Tři vteřiny

Někde jsem četl, že o čím kratším úseku povídku napíšete, tím bude lepší. Pokusil jsem se napsat povídku o třech vteřinách. Budu rád za každý komentář .

Krok.

 

Já za to nemohl. Každý den, úplně každý den. Přežít ty šíleně dlouhé hodiny ve škole. V jedné třídě s nimi. To oni můžou za mé utrpení. Za to jak se cítím. Nikdy jsem jim nijak neublížil. Oni mi naopak ubližují každý den. Ať fyzicky nebo psychicky. Proboha, vždyť jsem nemohl ve škole ani na záchod. Jakmile jsem otevřel dveře. Čekali tam na mě. V hodinách mě popichovali. O přestávkách fackovali nebo mi nadávali. Ale ze všeho nejhorší byly ty šatny. Tam totiž nehrozí, že by mi kdokoliv pomohl. Tam pro mne každá vteřina byla peklem.

 

Krok.

 

Třeba tohle není nutné. Copak neexistuje jiná možnost.

Rodiče?
"Jsi chlap poraď si sám, ne?".

Učitelé?

Zasypávají mé trýznitele poznámkami, ale k čemu to. Jen jim tímto dávají další důvod mě seřezat.

Už jen tři roky.

Stačilo by přežít tři roky.

Tři dlouhé roky.

Tisíc devadesát pět dní.

Dvacet šest tisíc dvě stě osmdesát hodin.

Na tváři se mi vyloudil úsměv. ,,Chm, na matematiku jsem byl vždycky frajer".

 

Krok do prázdna.

 

Neviditelná ruka gravitace chytla chlapce a začala ho táhnou směrem k zemi. Teď už je zbytečné přemýšlet, jestli to bylo správné řešení. Slzí mu oči. Sám neví jestli je to silným větrem narážejícím mu do očí nebo proto, že vše co znal opouští a řítí se do neznáma. Až teď, pár metrů nad zemí, pocítil opravdový strach.

 

Rána.

 

Ticho.

Celý život jsem ho nenáviděl za to, že neexistuje.

Mýlil jsem se.

 

---