Jak jsem vyhrála literární soutěž

Nejsem soutěživej typ člověka, nepotřebuju si nic dokazovat, abych se cítila dobře, a tak když někde čtu, že je nějaká soutěž, nebo pošlete SMS, vyhrajete, tak si toho nevšímám. Stejně je to všechno podvod, protože jsem za ty léta, co tyhle blbosti v televizi běží, ještě nikdy nic nevyhrála. Nedávno jsem ale přišla na takovou stránku, kde lidi píšou básničky a povídky. Šuplík tomu říkají, protože tam lidi jenom píšou a nikdo to nečte a byla tam taková soutěž pro pobavení o to, kdo napíše nejlepší literární dílo, na zadaný téma. A tak se mi to zdálo takové kulturní, že bych se i zúčastnila. Soutěž to byla anonymní, což znamenalo, že totožnost soutěžících znala jenom pořadatelka. To aby si lidi nemohli dávat body jen tak z prachsprostého kamarádství, ale jen z kamarádství s pořadatelkou. Řekla jsem si Erno, tohle je tvoje příležitost prosadit se na poli literatury a pustila jsem se do toho.

Na zadaný téma jsem napsala několika stránkový opus a poslala to do soutěže. Nebyl to lehký souboj. Protože jsme se veřejně nesměli nijak prozradit, kdo je kdo, musela jsem tedy hlasy pro svoje dílo získávat prostřednictvím soukromejch zpráv. Jenže jsem tam neměla tolik kontaktů jako ostatní soutěžící, tak jsem za nima hrozně zaostávala. Navíc mě tam pomluvila nějaká nekřesťanská mrcha, pro něž jsou pomluvy příznačný, já zbožnej člověk si ničehož nic na člověku nevšimnu. No, a když utrpěla moje pověst, utrpělo i moje dílo, protože každej ví, že díla lidí co vám nejsou sympatický se vám nemůžou líbit, to zkrátka nejde dohromady. Jenže já nebyla špatnej člověk, byla jsem jenom sprostě pomluvená, že podvádím, a jak jsem se snažila vyvážit to pomlouváním jinejch, napadlo mě něco ještě mnohem lepšího. Řekla jsem si Erno, nikde se tam přece nepíše, že nemůžeš hlasovat sama pro sebe, tak jsem si hodila jeden hlas, druhej hlas a tak dál, dokud jsem nebyla na prvním místě. Chápejte, pravidla jsem neporušovala, jenže lidi jsou mrchy, obzvlášť ty, co lpí na nepsanejch pravidlech, takže si dokážete představit, jakou to mělo odezvu.

Když se udělalo vyhlášení, tak jsem tam ty svoje hlasy neměla přiznaný. Dopálilo mě to jako nic jinýho, protože to ruinovalo mojí spisovatelksou kariéru. Byla jsem nějaká pátá a pátí lidé Sračkesii literu nedostanou. Jak tak ale na to koukám, tak vidím, že tam nikde není nic oficiálního. Razítka, podpisy a tak, nějakej člověk za přezdívkou prostě jenom napsal, kdo vyhrál a nevyhrál, no a to přece by takhle mohl udělat každej… třeba já. V tu chvíli nebylo nic jednoduššího, než udělat vlastní vyhlášení a přiznat si tam všechny ty svoje platný hlasy. V tu ránu jsem byla zase na prvním místě, spokojená jsem rozeslala děkovné dopisy a i když mi nikdo od té doby nenapsal jedinou pochvalu, já jsem ráda, protože vím, že se jim moje díla líbí a oni trpí tím, že si jejich chválu odříkají, aby je náhodou někdo nepomluvil, že se mnou kamarádí.