Olomoucký deník

Praha, pátek, 19:05

Zase cestuju do neznáma. Každá cesta je cestou do neznáma. A v každé větě je kus ticha. Zatím městem pádí policejní auto, ale i ono míří do neznáma. A jeho sirény jsou tiché. Nic nevíme. Všechno je jen variace na sókratovské téma.

 

Praha, pátek, 19:11

Nad Vltavou se naklání dům. Tančí. Přimaloval ho sem pan Gehry, snad v naději, že roztančí město. Jenže nejsme v Riu, a tak po nábřeží tančí jen holubi v říji. Už jenom nějaký chtíč nás může zachránit.

 

Kousek za Prahou, pátek, 19:56

Nad libeňskými pláněmi krouží dravec. A za Libní už jen zahradní domky a mohutná betonová větev mostu. Klín vražený do malé české idyly: do keříků rybízu, křížovek a propocených plavek. Dálnice někoho škrábou v krku, jiného hypnotizují dálkou. (P.S.: Ale buřty z ohně mám taky rád.)

 

Mezi Prahou a Olomoucí, pátek, 20:29

Za oknem krajina a v ní strom. Pokroucený jak nešťastný opioman. Jak výrok soudu, co se nepoved. Pokroucený tak, že není ani na provaz. Jenže... Všichni rosteme z jedné země.

 

Olomouc, pátek, 23:15

Věže olomouckého dómu jako by se dotýkaly hvězd. A měsíc stojí nízko v propasti nebe. Když tady člověk zatají dech, může se octnout v propasti času. A třebas zaslechnout mladičkého Václava, jak mluví ze svého posledního snu. Možná právě teď jeho skutečný hlas doletěl k nejbližší hvězdě nad dómem.

 

Olomouc, sobota, 9:25

V Trieste caffe na Dolním náměstí můžeš přemítat o kráse. Anebo se v ní utopit. Kávu tu servíruje dívka s tváří, kterou by ani Raffael nevymyslel. Nechávám jí spropitné jednu korunu. Symbolicky, jako výraz toho, že krásu nezaplatíš.

 

Olomouc, neděle, 19:49

Je poznat, že Olomouc je studenstké město. Jinak barbarské nápisy na zdech jsou tady jaksi duchaplnější. Jeden z nich: Díky tomu, že se neposloucháme, si máme stále co říct.

 

Olomouc, neděle, 23:02

Je jedenáct hodin večer a Olomoucí se nesou tóny zvonů. Řeholníci v jednom z nedalekých klášterů zanedlouho vstanou a v modlitbě vstoupí do nového týdne. Já ještě sedím pod lampou v hotelovém pokoji a čtu Lyotarda. Jeho meditativní text o putování myšlenkami, jež se tak častou podobají mrakům. Tento "vynálezce" postmoderny jako by ji vynalezl pro nás všechny. Jako Edison svým vynálezem osvítil naši situaci: ať zavřeni v celách kláštera nebo hotelových pokojích, jsme jen dětmi náhody. Jen ona nás nechá vnímat noční zvony z pohledu blížícího se rána, nebo začínajícího večera. Jen ona nás zavane za zdi světa, nebo do prostředí mezisvěta. A když tu náhodu budeš chtít rozluštit, zahlédneš jen mraky putující oblohou. V jednu chvíli tam nahoře budou, a když zvedneš hlavu podruhé, nezbude po nich nic.

 

Mezi Olomoucí a Prahou, pondělí, 11:08

Ty odporné střílny v krajině, stanoviště pro vraždu. Dokud nebudou podťaty nebo podpáleny, ani žádná Lenka Bradáčová mě nepřesvědčí o existenci spravedlnosti. A vůbec, slovo spravedlnost jsme si vyrobili jako cukrovou vatu. Cukr, co se rozplyne na jazyku, ale kde nic tu nic. Možná to je jen příležitost pro některé, jak se stát tvářemi obrazovky. Podobně jako pro jiné tělo nebo hlas. Měly by se točit pořady jako VIP justice. Lenka nebo Iveta...  

 

Brandýs nad Orlicí, pondělí, 11:33

Brandýs nad Orlicí. Z vlaku městečko jakoby bez života. Oprýskaný kostelík na drobném vršku, tři čtyři červené střechy a pár paneláků. Že by to bylo prvním dnem stvoření a moje očekávání jsou předčasná? Anebo se život rozutekl do okolních lesů? Ne, někde tu bude. Třeba v některém tom paneláčkovém bytě pod těžkou duchnou, v těsném objetí. Ale co je komu do toho.

 

 

 

 

 

---