Vodníkova

Na stavidle vodník sedí,

ze šosu mu voda kape.

Na hladinu tiše hledí,

celý rybník tvrdě chrápe.

 

Fajfka už mu dohořívá,

cilindr má oprýskaný.

Tak už tomu někdy bývá,

když ti život dává rány.

 

Nad obzorem vyšlo slunko,

paprsky rozehnalo mraky.

Do vodičky cosi žbluňklo,

vodník zaměřuje svoje zraky.

 

Stará vdova Lahodová,

šla si smočit statné tělo.

Změnila se chvilka pohodová,

slyšte, co se tehdá dělo.

 

Zčeřila se plocha vodní,

břehy byly zaplavené.

Babka zahučela pod ní,

Ubíhaly chvíle cenné.

 

Jak politý živou vodou,

starý vodník šipku skáče.

Nemaže se s touhle vdovou,

jež usedavě pláče.

 

Neztratil ani chviličku,

hbitě čapnul prázdný hrneček,

chytá do něj dušičku.

Babču čeká hrobeček.

 

Slastí a pýchou opojený,

hrdostí vypíná hruď.

Ale nikdo není nesmrtelný.

Tím si, hochu, jistý buď!

 

Pravou rukou bolest letí,

hrudní koš sevřený v křeči.

Bylo slyšet sprosté kletí,

na kolenou dědek klečí.

 

K doktorovi doplazil se,

panicky do dveří buší.

Otevřít nikdo nežene se,

osud svůj už jasně tuší.

 

Ono totiž na přes rok,

když šel doktor na ryby.

I on udělal mylný krok,

nikdo není bez chyby.

 

Hastrman ho stáhnul ke dnu,

do hrnečku duši zavřel.

Mělo to jen chybku jednu.

Díky které on pak zemřel.

 

Inu, promýšlejte svoje činy,

občas musíte se slitovat.

Lepší než-li pocit viny,

pozdě skutků litovat!!

---