PELEGRIN 15,16

 

Pan Rosnička jako by zapřemýšlel, ale to si jen srovnal a sesumíroval, co chce říci.
„Já tam nebyl, ale strýček, co dávno spí v žabím nebi, ano.
Jednou ráno zmizel při povodni a mnoho dní o něm žádná žába neslyšela.

Jen teta čekala na manžela. Všichni si mysleli, že je utopený.
Pak se vrátil. Celý prosolený, i pár deka ztratil a kůži, místo zdravě zelené,

měl škaredou a šedou.“ Žabák se trošku otřásl při vzpomínce, ale hned pokračoval.
„Než zavřel oči, týden churavěl. Vyprávěl, že ho povodeň hnala dva dny a dvě noci.

Nějak se svépomocí vyškrábal na suchý břeh. Byl tam mech a na něm usnul vyčerpáním.

Probudil se až před svítáním, když voda již opadla.

Z jeho odpočívadla jej vyhnaly sluneční paprsky. Píchaly prý jako žihadla.

Z povodně zůstal jen potůček. Byl vysoko, takže se bál, že si natluče, proto se vydal hledat níže.“
„A šel si pro potíže,“ podotkl pantáta, „je to napínavé, pokračuj.“

 

„Cestou narazil na sluj. Teda… myslel, že je to jeskyně. Prý v té vteřině dostal nápad,

že se schová do stínu. Ó, jak proklínal tu vteřinu. Než se uvnitř nadál, šlápl do prázdna a už padal.

Každopádně, byl v cukuletu na dně, v soli zabořený po bradu. Až dole poznal, že je v dole.

Spadl do nákladu soli, jenž byl připravený k odvozu.

Na jednom z povozů se dostal ven z lomu a pak nějak, ale nevěděl jak, domů.“
Pan Rosnička se odmlčel.

 

„No, řeknu vám, to je teda síla,“ tiše promluvil pantáta.

„Jen jedna potměšilá chyba se přihodila a všechno je v trapu.

Chápu dobře, Rosničko, že alespoň maličko víš, kde ten důl asi je?“
„Žena mě nejspíš zabije, ale… Možná bych mohl Pelegrina doprovodit.

Cestu totiž dost dobře popsat neumím.“
„Rozumím. Společník by se mohl hodit, což ty na to synu…?“
„Inu, dva uspějí snadněji. Já jsem, a budu jen rád.“ Usmál se Pelegrin široce.
„Pan Rosnička je kamarád,“ pohladila žabí hlavičku paňmáma.
„Jdu si orazit, když zítra máme vyrazit,“ zvedl se žabák k odchodu.

 

 

Čím víc se pan Rosnička blížil k domovu, tím víc zpomaloval.

Bude si muset pohovořit se ženou a nijak se na to netěšil.

Bylo mu jasné, že bude protestovat… hlučně protestovat.
Pan Rosnička se na Bahňousi nenarodil.

Pocházel ze vzdálených bažin a na rybník dorazil po velikém putování.
Tady ho proto považovali tak trochu za světáka.

Viděl mnohé kraje a ochutnal vodu ze spousty cizích tůní a jezírek.
Snad by po zastávce na zdejším rybníku pokračoval zase dál,

jenže se potkali s budoucí paní Rosničkovou a byla z toho láska jako v pohádkách.
Po prvních žábatech pohádkovost maličko ustoupila všednosti, ale pořád to pro něj byla ta pravá.

No, a i proto bude nadcházející rozhovor tak těžký.

 

„Ahoj manželi, taky ses připojil k tomu bezhlavému rybímu veselí?“
„Pravdou je, že ryby blázní jako v lázních. Ve vodě je teď dost kyslíku, ale nepřipojil.

Byl jsem na návštěvě u vodníků.“ Odpověděl pan Rosnička, a že měl už slovo, vypověděl,

co všechno se na té návštěvě domluvilo.
Paní Rosničková nevěřícně oněměla, ale ne nadlouho. Pak spustila jako uragán.

„Ty si tu teď ze mě děláš legraci! To nemáš už nic jiného na práci, než se courat po světě?!?

Za chvíli je po létě a zásoby veškeré žádné.

Nakonec sem zima vpadne a ty budeš někde v Tramatárii. Já z tebe dostanu arytmii…

Mlčíš?! Nic neříkáš?“
Pan Rosnička se nadechl: „Mračíš se jak žabizna a hudruješ, až se zajíkáš.

Já jsem to prostě udělat musel.“
„Ty jsi ale osel. Musíš? Nic nemusíš!“ Durdila se mocně paní Rosničková.
„Pořád jen hartusíš, ale… Pelegrin mi, bohudík, život zachránil, a jemu jsem dlužník.

Pro čestného žabáka je tohle příležitost, jak mu to trochu vrátit.“
„Nechci tě ztratit,“ fňukla Rosničková.
„To víš, že neztratíš, to říkám ve vší vážnosti,“ pohladil ji po tlamičce.
„Domluv se s Ropuchovou, ať ti pomůže v domácnosti a už nemysli na hlouposti.
Prostě ho tam dovedu a pak hnedka zpátky. Neboj, pohlídám nám zadky.“
„Slovo dělá Rosničku?“ Zeptala se manželka.
Žabák se jí podíval do očí a vážně kývl.
„Na to, mužíčku, mi dej hubičku,“ přitulila se Rosničková,

s cílem si muže užít do jeho odchodu co nejvíc.