PELEGRIN 23,24

 

„Jak bych začal...

Když jsem jako mladý cestoval po světě, zamířil jsem ke svojí pratetě.
Bylo po létě, vlastně už půl podzimu a ona mi nabídla, abych u ní zůstal na zimu.
Když jsem pak na jaře vyrazil, tak jsem se potkal na hrázi s poslem našeho císaře.“
„Vy máte císaře?“
„Stejně jako vy královnu. Každý má svého vladaře, ne?“
Pelegrin bezeslovně pokýval a pak prstem pobídl žabáka, aby pokračoval.

„Takže…
Posel, jak pospíchal, tak si uhnal horkost.

Když jsem ho potkal, byl už na smrt nemocný a sotva jsme si pohovořili, dodýchal.
Asi že jsem byl zdvořilý, svěřil mi list nebo psaní, pro předání u dvora.
Nevěděl, že umím číst. Ale jsem ze vzdělané rodiny, já dostával ve čtení-psaní hodiny.

Neříkal, že to není k přečtení.“
„Co v tom listě stálo?“
„Strpení. Vlastně dost málo. Jistojistě se tam ale psalo o zelené perle velké hodnoty.
Já myslím, že je to ta vaše perla čistoty.

List jsem předal na dalším rybníku.
Mnohem později jsem zaslechl, že císař získal cosi, co patřilo vodníkům.
Tak jsem si dal dvě a dvě dohromady, a i proto jsem teď s tebou tady.“

Pelegrin dlouho mlčel, než promluvil.
„Pokud je to ona, rád bych ji přinesl zpátky, abych napravil rodinné zmatky. Pomůžeš mi s tím?“
„O tom tě rád ujistím. Nejdřív ale…“
„Krystal,“ doplnil ho vodník. „Na našem místě bych se chystal spát a ráno si přivstal.

Musíme zjistit, kudy dále.“

 

Oba se uložili.
Noc byla po bouřce vlhká a teplá.
Mraky se začaly trhat a sem tam z nich plaše vykoukla hvězda.
Panu Rosničkovi zase zakručelo v břiše.
„Pelegrine, slyšíš hudbu mého nitra?“ Otočil se k vodníkovi. Ten už ale spal.
„Aha, tak až zítra,“ překulil se žabák na druhý bok.

 

 

**24**

 

Dřív než se Pelegrin s panem Rosničkou probrali, vlastně ještě dřív než vstalo slunce,
nastal pod nimi jakýsi ruch.
Aniž by to tušili, tak se jim povedlo přistát na ploché střeše měšťanského pivovaru.
Toho rána sládek Přibyl vyhnal pivovarskou chasu dřív z pelechů,

neboť se muselo všechno stihnout, než dorazí pan purkmistr s konšely na první naražení.
 

„Chlapi, je třeba poklidit na dvoře, pak ležácký sklep a místnost nahoře nad ním.
To aby pánům radním pivo chutnalo. Zatím naše pivo vždycky obstálo.
Ba je přímo žádané, tak ať to tak i zůstane.“

Pivovarská chasa, tedy bednář Vicek, šrotýři a zároveň vozkové Kučera s Lebedou,

sklepník Bína a učedník na pivovarského tovaryše Jura Loudů byli placeni přímo sládkem,

a tudíž jeho slovo bylo zákonem.
Pustili se do práce.
Vicek zanotoval písničku a všichni se postupně přidali.

Pivovarští jsou veselá kumpanie, tak i písnička zněla do úsměvu a rozverna.
Sotva dozpívali, začali nějakou jinou, a tak jim práce utíkala jako zajíc s průjmem.
Jasně, že ten hluk a hlahol nezůstal bez následků.

 

První se probudil pan Rosnička. To už slunce kráčelo od snídaně k obědu.
Protože kolem něj zrovna prolétal páreček much, bleskově se nasnídal.
Rozhlédl se kolem a došlo mu, že jsou vysoko na střeše nějaké budovy.
Opatrně nakoukl přes okraj, ale v tu ránu toho nechal, protože na něj hned skočila závrať.

Starostlivě zamžoural do slunce a pak na svou vysychající pokožku.
Začal prstem šťouchat do vodníka.
„Vstávej Pelegrine, k mojí malé potěše jsme usnuli na střeše.

A takové usnutí vážně hrozí uschnutím.“