Nenávist přemohla lásku

červenec, 2001

Její blankytně modré oči ulpěly na jeho mužném těle. Jistý si tím, že upoutal pozornost štíhlé dívky s blonďatými vlasy a dlouhými nohy, zatnul prsní a břišní svaly. Ona tiše mrkala na nový objev, letní flirt, který potkala na koupališti. Ještě nevěděla, jak jí tento krásný romský kluk změní celý dosavadní život.

Lehla si na pruhované lehátko. Byla odhodlána neudělat „první krok“. Jen očima dodávala jistotu, že by nic nenamítala. Vzala si sluneční brýle a trpělivě čekala. Doufala v chlapcovu troufalost.

„Adam.“ řekl a natáhl pravou ruku.

Z blízka je ještě krásnější, pomyslela si a také natáhla ruku. „Lucie.“

Setkání dívky ze zámožné rodiny s krásným romským klukem z finančně zajištěné a velké rodiny.

 

 

srpen, 2001

Adam seděl na dřevěné lavičce. Dlouhý a rozrostlý jírovec v parném dni nabízel jedinečný chládek.

Dívky se za klukem s růží v ruce otáčely a usmívaly se na něj. Adam ale čekal na tu poslední, pro něj nejkrásnější. Konečně ji viděl. Přestože byla ještě asi sto metrů daleko, nemohl si ji splést. Větřík jí nadzvedával dlouhé blond vlasy a úzký pás a malé, pevné poprsí neměla žádná jiná.

Všimla si ho. Jediný pohled na něj jí vykouzlil na obličeji široký úsměv, který odhalil rovné běloskvoucí zuby.

Adam se pomalu postavil a šel jí naproti. Letmo ji políbil a podal rudou růži, její nejoblíbenější květinu. Aniž by se svěřila, věděl to. Jednou „mimochodem“ řekla, jaká květina je jí nejmilejší a on ji koupil. Ačkoli by Lucii potěšila jakákoli květina.

Lucie pomalu propletla své dlouhé prsty s jeho. Jakoby váhala. Ale ne, vůbec neváhala.

 

 

téhož dne, večer

Lucie přišla domů, sedla si na pohovku v obývacím pokoji. V břiše cítila příjemné lechtání. Krásný pocit. Ano, zamilovala se.

„Kde jsi byla?!“ Lucie sebou prudce trhla. Jaroslav, její otec ji chytil za zápěstí a zacloumal jí. Byl to vysoký mohutný muž s hustým knírem.

„Pusť mě! Bolí to!“ křikla, ale její otec jakoby neposlouchal a nepřemýšlel.

„S kým se scházíš celé prázdniny?“

Už věděla, odkud vítr vane. Někdo z velké rodiny ji viděl s Adamem. S romským klukem, kterého opravdu měla moc ráda, ale to nikdo nevěděl. Pro její „blízké“ bylo nepochopitelné, jak by se mohla dívka z vyšší vrstvy zamilovat do chlapce jiné národnosti. Její rodina nesnášela vietnamce, romy apod…

„Půjdeš a rozejdeš se s tím klukem, nebo se sbalíš a vypadneš!“ s těmito slovy odešel z místnosti a prudce za sebou práskl dveřmi.

 

 

druhý den

Ačkoli Lucie výhružce svého otce věřila, ani na malou chvíli ji nenapadlo, že by se s Adamem rozešla. Od včerejšího „výstupu“ s nikým z rodiny nemluvila. Tak moc si přála, aby na dveře jejího pokoje zaklepala matka a přátelsky si s ní popovídala. Dala najevo trochu pochopení a mateřské lásky. Ale nic se nestalo! Nepřišla ani matka, ani mladší a starší sestra. Nikdo!

 

Dnešní „rande“ by nemělo být zábavné, šťastné, ani zamilované. Ale bylo! Lucie se upravila, jak nejlépe dokázala. Oči si zvýraznila řasenkou, vlasy načesala do výrazného ohonu a oblékla si nejlepší oblečení.

  O rozchodu nepadlo jediné slovo, spíše naopak. Stalo se něco, co opravdu změnilo celý jejich život, ale ještě o tom neměli ani ponětí.

 

 

září, 2001

Léto vystřídal začátek podzimu. Zářijové slunce nebylo tolik teplé, ale Adama a Lucii hřála láska. Ne, nebyli tak naivní, aby si mysleli, že za teplem stojí láska. I v září se lidé těšili krásným počasím.

Každý začátek nového měsíce si připraví pro lidi „nové věci“. Ani září nebylo výjimkou.

 

„Adame, ve filmech začínají ženy větou: musím ti něco důležitého říct.“ Adam zbystřil pozornost a přestal si hrát s Lucčinými vlasy, ležela na jeho pevné hrudi.

„Copak?“ zeptal se a zastíral svůj zvídavý obličej.

„Jsem těhotná.“ přeskočila všechny fráze typu: nemusíš se o děťátko starat, zvládnu to sama. Nebo: nebudu od tebe požadovat žádné peníze. Ačkoli věděla, že by sama tak komplikovanou, ale zároveň šťastnou situaci nezvládla, nechtěla ho do ničeho nutit.

„Luci, neboj se. Spolu to zvládneme!“

 

září, 2001

„Tati, potřebuju ti něco říct.“ Lucie si sedla na dřevěnou židli naproti Jaroslava.

„Teď nemám čas.“ Odsekl ji.

Lucie se pokoušela přes hlasy celé rodiny upoutat pozornost.

Hlasitě zakřičela: „Tati!!!“

„Jsem těhotná.“

Jaroslavovi nezaskočil kousek chleba jako v každé správné komedii.

„S kým to máš?!“

„S Adamem.“

Nečekala, že někdo bude slavit nad jejím dítětem, jehož otec je romský chlapec. Až teď se jí zmocnil strach. Pořád jí bylo jen osmnáct a jeden ročník střední školy měla před sebou.

Jaroslav vyskočil ze židle a vyběhl prudké schody do prvního patra. Cestou do všeho kopal, vrážel a vztekem vysklil dveře od Lucčina pokoje. Asi za patnáct minut (stále vzteklý) přiběhl, těžkou sportovní tašku pustil na zem a řekl: „Máš dvě možnosti. Buď to půjdeš na interrupci a s tím klukem se rozejdeš, nebo okamžitě vypadneš!“ (jakoby dával za svou rozkazovací větou otazník)

Tohle Lucie nečekala. Po tváři se jí kutálely obrovské slané slzy. Pohledem přejela na matku a obě sestry. Nakonec se zadívala na otce. Nemohla by žít s vědomím, že vzala život nevinnému dítěti. Zvedla se, vzala tašku a se slovem sbohem odešla.

 

 

téhož dne

„Miluju tě!“ Adam se smutně usmál a lehce Lucii políbil. Ani jeden z nich si nepřipouštěl vážnost situace.

„Co bude dál? Kde budeme žít?“ zeptala se plačtivě a rozhlédla se po typickém studentském pokoji. Na modrých stěnách visely plakáty nejlepších fotbalistů, v šatní skříni vládl chaos, v knihovně byly zařazeny encyklopedie aut a motocyklů. Tady si neuměla představit výchovu dítěte.

„Starší bratr se bude stěhovat. Jeho pokoj bude volný. A mladší sestra se rozhodla pro bydlení na intru. Mluvil jsem s nimi, a oni i rodiče souhlasili, abychom si obě místnosti nechali. V jednom pokoji bude naše ložnice, ve druhém připravíme dětský pokoj pro miminko a ve třetím bude něco jako moje učebna. Kuchyni budeme mít společnou s rodiči a koupelny jsou dvě. Tadyhle v patře bude naše.“

 

 

 

květen, 2002

„Je to chlapec.“ Lucie slyšela výkřik lékaře jakoby zdáli. Nepamatovala si, kdy naposledy se cítila tolik unavená. Slyšela slabý pláč a zdravotní sestřičku: „Máte zdravého chlapce. Váží 3,20 kg a měří 40 centimetrů. Jak se bude chlapec jmenovat?“

Lucie se podívala na své první dítě, syna. Měl velké modré oči, snědou pokožku a tmavé vlásky.

Tiše si mumlala: „Z latinského Patricius, odvozeného od slova Pater „otec“. Jméno vyjadřuje „dítě, mající otce“.“

Chybí mi otec, pomyslela si a hlasitě odpověděla. „Bude se jmenovat Patrik.“

 

 

květen, 2002

Lucie pomalu vylezla schody do patra. Přes dobu strávenou v nemocnici se vše změnilo. Nemusela ani naléhat a Adam s pomocí svých rodičů vše doladil do dokonalosti. Otevřela dveře do dětského pokoje. Nasávala vůni pracího prášku z povlečení a přípravek na mytí oken. Místnost pro jejich dítě se rovnala pokojům z filmů. Stěny byly nabarveny hráškově zelenou a vše do tohoto odstínu ladilo. Pokojíček nabízel to pravé pro výchovu dítěte.

S hřejivým pocitem zavřela bíle nalakované dřevěné dveře. Prošla úzkou chodbičkou a zastavila se na prahu jejich ložnice. Obraz, který právě viděla, ji zahřál u srdce. Adam ležel na ustlané manželské posteli a u břicha mu tiše oddychával maličký. Otec by svého syna nezapřel, ani kdyby chtěl. Oba měli tmavou pokožku a velké krásné oči.

 

 

2006

Roky utíkaly rychle. Lucie i Adam si užívali svého synka. Vytvořili pro něj knihu, do které zapsali jeho první slovo, samozřejmě mama. Datum, kdy se poprvé zvedl a kdy udělal první krůčky. Ve fotoalbu nechyběla jediná fotografie, kterou by Patrik, nebo jeho rodiče, v pozdních letech postrádali.

 

„Jdeme s Patrikem na procházku. Adam se musí učit.“ Lucie zaťukala na dveře do obývacího pokoje v přízemí. Jarmila, její tchyně se otočila na pohovce ke dveřím. „Neměla by si chodit. Fouká silný vítr a Patrik by měl chodit po obědě ještě spát.“

Lucie obrátila oči v sloup. Podívala se z okna. Jen slabý jarní větřík.

„Jdeme ven.“ zopakovala a oblékla Patrikovi na teplou mikinu vestu.

Tchyně Jarmila se opět obrátila. „Měla by si mu dát bundu, aby nenastydl!“

 

Každý den se Lucie dostávala aspoň do malého konfliktu s Jarmilou. S tchánem nikdy problém neměla. Tchýně byla obdařena zvláštním talentem. Vždy dokázala Lucii rozčilit.

Po dlouhé době, kdy Patrik usnul po obědě, nastala chvilka romantiky.

„Luci, pojď ke mně.“ Adam zavřel učebnice a přitáhl si přítelkyni blíže k sobě. Dlouze a sladce ji políbil. Lehli si na postel a zamilovaně spolu dováděli.

„Adámku, potřebovala bych nasekat pár kousků dříví.“ Jarmila zaklepala na dveře. Lucie se rychle zvedla, upravila a šla otevřít dveře. Adam také vstal a své matce vyhověl. Šibalsky se zašklebil, oblékl značkovou mikinu a šel na zahradu.

Jakoby to nevydrželo, pomyslela si Lucie.

Tohle byly ty nejmenší „konflikty“. Tchyně Jarmila se stále pletla do výchovy Patrika a Lucie to nemohla snést.

 

 

o pár měsíců později 

„Adame, musím s tebou mluvit.“

„Lásko, co se stalo?“ zeptal se se zjevným zájmem.

„Déle to tu nevydržím. Tvé matce se nikdy nezavděčím. Ať uvařím jakékoli jídlo, vždy mi ho zkritizuje. Už nemám sílu se přetvařovat.“

„A jak to vyřešíme?“

Lucie se zhluboka nadechla. „Proto za tebou jdu!“

„Nemáme peníze na nájem bytu.“ odkašlal si. „A já pořád studuju.“

„Já vím!“ Lucie zvýšila hlas.

„Promiň, vím, že to bude pro tebe těžké rozhodnutí, ale jinak to nejde. Pokud chceš studovat, sbalím a i s Patrikem odejdu. Jestli se rozhodneš pro nás, odstěhujeme se spolu.“ Lucii pomalu stékaly slzy po tváři.

Adam se zvedl ze židle a přešel přes místnost k Lucii. Lehce ji pohladil po jemné tváři a políbil ji. „Miluju tě, ale nemůžu.“

Odvrátila hlavu. „Já jsem tě také milovala!“

 

 

Rok 2013

Jedenáctiletý chlapec vyběhl z paneláku. Pána, kterého skoro srazil, pozdravil dobrý den. Za ním vyšla mladá štíhlá žena, v patách jí vysoký muž sportovní postavy.

„Ahoj.“ pozdravil Adam matku svého dítěte.

„Ahoj.“ Lucie hleděla na muže, kvůli kterému opustila rodinu.

„To…to byl můj syn.“ řekl trochu překvapeně.

„Ano, Patrik.“ přikývla.

„Až ho připravíš na schůzku s jeho pravým otcem, zavolej mi.“ Řekl a podal Lucii svou vizitku. Usmál se, mladého muže přejel očima a odešel. Lucie se podívala na vizitku MUDr. Adama Rajze a se smíšenými pocity ji vypustila z ruky a nechala ji odnést větrem.

 

---