Přínos úrazu

 
 
                                                                           PŘÍNOS ÚRAZU
 
    Přiskřípl jsem si palec mezi dveře. Ne na té straně u kliky, ale na druhé, u pantů. Kdo zná fyziku chápe, jaký je v tom rozdíl a kdo umí chodit dveřmi nechápe, jak se to může stát. Nechápu to také, ale stalo se. Takto použité dveře a louskáček je prakticky totéž, ať už je to páka kolikachcezvratná. Vyzkoušejte si to – zařvete něco nevhodného pro dětské uši a zkroutíte se někde poblíž místa události. Pak vám sleze nehet. I já jsem zvolal pár peprností a začal jsem se svíjet nedaleko záchodové mísy. Ano, v těchto místech k události došlo, naštěstí cestou zpátky.
    „Jak to mluvíš před těma dětma?“ To je přísný hlas mé ženy. Děti u toho sice nebyly, ale slyšet mě bylo po celém bytě. Spolkl jsem několik vět, jaké se neříkají manželkám – také zejména ne před dětmi; v našem případě před dítětem. Odmítám totiž považovat za dítě vyčouhlé slonbidlo, i když žena ho zřejmě hodlá považovat za dítě navždy.
    Jinak je to s pětiletým rozumbradou. V tomto věku se prý nejlépe učí cizí jazyky – nezatížený mozeček vsakuje nové výrazy jako houba vodu. Mycí houbu mám na mysli, samozřejmě.
    Oba tito naši potomci se dostavili se svou matkou a teď zvědavě civí na svého otce, jak v nedůstojné pozici třepe rukou a skřípe zuby.
    „Jeden můj kámoš si přised ukazovák záchodovým prkýnkem,“ mutuje slonbidlo s pochopením, zřejmě inspirováno prostředím. Chce mě utěšit, provokatér. Ani nemám čím ho praštit; pravou ruku mám zohavenou a levou se neumím ani podrbat na nose. Většina lidí používá pravou i levou ruku, mnozí pak i obě zároveň, ale to není můj případ. Šikovní lidé mě vždycky fascinovali.
    Žena ovšem vidí, že mi není veselo; stačí, když jen trochu přihraju trpitelský výraz a je dokonce ochotna pomáhat mi na nohy. Docela se to hodí. Zmasírovanou ruku držím palcem nahoru, druhou rukou se opírám o zeď a pak zlehka i ženě o rameno.
    „Hele, neharaš!“ ona na to.
    „Chá!“ vyrazil ze sebe náš výrostek od basu po soprán, vynechávaje sem tam oktávu. „To bylo dobrý.“
    „Co ještě by tě pobavilo?“ poprskávám. A k ženě: „To nebylo před dětma, co?“
    „Chtěla jsem to jen trochu odlehčit.“
    „A já jsem si asi chtěl přitížit, nebo co myslíš?“
    „No tak jo,“ řekla smířlivě. „Ukaž! No, máš to pěkný. Já ti to fáčnu a na pohotovost. Až ti to přijde k sobě, tak s tebou nevydržíme.“
    Následoval standartní postup. Nevím jak u vás, ale u nás je to už zaběhnutý rituál: Fačování, pohotovost, návrat zraněné hlavy rodiny.
    Obsluhován a bezmála krmen svou oddanou ženou sedím u stolu a trpím. Starší syn je někde v terénu. Nepochybuji, že dá dnešní příhodu k lepšímu; už jako bych ho slyšel: „Fotr, vole, má vodedneška placatej palec.“
    Z dětského pokoje zaznívá nějaké rachocení a chřestění, jak si tam náš mladší klučík hraje.
    „Co to tam dělá?“
    „Nevím,“ povídá žena, „jen jsi odjel, tak tam zalezl a od té doby takhle lomozí se vším možným.“
    Nedalo mi to, pootevřel jsem dveře a podíval jsem se, co to tam ta naše ratolest vyvádí. Žena mi samozřejmě nakukuje přes rameno. V bedně měl různé kuličky, kostičky a vůbec drobné hračky. Přesypával je do krabice a zpátky, pak jimi zamíchal, očividně zaujat hlukem, který tím způsobuje.
    „Co děláš?“ zeptal jsem se potichu. Prostě jsem nevydržel a vyrušil jsem ho. Vážně se ke mně otočil. „Haraším,“ odpověděl důležitě a dál se věnoval své práci. Pokývl jsem hlavou a zavřel jsem dveře.
    Rozšíření jazykových znalostí našeho synka ovšem nebyl jediný přínos, který z mého úrazu vyplynul. Z donucení jsem se alespoň trochu naučil ovládat levou ruku.