Někdy prej taky přemejšlim...

Někdy prej taky přemejšlim,

ale v pondělí

tomu tak většinou nebejvá.

Ráno zadrnčí budík,

jak kdyby to bylo poprvý,

a ty se probereš z víkendový kocoviny.

Z tý heroický pijatiky,

kdy jsi do sebe neohroženě lil i ten sráč z ostřikovačů,

přičemž jsi souložil s asijskou prostitutkou,

za zvuků cvakání asijskejch foťáků

v rukách asijskejch turistů.

A pak vyleze uchylný slunce,

svejma všetečnejma paprskama polaská

první školáky,

bezdomovce,

popeláře,

pekaře,

a vůbec

všechny ty ranní ptáčata,

a ty se samozřejmě probudíš rozlámanej,

jak pastelky v penálu agresivního prvňáčka.

 

Prostě jsi rád, že se

vůbec

probudíš.

Hlava ti třeští,

jak kdyby ti o ní ten pankáč v sobotu na koncertě

rozmlátil basovku.

Z uší ti furt ještě krvácí

ta primitivní hudba,

a ty máš jen kurevsky krátkou půlhodinu na to,

aby ses dostal k píchačkám,

který hlásej včasnej příchod

do fabriky.

Takže

si musíš oblíknout trenky,

najít čistý ponožky

(což je někdy nadlidskej výkon),

vychcat se, popřípadě vrhnout ranní šavli,

a pak to teprve začíná...

 

Zbytečný čištění zažloutlejch zubů,

rozlepování očí,

který se lesknou jak nějaká vitrína

s krvavým masem,

hledání toho správnýho deodorantu,

protože od pátku nebyla šance dát si sprchu.

 

Člověk je jednoduše nucenej se nějak zkultivovat,

násilím se nažrat,

otočit do sebe zbytek večerního kafe,

všechno v nemilosrdný rychlosti,

a to si nakonec ještě musí zavázat tkaničky...

A to mě sere nejvíc!

Možná ještě víc

než ty

pondělky.

 

Někdy prej taky přemejšlim,

ale v pondělí

většinou jen nad tim,

jak se do těch tkaniček

nezamotat.

---