Sousedská

Jednou takhle při večeru,

u televize dobíjím si sílu.

Je to pravda na mou věru.

Soused dal se k dílu.

Na dveře zběsile buší,

bubínky mi z toho brní.

Naše debata prý ho ruší,

malé dítě mu tam chrní.

Rudý vzteky, jak čínská vlajka,

z uší se mu mírně kouří.

Do zadku zařezává se mi krajka,

žluč se ve mě bouří.

"Milý pane sousedící,

co po mě teďka chcete?

Nezajímá mě vaše dítě spící,

nechápu, proč na mě rvěte.

Na hodinách je půl deváté,

já probírám důležitá témata.

Na tohle právo nemáte,

nechť pokračuje debata."

Něco těsně po půlnoci,

zvonek rozléhá se bytem.

"Prý tu bydlí ňácí cvoci."

Oznamuje strážník s citem.

Soused povolal si muže zákona,

nevím, co si od toho sliboval.

Že svezu se na kolena,

ve své "chytrosti" si liboval.

Ovšem to se chlapec přepočítal,

mě uniforma nenahání strach.

Policajt mě úsměvem vítal,

sousedův plán zaznamenal krach.

Rozpustila jsem si plavé vlasy,

mírně jsem se vyprsila.

Použila zbytky svojí krásy,

o odpuštění jsem poprosila.

Chvilku jsme si pokecali,

pak nám popřál klidnou noc.

Po zádech jsme se poplácali,

já bavila se moc.

Soused vzteky dveřmi třísknul,

já se opájela blažeností.

Plamínek v očích se mi blýsknul.

On, ať pojde zlostí!!