Dveře, které vypadaly jako dveře

Tušil, že neví, co má dělat a stál tam před dveřmi, které vypadaly jako dveře. Hlasitě zašeptal. Jeho čistý chraplák se nesl skrze oční kukátko. Zvláštní. Málokdo ze všech bydlejících v domě by ho slyšel. Ona určitě asi také ne. Ležela na židli a koukala do prázdna.

Hodiny stále rychleji odbíjely a jí se už z večného čekání zastavil čas. Pomalu usrkávala studený čaj a myšlenkami mimo o něm přemítala ve svém malém čtyřpokojovém bytě. Duší byl dobrák, ale často byl na ní až žoviálně zlý. Nedokázala se na něj nikdy dlouho zlobit. Pokaždé ji pevně jemně obejmul svýma velkýma rukama a laskyplně řekl něco připitomnělého. Jako dřevorubec toho nikdy moc nenamluvil. Spíš jen mlčel a tupě na ní zalíbeně koukal. To jí dohánělo k šílenství, ale i přesto všechno do něj byla bláznivě zamilovaná.

Karel za dveřmi vydává neurčité skřeky a dobývá se do zamčeného bytu. Přišel s předstihem a již má pět minut zpozdění. Zkurvený dveře. Zařval by si, kdyby mohl. S Veronikou si neočekávaně opět zapomněli domluvit čas. Teda on jí to řekl, ale ona ho neslyšela. Často ho nevnímala. Pokaždé když se na něj dívala, cítil, jak její pohled proniká skrze něj. Jako kdyby pro ní neexistoval. Neměl maturitu a proto to Karla víc sralo než rozlobilo. Veronika byla učitelka. Proto mu s láskou říkávala ty můj blbečku cholerickej. Prvnímu rozumněl. Za to druhé se na ni nedokazal zlobit. Pokaždé mu to nešikovně pošeptala do ucha, do kterého se nikdy netrefila a mluvila do jeho oka.

Veronika je od přírody klidná, ale začala být nervozní. Nahmatala hodinky, aby zjistila čas. Bylo pozdě. Ptáci venku už nebyli slyšet a o slunci ani nemluvě. Rychle vstala z křesla a líně se šla podívat ke dveřím. Šla k těm vchodovým, které vypadaly jako dveře. Zbystřila sluch. Jemné sípání se k ní dostalo skrz kukátko - Karel! Vzala za kliku a otevřela. Karel na ní s otevřenou pusou zíral a ona ihned ucítila jeho pohled. Kdyby mohla, nevěřila by vlastním očím. Karel držel v ruce voňavou kytici fialek, které má tak nestydatě ráda a všude okolo byly rozsypané klíče.

Veronika a Karel nejsou manželé. Jen spolu začali žít na láskyplné hromádce. Dneska jim namontovali jejich první společné dveře, které konečně vypadají jako dveře. Ona je nikdy neuvidí a on je nikdy neuslyší se zavírat. Pro lásku nevidí a neslyší. Veronika je od narození slepá a Karel byl vždy hluchoněmý. Ale oba ví, že jeden pro druhého znamenají víc, než kdy v životě sami mohli mít.