p o e z i e

 

 

jako malej kluk jsem nosil dlouhý vlasy

který se vlnily

jak chtěly

a měl jsem takovej nevhodně jemnej ksicht

kterej platil na starý báby

když bylo třeba žehlit průsery..

kazil mi renome grázla, kterým jsem sice doopravdy nebyl

ale tehdy jsem si to tak jel

a vlastně dodnes

baví mě fluidum neposlušnejch..

přátelil jsem s malejma excentrikama,

co se nakonec nestali umělcema

a skončili v kriminálech celýho světa

maníkama co ve třetí třídě vybrali trafiku

popošli deset metrů a tam pokuřovali jps

do příjezdu snb

maníkama co měli v deseti knírek a běžně už šukali

chlastali pivo

čichali vulkán..

byli tam cikáni z pomocný školy

sociopaté

magoři

malíři

sadisté

geniální chemisté s ožehlým ksichtem

básníci

mužatky

cirkusáci

vrazi -

všichni mnohem zábavnější a zajímavější než blbci z mojí základky..

byli jsme husákovi hovada a rvali se o prostor,

tasili na sebe rybičky ve dvorcích,

vybíjeli okna sviním i jiným

a provokovali starý lidi -

lezli jsme po střechách,

po starejch kominickejch stezkách,

balancovali jsme na zábradlích bezdrže

v desátým patře,

zatímco nás důchodci odstřelovali vzduchovkama

a zoufalý mrňavý matky dole

propadaly hysterii..

lezli jsme do špiček vysokých topolů

a tam nahoře se to i v nepatrným vánku šíleně kymácelo

a ty ses musel odevzdat větrným bohům

větrnému sobě samému..

/bylo to jako přijímání do klanu a ne každej to dal,

čas od času někdo zechcal celej strom../

dny byly vražděny školou

a vzduch byl z loje kterým se těžko brodilo..

ale jeden památnej den

jsem si v sadech lehl do trávy a podíval se vysoko nad sebe,

bylo mi tak sedm a nečekaně mě to dostalo..

/možná že prolítly husy/

a já najednou pocítil zvláštní tíhu a lehkost a smutnou radost v jednom

ani jsem nevěděl z čeho..

a pak mi vysoký nebe shodilo déšť do udivený tváře

byla to taková dětská satori

a byla silná jako hrom..

a já si řekl - no ty vole.. 

tohle asi bude ta poezie!

hehe..

pamatuju se jak děsně trapně a útrpně jsem se za těch tmavejch dnů

toužil stát básníkem..

ale zdálo se mi že málo trpím opravdovými problémy,

nikde necákala krev v tom mým živůtku

/ani nic jinýho/

byl jsem zmatená existence onanista bloud kterej se chtěl spasit

na způsob jeana artura, vyjebat s tím odporným žitím..

ale svět byl v podstatě parádní a to byl ten problém..

to trvalo do 16ti a pak přišlo černý jaro, alkohol a diáky, doors

tehdy jsem to už cejtil ale postrádal jsem schopnosti,

byl jsem neurotik, zdevastovanej školou sporty a vším,

než jsem dostal rozum máchali mi pracky v hypermanganu a přehlíželi pravdu,

zatímco ve mně se hromadil vztek a uraženost,

ovšem trychtýř mejch schopností byl hrozně úzkej, slova se valila

a přecpávala se v rouře,

tonul jsem v pocitech a abstrakcích

z kterých jsem nakonec vylovil překvapivě reálný obrazy..

pnutí k tvorbě u mně vychází z fascinace, kterou nemůžu nechat bejt,

jsem omráčen místy, atmosférami, dialogy, kočkami, dětmi,

předměty po mrtvých atd..

řemeslo je u mě jenom koncentrace, zpomalení šílenýho toku

a nepatrně úprav nakonec

proč ne..

to léto někdo z party vybral kvartýr vlastního dědy

a přitáh lodní truhlu plnou fotek s ženskýma ---

esteticky jsem dospíval na černobílejch vintage fotkách

kdy se toho ještě holky nebály a chlupy jim lezly z kalhotek

nad kterýma se skvěle imagionanovalo..

později když už jsem trochu věděl,

měl jsem pokoj vylepenej dvojitýma plakátama,

na vrchním byl rocky a pod ním nahá holka

ke který jsem si dosnil tuny prasáren..

krátce na to jsem se vysral na sport a tak vůbec na všechno -

hltal jsem ulici jinýma očima

a bavilo mě bejt sám..

toulal jsem se v mysli cizím městem s revolverem

přečetl jsem ožralej koráb

obratník raka

a byl jsem ztracenej-.

hm

a teď je děda ve svý porno truhle a kluci zavřený

a i na moje dveře už se leje pajsr ..

no a?

zůstávám klidnej na topolu -

navíc se dějou věci

a já je nemohu někde prosrat v práci..

zázračně unikám jenom díky magii

tý vyřezaný holky nad dveřma,

co mě opatruje

díky magii kocoura, kterej mě fixuje ve dne v noci

díky magii umytých šálků, stojících v neprostupný linii

za kterou žiju jak divej a očekávám

miracle..

byly časy kdy jsem byl uvědomělý

měl jsem samý jedničky

a jemnej ksicht co platil na starý báby -

než jsem se stal pohrdlivým a odporným bourákem

což je to čestnější vyústění z tý samý roury..

neboť žít spořádaně, poslouchat, přizdisrát

a hůře - být v týhle lojovitý existenci takzvaně

úspěšnej

v tomhle svinským a urážlivým a temným ústavu

je prostě nekonečně nečestné -!

jako malej jsem nosil dlouhý vlasy který se vlnily

jak chtěly

tehdy jsem si to jel a vlastně dodnes,

baví mě fluidum neposlušnejch

 

 

 

---