

Vztek místo zármutku. To je Bill. Celý Bill.

 

„Udělal to naschvál! Hádanky, hry, hlavolamy. Všechno to na mě nahrál, hajzl!“ vybuchne náhle s nečekanou prudkostí.

Všichni včetně mě nemůžeme věřit svým uším. Přísahal bych, že Slaterová dokonce krátce zalapala po dechu. Lime však rychle zakročí dřív, než její jinak potlačovaná magma mateřského pudu dokáže vytrysknout na povrch jako rozžhavená láva.

„Takže vy se tedy domníváte, že to… ehm… že to byla sebevražda,“ prohlásí pochybovačně. Pochybovačně ale klidně. Jako kdyby mluvil se šílencem, dojde mi.

„Já se nedomnívám, jak vy říkáte. Já to vím. A to samé jsem řekl i svojí ženě, když mi volala.“

 

Tak proto…

 

Melanie Portová najednou dává ještě větší smysl než předtím. Úplně se složila nejen kvůli šoku, krvi a mrtvole ve vaně, ale hlavně kvůli té hrozné myšlence, té hrozné vině…

 

Vině, vině, vině…

 

„Co vás k té myšlence vede?“ říká Lime. Chvíli trvá, než si uvědomím, o čem mluví.

„Podřezané žíly a vy se mě ještě ptáte? To jako vážně? Doufal jsem, že v FBI zaměstnávají schopnější lidi než bandu děcek. Alespoň za mejch časů to tak bylo.“

„Pane Porte, chápeme, že je toho na vás hodně-.“

„Nechápete zasraně nic! To jediný, co vám jde, je žvanit! Nemáte vůbec ponětí-.“

„Tak nám to pomozte pochopit,“ vyzve ho Slaterová a nahne se k němu přes stůl. „Vysvětlete, jaký byl podle vás motiv k sebevraždě-.“

„Nemám důvod, vám cokoli vysvětlovat. Ta věc je už dávno uzavřená a vy nemáte právo mě tady dál držet.“

„Ještě pár hodin to právo máme,“ připomene Lime. „A co se týče uzavření celé téhle věci… No, řekněme, že o tom, kdy je tenhle případ u konce, rozhodujeme my. Tohle není vaše hřiště, Bille. Už ne.“

Au. Tohle bylo osobní, doslova rána pod pás a Lime i Bill to musí vědět, protože se navzájem nevraživě měří pohledy. Narážka na Filadelfii se doslova vznáší ve vzduchu, stejně jako nevyřčené podezření a nevyřčené obvinění z nevyřčeného zločinu…

 

Anebo je to všechno jen v mojí hlavě?

 

„Jdi se vysrat s tím Billem,“ prskne nakonec Port, jeho pověstné sebeovládání dávno ta tam. Pak se, stejně jako Melanie, uzavře do sebe. Slaterová ještě chvíli vyčkává, ale nakonec uzná, že jí nezbývá nic jiného, než se stáhnout.

„Dáme vám prostor se uklidnit. Někdo vám přinese kafe. Za hodinu jsme zpátky, a pokud se rozhodnete s námi komunikovat, bude tím všechno mnohem jednoduší.“

A s těmito slovy se oba odporoučí z místnosti, doprovázeni Billovýma vzteklýma, modrýma očima.

 

Prásk.

 

„Je blázen,“ vypálí rozčilená Slaterová, jakmile otevře dveře do kukaně. „Tohle žádná sebevražda nebyla.“

„A co ty podřezaný žíly, co? Není ti to divný?“ nadhodí Davis.

„Chceš jako říct, že se oběť nejdřív sama pobodala dole v obýváku a pak se vytáhla po schodech do patra a odtud do koupelny, kde spáchala sebevraždu, jo?“

„To je trochu podivný,“ uzná.

„Trochu? Je to ta největší kravina, jakou jsem kdy slyšela!“

„Každopádně to celou věc vrhá do úplně jinýho světla,“ řeknu, a jak promluvím, překvapím tím sám sebe. I Davis a Slaterová se na mě podívají, jako bych byl duch. Uvědomím si, že musím být zpocený a bledý a jejich pohledy mi hned lezou na nervy.

„Jak to myslíš?“

„No, už předtím jsme tušili, že jsou Portovi zatraceně podivná rodina, ale teď… Proč si byl Bill Port tak jistý, že oběť spáchala sebevraždu? Zdálo se, jako by ho to ani nepřekvapilo. Museli mít zatracený problémy. Jinak by ho něco takovýho ani nenapadlo.“

 

Anebo napadlo? Mysl detektiva je složitější než mysl blázna.

 

„Drogy,“ opakuje neústupně Slaterová.

„Uvidíme,“ řeknu opatrně. Chvíli mlčky pozorujeme Billa Porta skrz sklo. Sedí téměř nehybně na místě, oči upřené někam do zdi, zdánlivě do prázdna. Je mi jasné, že usilovně přemýšlí, jelikož takhle soustředěného a nepřístupného jsem ho už viděl bilionkrát.

 

Bilionkrát a přeci jen jsem ho dostatečně neznal.

 

Vyjdeme na chodbu, já s Davisem aspirujeme na další kafe. Hrozná, ta závislost na kofeinu. Ale sotva uděláme pár kroků, běží k nám udýchaná Jean, vlasy napůl uvolněné z drdolu a bez svých obvyklých tun papíru v náručí.

„Našli ji!“ volá a já nemám tušení, o čem to mluví. A soudě podle zmatených pohledů ostatních, nejsem sám. „Našli ji!“

„Koho?“ ptá se Lime vyjeveně. Jean učiní složitý manévr na svých jehlových podpatcích a zabrzdí těsně před námi. Na tváři vykouzlí vítězný úsměv.

 

Jednu jí tak moci vrazit!

 

„Tu bodnou zbraň!“ vypadne z ní. „Je to kuchyňský nůž - na steaky - nic zvláštního, až na tu krev, samozřejmě. Našel ho policejní pes, vzadu za domem v zahradě. Mezi tújemi, abych byla přesná.“

„Tak co tady ještě děláš? Pošli ho do laborky,“ oboří se na ni panovačně Slaterová. Jean se maličko našpulí a odsekne: „To už jsem udělala. Ale výsledky se vám moc líbit nebudou.“

„Jean, sakra, nehraj si s náma a dělej,“ okřikne ji Davis.

 

Zlatá slova!

 

„Na rukojeti se našly jen jedny otisky prstů,“ začne Jean důležitě, „a – teď to přijde – ty patří oběti samotné! No není to zvláštní? Samozřejmě, že je to zvláštní! To jsem teda zvědavá, co s tím teď uděláte, vážně moc zvědavá.“

Tak to není sama. Ať se podívám napravo nebo nalevo, všichni se tváří zaskočeně a zmateně. Jakoby šílenství Billa Porta zmutovalo do nějakého odporného viru a přeneslo se na naše oddělení. Jsme za blázny.

 

Jenže co s tím můžeme dělat? Corpus delicti: předmět pravdomluvný.

---