Den se probouzel

Úsvit trhal mraky na obloze,
když kráčel smuten na popravu.
Jak svůj život žil on stroze,
pískot lidí zněl mu v davu.

Nehleděl na ozbrojené muže.
Díval se dlouze do temné dáli,
v dáli, kde kvetou bílé růže.
Za svobodu oni dnes umírali.

Tak stál, když noci ubývalo,
v té záři nejkrásnější z dob.
Krásná vzpomínka, slunce vstalo
a viděl, jak mu kopají hrob.

Záře zlatavá dotýka se stromů,
vůně kvetoucích růží, lip, 
tiché výkřiky z prázdných domů.
Popravčí, jenž nalezl klid.

Na zdi, sám vítr zhasil svíci,
kde mísí se proudy rudých řek.
Vše co chtělo srdce říci,
on již mrtev, nedořek.

*

Kéž by jsme si, děti milé,
míru více vážili.
A měli místo očí vlastních,
ty jeho...

Kdyby jen na chvíli.