žádost písku

Je krásná! Mám z ní řadu pocitů..a vadí mi rozborky a zborky :)) Takže u mě dobrý a rozbory fakt nečtu! Čtu, co mě nějak baví. A když přečtu něco, co mě nudí, určitě si řádky najdou někoho, komu se líbit budou nebo ne...a o tom to snad je ;)..moc moc dobrý!! *******

Zboro, žejo?! to je ale vzmach! jen průměrně geniální díla nám doslova mizí před očimma  jako chmýří na pampelišce.. ehm , k básní nemám co říct, zůstal jsem imuní vůči tomuto abrazivu

silikonové peklo. sory

zajímavé, líbilo- T

Swen: jak tady už x let omílá Jinovata, hodnotit jednotlivé básně je zavádějící. Hodnotit by se měl až celek. Jenže písmák je nastavený na hodnocení jednotlivých textů a i přes to, že byly snahy o podporu utváření větších kompletních celků, které by bylo možné podrobit komplexnější analýze (třeba fouckaultův klub ZOOM), vždy po čase tahle snaha vyšuměla, protože Písmák je přecijen vpodstatě založen na okamžité spotřebě. Takže hodnotíme jednotlivosti ze svého subjektivního pohledu a nedohlížíme, ani nemůžeme dohlížet, jak budou působit ve sbírce. 

Dál už bych to moc nerozebíral, protože cítím, že bychom se dostali do začarovaného kruhu: "Nevěřím totiž, že je Jarmiliným hlavním cílem prostě napsat "pěknou", "správnou", instantní báseň..."  já tomu taky nevěřím, ani jsem doufám nikde nepsal, že by to tak mělo vyznít. "Zachycuje nějaké hluboce utkvělé vjemy, souvislosti..." To zachycuje spousta lidí a zachycuje to různými způsoby a prostředky, které má k dispozici. A o ty prostředky (ten výraz) jde právě v neposlední řadě.

Mimochodem, tady je můj 7 let straý příspěvěk právě do klubu ZOOM k Alimře (ber ho prosím se sedmiletou rezervou - byla to moje první kritická práce tady). V té době tady byla druhým rokem a směřovala k této poetice, se kterou zůstala v manželském svazku až dodnes. Skrze odkazy na klub se dá proklikat i k ostatním recenzním příspěvkům na její tvorbu z těchto let:http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=223295http://www.pismak.cz/index.php?data=club&id=855

Hezký víkend a díky za Tvůj čas.

S většinou z toho, co píšeš v posledním příspěvku, vlastně celkem souhlasím. Aby ne, jsou to takové obecné "pravdy". (Nadzdvihla mě především poslední věta tvé předchozí reakce, která byla zavádějící i v rámci kontextu)....

Nicméně Řehák mě nenapadl náhodou - tam se ty posuny a přesahy poetiky "jinam" vesměs nedějí v rámci jednotlivých básní, ale teprve v rámci celku. Jde o cestu poetiky (která mi v podstatě splývá s lyr. subjektem Brigity)  - první část je vyloženě tradičně instantní, druhá reflektuje přítomnost, rozvíjejíc ji různými aluzemi apod., třetí je vyzváním na cestu...  Proto nesouhlasím s takhle striktním souzením jednotlivin. Jasně, ty tam dosazuješ kontext toho, že máš Jarmilu údajně načtenou.

To mně ale k rozhodnutí o podstatnosti její tvorby nestačí. Snad kdyby usebrala odvahu sestavit nějaký celek, teprve pak by se lámal chleba a dalo by se hovořit o smysluplnosti (a patřičnosti) použitých nástrojů jazyka. Jde totiž právě o celek poetiky, o to vštípit mu nějaké podstatný směr, byť třeba sekundárně... Že je v poezii něco překonané - to je hodně striktní tvrzení. Poezie není věda, žádné "opouštět staré pro nové"j, poezie může - ne, musí - těžit ze své tradice, vracet se k ní, aktualizovat ji. Možná i trochu navzdory technickému myšlení, protože od průmyslové revoluce koresponduje vývoj společenského diskursu s vývojem techniky (v širším slova smyslu, zahrnujícím i vědu)... Věda opouští staré pro nové. V poezii může vše pěkně koexistovat. Klíčové slovo je zde aktualizace. Ale k ní je možno přistoupit různými cestami; a je celkem fajn se zdržet podobných schematických soudů, jaké jsem vyčetl z tvé první reakce.

A dekonstrukci starých tvůrčích principů by měla předcházet konstrukce. Vždycky si vzpomenu na Eliota a jeho inspirativní eseje. V těch je to skvěle tematizováno. Jarmila je v jisté fázi. Je v ní už pár let (což není zas tak mnoho,  ono se to - třeba, a třeba ne - někde přelomí, poetika začne v jisté fázi být požírána svými vlastními tvůrčími principy, začne ji žrát hlad)...

Nevěřím totiž, že je Jarmiliným hlavním cílem prostě napsat "pěknou", "správnou", instantní báseň... Co vím - kdysi jsem s ní o tom mluvil -, zachycuje nějaké hluboce utkvělé vjemy, souvislosti... To, jaký si tyto vjemy samy vymiňují výraz, může vytvářet zavádějící dojem. Sovy nemusí být, čím se zdají být.

Helgarde, doporučuju dostudovat si, jaký je rozdíl mezi veršem a rýmem, je to takový docela jakože základ a když se v tom člověk plácá, tak to pak působí tak jakože blbě.

A je to tady... :) (omlouvám se, že Tě taky neoslovuju jménem, v alternicích se moc neorientuju).Rozumím, co se mi snažíš sdělit, nicméně netvrdím, že není dobré stát si za svým, netvrdím, že metafory jsou samy o sobě jako pojem primárně špatné nebo dobré, netvrdím, že by se něco mělo odchylovat k nějaké lit. agitce a spotřebě. Nesnáším, když se něco dělá programově. Tvrdím jen, že styl, jakým je podaná tahle báseň začíná postupně odkazovat na něco setrvalého, skoro už tradičního, že dneska spousta z nás píše podobně, protože jsme to odkoukali jako módní, úspěšné (přejali jsme ten styl bezmyšlenkovitě jako normu, udělali z něj mustr, do kterého se dá mechanicky dosazovat všechno to poetické haraburdí)), aniž by se ho snažili posunout někam dál (jako to právě naopak dělá třeba ten Tebou zmiňovaný J. Řehák, jehož poetika se stále poměrně strmě vyvíjí) a tím se tato poetika pozvolna vyčerpává a stává se právě tím mainstreamem. A lidé, kteří tvoří dějiny poezie jsou dnes už někde dál (opět dobře patrné na Řehákovi)

Tvá věta o tom, že je nutné nepodřizovat se jiným nárokům než svým vlastním zní takhle na první omak docela soudně, ale všichni jsme poznamenáni nějakým stupněm vědění, sečtělosti, zažitosti, který naše tvoření chtě nechtě na všech úrovních vývoje formuje a který už není naším vlastním nárokem, nýbrž nárokem zprostředkovaným - vycházejícím z nároků někoho jiného, jež jsme přijali za vlastní (i tomu se dá samozřejmě vyhnout, ale umí to málokdo a dost často je to spojené s nějakým psychotickým stavem). Ale asi rozumím, že spíš myslíš nějakou vytyčenou cestu. Každopádně stát si za svým nutně neznamená ustrnout v jedné pozici a vézt se na ní, co to dá (tak, jako to třeba praktikuje spousta úspěšných kapel, jejichž dvacáté řadové LP je úplně stejné jako to první a začíná to být poněkud nuda) a o to mi právě tady jde. Nicméně uznávám, že ta poslední věta mého předchozího příspěvku není úplně šťastně formulovaná. 

Tipuju, že se z nezávislého filmu stal mainstream podobným způsobem, jako se stává ze všech ostatních nezávislých věcí, ale na přesnou anabázi se těším od Tebe ;)

výborná! *

Teda, Honzo, musím říct, že mi tahle tvá věta přijde lehce zvrácená:-)

: "Jenže skutečnost, že si poctivě drží svou lajnu, mezitím co se vývoj žene dopředu je sice sympatické, ale není to taknějak všechno."

Mně přijde, že právě proto, že se všechno tak módně odchyluje k nějaké lit. agitce a spotřebě, právě z toho důvodu, víc než kdy dříve, je nutné stát si za svým a nepodřizovat se jiným nárokům, než svým vlastním. A ano, ptát se třeba i po smyslu poetiky dotyčného autora (jako celku) - např.: zprostředkovává nám jen vjemy? otevírá časové kapsle? a stačí to?

např. Řehák je v Pasti na B. tolik (i mnou) ceněný ne proto, že tak skvěle překonal tradiční prostředky avantgardy. Ne. On jejich prostřednictvím vykonal dlouhou cestu od začátku ke konci knihy, aby je v dynamickém finále přesáhl (k něčemu budoucímu, ale přesto autor stále v tradici pevně vězí, protože žije poezií a poezie žije v něm; a tak se nepodbízí). Takové to programové vymezování proti metaforám apod. - jsem proti němu z principu nedůvěřivý a mám k tomu celkem rozumné důvody.

__

Víš, jak se z nezávislého filmu stal mainstream?

súhlas so Zborom

(zaujímavé, že sa polykanie a hrdlo v jednom verši objavili naraz)

jo! ... *

Hutné, atmosférické, velmi vydařené nic. Možná útržek skládačky. Sám o sobě beze smyslu: nic v obsahu, formě nebo básnické řeči. Proč někdo něco takového vlastně píše, když má (zdá se) na víc?

moc***

vyborne. hutne, atmosfericke *