Nedokončeno

Slyšela jsem plakat víly.
Tiše štkaly.
Jejich slzy kapaly na chodník.
Pod mými víčky se plížila tma.
Nekonečné ticho.
Hledám slovník.

V hlavě se mi motá tolik myšlenek, tolik slov, tolik pocitů, co se mi vryly pod kůži během nekončících večerů v nemocnici. Je to jako malá cvičená opička, říkám si. Jen řeknu a zmizí. Přehršle domněnek, nadbytečné množství nápadů. Je to jako bych se podruhé zrodila.

Po dvou letech samoty, která se tvářila, že je živoucím odkazem mého vlastního já, jsem částečně zpět. Ještě mne veliký kus chybí. Veliký, převeliký oblak dýmu se mi usadil na zádech a čeká na svou jedinečnou příležitost.

A je o pár let zase víc. 

Bez hlesu a velkých cirátů. Tvářím se neodpočatě. 

Přetažená. 

Pláču. 

Bez hlesu se loučím sama se svým nesmrtelným odrazem. 

Světlo lamp září.

Osvětlujeme beznaděj. 

Bojujeme o poslední nádech. 

Slunečnice v noci chřadnou steskem po slunci.