Bezvaděj

čertova kloaka
železná zrůda
když tě neláká
úroda
náramek
pomalu začíná hnít
jedna z posledních
nitek

fuj, tohle je tak profláklý
pseudobásníci a ty jejich saturny
šlichta z opruzenin
vypadáš tak, jak jsi na tom s láskou
pak už jenom nosit knedlík do peřiny
vichřice, že jsme museli držet stěny světa
třetí bradavka uprostřed čela
hadršrot na cárex
faux-pas hned ve foyer   
pojď androide ušatá
nahatí na hatích
horko jak v porodnici
zejtra snad dobře
dodávat sílu osamoceným
datumy co požírají rozumy
buď lepší než ti
ke kterým se modlí kontinenty

duše
zarostlá zahrada s rozpadlou zdí
dveře které už nikdo neotevře
okno které už nikdo nezasklí
střecha místo podlahy
kuny v meluzíně
ani náznak snahy
jak zbytečné v tvůj poslední den
ptát se na onen
myši už navrtávaj chodby
pro dynamit
už ti píchaj opiát
nakonec ti lidé ten život
snad i usnadní či co

ty a ona
cisterna zaseklá pod mostem
svíčka na hrobě
sebezapření pro sex
rozklad jakéhosi zatroubení
na kole přes rozmrzelé pole
myslíš si jaký děláš piruety
po nosní dírky v bažině
hajzl v opuštěné hale rozsekaný tyčí na krtky
válka zářivek
kopírka shozená ze schodů
chatrč z prázdných krabic od vína
chloupek ze znamínka
porcelán na který se nesmí šahat
odpor ke sprše
kalendář v kamnech
zpocená cedulka na košili
zásada bez násady

Čau, tě kontroluju, jestli žiješ.
Jo, ještě jo.
Sem chtěla volat Petě, jak se měla v tom Mexiku, ale má to obsazený, tak volám tobě, se nudím cestou ze svačiny.
Haha, ale já tak zábavný historky nemám.
A co děláš?
Poslouchám Velvety a píšu básně o smrti.
To je k smíchu.
Já se tomu taky směju, je to taková terapie.
Musíš to brát takový, jaký to je, ne hystericky brečet na koberci, že potřebuješ do Dobřan.
Když mě to všechno tak mrzí.
Kolik tam máš stupňů?
21,9.
Si kdyžtak otoč tím červeným kolečkem.
Né, né, mě to stačí.
Mám si vzít ten barák?
To nebude jen tak.
Já vim. Danajskej dar. Sem přemejšlel, že jak z toho vojenskýho prostoru udělaj chko, že bych z toho mohl udělat pension a pronajímat ho cyklistům.
A co ty miliony?
No to právě nevim, se musím zeptat, jestli by to jako bylo zadáčo.
Mně ti dementi z naší rodiny nechyběj.
No, jo, ale ty máš alespoň mámu a tátu, nějaký sestřenky nepočítám.
To by bylo fakt vtipný, lidi s nejmenšíma platama s dvěma chalupama.
Dík, pomohla jsi mi. Můžeš si tam dát ovce.

Ale abychom nepředbíhali.

Údolí v srdci Brd, nad nímž se líně vznáší opar z uměle pěstovaných skunků. Dva kostely, dva obchoďáky, jeden Coop, nějaké to řeznictví, barvy-laky, vietnamská večerka, zhruba deset hospod, mnohem více proherních automatů. Maloměsto a jeho okolí, pomezí Středních, Jižních a Západních Čech, můj rodný kraj. Táhne mě to tam, ale už pomalu není za kým zajít. Rozumně si promluvit. Bylo nás mnohem víc. Dobrá banda. Vyhrál to snad Ivan, co už má dvě děti, dům 130 kiláků daleko, zahradu, psa, půdu plnou ganji, obtloustlou, hodnou, ukecanou, dredatou manželku, 7 dní dvanáctek a 7 dní volna? Hadry a Šeptík zůstali, jeden piko+THC, druhý pivo+THC, žena žádná už roky. Ti to určitě podle globálních měřítek štěstí nevyhráli. Čučin zvedá v týdnu telefony v Praze na Zličíně, o víkendu opravuje řadový dům s rovnou střechou ve vedlejším maloměstě. Malý paneláček stojící naproti domu bohatých rodičů jeho přítelkyně, kteří jí tento dům zaplatili. Hurá, budou do konce života bydlet ve stejné ulici. Jákob válčí se středoškolačkami na obchodní akademii, taktéž v Praze, prý se mu studentky smějí, dobře mu tak, podváděl mou sestru. Panda se zbláznil během dvou let, co učil anglický jazyk na zdejší základní škole. Jazzman, filozof a talianofil v jedné, trávou roztříštěné osobě, odjel se starat o postižené děti do New Yorku, pak se vrátil, bydlí kdesi v okresním městě se strašně hloupou holkou, nemůže se najít. Jediný rozumný tak na maloměstě zůstal můj největší a nejlepší kamarád Hnáník. I má sestra byla jakýmisi, pro mne zcela nepochopitelnými okolnostmi vyhnána z rodného domu. Prostě si jenom nesedly dvě ženský, to je normální, jde jen o to, že to byla matka s dcerou.
„Ty vole, já za ní jdu.“ Pravil zcela zkouřen v 17 letech. Středobodem jeho, od té doby již permanentního zájmu, se stala místní vdaná pěnička, o jedenáct let starší odbarvená blondýna s trvalými kudrlinkami. Obličejíček. O jejím tělu bude možná zmínka až později. Anebo teď. Prostě místní modelka, sexuální modla všech opivněných hlav, co k ní chodili nakupovat šroubky a těsnění do místního Kovomatu.
„Seš magor?“ Důvěrně jsem se ho otázal, jakožto mladík ženou v té době ještě nepoznamenaný, maximálně párkrát od spolužačky pod lavicí.
„Ta je fakt dobrá.“ Nenechal se můj přítel odradit. Ano, je to magor.
Od té doby uplynulo 9 let. Ještě ten den jí šel z místního koupaliště doprovodit domů. Doteď jí miluje.
Když bylo Hnáníkovi patnáct let, tak se mu na Silvestra 00 zabil brácha v autě, namrzlá vozovka, Škoda 120, strom. Bráchovi bylo dvacet let. Ten večer si bral jeho otčím Depa sestru jeho matky, Modlenu. Depa píchal s Modlenou v dobách, když Hnáníkovo mamča dřela za pár šlupek a trochu jídla jako pomocná síla v kuchyni, ostatně tuto funkci zastává až do dnešních dní. Na svého pravého tátu si Hnáník nepamatuje, prý to byl alkoholik, co jeho mámu bil. Depa, celkem zajištěný hasič, si se svojí novou ženou Modlenou postavil dům na Bezdězu, za pár týdnů si s ní udělal nového potomka a milého Hnáníka s jeho mámou nechal shnít v tom největším smutku na zkroušené podlaze panelákového bytu. Pak přišel Tonda, paranoidní dřevorubec, rybář bez citu, ale o něm až později, jestli vůbec někdy.
Hnáník zvládnul s jedním přestupem střední školu s odborným zaměřením, obor automechanik. Kdyby napsal životopis s tím, co kdy a kde po obdržení výučního listu dělal, jistě by to vydalo minimálně na pět stránek formátu Á čtyři. Například éra jeho kamioňáctví. Dali jsme lajnu perníku a hurá odvézt nějaké kraviny do Hamburku. Nádhernej přístav. Podruhé jsem s ním jel do Holandska. Coffeshopy jsem v té době znal už z předchozího punkového výletu s Hadrym. Amsterodam, všechny prachy promrdám. Osm dní, paráda pro nevybouřené mladíky, spali jsme pod mosty, v parcích, u plavebních kanálů, stan jsme s sebou ani netahali, jen jsme si tam půjčili kola, ochutnávali, jezdily a v jednom kuse se smáli. To byla svoboda. Kokeš od černocha na pláži. Asi šest hodin jsem stavěl toaletní mísu z písku, musela být dokonalá, ani mě nezajímal západ slunce do Atlantiku. S Hnáníkem jsme zajeli jen na jednu noc do nějakého malého města, ale i tam pár trávokrámů bylo. Potřetí byl v Holandu sám, to jsem měl možná nějaké zkoušky ve škole nebo nějakou podobnou hovadinu, tak jsem s ním logicky jet nemohl. Vzdělání, základ státu, haha. Spíš ta morálka no, jenže každej se nenarodí s tak skvělým charakterem jako on. Měl těžký dojezd po perníku, byl v tom samém malém městě, ve kterém jsem s ním byl předtím i já. Zašel do coffeshopu, totálně se vyndal a pak nemohl najít kamión se zbožím. Hledal ho celou noc, což už je samo o sobě obdivuhodné v tak malém městě. S brekem skončil v nějakém pootevřeném vchodě od cihlové bytovky, víte, takový ty neomítnutý domy, jako mají i v Anglii, kam se šel schovat před zimou. Říkal, že se pak na stěny jakési chodby díval přes bělmo svých do mozku obrácených očí. Ráno našel auto strážců zákona, zaťukal na okýnko, vysvětlil jim svůj problém a ti s ním ochotně objeli jediné dvě parkoviště, které se ve městečku nacházely. Kamión se leskl sto metrů od centra. Náklad přivezl s několikahodinovým zpožděním, a tím skončila jeho kariéra u firmy Dodej a spi s.r.o. V další logistické nadnárodní firmě nechal pracovat svého kamaráda, jenž hned zpočátku své profesní dráhy se svou služební skříní do čehosi narazil. Neměl však vyřízené pojištění proti blbosti, které měl Hnáník zaplacené, a tak to náš drahý samaritán vzal na sám sebe. Že se to jako zaplatí z jeho pojistky. Vznikl jakýsi průšvih, jenž nepotřebuji pochopit. Zkrátka Hnáník byl zase na dlažbě.
Další džob, rozvážet po Čechách živá prasata a krávy. Nahánět elektrickým bičem přerostlé, hormony a masokostní moučkou nabuzené kolosy do zádi dostavníku smrti. Po přívozu na určená jatka je z té pojízdné klícky zase vyhnat. Tou dobou už měli některá prasata nohy polámané, boltce a ocásky ze stresu ze smrti navzájem okousané. Po odevzdání všech pogromuchtivých čuníků se musely podlahy třípatrového přívěsu ostříkat silným proudem z hadice. Hnáník měl tou dobou za ušima. Cizí exkrementy. Zde se i prvně v životě podíval smrti přímo do hledáčku. Hned na začátku této pseudokariéry jel s kolegou, ještě jako závozník v zaučení, odvézt zas nějaké to živé maso ke zbavení nervové funkce. Nějaká kráva bučela jinak než ostatní. Zastavili, horko těžko jí vytáhli z návěsu. Musíme jí zabít, pravil jeho spolupracovník, nekoukej se na to, pak si pro ni přijedou. Vzal obrovský řeznický nůž a krávě podřízl krk. Saracéni by mohli být, i se svými prohnutými meči, na rychlost jeho pohybu velmi hrdí. Nejhorší prý nebylo chroptění a stříkání krve z dýchací trubice. Nejstrašnější byl prý pohled do jejích očí. Hnáník viděl poprvé ten moment, když z bulvy odejde život. Zůstal po ní jen rudý obrazec na prašanu. Možná jste jí měli s rajskou omáčkou k nedělnímu obědu. Nebo jste si jen pochutnali na její šlaše obohacené o mentolovou příchuť. Kravský čumáček rozemletý i s mrtvolnými soply v ranním párečku s osmaženým nedozrálým zárodkem od slepice, co nepoznala, co je to život na dvorku, co nezažila správnou mrdačku s přírodou nabušeným kohoutem na okraji pole. Radši nebudeme rozebírat jak dopadla její škára, žaludek a ostatní vnitřnosti. Lidi se vyžívají v odpornostech, chutná jim to, navíc z toho mají i radost. Jak skvěle chutnají ty býčí varlata v guláši, jak se ze začátku nadnášeli, no já z toho nemohl/a. Všechno se musí zužitkovat. Ať žije sekaná s hořčicí, tlačenka s cibulí a octem, řízky. Pojďte, ochočíme si další druh...
Po tříměsíční zkušební době dostal výpověď bez udání důvodu. Firma přijme nového pracovníka z úřadu práce, za to inkasuje slušný balík peněz, tohoto člověka po třech měsících opět odstraní, najmou dalšího, zase dostanou vypasenou sumičku, a tak to jede v některých firmách stále dokola. Pro člověka citlivého, s duší potrhanou předešlými rodinnými událostmi, to stejně asi nebylo místo snů. Ale měl peníze. Když je měl, bylo na perník a s ním se dalo všechno vydržet.
„Hele, nepřeháníš to už někdy?“
„Vůbec, je to stejný, jako když máš chuť na hranolky.“
V mezidobích dělal na stavbách, u plastových okenářů, u různých automechaniků, v truhlárně, na pile, ve fabrice na drátky, na dřevěné panáčky, heftoval fólie na střechy, na dopadové ploše Vojenských lesů rozebíral motory umělých cílů pro stíhačky, za což šel na den do vězení, v období svého největšího šrotu se celkově vzato velmi rád věnoval sběru starého železa, jen ten odznak mu za to teď už nikdo nedá. Rozebíral škodovky, spravoval motorky, skákal šipky do lomu.
Dluhy. Kapitola sama o sobě, láme jí na korbě, v jarní orbě, fandíme době. Když si dal, to si chtěl hned zařídit autodílnu v garáži u rybích sádek. Vzal auto, naložil do něj několik podobně obšťastněných přátel a vyrazil s nimi do okresního města na nákupy. Kompresor, svářečku a podobný věci, desetitisíce v hajzlu, všechno na splátky. Jindy zas vyrazil pro kameru, notebook, nic z toho už dávno nefunguje, všechno rozbil na kalbách nebo to doma sjetej rozebral. Jindy ty zbytečné věci rozbíjel jen tak. V naštvanosti házel drahými mobily za korunu, zatíženými vysokými paušály, po svém pokoji v panelovém domě. Plastové zatahovací dveře nic nevydrží. Na takové té malé pouťové motorce také hodně prodělal. Kdybyste někdo sháněl levně benzínovou sekačku na trávu, stačí říct. Nechat komentík, písnout textovku, poslat telegraf. V jednu dobu měl pět aut, tři z nich na něj byli přihlášené. Samé okoralé šunky. Ale nějaké poplatky se za ně úřadům stejnak platit musí. S úřady si rozuměl asi tak, jako si s černými přistěhovalci rozumí příznivci Ku-Klux-Klanu, z čehož též plynuly jisté problémy. Dluhy plus problémy plus závislost plus nešťastná láska rovná se exekuce, v dnešní době, kdy politiky pomocí úplatků ovládají podnikatelé, jenž mají zálusk na váš pozemek, firmu či dům. Stačí jen investovat do toho správného blbečka. Snad nám nebudou dávat ty čipy, jak tvrdí Vesmírní lidé. Všichni ví, že se zhoršuje kvalita potravin, jenže jenom z médií, doma si test jogurtu sami neudělají, ale dřív byly sýry asi fakt lepší, domácí z farmy jsou drahý, ale protestovat proti tomu stejnak nejdou, vyndaj prachy. V polských potravinách je posypová sůl. V hovězích kuličkách našli odborníci koninu, řešej hovadiny. V českém vzduchu jsou cítit obavy, co s náma tam ti nahoře udělají.
“Proč jsou ti Slováci tak zrychlení a ukřičení?“
„To už je Balkán.“
Přijeli s policií i se zástupkyní místního úřadu. Pryč z družstevního bytu! Nevím proč je i s mámou vyhodili. Asi neplatili nájem. Toho dopoledne, kdy u nich zazvonili, byl Hnáník doma sám, Tonda, o kterém je škoda mluvit, se schovával někde v lískách u přehrady, mamka klasicky dřela v kuchyni jakési velkoobecní restaurace. Prý to bylo strašné, jenom si otevřel Braníka a koukal, poničení majetku by stejně nedokázal zabránit. Všechny věci jim byly odvezeny do skladů bývalých kasarén a tam je tito spravedliví a přísní pánové naházeli na zašlou betonovou podlahu hned vedle hromady pšenice, z které se po nocích krmily tlupy zaprášených krys, olezlé zlaté zrno tam měli rybáři nasyslené pro krmení kaprů, kteří měli halu v pronájmu. Jo i ryba si dnes může pronajmout obří halu, vždyť žijeme v době logistické, stačí mít v portmonce. Čas vypršel, skřele potřebovaly prázdnou podlahu, nastalo další stěhování, kam s tím vším? Do jídelny táborového zařízení, v zimě děti už do lesa stejnak nesmí, mohla by na ně spadnout větev obtěžkaná božím chřípím, nebo by mohli uklouznout na zmrzlém sněhu, mohli by se promáčet, zpotit, nastydnout a umřít. Holt nová směrnice Evropské unie. Všechno, co za ta léta nastřádali, muselo být během jednoho dopoledne z toho obřího plechového baráku odvezeno, sumec má holt silnej hlas. Skříně a větší nábytek jsme vozili s místním dělníkem, měl dodávku. Asi i podnikal, jako v tranzu nám vyprávěl, že by takhle skončit nechtěl. Pro něj to byl jen sobotní melouch, další způsob jak se dostat k oběživu, zpestření začátku jakési raně podzimní soboty cizím neštěstím, stejnak už si s manželkou za ta léta všechno řekli, nové drby se vždycky hodí. Na jaře se děti zase budou chtít vrátit, kam s věcmi na další rok? Něco se najde. Mamka si s Tondou a Hnáníkem pronajali chatku u lesa. Hnáník se s Tondou jaksi nepohodl, fisherman na něj vyběhl s kovovou trubkou kvůli jakési rodinné kauze ohledně DVD přehrávače. Od dopadu prvních letních paprsků po dopad prvních pichlavých vloček žil Hnáník po známých, intenzita přespávání ve stanu se však pod tlakem všeobecné mrzutosti a absolutní neziskovosti z jeho nevyžádané návštěvy rapidně zvyšovala. Práce, ubytovna, rozchody, usmiřování, kamarád alkohol, trocha trávy, sněhota omezena na minimum.V konstrukci nové betonové plzeňské fotbalové tribuně by se dali najít chlupy z jeho nosu. Genetik se zbíječkou. Řeči v křeči. Mol na mol. Sladkobolné láskyplné rýmy heraldicky odmačkával v textovkách své rozvádějící se vyvolené. Za stalking na něj jednou zavolala Kudrdlinky máma policii. Už jsou zase spolu, jen mu předtím obličej rozsekali tři bratři v lihu. Místo matiček a sprchových hlavic jim rovnou nalévá to, co mají nejradši. Nejčastěji to je točené pivo a tuzemský rum z litrové lahve. Místní tříčtvrteční nonstop. Škoda mluvit. Stránka pokrytá písmeny, stejnak prázdná. Ten kdo zažil milionkrát trable, ten zažil i milionkrát pocit štěstí. Už jen to, když mu někdo daroval cigaretu, na kterou neměl peníze, krása, anebo co to pro něj muselo být za parádní pocit, když měl zase po půl roce na chleba, matraci místo louky, zateplené pevné stěny ubytovny místo tenké plachty, rovnou střechu nad hlavou. Před zimou se místnost hodí. Nezajímal se o náboženství ani o politiku. Jen jednou se bavil s mluvčí policie české republiky, ztripovaný na Czechtekku. Proč? Odpovědi nerozuměl, šel se smát vodním dělům. Za chvíli začali kopat do sedících lidí před reproduktory. Moře pixel se slzným plynem. Počalo zatíkání a bourání stanů. Jedné slečně z Londýna se ztratil pes, jmenoval se Trousers. Kalhoty! Kalhoty! Místo jejího psa se na nás hrnula šňůrka nablýskaných těžkooděnců v černém. Z dálky vypadali jak mravenci na rutinní výpravě za jehličím. Strnulý politik dal příkaz zbavit louku trošku drsněji se bavících lidí.
Spolužák z vejšky, oblíbený alkoholik, idol všech dívek, stačí jen projít městským smogem do zdravím a pohodou nasáklé místní putyky zapíchlé do vysušené části sklepa pod vrcholem hlavní třídy. Kalhoty, peněženka, mobil, klíče. Ať je co ztrácet. Magistr Piviš, černý lovec kachen, smažič býčích koulí, ten jak vpadne do hospody, střízlivý nevyleze. Chce být sezónním vágusem, prý k tomu ale potřebuje byt, který by mohl pronajímat. Dostudoval vysokou školu, nemůže najít práci, to je zcela normální v této prospěchářstvím zmítané zemi. Nemá známé na správných místech. Šikovnej kluk, boty i lyže našel u popelnice. Od té doby, co jsme členy eurozóny, to jde s naší zemí rychle do prdele. Proč ti naši politici poslouchají nesmyslné směrnice Evropské unie. Nadojili jsme moc mléka? Tak se mléko z cisteren vylije do polí. Je to absurdní, ale Češi jezdí za levnějšími nákupy do Německa, kde mají lidé třikrát větší platy než u nás. Zdražilo všechno a zdražovat se bude dál. Ovocný rosol místo marmelády a roztíratelný tuky místo pomazánkovýho másla. Bolívijský prezident Evo Moráles zatoužil po dolarech od turistů. Natisknul peníze, u všeho zdojnásobil ceny, místním zdvojnásobil platy. Hloupí turisté platí a Evo vesele mění boliviány za dolary. Nám nezbývá nic jiného než chlastat nebo pořádně zabrat a pak chlastat ještě víc. Nebo si udělat rodinu a tím skončit se svým vlastním životem. No to je jedno. Každopádně nějaký ten alkohol s Pivišem si dám vždycky rád. Seznámili jsme se hned na začátku prváku, na přednášce z chemie. Dredatý kluk z maloměsta, který zatím nesebral odvahu s někým z krajského města promluvit. Děsně jsem se ve všech školách při všech předmětech nudil, výjimkou snad byli jen hodiny biologie, dějepisu a češtiny na gymplu, jinak si opravdu nevzpomínám na žádného výraznějšího učitele, možná ještě jedna botanička z univerzity. Nikdy jsem nechápal, jak někoho může bavit chození do školy. Zjistit si podmínky pro absolvování předmětu a už tam nikdy nepřijít. Někdy jsem nešel ani na tu první přednášku, požadavky jsem si zjistil od spolužáků a učitele jsem poprvé uviděl až na zápočtovém testu či při zkoušce. Inteligentní lidé do školy chodit nemusí. Že tě tam naučí něco nového? Ulice tě naučí mnohem víc more. A tak jsem seděl a usínal při monotónním výkladu pana Sirotka. Pohladil jsem krabičku, položil sešit na kolena a začal motat. Zeptal jsem se po levici sedícího kudrnáče s pikasovským obrazem na mikině zda-li jde hulit. Šel, až do státnic jsme se v těchto budovách objevovali opravdu jen sporadicky. Pravidelněji jsme pak navštěvovali jen mikroskopování s Veronikou, byla nádherná, ráda se nad námi skláněla. Když jsme zkoumali svoje sliny, tak si jí jedna holka zavolala ke svému přístroji, že prý neví, co jí to tam plave. Verča se naklonila, přiložila svou čočku k té umělé a suše pravila, že se jedná o lidskou spermii.
Vzbudil jsem se. Ty čůráci mi oholili nohu, když jsem spal. Hm, diskouš a jeho kámoš fotbalista, co jiného se od nich dalo čekat, ještě mi mohli napatlat mentolovou pastu na zuby a za předkožku. Tihle magoři se spolu sprchují a maj hodně holek. Střípek z gymplu z lyžáku. Výcvik na vejšce byl zábavnější. Spousta Rychtářů dvanáctek, nestydlivá ňadra, totální výtlemy po ránu u snídaně, supr upravené dlouhé sjezdovky, objevnější běžky.
A je to tady, druhý pivo už si vyžaduje cigaretu. „Skvělý myšlenky“, který zapomeneš během pár šluků. Patřím vůbec do nějaký knížky? Nebo si mám vymyslet hrdinu, třebas dejme tomu trenéra boxu, kterému milenka ukousne v autě penis, protože v době felace do nich zezadu narazila svým džípákem jeho naštvaná manželka? Nebudu to řešit, třebas z toho něco vyleze. Lidé jsou nevděční. To každý ví. Snůška banalit.
Na jedné botanicko-entomologické exkurzi na Pálavě jsme s Pivišem sbalili holky z vyššího ročníku. Na vejšce jde jen o jednu věc. Udělat to, udělat se, nezklamat rodiče, nezklamat svůj chtíč. Porazit čas. Zrovna jsem na pokoji lízal obhrouhlou zubatou odbarvenou fanynku AC Sparta Praha, Piviš vedle na kovové palandě pígloval její zpikovanou kamarádku. Její spolužáci to viděli, my nepřestali, oni odešli. Ještě jsme si to s nimi párkrát rozdali v Plzni. Fanynce jsem na nádraží řekl, že jí nemiluju a poslal jsem jí na vlak do Horažďovic. Od té doby jsme se neviděli. Nebojte se, tolik jí to doufám nezranilo, měla ještě někoho jiného. Piviš té svojí řekl, že je po sexu s ní pokaždé ještě naštvanější, než byl před tím. Konec ženský, konec chlapi. Končím, člověk by měl se sebe alespoň jednou za čas udělat člověka, umýt se, oholit, učesat, už jenom kvůli těm holkám. Nemyslím, kvůli těm předtím, s kterými musíte pít, aby to s nimi šlo vůbec vydržet. Myslím kvůli těm, které se naštvou kvůli každé dobře míněné opilecké poznámce. Například: „Moc kecáš.“ Sebere se a vy za ní běžíte a křičíte na, mluv se mnou, mluv se mnou, což je vlastně k větě předešlé velký proti mluv. Ukliďte někdy za ní. Není důležité, kde bydlíš, ale s kým bydlíš. Ovšem pokud máte pronajatou jednu místnost a zbytek bytu okupuje alkoholička se svojí dcerou, je to blbý. Společné bydlení, kde si můžete nazí dojít na záchod je pro stabilitu déletrvajícího vztahu jedním z majoritních pilířů. Dobré je mít také několik místností, do kterých se můžete zavírat, když na sebe nemáte náladu, naštvete se, urazíte nebo se zkrátka nějakým jiným způsobem nepohodnete.
Nedávno jsme jeli vlakem z chalupy a na jedné zastávce koukám na kluka, který mával na svého odjíždějícího kamaráda. Seděl na sedačce bicyklu a kouřil brko.
Říkám své drahé: „Hele, von má špeka, ten má život“, a začal jsem na zkouřence taky mávat.
Samozřejmě z toho byl průšvih, měl jsem si nejdřív uvědomit, že tam sedím se svojí holkou, a že by jí mohla tato věta ranit, poněvadž jsem tam seděl s ní a ona je ten můj život. Vlastně jsem jí tím naznačil, že bych jí hned za tu rourku vyměnil, i když jsem to tak určitě nemyslel. Prostě na mě z toho člověka dýchla svoboda, dohulí, šlápne do pedálů a jede si, kam se mu zamane. Že jo Miloši Zemane?
Řekla mi, že mi bude nevěrná, i když to tak asi taky nemyslela. Ví, že nevěru nesnáším, ona zas nesnáší trávu. Prý je to to samé, chtěla mi ukázat, jak se cítí ve chvílích, kdy hovořím o hovnech. Když někomu něco z nějakého důvodu vadí, tak své názory jenom těžko převrátí o 180º. To by přece zradil sám sebe. Tak budu dál hulit tajně, příležitostně. To jí nevadí, jen domů nemám chodit pod vlivem. Mít čistou hlavu je celkem fajn, jenže si jí nějak čistit musíš. Lihem nebo meditací? Sportem? Turistikou, ta dává. Jsem turista, přírodomilec, který rád pije s přáteli. Uvažuji o vstupu do KČT, klubu českých trapáků, protože trapák jsem. Traper. Vím, že se chovám trapně, v opilosti naschvál jak buran, řvu na cizí lidi na ulici, ale to jen proto, že mě nebaví být za inteligentního. Také bych mohl mluvit slušně, bez jediného vole, píči a kurvy, ale co by to pak bylo za život? Bych se udusil sám v sobě. Řeči v křeči a tak, vždyť mi rozumíte. Nadávat je nesmírně zdravé, jak pro srdce, tak pro duši, to už určitě potvrdily i výzkumy vědců z USA. Mám to štěstí, že můžu nahlas nadávat v práci, kolegové to taky dělají. Nadáváme například hradbám z trnek, kterými se musíme prodírat. Nadáváme poloshnilým pařezům smějícím se nám z pod trnových korun ostružin, které musíme změřit obvodovým pásmem. Nadáváme v borovicích podrostům bezu a smrkovým houštinám, přes které neprojde paprsek laseru. Nadáváme hlíně do sraček, když nemá zřetelné půdní horizonty. Žádná práce není úplně fajn, viď Chopine? Nebo si pořád věděl, co máš skládat? Skládal jsi někdy uhlí? Výborná muzika na ráno a to jsem si chtěl pustit drumec. Si myslej, jak jsou inovativní. Skrečeři odkojení kačery. Sympatičtější je mi zesinalý šedivý opuštěný chlap v nejzašším rohu té nejzaplivanější hospody, než namachrovaný tlučhuba ve fialové upnuté košilce s velkými slunečními brýlemi na hlavě. Tomu chlapovi zbylo už jenom pivo, cigára a vzpomínky. Instyler chce audinu nejvyšší třídy. Zamořovat svět zbytečnými výpary nejen ze svých úst. Disko ničí svět. Zahleděnost do vlastního vzhledu. Jak sbalit? Jak okouzlit? Řešit, jak neblouznit. Jak se nezbláznit. Grunge ti poradí. Radši zemřít, než být cool, viď Cobaine.
Stejně si pustil nějakej crazy ragga-jungle, dopil kafe, něco umyl, naleštil boty, učesal se, vlasy stáhnul do culíku a vyrazil do dopoledního víru čtvrtého největšího města. Roztok na čočky, sluníčko, nový kraťasy, oběd se svojí holkou, baťoh na mikinu. Najednou bylo vedro, že by velblouda nevyhnal. Byl cool a fresh, po dlouhý době (asi tak po třech dnech) zase děsně šťastnej. Pařil sám doma před reprákama. Flyover. Nic se mi tam nemůže stát, řekl si a odešel budovat stát. To jo...
Holit se, vstávat, furt něco vymejšlet, čekat na odjezd, spát, zuby si čistit kolem třetí, dodělat lubrikáč, zase za ní jet. Celej den mít volnej, napsat dva řádky o ničem.
Smirkl papír místo gumy, místo pera zbíječku. Měnit jedno slovo? Prosím tě, to stejně nemá cenu, polej to kyselinou, ředidlem, zapal to všechno, i ten zmizík v rohu. Vem sekeru, rozštípej obývací stěnu, pokud nemáš z okna výhled na moře, ser na všechno. Opíchej směnu.
….
Mrzí mě, že nemám pistoli. Polknout kulku. Mozek na stěně. Klid. Už zase ne. Už zase jo. Posraný očekávání, představy stavu. Už spolu nejsou. Na jak dlouho?
Sedí na okraji postele jak na okraji útesu. Tichej, Atlanskej, stejně je to jeden velkej propojenej oceán, jen lidi potřebují vytyčovat hranice, pojmenovávat vzniklé celky. Takovýhle kraviny přece nemohli vymejšlet zamilovaní lidi…
A Hnáník už je zase sám. Vrátí se k ní s pokusem zahrát na prasklý bubínek? Dala mu facku na ucho. A mě ségra napsala, že jsem jí pohlavně zneužíval, když byla malá, prý i kvůli tomu začala hulit. Na otázku kdy a jak mi neodepsala. Takže už nemám sestru, krávu, celý dny chodím a přemýšlím, kdy a jak jsem jí POHLAVNĚ zneužíval. Jsem ochrnut další rodinnou lží. Češi, pěstujou po sklepích a látkových skříních skunky, k jedné rostlince lejí tolik hnojiva, kolik by stačilo na pohodové zahnojení všech kytek obývajících tenisový kurt. Co na to Kurt? Vzal flintu a odešel do žita, než aby se musel dívat do tupých, hipsterstvím zmáčených, chaluhovitých obličejů na svých zpočátku dobře míněných koncertech, přerostlých v tu všeobecně známou komerční sračku. Víc, než co se stane na konci vesmíru po mojí smrti, mě zajímá JAK a KDY. Kráva blbá, posrala si život a hledá viníky, ještě před pár dny jsem jí chtěl upřímně vidět, zajet za ní do Budějic. Proč mi to neřekla normálně do očí, po tom co jsem jí pohlídal přes víkend psa, aby mohla na pouti prodávat palačinky, hele ty prase zkurvený, nenávidím tě, tys mě jako malou pohlavně zneužíval. Říká se snad sexuálně ne? Ta už musí chodit k nějakýmu psychoušovi, co hledá příčiny a svedli to i na mě. Slečno, vzpomeňte si. Jak a kdy? Tomu se říká totální konec rodinných vztahů. Přitom jsem vždycky nevědě,l koho mám radši, jestli mámu nebo ségru a to nejsem žádnej Oidipus. Fotři většinou zahnou, s tím nic nenaděláme, zahybaj s rozvedenejma nešťastnejma ženskejma nebo s chudejma naivníma mladejma bezprizorkama. Dlouho mi nic tak nevrtalo hlavou. To už jsem si myslel, že už bude všechno v klidu, že přežiju poslední měsíc v práci a odletím se svojí láskou na další cesty. Musím jí říct, že jsem v pátek objednaný na hypnózu, protože nevím, kdy a jak jsem pohlavně zneužíval svojí sestru, když byla malá. A pak přijdu i o svojí holku, která mi ve všem věří. Přijdu i o svýho sexistickýho tátu, sebevědomýho na těch divných místech. Čím lepší čekáš, tím horší přijde. Máma vás bude mít ráda pořád, ať vás obviní z čehokoliv. Miláčku, zejtra jdu na detektor lži. Rodina, základ státu? Kterej komouš tohle vymyslel? Už z hlediska genetiky a moderní sociologie se podle mě jedná o pěknou píčovinu. Státy jsou v hajzlu i přes to, že se v nich nachází tolik rodin. Gastrodemence, v osm večer svíčkovou s jedenácti tučnými knedlíky, lodnu piv, vázu kořalky.
Jediný co mi na to napsala, promiň, hrabe mi. Hm, bláznivý ženský. Tak jsem napsal její nejlepší kámošce, se kterou žije v jednom bytě, jestli je ségra v pořádku. Napsala mi, že je. Za dva dni už byla na psychiatrii. Nervově zhroucená z vyhazovu z práce a z předešlých rodinných osobnostních neshod a vztahových rozvratů mi volala, jestli se jí postarám o psa, kdyby tam zůstala dýl. Jasně, že jo. Naštěstí dochází na ambulantní léčbu, s novým přítelem chce podnikat ve francouzských palačinkách. Pojedu se na ní do těch Budějic podívat.
…
Hnáník od ní dostal druhej lepanec na to samý ucho, už ho měl skoro zahojený. Teď si jí prý zasloužil, protože jí dal první malou on. A tu první, co dala ona jemu, prý dostal za nic, prý se jen bavili. Haha, šílenej svět každej pátek totálně vožralej. Už bych tam měl dostat asi nějaký dialogy.
„Chodím do práce a jsem větší socka než lidi co nepracujou.“
„Prachy jsou v průmyslu, svět je čím dál plnější umělých lidských výtvorů, myslím si, že lidi až tak nebaví všechno ničit, je baví ta moc, co jim poskytujou ty počmáraný papírky. Prachy jim prej dávaj svobodu. Aspoň Horáčkovi, k písním si přibalil sázkovou společnost a je v klidu, kdoví, jestli ještě píše.“
„Proč se tak trápíme světem a lidma?“
„Bože, ty jseš úplně blbej nebo co, protože na něm žijem a mezi lidma se musíme pohybovat.“
„No jo, no jo, taky si uvědomuju tu zvrácenost, ale proč to všechno jednoduše nehodíme jen tak za hlavu.“
„Jsme zdegenerovaní civilizací, tím co jsme si sami vytvořili ze svojí pohodlnosti.“
„No jo, bedna, pivo a gauč, ale všechny to nebaví. Jdu trpět. Kecám, jdu zase do hospody, i když se mi nechce, ale je pátek. Čínu stejnak neporazím.“
Dobrý? Líbilo? Moc jednoduchý co? Taky si myslím. Prý jsme to nejsložitější na týhle planetě. Pěkný hovno. Měňavka se před námi nemá za co stydět. Nažrat se, vysrat, trochu si zaplavat, rozmnožit se a chcípnout. Možná taky cítí hořkost, žal a bezmoc nad stádovostí ostatních měňavek. Spíš je dokonalejší než my, protože neví, co to je trpět a trápit se, navíc nemusí chodit do práce. Co to je za minitřesk, když ti na rozum přijde odpověď, až když už je pozdě? Jediný tvor, co ničí životní prostor všem ostatním. Aspoň z tý hanby recyklujem. To chce mnohem víc do hajzlu. Lidi se hromadně spojí vždycky akorát kvůli válce.
…
Co mě dnes večer čeká? Holka nabroušená v kruhu svých přátel, kterým prý už nerozumí, protože se baví jen o práci, autech a hypotékách. Nabroušená je kvůli mé nerozhodnosti, nechtělo se mi za ní do města, protože jsem měl pocit, že tam není co dělat a na nákupy nemám náladu nikdy. Mohlo za to pošmourné listopadové inverzní počasí a taky to, že už jsem chtěl dočíst tu strašnou knížku. Moravská rapsodie, nečtěte to. Jedna holka mi tento skvost doporučila, jako že je to nejlepší, co kdy četla. No nic, taky nejsem žádnej borec, jenom jsem čekal, jestli se v tý knížce něco změní, že třebas jako začne líp psát, proto jsem to dočetl. Ten člověk čeká odpověď na otázku, kterou nepoložil. No nic, vousy, ponožky, Dežo Dorant, klíče, mobil, peněženka. Jdu podpálit příhozy do všeobecné diskuze o ničem. Pět inženýrů, takový mozky a oni se jenom opíjejí. Ani neví, proč se chtěj ženit. Jistoty, jděte s nima do prdele, akurát vám berou svobodu a pak vám z nich hrabe ještě víc.
Očekával jsem, že se chtějí brát z lásky, to možná taky, ale z manželství se hůře utíká, když spolu stavíte dům. Nevim no. Prý jí prstýnek schoval do snikersky pod obal, myslela si, že je to ten který ztratila na dovolené, takže trapas, vysvětlování hned při zásnubách. Beztak se bojí, že by si už jinou nenašel. Ale řekla ano a to je hlavní. Maj co dělat. Popraskaná fasáda.
Ale snad je to ještě jeden z těch párů, mezi kterými to na první pohled pořádně třísklo.
„My jsme se do sebe zamilovali na první pohled viď?“
„Byl jsi mi hned sympatickej, jen jsem nevěděla, jestli jsi hezkej nebo ošklivej.“
Svatba, děti, byt, barák, pffffff, nejsou na to prachy, pokud jste zaměstnáni u státních ústavů jako lesník či meteoroložka. Kolik asi tak platí na Ústavu pro výzkum totalitních režimů? Taky dvanáct čistého? Pecka, moje drahá po dětech netouží. A co tam vůbec dělaj? Jezdí pozorovat aktuální dění do Severní Koreji? Beztak robí to samé co pracovníci v Ústavu pro jazyk český. Od kóje ke kóji přenáší prázdnotou popsané papíry, ze kterých před chvílí ve své kanceláři sfoukli prach do klávesnice počítače, kde nezapomněli před odchodem na misi zavřít své oblíbené internetové portály, rychlost chůze po chodbě nepřehánějí a každému kolegovi, kterého potkají, si s vypoulenýma očima těkavě stěžují, jak vůbec nic tenhle měsíc nestíhají. V Divadelním ústavu před sebou chlast nikdo už ani neschovává. K snídani tlačenku nakrájenou na kostičky sypou do třešňového jogurtu, zapíjí kávou s rumem, přikusují okoralý račí chvostík. Někdy se už o víkendu těší do práce, ale většinou je to naopak. Hádají se kvůli nákupům, obědům, nádobí, pozdním návratům. Lžou sami sobě v tom, že si nelžou. Místo knih sledují televizory, je to jednodušší. Podle mě je lepší usnout u knížky, ráno se člověk může vrátit tam, kde včera přestal.
Naštěstí je na tom Hnáník zrovna dobře, chtěl by tu být a nechtěl, kvůli zvlhčení, kurva měl bych jít na kurz, jak psát poloslepu, všem, vlastně jenom tý jediný říkám že se mi to zhoršuje, spí, nevím kolik toho bylo a nevím, kdo platil víc, každopádně dnes už nemám oči, sežrala mi je bolest za krkem. Začít žrát nenápadně prášky, se provalí, shozy okousaný od myší. Hlava nás zradí dřív než zažívání snad. 14 dioptrií na levým bez speciální čočky, s ní tak jedna a půl až tři a čtvrt, sám si uděláš diagnosu, když ti nikdo nevěří. Když bleješ z otrávený vody, tak tě všichni ještě hladěj, zapomínat po lihu je škoda, když mě čeká transplantace z mrtvoly. Ten týpek co spí v pokoji pro hosty není marnej a mě chytá psaní záchvat, naštěstí nevidím a bolí mě za krkem. Janis měla škrkavku a hlísty.
Co to bylo zase za alko vsuvku? Naštěstí to nebylo moc dlouhé. Ale fakt je, že vidím blbě, ani mě nebaví se zpátky podívat, jestli píšu v ich nebo v er formě. V novinách jsem přečetl jenom hlavní titulky, fotky o ničem, krize trvá, státy maj lepru nebo co. Lidi by se asi měli přestat rozmnožovat. Mám kocovinu, nevím co psát, z lenosti připojuju.
…
Nepřišlo mu, že by chtěl ten vrčící pes jenom pohladit, jak mu tvrdili. S úlevou si představil, jak by se z jeho válcovitého těla dal vyrobit fešný obal na nějaké menší výkresy a z těch jeho plandavých ušisek spíchnout potah na osobní bubínek. Z tlapek razítka, z lebky popelník. Kdo nemá rád psy, nemá rád lidi, no a co. Stejně to tak úplně neplatí. Můžete být morálně čistí jako rasové složení Německa po vyhrané světové válce a stejně vás okolnosti života tak poserou, že se s hubou plnou hoven doplazíte do prvního baru a pak už jen sedíte a čekáte, až bude líp, až se něco samo změní, možná už se nikdy nezvednete. Ale to nebyl jeho případ, měl jenom chuť nakopnout toho psa. Vzpomněl si, jak jel před třemi lety vlakem na jih Indie a celý vagón i záchod byly zastavěny kromě lidí kartonovými trubicemi od koberců. Místní mu prozradili jedno z mnohých tajemství turismu, roury nařežou, nabarví à la dřevo, potáhnou kůží a pak to za stonásobek výrobní ceny prodávají turistům na pláži jako bonga z týkového dřeva. Kluci by Leporelovo kopova zužitkovali skoro beze zbytků. Prostatický slídič, co mu ke sledování, kdo je v práci, nestačí jenom jeho dolní patro. Pleť zašedlou jak obal od zářivky, boláky na ní přilepené jak mouchy padlé vedrem, na nejvyšší části těla pár sloních vlasů, pupek z párků, nohy do zet, charakter do X. Zlatý Óčko, tím všechno propadne, jen pár věcí se zachytí na okraji kruhu, lidi se vypovídají, zanadávají si, Óčko je vyslechne a může si v klidu frčet dál. To Iksko v sobě všechno ukládá a posílá dál na vyšší místa, avšak z této nadkumulace zdrojů logicky vyplívá sklon k rakovině, mít tolik ramen, ze kterých nemají přebytečné nezajímavé informace kam odtékat? Pokud se mu budete snažit tvrdit něco, s čím nesouhlasí, jeho protiargument bude stejný jako ten váš ovšem zabalený v kusu hnusu uplácaném z předešlých shromáždění. Nechal ho tam stát bez odpovědi i s tím jeho čoklem a pokračoval v chůzi k výtahu. Stačí zmáčknout péčko a celý město může být zase jenom jeho. Proč za ním přišel kvůli klíči od kuchyně, kterých se tu válí všude po baráku spousty? Zasraný Leporelo, myšlenky co se zdrží v prostoru dýl než tělo. Kdyby ten mimoňskej noshled alespoň na chvíli zatušil jaká je to dřina sedět celej den u netu, radši mohl přinýst nějaký zákusy místo těch zbytečnejch dotazů, keců, snů, jo on to vlastně dělá taky. Bojí se hodit salto bez peřiny, už i u oběda běduje.
Možná maj násilníci silnější sklon k homosexualitě, proto podvědomě míří do vězení.
Zasloužil si to, přišlo mu totiž zajímavý, že ho donášení udělá šťastnějším.
To péčko do přízemí samozřejmě zmáčknul, poslední dobrý slovo, který četl, byly vzduchoprázdniny. V tu chvíli to na něj bylo moc milý.
Oxidy z piva, který chtěl někdo jinej, a přesto ho vypil. Lidi se naučili překlikávat. U oběda se dřív nebědovalo.
Někdy to člověka eliminuje tak, že si uvědomí, že je eliminovanej. Posereš všechno a ještě máš kecy, měla by sis to rozmyslet. Vyser se na to. Ty můžeš za tu holku, tys jí tam nechala ležet. Já jí nosil jídlo do nemocnice, tys za ní nebyla.
Tak jsem je všechny pozval, nejlepší parta za posledních dvacet let.
Kurva, co je to za bar? Jo, ono už je hodinu a půl po poledni…chlapi v modrákách hrajou stírací losy s Božkovem. Ten je náš, chápeš? Nemůžou ani chodit, ale zvou mladou hubenou barmanku na nudle do Pandy. Maj je tam super. Jednou za čas, ty jejich omáčky a zelí…
Měl chuť jim odpovědět, ale nepřišli mu až tak sympatičtí. Hrby větší než kostelní zvony.
Tady se budu převlíkat? To se nestane, to si pohlídám. Radši šel. Na zastávce se kluci bavili o tom, za kolik by někoho zabili, aspoň osmdesát. Smrdělo jim chmýří, natož aby jim něco říkala zasněná hudba. Čerstvě vyholení, ale už maj chuť dát někomu bombu, slepice převlečené za macho kohouty. Chtěl bejt jejím psem, povedlo se to na 90 %, smrděl z něj chlast, to dokáže smazat roky. Můj člověk, ví, že ho to rozseká a přece do toho jde. C´mon, jdem čekat na zítřek, zuby si radši vyčistíme už dneska. No tak ti utekla za Lou Reedem, snad jsi chlap ne? Nejsem, chlapi nemaj srdce. Já vím, promiň, na! Na další. To se to radí lidem, kteří mají doma to, co by už nikdy nikde nenašli a navíc o tom ví.
Druhej den vynechal, štvalo ho, že byl tak zlej na Leporela a na toho jeho kopova, jenom se zase do někoho pokusil přenést svý divný nálady. Třetí den ho pohladil a poprvé se po dvou letech pobavil s ženou s druhého poschodí. Kouření na pracovišti holt spojuje lidi, věděl, že už asi nepřestane, zvlášť ne v nonstopech. Na něco umřít musíš. Omluva nebo výmluva? Takhle krásně dneska v Pivopolis málokdo málokoho uspal. Ani spolu nespali, ale to není podstatný, spíš neměl chuť něco vysvětlovat tupcům, protože by si o tom stejně udělali svůj úsudek. Jeho sestra mu ten den připadala jako Hitler, ubrečeností strhnout boháče na svojí stranu. Kdo nejedl suchý čínský polívky nebo jiný těstoviny, nežil. Nedávejte šetřivým důchodcům skype, vnučky po rozvodu ví jak toho zneužít. Má to ovšem pár nesporných výhod pro sourozence, kteří toho tolik nedostali. Zajímalo by vás jakých? Víte to sami, stejně to všechno víte nejlíp sami podle sebe.
Tušil, že je to láska. Hele k Josefovi s námi pojede ta kámoška z Olomouce, není moc hezká, ale tobě se bude líbit. Po třech letech je to nejkrásnější ženská ve městě, která po druhý stránce neumřela. Kdyby ten večer nepila, tak by si hned vzpomněla, že Zvoníka napsal Hugo, měla čistý svědomí, mylně podceňovala svou schopnost pro cizí jazyky, na dovolené zhubla deset centimetrů přes boky, koupila mu pěkný kecky přes net, nějak tomu totiž nevěřil, ten večer jí dával hudební hádánky a sám si pak spletl Reeda s Jagerem, mrzelo jí jaký to má v rodině, připít se potřebovali oba, pak už jenom vzpomínali na svý bundy z dětství, on měl ručně šitou se Soptíkem, ona oboustrannou, na jedné straně modrá s roboty na druhý hvězdy na bílým pozadí, měla radši roboty, on dostal od mámy na prdel za to, že bundu po druhý roztrhal, i když mu říkali, ať už radši po zádech nesjíždí ty koleje do kočárkárny, s těmi ránami se vyrovnal ten večer, po dvaceti letech, řekli si, že budou na svoje děti hodní nebo, že je vlastně radši ani nebudou mít, pak se jí zeptal, jestli někdy po chlastu viděla dvakrát. Povídal jí o tom, jak se mu na dojezdu na střeše zdravotního centra hejbaly hvězdy, jak na tripu s kámošem viděli obrovskou trubku do Měsíce, že jí Hadry neviděl a pak se pokoušel do konce života vyrovnávat s jediným sexem svojeho života, ovšem s ním zas po jednom dosmahu sbírali nedohulený brka před klubem a pak vajgly jeho rodičů u zahradní chatky, rozplývali se víc, než kdyby našli zlato, v těch chvílích nesměla padnout věta, co budem dělat? Pak jí povídal ten známej příběh o houbách, u toho usnula, přeci už to párkrát slyšela, i když pár důležitých detailů zase nezapomněl přidat, šel psát, kouřit, poslouchat to co jí nevzbudí, Hadrymu jestli má ranní nebo odpolední, odepsal pohoda, máma fotky, nikdo navíc skoro už. Bavilo ho upadat do patetické skepse, když věděl jak je to všechno super. Jednoduchou emoci obalit do složitých slov, složitou emoci ubalit do jednoduchých slov. Šest a půl kroků od okna kde kouřil k hlavním dveřím, od dveří dvacet devět do práce, čtyřicet šest k záchodu, čtyřicet šest a půl kroků k největší lásce jeho života, sklenička v ruce, překlepy z tmavé místnosti, nechtěl jí budit a zejtra? Uvidí, co v něm po sobě zanechá čtyřicet sedm procent Bombay Sapphire s tonicem, krásně jí uspal a měl chuť pít dál. No a co? Vzbudil jí jenom jeho výkřik. Je těžký napsat stránku, jak to dělal ten Dostojevsky?! U její hlavy leželi Bratři Karamazovi, prý čte zrovna podobnou část, která byla i v Idiotovi, lidi si tam frčí v dopisech, píše jí, ale na veřejnosti dělaj že se neznaj, se jí zeptal jestli to bude o lásce, prý časem asi jo, ale o tý milenecký, to je pikantní v každý době pokud to nezažiješ na vlastní kůži, na dvoustý straně přes pět set ještě před sebou, samozřejmě na tohle se jí ptal, když ještě nespala mezi vzpomínáním na bundy z dětství. Únor přeje knížkám, zítra zjistí jaké je to, když tě bolí hlava už před spaním, teď už by ho nic nezastavilo, pil si v klidu doma a holka si o něm nechávala zdát vlhký sny, tři kroky od něj zavrněla. Měl radši kočky nebo psy? Fuj, takový otázky po tak hezkým večeru. Vedder s tím floutkem z Pinkfloydů…zrovna se mu to hodilo do krámů, tohle jen tak nějakou holku nevyruší, zasmál se svojí poslední větě a…a jeho tělo říkalo už ne, ale mysl oponovala, proč ne, když tu do mě proniká tak krásná hudba a pak mysl pronesla sama k sobě, že ta hudba není až tak dobrá, že ten  Sapphire působí líp, že prej spolu potichu zkusíme Milese, doufal, že ho to nasere tak, že už si nenaleje, ajai...zrušil automatické opravy, bylo to ještě horší, ještě, že je nekuřačka, tedy naštěstí né ortodoxní. Konečně měl v sobě ten správnej bol, kterej nepramenil z lásky. Krásný jak nalila tři konvice vařící vody do hajzlu na tu zmrzku, kterou tam hodil, protože jim tam po někom překážela. Davis nebyl to pravý, ani Marley, bylo to ticho, co by mu pomohlo usnout, kecy, stačilo by si lehnout a zavřít oči. Nikdy neviděli dvakrát a nikdy netrpěli uměle vyvolanou nespavostí. A ti polovyhození středoškoláci, co se bavili o tom, za kolik by někoho zabili a pak ten jeden přemlouval toho druhýho aby s nim šel dělat alespoň vyhazovače?! Fuj, spadly mu z toho žvejky na zem a chutnali po posypový soli. Za chvíli to jelo, poslouchal je, ten jeden volal svojí kundičce...ahóóóóóóój, žádný čau a čtyřminutovej hovor, pěkně jenom jsi doma? Jedu k Markovi. Vyšli ven na stejný zastávce, odbarvený vyholený discočírko, druhej podobnej, ale neodbarvenej, holt moderní kámoši ze střední. Kámo ta mi tak nasrala, ale bezdůvodně víš co, víš jak. Šli po chodníku, on po trávě, naštěstí se tím s nimi rozdělil, tohle bezdůvodně už párkrát zažil, u toho povrchního kokota to snad nebude bez důvodu, nevydrží to ani rok, skončí u staršího bohatšího a on se uchlastá za ty svý debilní kecy, možná si na sebe na smrtelným lůžku vzpomenou. Možná měl jenom zbytečnou averzi na diskofily s vyholenou částí vlasů nad ušima. Každopádně určitě ještě někdy zmáčkne čtyřku, pěkná věta, pochval se antichvástale.
Byli u něho, 22 hodin smutku a ona nemůže vědět jaký je to přejít po pár letech na kondomu tvrdého do měkkého vlhkého, když to najednou pořád chce. Byli tu, odešla a snad už nikdy nepřijde, jak evokuje, že pila víc v kontextu vydržení, že jeho mikinou utírala chcanky u hajzlu, který zpětně jistě nevěděla, čí jsou. Ať už se k sobě prosím bože nevrátí. Že by si na tu fajn holku hrála? Bože jeho bolely ruce z toho, že vůbec musí zapisovat tyhle sračky. Pila a chutnalo jí to, věděl to. Předtím klukům říkala, jak ho musí přemlouvat k sexu. Hm, píčovina. snad už bude někdy sám, kvůli tomu posranýmu umění, protože měnění plánů ho dohánělo k šílenství, že prej stejně furt něco chce jako jeho ségra, byla lež, čára zůstal sám, byli nacamraní, ale ten den se jí nechtělo pro prádlo k rodičům, věděla to moc dobře sama, on byl debil, podle jiných blbec, podle sebe samýho kokot, když není kam, spala a usínala vedle, snažila se vytěsnit myšlenky na něho, beztak byly negativní, což byla škoda po tý době...indie, bolívie, peru, kambodža, laos, thajsko, chile na dva dny, rumunsko, budapešť, bílý karpaty, jeseníky, šumava, konsternace. Řvala na něj jak matka na jejího fotra. Škoda lásky. Nabídl by jí z toho nakvašenýho hermouše, co jí pak zatáhl i s těma všema pár pivama nedělníma? Určitě by jí dal ochutnat. Předešlé předráno mu něco říkalo o prcaní v lese s tou předešlou...první lásky, návraty o fajn pokecu a dál to neřešit boha jeho. Bude sám, je to škoda, závidí a uniká, pak už si jenom říká, že už se snad nevrátí, protože po dvou a půl letech na kondomu se vrátit k pětinásobnýmu dnešku není fakt sranda. Všem těmhle holkám děkoval za inspiraci, pak se ho ptali za inspiraci k čemu, už ho neviděli. Dalších pár řádků popsanejch sračkama, vnímavý čtenář snad doufá, že už se to nerozjede, jeho portfolium hází přes zavřená okna prázdné flašky od vína, to dnes říkala, že v zasedačce, kde by se nic nemělo rozbít, budou její kámoši, co se jí snad neozvou, típat vajgly do laku. Ach jesus budha manitou. Podvědomě věděla, že ho to zabije brzo a všem okolním to přinese spásu, slávu, prachy, krásu. Štěstí ne, to mohli mít jenom oni dva spolu. Jde to zkusit i přes urážení toho nejintimnějšího, držte mu palce. No nic, odpověď je zde hned nasnadě, vyměnil chlast za lásku, věděl jaký je to doma, jenže dneska jí to chutnalo, ať si říká, co chce. Zejtra péčko, čtyřka, péčko. Jak to bude dál? Hroznej řev kvůli blbostem. Nebyla z žen, co by chtěla děti. No tak si teprv našel důvod proč pít, k jeho pivům vždy přičetla tak čtyři navíc. Možná proto jsou ty romány o lásce či o chlastu či o společnosti či o počasí v lidech či všechno dohromady plus tisíc intencí zamíchaných do super blábloidních extraktů z budoucích neproběhlých kocovin. Snad jí zejtra bude mít, určitě bude přemýšlet o životě bez něho. Když někdo chce to, co sám není, kristapána. Vyškrtat nepovedený fotky, natož svý výpisky ze života, co je lepší, co je lepší, k posouzení stačí pár podobně nalazených lidí, né asi. Určitě se opakoval, řekl, že na něj řve, jako její matka na jejího fotra viz výše uvedeno a že by jí přál penis. Že to není lehký po takový době přejít z povrchní gumy do nádhery primárního porozumění. Hovno! Nevím, jestli ho na něm má. Kolik kdo vsadí na to, že se odstěhuje? Na prstech ještě cítil její vůni z neděle a neděle měla ještě hodinu a půl do konce. Před hodinou a půl útočila na nejcitlivější místa, podle ní teda, jenže jemu se v tý chvíli zdálo, že už ho nic nerozhodí. Tak zaťukal na ten pokoj, co už nebyl jejich, řekl jí o tom útočení, o šprckách a šel. Vůbec nevěděl, co ho čeká s holkou ani s prací, sorry holky, ale kdyby ho vyhodili, tak nemá ani kde bydlet, holka může k rodičům a on do fabriky, možná by se časem někam prolhal. Věděl, že tahle doba není román. Sto tisíc odstínů z leddiodové obrazovky. Ta ženská to zkusila a vyšlo to. Jemu, už to asi nevyjde, zkoušel čtvrtou, třetí stránku a docházelo mu. že je v koncích, možná zároveň na začátku podle jistých permoníckých individuí, jenže ten den si teprv vytáhl kytaru z pouzdra, hřeben ještě ani nenašel a už se zase pomalu začal potápět. Snad to vyjde alespoň zejtra, o nic jiného vlastně nešlo. Nadávky odvál vítr, kéžby. Víc překlepů než chyb, něco na něm podle něj možná bylo, podle ostatních na něm nebylo vůbec nic....a to je ta pravda! Hlavně, že to vytahuje před všema ostatníma, ten její, víc jeho, kámoš jí i jejím kamarádkám pochválil vzhled, jenže ji mrzelo, že je to tak v tak zaplivaný hospodě. Nikdo tam ten večer neplival víc než v nějaký zasraný knajpě u Mansfeldů, spíš naopak, možná jí to bude mrzet, jenže její zapšklost jí hnala dál, zase bojovala proti rolničce na kašpárkovo čepičce. Snad víte o čem, sám se sebou mluvil. Snažil se přijít na něco ohledně povrchnosti a pak zjistil, že ten největší pokrytec přetvářkovej je jeho největší láska života. Nikdy předtím a nikdy po tom. Doufal, že mu to chlapi z knajp vysvětlí, ale dalších osmdesáčtyři let, to už z něj nezbylo opravdu nic, mu říkali, neboj se. Hlavně že si ráno po pěti sexech dávali hádanky z encyklopedie svět. Nechtěl se koukat na filmy vleže, to mu bylo bezmála osudným. Najednou zjistil, že neopíchal tolik žen. Hodně důvodů to přerušit, že možná...někde, nebyla to pravda, že vyměnil lásku za chlast. Jenom mu občas přišlo zívání stejný jak pohoda. Nejhorší na něm bylo, že si všechno přečetl zpětně maximálně jednou. Sral na to, co v něm bylo, sral na to, co z něho mohlo bejt. Ten den mu došlo, že by se měl přestat vtírat, poklony už se pak za svýho života nedočkal. Baf! Nečum, nečti to, jdi zachránit, co se dá. Jestli se ti to ale dneska posralo jako jemu i mně, tak jdi radši spát, užijem si spolu nadcházející neozývaní se, depky ze samoty zaháněné chlastem, možná i nějakým tím úletem, jenže nedůvěra ve vlastní penis a přehnané očekávání nás zažene někam za kout, koupíme si drogy, peří možná, trávu určitě, chlast nezbytně, no a co když je to k nám všechno tak krutý. Beztak mu ráno zavolala a on jen tak uraženej psal. Ale stejně mu tohle neměla řikat, vytahovat zlo z jeho rodiny a falus nezvyklý na přirozenou vlhkost. Fandíme mu, on fandí nám, insert. Jeho lokty už to nebavilo, natož pak tebe. Naposledy něco zaplatil ženský, stejně z toho byly vždycky nasranější časy, než předtím než někam vyrazil. Prase ošukalo krávu, sorry, někdy mu to tak přišlo. Jeho smrad z huby? Rudej mech na dně mokřadu, karbonovej vzdech. Uraženej čůrák. Dotěrný prase blbá kráva, byla odolná, ale šel z ní strach. okovaná demokratka, svobodnej komunista, co z toho taky může vzniknout, táhlo ho to jinam. Si ho tu honíš ty úchyláku odpornej viď. Proč mu tohle říkala při zběžné návštěvě jeho komnaty. Zase křivda, hloupá domněnka, schovanej pod peřinou sice byl, ale poslouchal nejlepší ukolébavky. Dark side of the moon. Ráno to samozřejmě nezvedala. Jeden úsměv přes celý náměstí a byla zase jeho, zpátky do tý doby než se připije v době kdy se jí to nebude hodit. Byl jako dítě, nerad se myl a bylo mu jedno, že je tlustej.
Najednou měl 12 stránek, stačí zúžit stránky, zvětšit písmo, vytisknout a spálit.
…
Málokdo vydrží nechat beďar růst do tý doby, než praskne sám. Musíš skončit totálně vyždímanej, vysušenej jako citron, na kterým už ani nemá, co začít hnít. Nebo jako balónek plnej vody, do kterýho by někdo přikápnul zrnko písku a on by…Musíš prostě zažít extrémy, aby sis začal vážit i všedních dní, pak už se nebudeš nikdy nudit. Hlavně si jeď v absolutních soudech. Každej nácek není špatnej, fašismus je vlastně v pohodě, miluj svého skinheada. Docela dlouho už jsem žádnýho neviděl. Ani Bártu. Barů už mám dost. Walk the line, like Johny Cash. Co se to tu line? Co plyne, umře dřív než to, co stojí. A tak dál, kafe a štrůdl, oboje domácí samozřejmě. Stačí mít prachy nebo štěstí. Zase není, co psát prostě to v sobě nemáš, tak se s tím smiř. Čtyři rozepsaný romány, co končí jazzově u osmejch stran. Musíš z toho zase udělat alternativní rock. Spojit to dohromady, prošít to režnou nitkou srozumitelnosti, myslet na ty lidi, co si chtěj při cestě vlakem u čtení jenom odpočinout. Automobilisti moc nečtou. Potřebujou chápat text sakra. Lidi kašlou na to, jestli máš nadání a talent, jsou líní to řešit za tvojeho života. Prostě to k sobě jenom připlácni, jenže nejhorší na tom je, že to nebaví číst ani tebe, protože to dá práci. Ty stránky jsou špinavé, to nejde přečíst jenom třikrát nebo pětkrát, chce to odstupy s čím dál jemnějšími úpravami, únor s březnem této činnosti vřele přejí. Něco jsi s tím udělal, spíš jenom ty drobný úpravy, přitom si tam měl alespoň přidat děj. Existujou nějaký knížky bez souvislýho děje? Určitě, třebas nějaký filozofický teorie, nebo leporela s obrázky. Jde o to, jestli to lidi čtou a jde o to, jestli vůbec chceš, aby lidi četli tu tvojí, jestli jím máš jako co říct a jestli je to alespoň trošku obohacující a zajímavý.
Ahoj, co jsi chtěl?
Už jedeš ze cvičení?
Jo. A to si chtěl jenom tohle?
Jo, jenom tohle. A jsi nabušená endorfinama?
Ne, protožes mi zkazil náladu, než jsem tam šla.
Víš, že nerad volám před lidma.
No tak si měl jít ven, když máš mobil.
No jó, hmmmmmmmm.
Tak zatím.
Pááááá.
Takže tam naflákat co nejvíc dialogů, aby to mělo nějaké stránky. A předělat je. Bože, to je práce, to by jeden nevěřil. Asi z toho radši udělám antipoetickej pseudofilozofickej traktát bez děje s pár podivnými závisláky. Zejtra začnu lepit a šít, chce to hned ráno, každej den aspoň dvě hoďky, chce to pracovat soustavně, pečlivě pravidelně. Je úplně jedno, že se to nebude dát číst, hlavně to neodfláknout a pořádně zašmodrchat. Kdybych si to k sakru všechno nahrával, tak bych to měl o devadesát procent jednodušší, nic si nepamatuju. Jenže by vám třebas ty rozhovory nepřišli zajímavý. Kolo kolo mlýnský čegydab, došla kola.
…
Jsem jenom další prázdná kolonka v zoologické zahradě. Můj křižník se plaví černými vlnami tvých vlasů a z kanónů střílí jenom květiny na splíny. A dětské hlavičky s ocásky. Co asi teď dělaj škvoři na stromě mého dětství? Dřív člověk dostal motyku, šel na pole a nebylo co řešit. Nevolníku v piku. Biologové, utlačovaní šprti. Ponožky od Vietnamců začnou smrdět dřív. A stálá práce, která by mě bavila, asi nikde není. Teď jsem si sehnal kšeft na celý září. Budu lidem dvanáct hodin denně nabízet věrnostní Tesco karty. Ke kartě dostanete i dva přívěsky na klíče s čárovým kódem, které budou mít stejnou funkci jako karta. Prý už to probíhalo na Slovensku a občané na ty karty stáli fronty. Mozky lidu budou namasírovány i televizní a billboardovou kampaní. Alespoň si něco vydělám. Čipová totalita. Zatáčky pro sračky. Taky budu dělat pořadatele na Pilsnerfestu. Čeká mě pouštění opilých středoproudařů na nějaké pivní atrakce. Upracovaní zpocení paneláčníci, sateliťáci. V obličeji bakelit. Jednou jsem seděl se svou milou v hospodě, k našemu stolu přijde polobezďák a povídá. „Víte co je nejhorší věta v češtině? Zítra ráno musím vstávat do práce.“ A pak začal běhat po hospodě a při tom řval..nepracujte, nepracujte!!! Kdyby nikdo nepracoval, tak nemáš ani to pivo na stole, řekl mi kdysi Kdosi. Kierkegaard kozy pásl rád. Úkol musí být obtížný, neboť jen obtížné inspiruje ušlechtilé srdce. Nikdy nebudu nosit knír. Zase mám hlad. Obývací stěna, která vypadá jako koráb. To kvůli těm zábradlíčkům. Zmrzlinový pohár s paraplíčkem. Kopečky. Koule Karla Gotta.
"Čus čus, jak to jde?"
"Na frndu. Ještě nic nemám, a to už mi šediví vlasy."
Leonard Karamel. Student turecké vysoké školy. Doktorant z oboru jaderných podkusů. Už 28. rokem mu burka padá do čela. Docela magor. Fanoušek Hanky Zagorové a Štefana Margity. Jeho pramatka založila oděvnickou firmu Makyta Půchov. A jeho matka jela hned po rozvodu na dovolenou do Turecka a tam si užívala. Pro trochu zisku, píča plná písku. Od poslední hádky s rychtářem má Leo jizvu na spodním pysku.
"Jedeš na tu rychtu?"
"Musím hlídat kuchtu, papiňák víš, dělám totiž pokus, který mi zadal profesor Flus. Chceme získat ekvivalent lidského trusu z krysích podkusů. Je ho totiž na světě strašně málo."
"Tak se měj, já si jdu chytnout nějakého tapíra na večer."
"Ale pozor, v Zoo mají nového hlídače. Psali o tom ve Včerejším Hromu."
"Né, neboj, prý se přemnožili v Borském parku, tak jdu tam."
"Tak čau, a užij si to!"
"Dík, zdar. Šrot v plechu."
Matyáš Nedáš. Řidič multikáry antverpských technických služeb. Denně bojuje s vajgly na ulicích. Zastaví, zamete, naloží a jede dál. Otec mulat, matka mula. Má obří podkus, z kterého mu do světa trčí několik zažloutlých koňských zubů. Leo s ním má jisté záměry.

"Slušně se to rozjíždí co?" snaží se Mat zaujmout cizí, zvlášť prohnutou holku.
"To jo, až na to, že padá ta zkurvená rosa. Za chvíli budu mít celej kostým zničenej. Víš jak dlouho mi trvalo vyrobit ty papírový křídla? Máš fakt hustě udělaný zuby."
"Ale ty jsou moje!"
"Hm, aha, tak čau."

Hudba duní, lidé funí, zvěř utíká a nikoho z nich nezajímá politika ani rétorika a takovejch vajglů, co se tu válí v bahně. Proč bych v zemi bramory ryl, vždyť mám přeci přenosný grill. Spousta keců jenom z hecu. Matovi někdo zlámal tyčky u stanu. Slza či snad kapka rosy se mu skutálela z nosu přes olbřímý ret až k límečku jeho oranžové pracovní košile. Světlo Měsíce prosvítalo skrz modrorůžové žilky jeho odstálých uší. Stříbrný reflexní nápis Sales manager se odrážel v zhasnutých světlech zaparkovaných aut. Kdyby tu tak byl Leo, můj jediný pravý přítel, ten si umí poradit i uprostřed neznámého, zlého, tupého davu. Zasnil se Matyáš a jeho zvratky se rozprskly na udusanou trávu. Některé kapičky zasáhly i zvlhlou pomuchlanou stanovou plachtu. Kurva svět, zaklel Mat a jal se vyžebrat pár cigaret a nějaký ten drobáček na pivko. Prachy v prdeli a do vejplaty daleko. Sympaťáci, co se vůbec nesnaží.

Vážený pane profesore Fluse thc.,
z Vámi dodaného ozářeného zmutovaného materiálu se mi podařilo až několikátou extrakcí získat tolik potřebný billirubin C18. Zkvašený shnilý substrát z mezizubních prostorů podkusných radioaktivních krys se ukázal být na přítomnost C18 jako velmi bohatý. Koheze jeho molekul je však značně nestálá, jak jste již dříve předpokládal, a proto jsem jej za pomoci bezbarvého fixu zafixoval do obyčejné školní křídy. Inovace sklízí ovace. Materiál mám pro Vás zakonzervován v olověných zkumavkách, můžete si ho ihned přijít vyzvednout.
S přátelským pozdravem
Ing. Leonard Karamel

Ahojky, jmenuju se Peťule, jím jenom nízkokalorické granule, protože jsem pořád na nule, tak scháním bohatýho chlapa, kterýmu by nevadilo, že jsem pořád vlhká. Můžeš bejt klidně hnusnej, já taky za moc nestojim. Tak zatím páčko. Fotečku mám samosebo v profílku. Je tam odkaz i na můj xichtbůček. Do přátel si dávám upe, ale upe každýho. Supr trupr. Těším se, tvá životem sjetá Květa.

Mám cop,
co by mohl být mop,
na vyblitý rizoto,
jsem snob,
drahá poroto

Vážený čtenáři, jistě jsi si již položil otázku, jakýže to má výše napsaný text smysl. Musí mít všechno smysl? Vždyť naše životy jsou poskládány z nekonečna takovýchto větších či menších střípků, které nám sami o sobě moc smyslu nedávají. Teprve až okamžik smrti slepí tyto střípky v celistvou vázu. To, jak bude kalich našeho života v tento krásný den vypadat, čím a jak bude naplněn, tak to záleží pouze na nás. Ale to už přece víte od mateřské školky, mé milé děti.


Bára. Strohá bankovní úřednice. Má averzi vůči perverzi. Zraněná něžná nána. Postavy štíhlé, vlasy splihlé, černá ofinka, velké hnědé prázdné oči, malý nos, úzké bílé rty. Před manželem si nikdy neuprdla. Odešel hledat štěstí k živější prsaté kolegyni. Nechal jí jen psa a nezaplacený účet za plyn. Děti neměli. Chtěli cestovat. Chtěla si pustit plyn. A tak jde ulicí, v ruce svírá ruličku Metra a cítí strašnou prázdnotu. Z tváří ranních kolemjdoucích se snaží vyčíst odpověď na svou otázku. Proč žijí? Proč se smějí? Umřít teď a tady? Vůbec by jí to nevadilo. Rychlá bezbolestná smrt. Opodstatněný požadavek každého slušného člověka.
Najednou se probere na obrubníku kanálové stoky. Scéna jak z Želvích Ninjů.
„Kde to jsem? Vy jste mistr Tříska?“
„Dobrý den. Jmenuji se Leonard Karamel, jsem doktorant turecké univerzity a ve Vašem krásném městě jsem na studijně-pracovní stáži. Spadla jste do kanálu můj anděli,“ odvětil jí špinavý, vousem zarostlý muž neidentifikovatelného věku.
„Au.“
„Ano, au. Z nohy Vám trčí lýtková kost. Když jsem Vás táhnul z vody, tak se za ranou objevily červánky zapadajícího Slunce a já hned dostal lepší náladu. No nedivte se mi. Celé dny zde totiž lovím krysy pro své pokusy, tudíž jsem povětšinu svého aktuálního života zcela izolován od veškerého kontaktu s lidmi a jediným přítelem je mi tu ozvěna mých bot.“
„Ech, ou, vej.“
„Nebojte se paní, snad se Vám do té rány nic závažného nedostalo. A kdyby zas připlul nějaký krokodýl, tak mám tady taser od jednoho mrtvého policisty. Koukněte se na něj. Dobrý ne? Ale krysu by to zabilo, to mám vyzkoušený, na ty musím jít postaru s podběrákem, potřebuju je mít ještě alespoň trošku živý. No a ten odulej poliš si Vám vesele pluje spletí podzemních tunelů někam do neznáma. Asi za světlem. Hahaha. Na rukou i nohou se mu vlnily desítky nacucaných pijavic. Mám zde v kleci několik krys z jeho zad. Vlákna masa, které se jim zasekly mezi zuby jsou pro mne velice cenným studijním materiálem. Měla jste štěstí, že jsem byl nablízku. Jste hubená, takže to ani moc nešplouchlo, no kdopa jinej by Vás tu našel? Jak už jsem říkal, jsem tu celé dny sám. I ti bezdomovci už jsou v tomto kraji nějací moc zhýčkaní. Nedávno jsem šel po skončení teréního průzkumu do večerky k Uzbekistáncům, jen tak pro salám a rohlíky, to víte krysy jsem měl nakrmený v laborce, vzorky odebraný, agar zalitej, přikrytej, a tak si říkám, zajdu si pro dvě pivka a něco k jídlu. Tak si tedy jdu tou potemnělou neutrální realitou a najednou se proti mě zpoza křoví vynoří ošklivý zarostlý otrhaný špinavý chlap neidentifikovatelného stáří. Nevím jestli to byl Pámelník nebo Tavolník, strach člověku rychle změní pohled na svět, ale to už je teď vedlejší. Samozřejmě, že se mě zeptal, jestli nemám nějakej ten zbytečnej drobásek. Se zamlženým zrakem jsem mu řekl, že jdu jenom vrátit flašky, protože jsem, a to dá rozum, před ním nechtěl vytahovat peněženku. Nabídl jsem mu proto prázdnou láhev. Tu žoviálně odmítl s tím, že ty už dávno nebere. No chápete to? Pak se jenom sehnul pro vajgla a odešel někam do... “
„Chrrrr, chrrrrrr, ehhh, mlok.“
„Jejda, copak je? Ty vago, Vám teče krev z uší, to bych měl asi zavolat Emergency.“

Dost lidí kecá jen o sobě a přitom ostatní kolem umírají rychlostí plesku. Naštěstí většinou jenom nudou. Jestli paní Bára umře? Tak to záleží pouze na mě. Psaní je fakt božská záležitost. Můžete tvořit zcela nové lidi, hýbat jejich osudy, a to prosím doma ze židle. Spisovatel scifi si může stvořit celé světy. Musí se to však umět. Cítím, že v sobě něco mám. Ale to Vy máte taky, že jo? Bára neumře.
…
Tak kolik?
Asi ve tři.
No vidíš a ty jsi nevěřil, že se dá věřit.
Podstata stanování bez podsady je kulová výseč.
Já se ještě stále zabývám teorií prázdného monologu.
Dobře, tak si nezapomeň deštník.
Deště slov, každá kapka je však jinak velká.
Uzená zemina je výživnější než vypraná peřina.
Děsivá story táhnoucí se po hospodských schodech.
Leží a zvrací zvrásněná vrácenka.
Prosimtě podáš mi tu šupleru a paličku na maso.
A nekousej si ty nehty!
Umej po sobě vanu a nezapomeň si tam chlupy.
Čtyři rohlíky, rozmáčklé rajče s májkou, májka pak spadla na kočárek.
Hele, prosimtě, co to kluci zas vyváděli?
To víš, dobrovolný hasiči s motorovou pilou, to nevěstí nic dobrého.
Otevřel si pivo a pak ho otevřeli pomocí hydraulických nůžek.
Dášo! Dáš mi?
Zrovna jsem přes průhledný papír překreslovala Mikymauze. Koukni jak mu to sluší.
Ty s námi můžeš jít, jsi frajer. Ale Petr? Petr je tlustej, akorát by nám odháněl holky.
Petra má divnej svetr a splihlý mastný vlasy.
Kolik stojí stání?
A kolik sání?
Dal si panáka prý vzácného koňaku. 999 korun českých. Nic necítil.
Nedal si nic a cítil toho dost. Bezdůvodně napaden.
Prodal všechny svoje cínové vojáčky a začal sbírat háčky. Ale musí být na nich alespoň kousek masa (důkaz lovu) či staré návnady.
Uměle vypěstované rajské jablko je parodií na paradajky z radničního skleníku.
Vypiloval se na pistáciového pistolníka. Pinkal si je obloukem přímo do pusy.
Napsal psovi.
Nejde nám televize. Ohromná pohroma ty hrudko.
Už by jsme se mohli začít normálně bavit.
Vítám tě Vítku, dík za tu kytku.
Hledal na poušti led, byl nespokojený, doma se svou ženou.
Kolik jsme toho prodali?
Holubinec.
Sem a tam. Z úlu na pyl. Z pylu do chlívku. Z chlívku na louky a z luk na košťatech do potřeb pro všežravce.
Je pátek.
Musím zajít do masny. Dnes jsou v akci bulvy.
Jako tohleto? To jsi fakt přehnal.
Mlýnek na myšlenky mele gumové argumenty, recykluje je na hašiš pro výrobu bezdušových pneumatik.
Kolemjdoucí zakopl o chodník a vysypal si sýpku.
Velký kurník a v něm jenom jednu slípku.
Prozatím končím. Himler se vrátí za chvíli domů a nesmí vědět, že píšu, myslel by si že jsem žid.
…
Malý pták vzlít do oblak,
netrefil ho chlapcův prak,
velký pták už nelítá,
křídlo spálil žhavej drát,
Pod vysokým napětím,
slabý proudy chytám.

Šedesát devět milostných poloh

„Dej mi cigaretu.“
„Proč jako?“
„Jen tak. Vím, že nemáš důvod“
„Dobře, vem si.“ Bylo mi to jedno, zrovna jsem si koupil krabku. Levé oko měla přelepené několika náplastmi.
„Když přijdeš za hodinu, tak ti ho vykouřím.“ Vděčná to žena neurčitého věku, obyvatelka vlakového nádraží a přilehlého okolí. Pravé oko ji zmenšoval fialovězelený monokl. Ta dozrávající švestka pod jejím zobrazovacím aparátem byla navíc tu a tam pokryta bílými šupinkami. Zřejmě byl někdo nevděčný za její orální umění.
„Nechci.“ odvětil jsem květnatě. Vzpomenul jsem si na svou holku, kterou jsem byl vyprovodit na vlak.
„Tak ahoj.“ vesele zahlučela žena v šusťákách. A vydala se na svou pouť lemovanou krabicovými víny, spoustou „kamarádů“ posedávajících na lavičkách hlavního nádraží a postávajících u východu z nedalekého obchodního domu Tesco. Cestou domů jsem přemýšlel, jaké nemoci bych od ní asi mohl chytit. Navíc jí určitě smrdělo z pusy. Když člověk nechce žít podle pravidel, tak se na dno dostane velice rychle. Měl bych psát bakalářskou práci. Měl bych jet do lesa ještě pro 13 vzorků. Měl bych, měl bych, měl bych. Naštěstí se mi nechce jen občas. Rok se přehoupl do druhé poloviny. Červenec se propršel do druhé poloviny. To je zas jednou léto jak má být. Kdy se mám jako opalovat? A kdy koupat? Stále nové a další mraky zastiňují slunce a pohodu našeho života. Kolik už jsem během svého bytí udělal kroků? A kolik bylo těch správných? Správných podle koho? Podle tebe? Podle rodičů, prarodičů? Podle prezidentů, policajtů, učitelek? Podle pravice, levice, zelených či fialových? Co by na můj život řekl anarchista, rocker, metrosexuál, cikán, křesťan, cyklista, tunner automobilů, němec, američan, severokorejčan, havajčan, hinduista, alkoholik, heroinista, senior manager, důchodkyně, zubařka, novinářka, kartářka? Někdo by měl názor a někdo ne. Svoje kroky v životě bychom si měli zhodnotit sami. Protože které soudy či rady jsou ty správné? Jdi na tuhle a pak na tuhle školu. Kup si radši tohle auto. Rychlejší se silnějším motorem. Kup si radši motorku. Choď radši s touhle holkou, je hezčí. S tímhle klukem, je bohatší. Budeš mít zajištěnou budoucnost. Jeď radši tam a dělej radši to. Každé takovéto rozhodnutí a po něm následující krok může mít pro nás fatální následek. Nedovolte, aby Váš život řídil někdo jiný. Vy jste šofér, tak držte pevně volant. Pak nebudete muset hledat někoho, kdo je zodpovědný za vaše neúspěchy. Zapomeňte na tu učitelku ze základní školy, co Vám dala trojku z malování, třeba později zjistíte, že umíte malovat, tvořit nebo zpívat lépe než ona. Dokážete postavit barák, řídit firmu, zametat ulice, točit pivo, usmívat se za kasou, zplodit hezké chytré dítě nebo roztomile ošklivé a přitroublé. Dokážete se starat o kytky, o seniory, o mentálně postižené, dokážete dát bezdomovcovi drobné, dokážete projevit své emoce, umíte sbalit kluka, holku, zvládáte si sami dojít na záchod, sami se nakrmíte. Umíte skákat, běhat, mrkat, diskutovat. Tak to nevzdávejte. Kolik němých lidí žije. A kolik slepců? Lidé v České republice si málo věří. Těší se z neúspěchů jiných. To by se mělo změnit. Podporujte svoje děti v tom co umí, v čem jsou dobré a co je hlavně baví. Srážení sebevědomí a následné frustrace už bylo dost. Bojujte proti všednosti, nespravedlnosti, krutosti, aroganci na úřadech a zbytečné buzeraci. Už si to nemusíme nechat líbit. Je rok 2009. Není rok 1985, kdy jsem se narodil. Jděte vlastní cestou lemovanou vlastními rozhodnutími s kamarády sedícími na gauči u Vás doma. Vím, že je život krutý, ale nemusí to být napořád. Povídejte si i s neznámými lidmi. Začínám se to učit. Dobré vztahy jsou v životě to nejdůležitější, bohužel vztahy se dokáží změnit velice rychle. Nenávist měňte v lásku. Nudu v zábavu. Inspirace je nekonečná.
…
Co mám taky dělat na lodi, že jo? Už měsíc a 5 dní jsem neviděl strom. Tak čtu jak posedlej. Zkoumám styly. Tohle se mi teď válí na zpuchřelé vrzající podlaze v mé skromné kajutě. Nevím, co tu dělá televize v roce 1836, ale já se nikdy nezaobíral detaily. Vždycky jsem toužil po Podstatě. Jeden můj dávný přítel, právě kvůli detailům, hodně rychle sešel. Když mohl mít holku, tak se mu na ní vždycky něco nelíbilo. Ta poslední byla krásná houslistka, každý druhý čtvrtek se opila a šla s přáteli zpívat na karaoke párty. Většinou si dala tak tři hitovky. Její Nonstop od Michala Davida patřilo k oblíbeným vystoupením. Ta se s mým bývalým kamarádem rozešla bez důvodu. A víte co  to znamená, když se s Vámi rozejde někdo bez důvodu? Já nevim, ale myslim si, že jde o problém v Sexu. Neuspokojení. A tak se můj známý (mimochodem, rozkmotřili jsme se kvůli penězům, on je chtěl a já je neměl) plácá v životě jak kapr po povodni. Na nejisté podmáčené louce svým dobrým dnům rezignovaně mává ploutvičkami. Přeji mu co nejrychlejší druhou povodeň, aby ho spláchla zpátky do řeky, dokud je ještě čas. Nikdy nebude muset bydlet s ukrajinskými, moldavskými a slovenskými dělníky na ubytovně. Jedna koupelna pro stopadesát lidí. Umíte si to představit? Imagine, there´s no heaven. Ale o něj bude vždycky dobře postaráno. Maminka mu vždycky umyje pindíka, když mu bude nejhůř. Možná to tak má bejt a možná taky ne. Dost dětí od rodičů něco očekává, a ono nepřijde vůbec nic. Nejlepší impuls k osamostatnění. Ono je totiž celkem směšné, když třicetiletý ajťák s palačinkou na hlavě a kečupem od Mc.Donald na košilce, poslouchá maminku na slovo. Ona mu za to tu košilku zas ráda vypere. Být na jeho místě, tak do tý pračky strčím radši hlavu. Má duše se každým dnem uzdravuje z věcí, které se staly před léty. Až bude úplně zdravá, tak Vám ukážu. Posbírám ve městě všechny psí výkaly. Chodníky i chodníčky, trávníky i trávníčky, nikde nebudou hnědožlutočerné šmouhy ani šmouhyčky. Všem autům vypustím gumy. To zas bude podstatných problémů. Lidé se dostanou později do práce, která je stejně nebaví, ale alespoň někteří půjdou pěšky po krásně čistých chodnících. Jednou Vám ukážu. Michale Vieweghu, vyzývám tě na souboj! Ty rozmazlený, nevěrný, slizký spratku. Jsem napůl Rom a napůl Mongol, jsem Křesťan a jsem Žid, jsem děsně chudej a zároveň bohatší než většina, jsem nula i jednička, jsem slepej a přitom vidím, mám tělo a nemám tělo. Jsem součást všechno a sám jsem nic. Sám jsem všechno a v součásti jsem nic. Jsem jakýsi Michal odkdesi. Určití lidé (rodiče, spolužáci, někteří známí) mě v dětství neustále shazovali, a tak se ze mne stal úzkostný, nedůvěřivý a plachý člověk. Dnes už asi chápu proč to dělali, sami nebyli spokojeni se svými životy, a tak se potřebovali odreagovat tímto způsobem. Bezdůvodně napadaný slabší jedinec, se z toho může časem dostat, stačí se vymanit z dosahu a vlivu tyranů, poté se může stát mnohem silnější osobností než byli jeho trýznitelé. Na základní škole je to pro některé děti opravdu hodně těžké. Pamatuji se, jak jedna prostorově výraznější dívka napsala milostný dopis chlapci, který se jí líbil. On si ho přečetl, vstal, něco vulgárního zařval a dal jí několik ran pěstí do ramenou a do zad. Kdyby byla hubená, s andílkovitým obličejem, dlouhými vlasy po zadek atd, tak by ji odepisoval dodnes. Kde je teď ona, nevím, ale má se určitě lépe než on, v maloměstě, několik let závislý na pervitinu, pracující za katrem. Ten co týral mě, je závislý na heroinu, rovněž v maloměstě, po stavbách pracující. Vím, že jsme na tom všichni stejně, narodili jsme se a nevíme, co s tím. Někteří už vědí, a to je dobře. Každý máme občas deprese. Někdo hlubší a delší, někdo je jen po ránu trošku rozmrzelý. Já jen vím, že je to nádherný pocit, když se rány na duši mění v jizvy a když ty jizvy vyhlazuje jakýsi záhadný laser. Mějte hladkou lehkou duši, to každému tuze sluší.
…
Holky co nechodí do Mekáče. Poslouchají punk, rock, grunge a různé písničkáře. Netouží po autech, to se radši prochází neznámou krajinou. V noci se jim zdají divoké, dlouhé a nepředstavitelně originální živé sny. V posteli jsou žhavé a jednou jim to většinou nestačí. Ten sen Vám převypráví u snídaně mezi prvním a druhým chodem. Jejich základ tvoří plné, rudé rty, které Vás nikdy nepřestanou bavit. Mají upřímný inteligentní pohled se zábleskem šílenosti. Moc blondýn se zadkem osmiletého fotbalisty jsem mezi nimi nepotkal. Zatím jen jednu, tu se kterou jsem přišel na Korzice o panictví. Zubním kartáčkem jsme otevírali víno, to se rozprsklo po stěnách stanu a já jsem už věděl co bude následovat. Že to bude tady a teď. Párkrát jsme se spolu ještě vyspali, ale měla kluka, malej zadek i prsa a já tenkrát moc hulil. A pak jsem hulil a chlastal, prostě puberta, bavila mě moje parta. O holkách jsem hodně snil a také jsem často onanoval. Pak přišla vejška. Zůstal jsem s první, která mě chtěla. Klasický, jednostraně volný vztah. Toho jednoho to vždycky zničí víc. Zbytek mých věcí skončil ve dvou igelitkách u popelnic. Ale to už jsem měl svojí novou holku. Souznění letících jisker, zapálí oheň jenž osvítí rozměr, schovaný za srdcem člověka… Řekl jsem jí o těch vyhozených věcech. Jsi snad nějakej materialista?
     Všechny věci světa jsou mi ukradené, když jsem s ní. Ráno mi vyprávěla sen. Ocila se na planetě, na kterou se nemohli vozit mrtvá zvířata. S někým tam dopravili živou velrybu. Na pláži potkali chlápka a ten jim povídá, že býval hajným, ale už je jedenáctým rokem na heroinu. Bral prášky, po kterých mu ihned zarůstaly vpichy. Za velrybu ji dal lahvičku s crackem a ona se probrala až v mateřské školce, kde začala dětem na čela nalepovat tripy. Pak jí tripa na čelo přilepil neznámý člověk a sen prý pak skončil nějak neurčitě. Pak měla ještě další sen, o tom jak jsme měli nádhernou malou dcerku a jak jí neuměla zavázat do zavinovačky. Zrealizování tohoto snu bych raději ještě odložil.
     Dnes byla smutná a plakala, kvůli věcem se kterými jí nemohu pomoci. Diplomka na počítači, soubory nejdou otevřít, telefonát mamince. Vy jste chtěli abych šla na Karlovku, já si to měla dodělat v Plzni. Teď je v práci za barem, tak jí snad zvednou náladu příběhy lidí, co jsou na tom hůř než ona. Většinou tam chodím s ní, ale dneska se mi na pivo nechtělo. Na Valentýna se tam odehrála smutná věc. Kluk 24 let, vzhledově na 33, rumař, tenký chobot dlouhých vlasů, agresivní romantik. Donesl své krásné holce fialověbílou žíhanou růži a láhev chilli griotky. Ona se s ním vzápětí rozešla. Dal dvanáct velkých rumů a pak ho vyhodili ven. Pár dní předtím tam kdosi hajloval a vytahoval nůž na hosty. Ten už nešel sám, hezky se projel noční Prahou v policejním voze. Jdu si dát sprchu, oholím si nohy, ruce i obočí. Jo taky si vyholím pruh vlasů, co se bude táhnout od ucha k uchu. Někdo by už měl konečně prorazit s něčm novým. Zejtra si jdu pro nový čočky a na chodbě cosi žvaní ožralí Slováci.
…
Lidé co se nudí píší nudné věci. Nudní lidé totiž asi nemají fantazii, a proto se nudí a neví. Nebo to všechno vidím nějak jinak? Podle Přemka Podlahy má každý nějaké špatné vlastnosti. Já se chovám trapně a povýšeně. Jasný, básně o hvězdných mlhovinách co voní po másle z motýlích křídel. Nudný básně opuštěný matky. Radši by si opalovala slaniny se snědým Japoncem někde u móře. Uhrovité jódlovaní, o tom, že neví jestli je lepší jaro, léto, Lojza nebo křeček. Totálně se ožer a druhý den to budeš vědět. Možná. Já zas nemůžu tam, kam bych chtěl. Menstruace trápí lid. Muži to nějak vydrží, avšak ženy si to musí protrpět. Tím jste měl na mysli celý život? Ale nic...
Dneska se ženě mého kamaráda narodila druhá dcera, Patricie. Poslal mi oznámení po SMS, zřejmě stejné, které poslal všem ostatním. Asi tak jako když někdo pošle celému telefonnímu seznamu stejnou vánoční SMS. Je to dobře? Rodit děti do čím dál divnějšího světa. I když svět byl divnej vždycky. Lidi jsou na sebe krutí. Odsuzují se a nerespektují se. Důchodci versus malé děti. Jedni ví málo a druzí až moc. Většina lidí za moc nestojí. Já jsem rád, že mi stojí, alespoň máme o zábavu postaráno. Dneska to ovšem nešlo, tak jsem šel vařit. Pak mě moje láska začala bez varování kouřit. Zítra jedem do jiného města na koncert. Je tam šest kapel a v jedné z nich hraje na basu a zpívá můj kamarád. Jedná se o takovou soutěž. Proč se musí všichni pořád porovnávat?
Metr ode mě spokojeně oddychuje mé momentální všechno.
A nebuďte takový brečáci. Buďte rádi, že máte co jíst a kde spát. Láska si Vás najde.
Let´s get together and feel all right. B.M.
…
„Na plese jsem jí řekl, že jí miluju víc než pivo. Měla z toho fakt radost.“
„No jo, ale pivo ničím nenahradíš...“
„Klidně se bez tý zkvašený mouky obejdu, ale jaký to je bejt bez fajnový ženský? Když jsem s ní, a když je to v pohodě, tak mi může celej vesmír políbit prdel.“
„Jak to myslíš...když je to v pohodě?“
„To se prostě pozná. A posrat se přece může všechno ne?“
„No kamen asi ne..“
„Ty neznáš tu básničku Kameni promlouvej?“
„Hele to mě ve škole fakt nechytlo. Neznám žádnou básničku. Jdu se radši vysrat, ještě by si mi ji začal recitovat a na to fakt nemám náladu. Z básníků je mi na blití. A ty mi zatím můžeš sbalit nějakou fajnovou ženskou, když si tak chytrej.“
„Hm.“
„A to tvý melancholický hm už mě taky začíná pěkně srát. Objednej radši další piva. Položím kabel a hned jsem zpátky.“
„Hm.“

Slunce je hovno a planety jsou mouchy, které kolem něj lítají.
Klidně bych svý holce vylízal prdel i špínu co má mezi prsty u nohou.
Pokreslil jsem jí prsa tužkou na oči. Na levé ňadro jsem jí nakreslil les s jelenem, zajícem a stanem zvaným „áčko“, nad tím byly hory, Slunce a naše dvě hlavy v srdíčku, jak si dávaj pusu. Pravé prsíčko to ovšem odneslo hůř. Ztvárnil jsem na něj kyklopa s čírem a s rybím ocasem místo nohou. Místo oka měl překrásnou bradavku. Fuckoval...Kalousku jsi jednička. Volit nepůjde. Hulit trávu prej už taky nikdy nebude. A já pořád nevim, co ze mě bude. Musí ze mě něco být, když ze mě stejně nic nezbude?
Vím, že zítra bude krásný den a možná bude i pěkný počasí. Každej po ránu hovno vytlačí. Většina lidí se v práci nasvačí. Někdo onemocní a někdo se doléčí. Největší opruz je vstávat na osmou do školy. A nechat se tam nedobrovolně známkovat.
Nejlepší je vstávat vedle člověka, kterého nejvíc milujete. Ze srdce vám k sobě vedou neviditelné provázky. Není to moc sladké? Asi je, ale je to to nejlepší, co jsem zatím potkal. Kdybych jí nějakým způsobem ztratil, tak bych se klepal, pak bych se strašně opil a myslel bych na skákání z okna. Až bych se z toho dostal, tak bych hledal to samé. Jenže vím, že by mě 99 procent žen po chvíli začalo neuvěřitelně nudit. To jsou ty dvouměsíční vztahy. Včera jsem někde slyšel, že nejlepší ženská je ta s minulostí a nejlepší chlap je ten s budoucností. A že se pozitivní věci dějí lidem s pozitivním myšlením. Tomu druhýmu bych moc nevěřil, protože můj kámoš je pozitivní člověk a přitom nedávno ztratil tři litry. Jel na kole a vypadly mu z kapsy, a proto pak nemohl jet se svou holkou na fesťák, na kterej se těšil několik měsíců. Mě se zas nedávno přetrhl řetěz. Krásnej příběh ze života co? A Josef si rozsekal koleno a nebaví ho jeho práce. A někdo teď spáchal nevěru. Vojta spláchnul a vrátil se ke svému nejlepšímu kámošovi. Kdesi v západních Čechách o sebe cinkly dvě úplně nová piva.
…
Ležím nahej v posteli a poslouchám jazz. Ještě by to chtělo whiskey. Ráno pršelo a tak jsem šéfovi napsal, že by to stejně nemělo smysl. Už druhej den nejít do práce, to je trošku vostrý. Když já myslel, že bude pršet celej den. Od mého probuzení uběhla čtvrt hodina a ono najednou přestalo. Napsal jsem mu, že v pondělí přijdu. Jeho obličej? To jsou halušky s brindzou na kterých visí tlusté dioptrické brýle. Vedoucí sekačů trávy. Včera ráno mi volal ať nechodím k papírenskému parku, kde jsme se měli sejít, ale ať přijdu k mostu Milénia. Řekl jsem mu, že je to docela široký pojem. Prý mám přijít k místu, kde se staví cirkusy. Naštěstí vím o co jde, a tak nasednu do náhradní autobusové dopravy a vydám se na cestu úspěchu, uznání a bohatství. Pořád se něco opravuje.
"Kde jste? Volal jsem Vaší mamince."
"To není maminka..."
"Tak přítelkyni nebo co to je, vemte si hrábě a pojďte za mnou. Tady shrabte ten svah za tím křoviňákem."
"Je to moje holka, ale nechce si mě vzít, protože má novej pas a tak si ho přece nebude předělávat."
A tak jsem hrabal svah a nenápadně jsem pozoroval své nové kolegy. Bývalá smažka s červenou kšiltovkou a baťůžkem na zádech. Starý alkoholik s bleděmodře potetovanými rucemi. Neidentifikovatelný muž s prázdným pohledem a dírami na kolenou. Tito tři muži měli běžné motorové sekačky bez pojezdu. Kluk s culíkem dlouhých zrzavých vlasů, který získal funkci koordinátora práce hned po odjezdu Brindzáka, sekal svahy křoviňákem. A blonďatá slečna na zahradním traktůrku. V první hodině ho zdemolovala. Tedy jen osu, která drží sekací nože. Zrzoun nadával, že se to nestihne a že šéf bude taky nadávat. Slečna dostala žlutou sekačku s pojezdem. U firmy, kam jí dohodil zrzoun, je měsíc a byl to její první den na traktůrku. Šéf přijel, nic se nastalo, jen jsme naložili sekačky a traktůrek do dodávky a jeli jsme někam jinam. Všichni to byli kuřáci. Dostal jsem motorový fén a s ním jsem odfukoval posekanou trávu z chodníku zpátky na trávník. Zrzoun se holedbal, že prý kalil do půl čtvrté, vstával už v šest. Tak jsem se ho ptal co kalil. Prý vypil dvacet velkých morganů (lepších rumů) a patnáct piv. Řekl jsem jen, ty krávo a vůbec jsem mu nevěřil. Do toho prý ještě hulil skunk. Nevim proč musí lidi tolik lhát, navíc úplně cizím lidem. Do města jsme jeli společně dívenky otlučenou felicií. Šéf s alkáčem jeli ještě cosi kamsi nakládat. Zrzoun nám v autě říkal, že u Jekkyla a Hyda byly jenom dva stoly holek a že neměl měsíc sex. Tak si dal ráno alespoň teplé housky přímo od pekaře. Slečna mě vysadila kousek od domova a vystoupil se mnou i bývalý feťák. Se vším se mi pochlubil. Teď je prý čistej. Nepřišel mi. Zrzounovi říkal, že si dal včera taky pár pivek a jointů a mě cestou domů říkal, že nehulil už dva měsíce. Vymletost po piku. A to má doma měsíční miminko, které si udělal omylem. Dneska ráno pršelo, a tak jsem nikam nešel, ležím nahý v posteli, poslouchám jazz a ta moje píše diplomku. Včera jsem na konci směny řekl šéfovi, že pospíchám na další brigádu, na ochutnávku piva.
"To je brigáda? Příště dostaneš tu nejtěžší sekačku."
"Proč? To mi přece nemůžete udělat..."
Může. Sráč. Ale mě neporazí, ještě se na něho budu usmívat. Vím že u něj budu maximálně dva týdny a pak půjdu zas někam jinam. On už tam chcípne. Arogantní agresor, místo mozku procesor. Od července shánějí lidi na montáž slunečních elektráren. Dám si tam tak měsíc, dva. Utržené peníze procestujeme a pak si začnu hledat "normální práci", tak na rok na dva, utržené peníze znovu procestujeme a pak si začnu hledat práci ve svém oboru. Ještě mě čekají dva roky dálkového studia. Na přednášky jsem nikdy nechodil, nevydržím tam sedět. Jsem člověk, který nemá rád většinu lidí. Možná jsou v pohodě, ale pro někoho jiného. Ve společnosti debilů radši pracuji sám, dobrých kolegů je zoufale málo. Ale jsou, o tom žádná, pár jsem jich za svou brigádnickou éru potkal. Moc jich však nebylo. Nejlepší je, když někdo přijde někam, kde je hodně lidí a řekne, fuj, tady je strašně lidí a přitom je tam i on sám. A po něm přijde někdo další, který také řekne fuj. Doufám, že nebude příliš často pršet, neplatím si totiž zdravotní pojištění. A jakou souvislost mají tyto dvě věci? Žádnou, jen zas čekám nějaký hnusný dopis. A kdy jste naposled dostali nějaký hezký dopis? A tím nemyslím výpis z Vašeho konta. Systém nás nesmí porazit.
…
Už mě zase vyhodili. Přišel jsem ze svačiny jen o pět, deset minutek později. A pak mi navíc řekli, že chodím moc pomalu, když jdu vysypat koš s trávou. Hlavně, že ostatní tam běhají...Cígo sem, cígo tam. Stejně to byl poslední den brigády. Kdybych se hádal, tak jsem mohl směnu dosekat ke zdárnému konci Ale když mi řekli, že mě vyhodí, tak jsem jim s úsměvem řekl, že mi to vůbec nevadí, spíš naopak. Doma na mě přece čeká Kačenka. Diplomka počká, chtíč ne. Zahulákal jsem na ně, že jim přeji hezké léto a s opičím řevem jsem se rozběhl směrem domů. Čtyři hodiny práce ve vedru. Stačilo.
Najednou bylo po depresích. Jako když se pod těžkým prádlem utrhne šňůra na prádlo. Sex s mojí krásnou holkou. Nejkrásnější a nejintenzivnější zážitek na světě. Nechci o tom psát. Prostě nám to v posteli maximálně klape. Howgh. A kdybych se snažil psát o ní, tak to stejně vyzní jako klišé. Mandlové oči, nosík, který si říká o zatroubení, velké měkké rty, takové jaké jsem chtěl vždycky líbat, pyšně se dmoucí ňadra bohyně, vlny dlouhých černohnědých vlasů sahajících pod lopatky, bříško, zadeček, dlouhé nohy, kterým nejvíc sluší kraťounké kraťásky, hebké přívětivé dlaně, které umí tak hezky hladit. Skok padákem v kroupech, celá Evropa, Kuba, punk, hippies, extáze. Taky nesnáší auta jako já. Stát se součástí mainstreemu válejícího se all inclusive v egyptském výběhu. To spolu radši jedem na týden pod stan do Bílých Karpat. Orchidejí ještě moc nekvetlo, řekl bych, že kvůli nadměrnému vlhku. Ale pár jsme jich našli, jsou překrásné. Viděli jsme Pětiprstku žežulník, Vstavač mužský, Vstavač vojenský a Vstavač hlavatý. Ostatních kytek tam bylo požehnaně. Svým vzhledem nás nejvíc zaujal Černýš hajní, Česnek medvědí, atd. Nuda co? Na jedné z luk jsme si to rozdali. Teda mě by to nenapadlo, ale Káťa se zastavila v jednom horské sedle, a zeptala se jestli se pomilujem. Spadla mi čelist a než jsem stačil odpovedět, nebo namítnout, že by mohl někdo jít, tak už ležela nahá na karimatce, kolem sebe paletu z květin.
Byl to krásný přelom května a června. Týden jsme skoro nikoho nepotkali. Prvního šestý mi bylo dvacet pět. Ráno jsem dostal ty nejlepší dárky. Moira tričko z funkčního materiálu, dřevěné korálky, knížku k určování stromů a ručně pomalovaný dopis s hřejivými slovy. Od matky jsem později dostal čokoládu z Kauflandu. Ten den jsme si v dešti vyšlápli na nejvyšší vrchol, Velkou Javořinu. Nahoře byla mlha, vichřice a lijavec. To by jsme ulítli i se stanem. Naštěstí tam byla i horská chata, sice už na slovenské straně, ale chlapíkům očividně nevadily ani české peníze. Dva alkoholici a obrovský papoušek Ara. Jeden z nich říkal, že už jim tam prší měsíc v kuse. Všechny věci jsme si v pohodě usušili, dali jsme si sprchu a...Od té doby se počasí umoudřilo. Ráno jsme se vydali bezzásahovým územím (rozuměj, nekácej se tam žádný stromy) na Velký Lopeník. Večer jsem se snažil rozdělat oheň, ale marně, všechno bylo po několikatýdenních deštích totálně promáčené. Ráno už jsme měli z rozhledny na Velkém Lopeníku krásný výhled.
"Káťo, dělěj, musíme rychle sbalit stan, jede sem džíp." Panika, to mi jde dobře. Ale spali jsme přece tam, kde se stanovat nesmí. Myslel jsem si, že je to správce CHKO a že nám dá pěkně mastnou pokutu. Začal jsem stan rychle pakovat do obalu.
"Prosimtě Míšo, buď v klidu."
"Dobrý den."
"Dobré ráno, vy jste tu spali?"zeptal se nás chlapík s extra měkkým i.
"Ano."
¨"A dáte si pivo? Jsem správce rozhledny. Nebyla Vám zima?"
"Jé děkujem, dáme si dvě. V těhle spacákách je teplo. Chodí sem hodně lidí?"
"V létě je to tu narvané, o víkendech mi sem chodí pomáhat i ta moja...Já su rodák z Bystřice. Teď jich sem jde nahoru asi deset."
"A to sem jezdíte každý den?"
"Ne, ne, jenom když je hezky. Jednu takovou silnější jsem chtěl vzít autem nahoru. Byla celá rudá v obličeji, ale nechtěla, prý by jí pak ti ostatní uštípali."
Příjemný chlapík, bál jsem se ho zbytečně. Dobalili jsme si krosny, dopili pivka, pozdravili nově příchozí postarší turisty a vydalli se směrem dolů.
Navštívili jsme ještě spoustu míst. Z Lopeníku jsme šli na Slovensko, na Všatecké bradla, nádherné skály, starý hrad, daleké výhledy. Tam se před námi po pěšince plazila Modranka karpatská. Jasněmodrý slimák, který v Čechách nežije. Radost mám i z nafoceného Roháče obecného či z Mloka skvrnitého, ale ty jsme viděli u nás v okolí Žerotína. Z Vršatce jsme došli na vlak do Vlárského průsmyku. Lidé tam mluví podivným nářečím. Cestou jsme vystoupili ještě ve Vsetíně, prostě jsem chtěl vidět Vsetín. Tam odtud pochází má světově proslulá báseň Vsetínský raper. Strčil jsem do kapsy Poeova Havrana i Ginsbergovo Kvílení. Kvílení, když jdu domů z práce. Ale zejtra? Zejtra nikam nevstávám.
…
„Ty vole von tam chce rohy debil! Dyť je to navaděčový.“
Jedu dodávkou s fachmany a nevím o čem je řeč. O pár chvil v hale: „To jde jak do maminy. Drc, a jsi tam, se nanadřeš. Musíš ji pořádně vorochat.“
A tak vrtám do betonu, přitom myslím na sysly, jak teď asi musej na podzim makat. Podle Zákopčaníků nás čeká tisíciletá zima.
„Psavec...“
„Cos to řek?!“ zeptal se mě děda brigádník.
„Ale nic, psavec, savec...“
„Hele co je na počítači to druhý vedle cancel?“
„Enter?“
„Né, né, ten znám.“
„ Delete, ok, eror??“
„Eror je chyba, to taky vim.“
„Surfujete po internetu jo?“
„Hledám tam práci.“
„Píšete básničky?“ (takhle jsem si Prasvečka vždycky představoval)
„Cože? To ne, a ty?“
„Občas.“ (takový sračky)
„Já sem na to starej, ale tys bys moch, seš mladej.“
„Ve vašich by bylo víc zkušeností. Jedna by se mohla jmenovat...Jak jsem šukal v Praze.“

„Proč za tima uvozovkama nemáš nějaký dovětky? Martina se jízlivě pousmála či její ohryzek se zatřásl jak hromosvod, když jím projede blesk, a tak.“
„Nejsem žádnej Víveg vole (česká špička...pfffff), musim vrtat“

„Jak to jde vydržet s jednou ženskou 40 let?“
„Těžko.“
„To je huuuustý, fakt mazec chodská rychta čéče.“
„Platim za dvouletýho kluka.“
„Jako že se k Vám tak chová?“
„Ne, bylo to hezký, ale na Vánoce jsem se vrátil domů. Cera mě přemluvala. Stará mě přemlouvala. Neměl jsem se vracet. Prostě jsem měl jednu. Utekli jsme spolu do Prahy. Asi už chtěla dítě, ale měla na to i jiný. Dvakrát jsem byl na testech. Je to moje.“
„To jste dobrej v dvaašedesáti, a kolik jí je?“
„Dvacet osm nebo třicet, já přesně nevim. Když něco zkusim na babču tak mi řekne fuj.“
„V Nýřanech je asi nuda co?“
„Strašná. Hodně mladejch tu fetuje. Ty paňácové přijdou do Sokolovny a sedí hodinu u jednoho piva. Nebo když jdou z diskotéky, tak si vemou za obchodem karton, položí si ho na zem do tůjí u nás na sídlišti. Ta holka křičela, asi se jí to líbilo.Všichni se na ně koukali z okna. Deset let jsem bydlel v Plzni a to bylo mnohem lepší.“
„To víte maloměsta...“
„Sehnal jsem jí tam práci, ale ona nikdy nemakala, bavilo jí jenom šukat.“
„A co jste jí sehnal za práci.“
„U bezbečnostní agentury. Vydržela tam tři dny. Vrátila se i v těch jejich černejch hadrech. Taky dělala chvíli u úklidový firmy.“
„A stará se aspoň o to dítě?“
„Stará, stará...živí celou jejich rodinu. Bere dvanáct tisíc, mateřskou a sociálku. Já jí dávám tisíc korun.“

Člověk si chce odpočinout od práce a tak se začne konverzovat. Chlapík, který si povídá jen s televizí toho má hodně na srdci. Zadrhává se a po čase nudí.

Jaká budeš, až se vrátíš?
Něžně krutá
Nezastavíš se
Piju pivo, píšu sračky
Čekám
Ach bože
Co všechno ještě?
Rozchod porod a tak dál
Člověk miluje a předem počítá
S bolestí která nám snad nehrozí
Láska by neměla být egoválka
Občas bych chtěl být zlý
Ale dlouho to nedokážu
Ty jsi v tom lepší, ale
Doufám, že tě to mrzí stejně rychle jako mě
Chvilkové nesoulady
No a co?
Vždyť člověk neladí ani sám se sebou
Uvidíme slony
A města lidnatější než je celá čr
Zabloudíme mezi mrakodrapy
Himaláj bez komentáře
Člověk se jen nesmí bát nemít prachy
Strachy budou, my nebudem

Dopiju pivko
No, dobře, tak ti trochu nechám v lednici
Petky nejsou až tak špatný
Rozložím gauč a budu dělat, že spím
Snad ti neujel autobus

Belle
Pubic hair
Free mind
Horny teats

„Ahoj, stihla jsi ten autobus?“
„Jó, ještě tu není.“
„To je super. Chceš nechat nějaký pivko?“
„Né klidně si ho dopij. Ty jsi ještě vzhůru takhle pozdě? Přijď mi naproti. Nechce se ti viď?“

...jdu ti...

v kraťasech
…
Musím něco napsat
Jsem plnej jak miska odšťavňovače
Neustále zavírám zavřený dveře
Bejt tak vidličkou v dřezu...

Musim něco napsat
Psavcovi puerovi verče mámě
Musim napsat seminárku
Ale student už nejsem

Leda tak dálkař
Všechno je mi nějak vzdálený
Do Alp nejedem, nejsou prachy
Mračna bez práce plní strachy

"Ach bože, co je to za rytmus?", zeptalo se Srdce.
"To nic, to se jen vaří oběd, víš?", odpovědělo mu Prázdno, kterého se každý bojí.

Negativní vegan pozorně pokládá klíčky pod umaštěné pokličky. Pod klíční kostí si hoví stočený svalovec. Opil se na vesnickém mysliveckém bále, a poté tajně, v přeplněném foyer kulturního domu, pozřel kus kýty z veterinářem neošetřeného divokoprasečího masa. Máma o mě nic neví. Táta má svoje děvky. Ségra má malýho týpka, se kterým nemohou být spolu a zároveň nemohou být bez sebe. Jsem smutnej i přes dvě nádherné ranní soulože. Pozametal jsem pokoj a kuchyň, vytřel chodbu. Měl bych už něco začít psát. Čtyři stránky o kaštanovníku jedlém. Nemá to být z googlu, ale z odborné literatury. Jenže i ta je asi na internetu. V knihovně mají jen jednu knížku, a ta je navíc půjčená. Šáhl jsem si do vlasů a jsou nějaké mastné. Jak ty veganovy pokličky. Nechápu odkud se bere ta vnitřní spokojenost mé dívky. Zobonoska dubová napadá pupeny a vytváří hálky. Peníze brání seberealizaci. Doma není nic k jídlu a do obchodu se mi nechce. Na nose mi roste ohromnej podkožní beďar, kterej bude zralej až ráno. Musím to nějak vydržet. Ale jak?
Prostě si na něj nebudu šahat. Většinou mi psaní zlepšilo náladu.

vulgární dopis lidem bez vůle

Co čumíte Vy svině!
Nemám známosti
A proto jsem v hajzlu
S prstem v prdeli chodíte po bulváru
A kupujete si nepotřebný sračky
Do Vašich zbytečně velkejch domů
Moudří lidé často umírají chudí

To seš takovej měkota, že nanapíšeš ani jednu seminárku?
(Radši bych šel sekat dříví, než psát nějaké opsánky, které si ten učitel stejně nepřečte, ale ze strachu před jeho mocí to chci udělat pořádně, jenže zatím nemám nic a do půlnoci to musím odevzdat.)

V půl desáte večer jsem si vzpomněl, že jsem na dnešek koupil dva lístky do kina. Premiéru měl film podle Ginsbergova Kvílení. Bohužel jsem si vzpomněl až po promítání. Dnes jsem mohl být veselý,
sudičky to tak nechtěly,
rakev spása má,
zapečte mě do chleba

Hned ráno si vymáčknu toho rakušáka z nosu. Láka mě to udělat už teď. Ale musím vydržet, jinak by se to všechno zjebalo a měl bych tam strup čtrnáct dní. Nechat to pěkně dozrát. A zpoza zrcadla se na nás koukají duchové. Sluneční soustava je jen kolotoč šutrů.
…
Nejhorší ze všeho vědomí je poznatek, že nebudu mít nikdy klid. Pořád se najde něco, co mě bude štvát. Možná je to hnací síla, ale spíš mi to jen otravuje život. Žádný člověk nemá jenom jednu tvář, jednu náladu. Většina lidí by chtěla žít jinde, než žije. Je to blbost, skrytá frustrace, zlost, upřímnost, vyhraněnost názorů=vlastní pohled na svět. A tak dál. Asi vám jde o děj co? A mezitím si přečíst nějakou tu zajímavou myšlenku. O co Vám vůbec jde? Já vim, o přežití, kvůli tomu chodíte pracovat do banky, na stavbu a tak. Co nám taky zbývá, když chceme žít, jíst, milovat se, pít. Chci něco, co mi svět asi poskytnout nedokáže. Jako kdybyste si chtěli dát k jídlu něco, co neexistuje. V temných zaprášených zákoutích mojí pochybovačné duše, tam, kde vystrkují z hromádek plesnivých slupek svoje nosy tajné tužby a čichají kolem sebe příležitosti k ukojení, tak tam, tam to hnije. Každý druhý den mi tam nepoctivý a krutý uklízeč nametá další, ještě živý bordel. Jedná se hlavně o sexuální touhy, minimálně tříhlavé. Kdo to vymyslel, že musí být láska monogamní? Vím, že bych dokázal milovat víc lidí. To by byla zábava. Hej uklízeči, hoď mi do srdce atomovku! A do hlavy vodíkovku. Zkazili jste další novorozeně! Né, né mladej, to je samčí pud, tak si zvykej, u tebe je problém, žes byl vždycky větší zvíře než ostatní. Už jsi moc dlouho věrnej, moc dlouho…Tohle nemá nic společného s láskou. Jdi, vošukej jí, vidíš, že se na tebe směje, dokonce s tebou mluví, chce to! Promiň, mám holku. Chtíč versus čest, byl bys její nejlepší! Buď zticha Našeptávači, víš že je nám spolu dobře, a bejt pak s nějakou holkou jen kvůli tomu, že jsem se s ní vyspal? S kým to vlastně jsem? Kdo jsem?
Všechno potřebujeme vědět přesně.
Je to vůbec možné? Dlouhodobé harmonické soužití dvou bytostí odlišného pohlaví s rádoby stejným pohledem na svět?
Ty telefonáty o počasí nás otravují. Jaký máš počasí v duši? Seru tě? Koukáš na televizi? Buď se mnou navždycky. Ale né tím navždy, co svazuje. Ideál neexistuje. Ty to víš, já tě chci, nikdy se nepotkáme. Babičky s dědama spolu byli napořád. Půlka našich rodičů se rozvedla. A co my?
Musíme se učit věcem, který nechcem znát.
Ve chvílích, kdy psi štěkají, lidi mlčí. (Třebas když je někdo divnej za dveřma.)
Ve chvílích, kdy psi mlčí, lidi hekají. (Třebas…)
Jiří Sáček si zalil kávu s tím známým hořkosladkým pocitem, že je chytřejší než ostatní. Dá se pít kafe bez umělých zubů? Přednášku měl připravenou už z minulých let, vlastně si to všechno pamatoval. Moderní doba si žádá plátno a powerpoint. Kde jsou ty časy, kdy chodil na základku bos, jen s tabulkou a křídou? Chce to víc cukru. Každá růže zvadne. Chemikálie jsou jen dočasným řešením. Svou první žvýkačku dostal od amerického vojáka během osvobození okupované vlasti.
Tahle holka určitě hezky zpívá...To je tvoje kámoška? To boa je fakt sexy. Co piješ?
Zpívá krásně a má nádhernou postavu, je to jedna z mejch nej nej kámošek. Červený víno.
Chci bejt tvůj Rimbaud básníku.
Jé nazdar Gali.
Čáu, to jsou tvoje kámošky? Přiveď je sem.
Znám je akurát od teď.
Já chci strašně píchat.
No tak za nima jdi. Obě maj kluka, ale znáš to, vožralý ženský, to je zlo.
Ty vole vona odešla s mým Verlainem! Stejně se mi ten francouzák nelíbil. Ty fousy, fuj, jsem holt na ženský.
Celodenní kocovina ze mě abstinenta stejně neudělá.
Neplníš svoje sexuální povinnosti, musela jsem na to čekat tři hodiny, než ses probudíš. Jako chodit spát v sedm večer?
Někdo čeká celej život. A nic.
Děj zasazený na určité místo, do určité doby. Četli by lidi román z dnešní Plzně? Z dnešní Prahy určitě. Příznivci Béma, odpůrci Béma. Karlín, svět openspaců. Je tu dost bezďáků. Dávám jim cigára, když si jednou za čas koupím z romaru krabku. Nikdo nechce rakovinu. Snídaně sní daně. To by měli vidět Bombaj. Kalčršok. Měl bych jíst víc vápníku.
Máte špatný dech pane docente.
To mám asi po té kávě.
Spíš po hovnech.
Můžu hrát kulečník s Vaší hlavou drahá kolegyně?
Fenomén bowligu, wellnes víkendů, nekuřáckých hospod, vietnamských večerek. To je má odpověď.

Čím výš jsi byl, tím níž se propadneš.
A pokud si myslíš, že jsi na dně, tak to jsi teprv na začátku.
Zaleží na tom, jestli je sklenice poloprázdná či poloplná?
Všechno je pomíjivé, třebas jako dým. Furt se někam hrne, mění tvar podle počasí, je to nic. Jako když přijdeš domů z kalby, vlasy i hadry máš násáklé kouřem z okolních plic.
Říkej mi Pepíno.
Hodinu mlel, já jen přikyvoval.
Byl někde z východního Slovenska. Padesát let, žlutá šusťákovka s čtyřmi olbřími bílými pruhy, cigára Red&White, turek a pivo. Stavěl v Rusku, spadnul z pěti metrů na beton, tři měsíce v komatu, bůh, ze všeho se dostal. A spousty dalších řečí. Bolek Polívka mu ukradl peněženku v brněnském nádražním bufetu Smaženka. Putinovi zachránil v Kazachstánu život, když tam byli jako mladí na střelbách, normálka ho vytáhl z hořícího džípu, co se zrovna potápěl do bažiny. Asistoval při operaci obřízky Obamovo prostředního syna. S jeho tátou, tenkrát ještě pašerákem koksu, si vzali soukromej tryskáč a letěli to zapít tokajem do Maďardska. Tam poznal svojí první ženu.
A proč jste se rozvedli?
To jsem zas dělal v zahraničí, vrátim se a ona šuká s mým tátou. Tak jsem si pořídil devítku a říkám jí, ještě jednou, tak ti ustřelim palici. Ty dvě děti co spolu měli, jsem vychoval od peřinky jako svoje vlastní, nechtěl jsem aby trpěli jako já. Počkej. Telefon. Jó, jó, už jsem na nádraží.
Na nádraží opravdu nebyl.
To víš, voni maj zas ženský v Chotěšově ňákou oslavu, to si vytáhnou karty a šestset korun a tisíc korun. Pouštěj k tomu takový šumění, víš, tu relaxační hudbu. Já bych za to ty lidi zavřel.
Zneužívaj neštěstí druhých.
Jo přesně tak. Ale když si to někdo koupí...Už jsme spolu tři roky. To jsem ležel v nemocnici se zlomenou nohou, a přivedou tam takovýho mentálního, z rozseklým obočím. Tak se ho ptám co a jak, víš jako teď tebe tady. A von že nemá mobil, já měl nabito, no a pak přišla jeho máma, tak jsme si povídali a povídali. Chtěl jsem si dát cigáro, a ona, že mi pomůže na ten vozejk, a já ne, zládl jsem dojet na balkón sám. Po rozvodu jsem žádnou ženskou nechtěl ani vidět, no a pak už jsem jen čekal, co přijde. Jak říkám, jsme spolu tři roky, neměl jsem kde bydlet, ale čekal jsem na pojistku z tý nohy, to víš, si platim každej měsíc dvanácet životko a vona povídá pojď ke mně. Co ty mi pomůžeš, to ti oplatim stokrát, teď má chudák problémy se srdíčkem, má tu železnou chlopeň. Osm hodin jsem byl u tý operace. Pak jsem čekal 24 hodin až se probudí, vypil 16 kafí, ale velkejch, do půllitru, tolik tam bylo logru. Když mě pak doktor viděl, změřil mi tlak, tak mi píchli warfarin přímo do srdce, víš, aby se mi roztáhli cévy.
Warfarin?
Táta mi řikal, že mám hezký ruce, že by byla škoda, abych byl farářem.
Mi jebne.
To víš, byla o dva roky starší než já, Anča. A děda říká, nechte je, když se mají rádi. Ve světnici, uprostřed pec, tam dovedli bílého koně a posadili mě na něj.
Nashledanou.
Dva favkaři, co mečí jak kozy, se snaží přišroubovat do zdi věšák na prádlo. Zpoza dveří slyším jak si u toho povídaj o rozmixovaném hrášku.
Najednou jsem zapomněl všechno, co jsem chtěl napsat.
Dobrá kniha je víc než dobrej obraz.

Tak to na tom školení nějak přežij.
To budu muset pít patnáct piv denně.
Patnáct?
Jo, pro mě je nejhorší bejt mezi lidma.

Důchodci šouravě pozorují okolní dění a statické předměty. Čím je člověk mladší, tím se mu nálady mění rychleji. Nebo ne? Pochyby, obavy navždy. Práce, nejhnusnější slovo, zaměstnání. Fuj. Bere ti inspiraci. Musíš tam být. Peníze. Hnus, konec mého psaní. Byla to zábava. Teď už jenom makat a chcípnout.
…
Bílý buližník s fialovými strijemi vykopán pánem s černými zmijemi v baťohu. Je to jen další sběrač senzací. Nadzvedává víka lebek, ruku mu však téměř vždy pokouše chuchvalec mravenců, které se z ní vyhrnou. Sfoukne je z hřbetu ruky, zabrnká píseň o nových, krásnějších zítřcích, na neurony jak na cembalo, a jde dál. Do vesnického COOPU pro lahváče a pár krevet. Pořád jen přemýšlí. Že ty dva dny, kterými se zdánlivě smazalo všechno špatné z minula, byli stejně k ničemu, protože mu nedala. Nerada se líbá. Hele, támhleta je frigidní! (Ty jsi sama chladná jak konžská zmrzlina a stejně nevím jak to můžeš takhle na dálku poznat.). Tak já si zajdu k nějakýmu doktorovi pro prášky, abych na to měla chuť. Páry by si měli dát prostor. Nejím žádný prášky. Vyhoním si ho v práci, abych byl klidnej, až příjdu domů. A chce se mi tam vůbec? Co když mě někdo uslyší? Můj vnitřní řev. Bohové zničte mé touhy a jí dejte víc vášně. Mohou sudičky příjít čtvrt století po narození? Nevim, jsou to jen bláboly plné bolu. Možná mám jenom hlad. Tak schválně, zavolám jí, jestli jde se mnou někam na oběd. Slova, slova, slova, miluje mě. Na oběd jdu sám. Čím častěji s vámi muž souloží, tím víc je zamilovaný, SEX SEX, jsem závislej. To víš, že kdybys byla nemocná, tak to vydržím klidně rok, ale jen tak mi bezdůvodně nedat? Toť vše. A mohlo by se to zdát sobecké, ale mě to mnohem víc baví, když se uděláš i ty, ale na to musíš mít tu chuť. Čekám, čekám telefón, až mi zavoláš, zda-li já nebo on, a ty mi to vyčítáš, a já se vůbec nebráním….v podstatě seš na tom, stejně jako já. To mi jen tak skočilo z mozku do mozku. Jdu se najíst a čekat na malou smrt, možná bych mohl otevřít nějakou knihu. Bohužel učebnici autoškoly. Pffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffff
Zdrhám z práce, musím jet výtahem, aby mě nepotkali lidi z patra pode mnou. A o čem tohle celé bylo? (Že by o hovně?) Forever love more.
…
Je pátek třináctého, květen, čas rojení včel, čas opustit svojí rodící se matku. Češi hrají hokej, hospody narvané, čas opíjet se kvůli jiným. To znám, ale trošku z jiné strany. Proč bych se opíjel kvůli bandě zpocených chlapů, když se můžu opíjet kvůli jedné krásné dívce?
Pod ručníkem mi schnou vlasy, měl bych se učit, 500 kytek, trav a keřů, latinsky do dvacátého třetího. Za deset dní mě čeká jedenáct dní v Praze. Navíc musím narýsovat nějaké lesní cesty, zpočítat jak se propne lano lanovky, které odtahuje nedostupné kusy z nepřítomných míst, cvičení, zkoušky, zápočty, kecy, stresy, spaní u cizích lidí, metro, drahý pivo, drahý jídlo, spousta cigár. Je toho hodně, navíc mě pak čekaj zkoušky v autoškole, kde se testů nikdo nebojí, ale ty jízdy...Hele, od tohohle velkého baráku se vyjíždí, někteří lidé se nedostanou ani na cestu, buď přejedou obrubník, nebo nedaj přednost zprava na tomhle parkovišti.
Kouknu se na net, jak jsme na tom. Prohráváme, spousta lidí si teď sedí na hledí. Dnes se ještě učit nebudu. Pomalým krokem vyrazím do města, cestou si koupím Javanes a padesát vážek v kartonu k tomu. Papoušek Ara mi nadává z klece. Haha, blbe, kdybys byl můj, tak tě hned pustím ven. Léto bys přežil. Jen pak nelítej moc nízko, jinak tě sejmou toulavé kočky. (V tomto místě už to zavání umělotinou, ale i ta má své posluchače.). Bavil jsem se s chlápkem z práce, osm kámošů se postupně ženilo, sedm už je rozvedených, v šesti případech za to prý mohla manželka. A já mu říkám, tak to je hustý, a to jako kvůli čemu? To je touhle dobou, vždycky když jdu kolem trafiky, tak je tam spousta časopisů. Aha, tak to jo.
…
„Máš pravdu Elizabeth, neumím opravit ani protekající záchod.“
„To nevadí, mě už nic nevadí, hlavně když jsem s tebou.“
„Dáš si kafe?“
„Jo, klidně. A nezbylo tam ještě něco ze včera? Alespoň na vejškrab?“
„Se kouknu, mělo by to pulsovat pod ubrusem v kuchyni. Tady je zas bordel, byl to dobrej matroš.“
Z naší viktoriánské ložnice jsem prokličkoval do kuchyně zpívaje si při tom známý hit...podmáslí, podmáslí, všechny oči pohasly. Psí hovno.
„Elino, tys mi večer sblíbila, že s Rickym ještě dojdeš!“
„No, jo, byli jsme na tom všichni stejně. Nejsme holt vzorem správného páníčka. Tak je tam něco?“
„Miláčku....(významná pauza potvrzující důležitost dané situace), ještě jsem tam nedošel, uklízim, to co jindy přehlížim.“
Ricky Martin, novopacký salašnický rentburger. Dle výšky kopy jsem usoudil, že už nebyl venku několik dní.
Jmenuji se Oliver Stone. Hraji si na režiséra. Obchoduji s narkotiky. Dnes jsem se ještě nestihl oholit. Jsem údržbář statistického úřadu třetího největšího města Čtvrté říše. Jsem řidič dodávky, co každé ráno rozváží povidlové buchtičky do mateřských škol. Umím opravit protrhlou hráz. Umím na chvíli uklidnit vaši potrhlou manželku. Jezdím na Istrii do bungalovu. Už mě tam znaj. Jsem syn Vladimíra Holana a Petry Černocké. Leona Šenková mi zazpívala s Ewičkou Farnou na mém šestém pohřbu. Bylo to dojemné. Lidé tleskali mé odvaze. Někdo mi do rakve hodil jointa zabaleného v podvazkách. Pecka, zapomněl jsem, jakou to má sílu. Vždyť jsem to měl včera. Vždyť jsem to měl už tisíckrát předtím. Pokaždý je to jiný.
„Hele zlato, už si tam nějak dlouho. Pojď mi ukázat oči!“
„Jdu se psem.“
Ke vchodovým dveřím mě vyprovodil táhlý pokřik právě obřezávané ženy. Seru na ní na děvku. Náhubek, obojek a jde se. Vím, že po takovémhle flámu není schopná vstát z postele dřív než za dvě hodiny. Vždycky se musí totálně vyndat. Nechala by mi něco?
Má bosá chodidla slíbávala zbytky rosy z Freaktownské dlažby, zatímco si vítr pohrával se zbytky mojich vlasů. Ty vedlejší účinky mi za to stojí. Stejně nemohu jinak. Kolemjdoucí mraky. Absťák přesnější než západ Slunce. Z trávníků vystrkovaly hlavy obrovské klíče. Mé paže zhořkly nad výrazy pouličních prodejců nezávadných potravin. Vždyť je tu všude prach a smog. Nemaj to zabalený, musim pryč. Pryč, už se nevrátit. Kde je pryč? Fuj, mikimaus s lidskou kůží mi nabízí čertovskou bioklobásu. Harerama, kšá ty netopejre bez křídel! A je to tu, ztratil jsem psa. Asi se zas na mě nemohl dívat, a tak pilně čeká před vchodovými dveřmi. Vše se začalo stáčet a smršťovat do jednoho bodu. Zkurvený zrnko pepře.

„Ty vazko, klucí, von je fakt mrtvej! Půjdem za město nasbírat mravence, škvory a žížaly, to aby se rychlejš recykloval. Babička řikala, že jsou pohřby a hroby děsně drahý, tak někomu ušetříme prachy.“
„A neměli bysme radši zavolat poldy?“
„Drž hubu ty policajte.“
„Jo drž hubu, aspoň bude zábava ty posero!“
Od té doby už Jirka Pantůček nikomu neoponoval. Všechny ty nevyřčené nápady v sobě postupně topil a dusil jak nechtěná koťata. O jeho smrti se nikdo nedozvěděl.
„U strejdy na zahradě maj pod kolnou líheň masožraví slimáci.“
„Jdem, pustíme si k tomu z mobilu ňákej rap.“

Děti spojují neplechy. Ležim kdesi pod tůjí zámeckého parku. Druhá část se neptá, zdali může vstoupit. Má nehybnost vždycky přiláká nějaký nudící se parchanty. Ach jo. Však nebyly jsme jiní, jen jsme vyrůstaly skromněji. Jak kdo. Potřebujou všechno hned. Musim se rozhýbat než se vrátí s těma slimákama. Alespoň hlasivky. Vybrujte vy Gottovky, jako mobily s příchozími esemeskami. Děkujeme za Váš hlas, bohužel tato zpráva není výherní, zkuste to příště. Byl jsem zas o kus dál než včera. V prdeli.
…
Dálka, válka, prince, mince, svince z Lince, těstíčko na pálku, posmrtnou zahálku, jarní válce upravily louky, táhneš se jak linky krajinou, hajnej versus zemědělec, zastřel to prase, žere mi kukuřici, nemám povolení k vyhulení, kam? A proč? Jak barevné listí ze stromu, mrtvý důkaz zbytečnosti veškerého konání, opadaly z nás kusy studu a vášně. Vážně? Se studem mizí i vášeň, se studem mizí i kázeň. To co je mělo spojit, se během vteřiny ztratilo do toho, čím nikdy nechtěla být. Možná už chtěla, hlavně okolí to od ní se stupňující se intenzitou vyžadovalo. On však věřil, že zůstane punkerkou, ale práci ve fabrice jí nepřál. Chop se příležitosti, pojedem do prdele. Ségra, není lepší bejt sám? Právěže asi je. Od zítra nebudu pesimista, jenže už je po půlnoci. No tak si tenhle den ještě užiju. Jakýpa copa že jo, hlavně když je tuto.

Nad obočím roletku,
dvě tváře zprzněné nedoukem,
tuhle trasu jezdim dvacet šest let,
Plzeň-Benešov, Benešov-Plzeň,
kam asi pojedem zítra?

Žákovskou do Hořehled!,
v kožichu z Gárfílda na konci června,
všemi otvory převtělil se do hory,
když sundala tu myš z oprátky,
máma poznala, že už není pannou,
ohně vzplanou, tak nashledanou

Zbydou jí jen fotky v prázdném dětském pokoji,
zbytečné výčitky, že si s tebou měla hrát víc,
než ty její semináře o semenech,
o rašícím měsíci nad střechou krematoria,
můj syn má první šedé vlasy,
má dcera cedí bludy, slyší hlasy,
jen tak teatrálně pohupkávají,
a říkaj tomu život,
astrální analfabeti,
moc mi chybí

Druhý manžel je často nudnějsí než ten první.

Jdu si nalejt panáka,
nějak to tu doflákat,
aspoň tenhle den,
než zas přijde sen

Zaobalování konkrétna nekorektní rétorikou,
v zajetí společných zájmů,
proč dobrovolně vstupovat do studené vody,
mezi další lysé mrože,
když můžem v teplé vaně provádět bezostyšné,
orgie,
chlast a sex,
všechno ostatní=pouhá přetvářka

Jako máš tam dobrý věci, ale zrovna nemám čas, vlastně mi to jenom nesedlo do nálady, možná příště, měj se.
…
V těhle chvílích zapomínám pět věcí za minutu. Nejhorší je to před spaním. To jsou tak skvělý myšlenky. Do rána si to zapamatuju. Myslim, že dost lidí je na tom stejně. Zvlášť ti co se snaží pojmout všechny a něco z toho vydedukovat. Je lepší Dylan nebo Cash? Je lepší Kryl nebo Nohavica? Steva má každej rád, Czákovou nikdo.
Můžem to rozjet, teď záleží jenom na mě. Kéž by. To je věta co vystihuje dost Čechů. Budu psát o ničem, budu psát o sobě. Jdu si dát rohlík s máslem, rajčetem a nivou. Je pátek pátého. Samotář z davové psychózy, utíká jak kečup z plastové trysky.
To jsou kecy, co jsem napsal po sedmi pivech po návratu z koncertu kapely Znouzectnost. Předtím než jsem popsal tuhle A4, jsem si pustil underpresure a natáčel jsem svojí nahou holku, jak chodí po bytě. Mám na ní chuť. Je půl čtvrtý odpoledne, mě přijde, že je dopoledne, vstával jsem kolem půl jedný. Název pro básnickou sbírku...Zítra nikam nevstávám...mi přijde fajn, jen do ní něco vybrat. Většina věcí je hrozně syrových, myslím tím jako neupravených. Ani nevim jestli mám rýmovat či ne. No vlastně to vim. Parádní abstrakce umí malovat lidi, co zvládli kreslit realitu. No nic, osprchoval jsem ze sebe jemnou kocovinu, sedám na kolo a jedu se kouknout do nový práce tý mojí slečny. Meteoroložka a lesní projektant. Parádní dokonalej pár. Stále veselá, zadumán. Ty jo už mi přijde, že to nestihnu, ale musim ven. Musim zhubnout. No teď jsem z tý poslední věty dostal výtlem jak dvanáctiletá puberta. Že bych měl ještě kocovinu? Vždyť to už je blbost, ani jsem toho tolik nepil. Zvedni se od toho kompu ty prase a jeď. Nejlíp si stejně pokecám sám se sebou. Ba ne kecám. Zdar.
…
Tohle nejsem já. Už jenom lízáním se udělala třikrát. Unavená sexem. A to sem byl nasranej, že budem v pátek doma. Samotnýho mě baví pít jen v určitejch situacích. Něco mezi prostě neexistuje, kompromis je ta největší sračka. Když hardcore tak hardcore. Piviš chodí chytat kachny do Moravy. Teď už jsme každej v jiným městě. S jeho novými alkokámoši je donesli živé až na popraviště, tam jim zakroutili krkem. Já myslel, že je zabíjej rovnou u řeky. Kolejní kuchyňka byla plná peří. Jo divočinka. Jako kdyby sis dával v Rusku deset šlapek tejdně, bez ochrany. Ani sem se jí nezeptal, co je to za druh, prostě litr a půl červenýho. Jde to, jdu kouřit nahej na balkón. Káťa spí. Pouštim si Janis z youtube a pěkně mě sere, že tam pokaždý musím dávat další písničku. Od posledního rozchodu mám všechny věci v Rožmitále, disk se všechnou hudbou, nový repráky, už asi dva tejdny střídám dvě trička, vždycky se nějak přeperou. Já se nehádám, jen pak utíkám a opíjím se. Cígo, víno. Dneska jsem jí pozval do supr knajpy. Znáte ty komušský centra na sídlištích. U Gery, Alkron, toť místo kam bůh nechodí. Řikala, že to tam vypadá jak v jedný rumunský vesnici u Dunaje, kde byli nevim s kym a nevim kdy, na pivu. Prej to tam bylo hezčí, protože tam chodily i krávy a slepice. Totální páteční šroťáci. Zahrádka je situována mezi regály vietnamské tržnice, vevnitř mají jen stoly na stání. A že tam bylo plno. Pivo za devatenáct, korunka ke korunce.Doma jsem byl rychleji na kole než ta má tramvají. Sešli jsme se u Zapomněnky. Sakra z čeho jsem tak často smutnej? První dvojka ve mně a o cigáru jenom mluvim, a to jsem chtěl dneska začít psát svůj pátej román. Ke psaní klesaj ty absolutní lůzři. Neuměj na nic pořádně hrát, vínek jim nenadělil zpěvný hlas, a že by měli o čem zpívat, o sportu radši ani nemluvě. Krikeťák na základní škole. I když v běhu na dálku jsem skončil druhej z celý třídy. Sprinty ne.Tihle lidé dospívají strašně pomalu, v dost případech se jim to ani nepovede, a proto jsou pořád zranitelní jako malé děti. Při basketu jsme s mým nejlepším kámošem hráli hru, která se jmenovala, kdo se nedotkne míče vyhrál. Při fotbale jsme ostatním házeli kamínky na hlavu. Z Indie jsem mu dovezl pár kusů nasekanýho bambusu. Měl strašnou radost. Vyřezává když je sjetej. Říkal mi, že z toho vyrobí fajfku, která bude mít dva díly, ale když si z ní bude chtít člověk zahulit tak nebude fungovat jeden díl bez druhýho. S ním jsem prvně hulil pod balkónem paneláku. Atd. Asi o něm zatím nechci psát, to se ho zeptám na svolení, protože zažil moc velký mazce a pořád zažívá. Je živější než většina, proto je to můj nejlepší kámoš. Moudrej, upřímnej, citlivej. Málo se vídáme.
Ty máš teda úšes. Lepší než ten tvůj. Rozdal jsem po hospodách a obchodech celou svojí vejplatu. Doufám, že mi nechytnou vlasy. Jsem zvědavej na jakou hudbu pak budu mít chuť. Dokouřil jsem a mám chuť na další. Když si pustim jazz už ani nevim co psát.Začnem zlehka, Milesem Davisem. Tady se kouřit nesmí a já to respektuju. Přeci jenom. Z pat jsem si oklepal směs na přesazování kaktusů. Jeden pytlík písku ukradený dětem. Z toho výčitky nemám. Výčitka, je totiž to nejhorší slovo. Vždyť jenom tomu druhýmu po čase opakujem to co nám vadí. Nemělo by se to opakovat víc než dvakrát. Lidi nejvíc řeší vztahy. A Šumavu. Neví co chtěj. Nechat chcípnout stromy v bezzásahových zónách. Rozšířit obzory. Prostý člověk prý nehledá štěstí, tak o tom bych se s nim chtěl pobavit.Co asi teď všichni dělaj? Otázky silnější než odpovědi. Měl bych odepsat mámě. Báseň dokáže napsat každej.O modrým vlaku co vyjel z mraku. John Coltrane, vzor Lízy Simpsonové. Bojím se že dostanu, radši jsem šel do stanu, v potahu jak roztoč, tak to milá roztoč. Heuréka, pojď na špeka. Dracena, ještě není splacena. Divotvorný, jejich svět byl tiše sporný, radši o tom mlčeli, než aby zas brečeli. Anděli, proč jste na nás prděli? Nejsou a nebudou, týpci s křídlama co tě odnesou do ráje. Ty jo někdo si něco vymyslí a uvěří tomu tolik lidí. Symbolika, do duše ti proniká, jak do nosu smrad, tvrdí, že tě rád, líbá, tím tě hlídá, sám neřesti podniká. Jdu si zas osvěžit věž. Nejčastěji opakujeme to, co máme nejvíc rádi. Nejvíc nesnášíme, když něco musíme. To už jsou jen prázdné věty. Máte rádi příběhy. Vyprávěj mi něco. Nevim co. Třeba to jak vaši nebyli doma a vy jste po sobě pálili římskejma svícema. Jak jste se sjetý málem zabili, protože jste si spletli volant s klavírem. Ementál, co spolkl měsíc, byl hořkej a prázdnej. Celej život žil jenom kvůli jednomu dnu. Dno, nebe. Vím, že spolu žijou lidi, aniž by si řekli, že se milují. Vadí jim míchání nespisovné a spisovné češtiny v jedné větě. Chtěl jsem napsat román, ale nestihl jsem to. Smyšlené dialogy smyšlených lidí. Asi budu filozof. Dvojka číslo tři. Je pozdě, zejtra musím vstávat do prapodivné akce. Dám jí na ex. Nasaju venek. Nedočetl, co napsal, asi ho to nebavilo. Ty víš co by se mu líbilo. Škoda, že nepohrdá. Lásko, zavři se do pokoje. Beztak jsi stejná jako všechny. Promiň. Komu a od koho tohle je? Oni nechtějí, to co chtějí ti druzí. Dva, jeden, jeden, dva, tři, jedna, dva, jeden, jeden, dva, sama.
…
Kdy jste naposledy jedli ostružiny? Pořádný macky. Na hranici přezrálosti. Stodvacetiletý smrky bez suků, áčkový stromy. Modříny. Buky jak brontosauří nohy, ale o těch už jsem psal někdy dřív. Hnáník spí s mojí mámou. Gerontofil. Jestli mi ukradli těch osm litrů, co mám schovanejch v šuplíku. Paranoia. Choděj spolu na rum, co si mám o tom myslet? Radši zejtra pojedu na otočku domů. V rodném městě budu mít půl hodiny na sbalení všech nejnutnějších věcí do krosny a hurá zpátky. Hlavně obhlídnout ten šuplík. Každej ví co s prachama. Pokroucené hlavy borovic, neznají ten pocit, když nemáš nic. To už je taky starý. Matka to nezvedá. Z podváděné ženy se lehko stane kurva. Snad to není její případ. Navíc s nim. Máš něco navíc?
Slátanina matky a fotra. Chodící slanina. Toužit po fundovaných výrazech, známých jménech. Na to ti seru, chápeš? To co ti teče z nosu není rýma, ale mrdka. Mrdka z mýho obřího potetovanýho ptáka. Promiň za ten prasklej bubínek, omluvil se jak agresivní raper, osedlal saně tažené třemi čuvači a vyrazil zpátky do míst, kde ho nemá nikdo rád.
Vstal, zapnul počítač. Hm, zjihlá pýcha, tomu bych ani neřikal konkurence. Snažil se prosadit, obhájit sám sobě svůj pohled na svět. Rty barvy paviání prdele v období páření. Ten zmrd by se měl věnovat tomu, co mu jde nejlíp. Mlčet.
Proč jsou lidi poslední dobou tak agresivní? Prý je jich moc na jednom prostoru. Já myslim, že byli i doby, kdy se chovali ještě hůř. I když v Zimbabwe stále bičují dělníky z diamantových dolů po genitáliích. Ženy znásilňují. Jsme prý šestá nejmírumilovnější země na světě.
Tual ty krátký vlasy vůbec nesluší, navíc si do nic prdne melíra. Si stěžuju, furt přemejšlim nad sebevraždama. přitom je každej den jinej. Zejtra vstanu dřív a dám si kafe.
Jak závoj před požárem
jak slon po porodu
jak páv

Třesu se jak voda před mrazem
potíš se jak led v srpnu

Máte rádi básně? Já už moc ne. Hledám rým na slovo všechno. Nehledám techno. Nebo pech no. Je to dost vyndaný, jsou v tom sprostý slova, ale táhne se tím taková příjemná linka, která by nemusela končit tak brzo. Brzo je umřít v pěti letech, když si to ještě nikdo nepřeje. Počkej až budeš mít pod sebou nějaký zaměstnance. Nikdy nebudeš pro všechny dobrej. Nikdy se nebudeš líbit lidem všem. Viď Bóžo. Latexový žalud. Našel než sešel. Verlain mě bavil. Ten sral na mraky, na hvězdy, na vztahy. Rýmování je pro texty. Emocionální výlevy. Život je výlev. Výlevka. Stejně Vás zajímá jaký to je, bejt na heráku. Je to super.
…
Nikam se nejede.
Cože?
Nemáme kde spát, pojede se zejtra, zase v osm na vlakáči.
Tak tohle je fakt punková práce. Punková práce, vždyť to je oxymoron. Mrtvé milenky cit.
Já mám zejtra tu autoškolu, už minulej tejden jsem se na to vysral.
Normálně tam jdi a přijeď za náma do Rudy.
Tak zdar.
Čau.
Volnej den. Šel jsem se kouknot, jestli náhodou někdo nehulí ve Špekparku, ale nedával jsem tomu velkou naději. To by musel bejt hodně v pohodě člověk abych se ho zeptal. Máš na brko, za pade? Nebo klidně celej gram. Koupil jsem si v Tesku jedno světlý a jedno tmavý, Krušovice do palice. Je to vtipný v půl devátý ráno procházet městem, ale po chvíli Vás to začne dost nudit. Na náměstí je zas nějakej trh a tlupa turistů čumí na radnici dýl než je zdrávo. Levný knihy. Jo! Třeba tam zas budou mít nějaký zlevněný poklady.
Poezie je ještě támhle. Sergej Jesenin.
Tak toho neznám.
Rozervalej, ruská duše.
Jo tak toho beru taky. (Zaujal mne už jenom první pár prostředních slov).
A tahle ta je slovenská.
Jo, děkuju, tu už mám, tuhle taky a tuhle taky.
To je dobře, že čtete poezii. To čte málo lidí.
Já vim, já i píšu, tak se koukám jak píšou ostatní.
A to bývaly támhle a támhle srazy a tam...
Děkuji, nashledanou.
Na sraz básníků bych nikdy nešel. To jsou většinou strašný sráči. Většina lidí co se snaží psát píše strašně, nemá to šťávu. Je to nic jako oni samy. Já jsem taky nic. Nejsem doktor co zachraňuje lidi. Hasič, zedník, věčnej student (těm hrabe nejvíc). Fakt mě štve, jak si na něco hrajou. Napíšou třebas, já nevim, vyjel jsem ti z ucha na pavoučí síti přes nos a bradavku přímo do kundy, pak mě spolkla kuchyně a závěsy se smály všem nechutným a smutným lidem, protože sme si pak zaprcali, byli jsme pár minut šťastný tys odjela, do oka jsem si stříknul šťávu ze střeva plnýho zkvašenejch halucinogenních červů, to abych přežil ten kousek samoty, co mi zbejvá do smrti, zdáš se být nekonečná. Na to seru, to mě nebaví, chci číst něco zábavnýho. A pak se v tom ještě nimrat. Jděte do levných knih! Sergej Jesenin-Nářek harmoniky, Oldřich Bubák-Ve stínu Everestu(z 500 nebo ze 300, to teď nevím přesně, zlevněno na 39), Alberto Caeiro-Nevinnost je nemyslet. Uvidíme co z nich vypadne. Že se k sobě hodíte jak studený pivo a horkej vzduch. To je osud, souznění na první dotek. První ochutnání. Namíchal jsem si Kozla, černý a světlý. Takže už od rána piju třetí pivo, mám tu tři básnický sbírky a na břiše tři špeky. Škoda, že se nedaj hulit. Přestanu kouřit! Tak jsem si koupil na náměstí jeden vanilkovej doutník. Chtěl jsem tím dýmem z náměstí vyhnat nudu. Čekal jsem až půjde Tual do galerie, no bylo moc brzo, otevíraj až v deset. Umělci, ti maj život to nepochopíš, to je furt něco. Čtvrtý pivo, chuť na cigaretu se stupňuje. Měl jsem bejt v práci a místo toho začínám bejt vožralej. Prohledal jsem půlku bytu. Nic, a na druhou půlku už nemám náladu. Dva roky starej doutník z Kuby. Někde tu je, a možná je jich i víc. Jdu pro Camelky, pak už budu psát asi jenom básně. Napíšu sem čtyřverší, metrum čisté, polotovarický jamb, co jsem načmáral na křížovku v tramvaji.

Hladokřivým jest za teskno,
určit si konec počátku vývoje,
když má vědomá krása zásnuby s blbostí,
tomu se ani nechce věřit

Zase jsem nic nenapsal. Nic, nic, nic. Z těch piv jsem se celkem probral. Mrsknu sebou do lomu až se celej vypaří. Tváře mi cestou zrudnou jak paviánní prdel v období páření.
…
Tenhle řidič ví víc, než celej autobus dohromady, nikdy nic neudělal špatně, měl radost z vnučky. Poklabosí o cenách ve městě a jede dál. Pivo po šichtě miluje víc než svojí manželku. Zvlášť v létě, v zimě tolik nesrmrdí. Dva kraby v igelitovém pytlíku ponechaní na Slunci několi dní, několik týdnů, roky bez vyrušení. Když v srpnu 68 hajloval po ruský vodce před Pražským hradem, tak mu až po desáté ráně obuškem došlo, že jeho názor nebude nikoho zajímat teprve až v demokracii. Měl jsem se radši vyučit učitelem, mumlal si už jako mukl. 3 roky denně uklízel tu samou chodbu v bývalém českobudějovickém klášteře, tou chytrou dobou predělaném na věznici.Církevní diktatura. Hovada co věří bludům. Potřeba ovládat dav. Ukázat jim cestu? Ať jdou...
Haló, taky tady žiju, pocit co se pak přemění v obří komerci. Většina z nich, normálně šílených, zešílí nadobro. Pach potu se přecedil přes blonďatý knírek meziměsta. Přemýšlení potřebuje činy.
Četl jste někdo Idiota? A jste idiot?
Fantazie, začíná splynutím a končí smrtí.
Dutej jak popelnice, zlomenej jak vzduchovka.
Se procházíš,
sleduješ,
jak Poseidon z kanálu,
bulvu vystrkuješ,
postrádáš stres,
není zbytí,
když tě vlak za batoh chytí,
projížďka Pankrácem,
kolečka a styl,
tam mě zbil,
účinnější drill,
co mě zahanabil,
minul cíl,
drobný roztančil

Letos bylo sucho jak v puse po brku. Ten déšť pro vývoj našeho klimatu nic neznamená. Dobrý večer, než to na vás spustím, nejdříve bych se měl snad představit, sám jsem se pasoval na profesora, těší mne, Václav Klaus. O slovo příroda jsem zakopl ve dvou letech, během stoupání od Máchova rybníku směrem na nějaký hrad. Klest nebo Kost, nevim přesně. Bodl mne sršeň do lebky, jenže byla ještě celkem měkká, a jed se mi tudíž spánkovou kostí, dostal až do mozku. Jemu můžu vděčit za svou genialitu. Nenávidím přírodu.

Ztrouchnivělý trakař v rohu besídky,
jak depky z lebky sypou se stářím kameny ze zídky,
té jenž obklopovala tu tajemstvím jemně zmámenou pakáž,
protože jen po pusté dokážeš ocenit

Zrezivělý žalud hromosvodu,
brání se korozí před další erozí,
rány posílá do matčiných útrob,
ten zpolauzřivší tesknotu

Ztracený význam o místě původu,
brání se evropským sociálním konexím,
teprve až za branou Shengenu začíná ten pravý svět,
jenž bys mohl považovat za součást prvotní výbavy

umřel amík, narodil se ind
umřel švédík, narodil se senegalec
umřel češík, narodil se rom
umřela mřenka, narodí se hlenka
myšlenka tenká, prakla z ní sklenka
Ať žije automat na sliz v kuličkách!!!! To kdybys náhodou došel k rybám.

Neznáš, nemáš rád či snad dokoce nenávidíš The Doors? Je mi tě líto. Chceš nějakou báseň? Proč? Nuda? Zajímaj tě obsahy cizích střev?
Vím komu píšu, vymírajícím. Lidem jako jsem já, které mám radši než sebe. Principálové pofidérna schovaní v pažitu života.


Něco

Do vlasů ti léta nasněžila,
mapy dávných kontinentů,
škubavé polibky větru,
probíraj tě z letargie

Dědku! Taky budu dědkem,
filcovými papučemi nevědomky krást
rosu spadanému listí,
cinkat drobáky v lahůdkách

Pozorovat kolemjdoucí plné zbytečných informací,
jak ty noviny srolované v zadní kapse,
tolik věcí nepotřebují znát,
kreatury po ránu krmící ponožky
svými nohami, co stále někam musí,
těm co nemusí, zbyde jen chtíč mezi prsty,
co se jen děti nestydí vyšťourat a něco s ním udělat,
schovat pod koberec, nalepit ho pod gauč,
ten hnus, šedej, žmolkatej, utrápenej, neživej,
že prej stydlivej...
machírci fajn feny nezajímaj,
tak se už přestaň vymlouvat

Mám hlad, už druhej den. Bože jak mě se nechce na nákup. Penny, vše pro feny. Vím, že se do světa vejde ještě hodně trapnosti, proto píšu. Třeba mě tůhle napad vtip, hodně trapnej. Víte co je špatnýho na drogách? Když dojdou.
Nechce se mi na žádnej výlet. Nejradši bych si koupil litry vína a celej víkend psal. Samota, to je ta nejlepší inspirace. Nebo já nevim. Prostě na to nemám čas, pořád musim dělat něco jinýho. Sbalit si věci a odejít. Ale kam? Nevim jak dlouho bych mohl přespávat v práci. Beztak bych pak pořád myslel jenom na ní. Co jsem to udělal za hovadinu. V důchodu toho člověk už moc nevymyslí. Nebo jo? To jsou ještě desítky let, než mě vysuší čas. Hlad je účinný prostředek proti lenosti. Počkat, mám ještě v batohu ty dva čtyři dny starý rohlíky? Jo supr, trouba sežere víc energie než moje nohy cestou do obchodu, ale což, jídlem se nemá plýtvat. Všechno se musí dojídat. Školka, družina, už tam někteří malí občané zvraceli ze systému. Když na talíři nesmělo nic zbýt. Mohli by nás přece zbít. Kdo nás zachrání, když tu není máma? A tak nabírali škraloupy na lžičky a chodili spát, když se jim nechtělo.
Super, v lednici je spousta vajíček, salátová okurka a mísa rajčat. Jsem zachráněn, nikam nemusím. A Fernet Koka. Nalil jsem si panáka, nějaká novinka. V trenýrkách odbíhám k počítači, trošku mě poprskal olej. Jdu ochuntnat tu vyjímečnou hořkost. Pozor na ty rohlíky. Chtěl jsem si udělat míchaný vajíčka, místo toho mám omeletu. Fernet Koka je fakt hnusnej, to je jak vypít mozek z přilby padlého vojína. Mňam, dobrý jsem si to udělal. P.S. Znáte seriál Jag? Dvě minuty stačí. Prej je ještě čekaj noční lety. Řikali, že je svatba vážná věc. Ten týpek to možná stihne, začal mu k tomu hrát swing. Amerika je úžasná země. Jdu to radši dojíst.

Na zadní straně kalendáře jsem našel svůj citát. V citátu by měl být cit.
„Jak si můžeme někoho vybrat, když je náhoda rychlejší.“
Mějte se cukrátkově. Vaše Hysterická Larva.
…
Chtěl by jsem mít farmu,
psát pro Ewu Farnu,
vyrovnanou karmu,
v zimě, v blátě, v parnu

Choval bych tam ovce kozy,
lamu, siku, opice,
chodili by ke mně bozi,
dolívat si sklenice

Občas také lidé teskní,
nervy městem pocuchané,
budoucnosti!, jen se leskni,
pro návštěvy orochané

Plot z konopí, ostrov míru,
kydat hnůj mít za svou víru,
byli by to krásné časy,
pole pluhem zrána prasit

Jenže jsou tu pochybnosti,
jak traktor z mlhy vyjedou,
z nestálosti vrtkavosti,
být tak místopředsedou!

Každý chce být někde někým,
něco dělat, dál se štvát,
nechat věci volně plynout,
na nápady radši srát


"Krásně ti to plyne, ach to metrum, čisté jak novorozeně. Je to vůbec poezie? To je něco víc milý Homére, něco víc. Jen nevím zda-li to má být vtipné či trapné, zdá se mi jako by ses snažil lidi poučovat."
"Hele na to ti seru, prostě mě napadlo, že bych chtěl mít farmu, ale pak ta dřina, je opravdu tak krásná a naplňující? Nezačal bych se tam nudit? Naše generace bere stereotyp jako tu největší hrozbu.
Ale má to i něco do sebe, mít se kam vracet, za svojí láskou. Ale o té psát ještě neumím. Myslím si, že nejtěžší je napsat něco vskutku dobrého o lásce. Všude tak jiná, přitom tak stejná."
"Hezký, hezký, ale myslíš si, že ty názory, co se skrývají v těch tvých výplodech někoho opravdu zajímají?"
"Cizí člověk cizího člověka většinou vůbec nezajímá. Nevim, co s tím, každej má svůj pohled na literaturu, každýmu se líbí něco jinýho. Teď mluvím jak nějakej středoproudař. Pusť mi tam Velvet underground a skoč mi pro cigára, bude víkend."
"Co budeš dělat?"
"No za tři hodiny mám sraz se svojí holkou, máme už dlouho poukaz z nějakýho toho slevomatu, na dvě hodiny v privátní sauně, tak doufám, že se tam bude dát souložit."
"Ty umíš žít..."
"Ale hovno, dva dny jsem měl volný, měl jsem vyplňovat dotazníky, se kterejma se mi nechce mezi lidi, a místo toho jenom čumim do kompu, jak nějakej vypatlanej debil. Teď to budu muset dělat o víkendu."
"A co včera, neměl jsi náhodou svátek?"
"Dostal jsem skvělý dárky, škoda, že pro ní neumím vymyslet tak krásné dárky, jaké dokáže vymyslet ona pro mě. Taky jsme pak byli v divadle, její máma má abonentku, ale byla někde v lázních, tak jsme šli za ní."
"A dobrý?"
"Jo, když to skončilo, tak už to bylo fajn. Cabaret rag time. Takový tanyny a válení se po zemi, pak se tam nějakej týpek sprchoval nahej na pódiu. Ani Bowieho, co jsem měl na tričku, to moc nebavilo."
"Ty jsi měl v divadle tričko?"
"No a co, měl to bejt moderní tanec. Místo saka jsem měl černou mikinu s kapucí a marteny. Hele už mě tenhle rozhovor nebaví."
"Hm."
"Život je jedno velký pogo."
"Hm, tak hoď z patra ještě nějakou věc a můžeš jít."
"A co těch osmnáct korun za tenhle rozhovor?"
"No jo, promiň, sice nevim, jestli to někde otisknou, ale tady je máš."
…
Proškrtat a spálit
Moje holka usla po orálu. Byl nádhernej, jenom pro mě. Hodně do hloubky. Chtěl jsem pak psát, dal jsem si dvě sklenky vína a šel jsem si pro kusovku. Dvě dvanáctky, westka, redeandwhitka, morgen, spousta strašnejch keců. Vtelevizi začli hrát Doors. Vyblil jsem se pět metrů od východu. Moc už nevydržim. Muž schovaný za tlustými skly zasadil kukuřici na facebookové farmě, až přijde domů bude sklízet. Chtěl se vsadit s barmanem, kterej se mi mimochodem vtíral tím, že si automaticky nechal pět korun dýško. Že prej se pes ze Simpsonů jmenuje Spasitel.
Kup mi flašku Tullamorky, budeš to mít levnější, když mi dáš patnáct milionů. Šlo to i nosem. Ráno, spíš až odpoledne po práci jí řeknu, že jsem se poblil za stodvacet korun. Proč jsem to udělal? Protože nejvíc mlhy je v lidech.
Zapít pachuť zvratek vínem.
Zvratky, to není jen koláč na spojnici Saint Tropez a našich dočasných bytů. Zvratky, to jsou nevyžádané řeči našich kolegů, za něž jsme v podstatě vděční, protože díky nim můžeme zjistit jak jsou na tom ostatní. A stejně ne. A stejně prostě ne a ne. Utrácim jenom za jídlo, nájem, cesty a chlast. Nepotřebuju nepotřebné, vždyť to je logické.
„Protože je divnej.“
„Divný jsou ti nejlepší.“
„To jo, ale i ti nejhorší.“
Nesouhlasil jsem s ním. Během půlky piva jsem poznal, že je to spíš jen nešťastnej dement. Alkoholici nejsou fajn.A to je drsná věta. Jdu se radši vychcat. Poblejt se močovou trubicí. Vděční ledvinám a fungujícímu systému celkově. Co to tu vůbec píšu? A pro koho? Každej to zná. V zápalu se nevracím k předchozím řádkám. Nalil jsem si skleničku, má drahá je nahá a netuší, že smrdim zvratkama. Ale možná jen trochu. Navzdory Puerovo dobře míněným radám jsem si stále čistím zuby. Občas kontinuálně, hlavně z hlavně. Já už ani nevim, jestli jsou myslivci debilové. Ale něco vím, že kdybych jí ho teď strčil do zadku tak bude naštvaná. Spí. Zkusím jí šáhnout na ňadro a pak vám o tom napíšu.
„Já jsem zas usla nějak brzo.“
„Se nedivim, já to taky dělám.“
„Nepříjemný..“
„Já to věděl. To je tim, že spíš.“
A tak usedám, píšu si dál to svý, o večeru kdy jsem se nějak rychle poblil, z ničeho. Cyklus vychcat, kouřit, pít. Jsem věřící skeptik, optimista, pesimista, showvinista, věřím, že se to neposere, i když vím, že bez kontroverze se dál neposuneme. Zakonzervovat posun, který nám je příjemný. To je zrovna tahle chvíle. Blitky schnou, moč cinká, můj kouř se stává součástí atmosféry, mám holku, není nasraná atd. Samozřejmě, že je lepší občas nespat.
Jestli si tohle přečte někdo, kdo mě zná, ať se mi prosím ozve. Může vám to přijít jako dílo sebestředného opuštěného magora. Je to možný. Celý je to o víně, který už dneska nedopiju. Zavírám oči, padaj mi na levý rameno.
„Kačí vyndej si čočky, včera si s nima usla.“
Jo kdyby jste to viděli. Příjemně rozespalá.
„Hele, co kdybych si chtěl lehnout vedle tebe?“
„Jdi si psát. Nebo mám se šoupnout?“
…
Když to začne být těžké kvůli maličkostem. Je tma. Spí. V den, kdy jsou v kalendářích kolonky vyplněné jejím jménem, na mě machruje před svojí mámou. Bejt tak s klukama v hospodě, v klidu míst kde se může kouřit. Hlava v dlaních zírá na rozpitý okraj vlastního obočí. Inspirace, o kterou člověk nestojí.
Ráno. Lidi se navzájem nevnímaj. Divnej sen. Nějakej chlápek nám chtěl na zimu pronajmout chatičku. V tom dřevě byly takové díry po sucích, že by skrz ně mohl v pohodě prostrčit ruku Bud Spencer. Prej nám v deset vypne elektriku, drsná večerka. Byl to nějakej věštec. Herbiemu Hancockovi poradil, že za piánem dosáhne víc úspěchů než v betonárenském průmyslu. A to mu chtěl jeho táta přenechat zakázku na stavbu nové plzeňské tribuny. Fuck of fotbal a šel. Podchodem kolem proluky. Byl už zvyklý, že barva jeho kůže upoutá stejně pozornosti, jako kdyby byl upoután na invalidní vozík. Ve Špekparku smotnul. Vyfoukl poslední obláček spacích vidin.
S teatrální urputností dává pozor na každý svůj krok. Vyšňóřená šnečice. A socky s plakáty na zádech. Ponožky za devět. Práce, nuda, sex, chlast. Když už tě nebaví pozorovat. Když na všechno odpovídáš pouhým hm. Když se ráno místo kávy napiješ vína. Když už nechceš rozšiřovat okruhy svých přátel. Když tě nebaví balit. Nad komíny proletělo hejno nestěhovavých. Onanujou zvířata? Maximálně lidoopi. Proč nesnáším sousedku, když mi nic neudělala? Že sleduje, kdy jsem a kdy nejsem v práci, že blbě čumí, že nechápu proč jí mám zdravit, jen kvůli tomu, že dočasně žijeme ve stejném domě, že na mě štěká zpoza dveří její hloupá klobása na nožičkách, že a že. Milujte své nepřátele, prej nám potom bude skvěle. Ahoj, ty jsi neonacista? Já tě miluju.
11:12, už bych se mohl oblíct. Na balkón. Pak do sklepa pro krosnu. A zase nahoru. Pořádně prozkoumat, jak se vlastně dělá ta aklimatizace. Qué pasa? Vždycky tu bylo spousta válek, vražd. Proč? Například, to už začíná tou drobnou nesmyslnou nenávistí k mojí susedce. Cestou ze sklepa u ní zazvoním, přiznám se k něčemu o čem neměla tušení, omluvím se, ošukám jí, odejdu. Je jí tak 65. Pobleju se. Nejhůře dopadají ti, co chtějí spasit lidstvo. Nakonec se zblázní z toho, že to nejde. Že ten sirotek, kterého si osvojili, jim v patnácti vyluxoval byt a zmizel s partou hipíků. Žij a nech žít, fakt dobrý přísloví. Prachy budou, my nebudem. Před smrtí si alespoň vyfotím pár lvounů. Doufám, že s náma nebudou chtít spát ve stanu. No, lepší než zfetovaní indiáni. To prostě tušíš, že tu nebudeš dlouho. A nějak mi to nevadí. Mý rodiče jsou stejně blázni, tak budou jen o něco větší. Například před dvěmi týdny jsem napsal mámě, hele dneska budu spát doma, bydlíme 50 km od sebe. Ale nakonec jsem usnul u kámoše. Do teď se neozvala. To jí ani nenapadne, že jsem třebas mrtvej. A fotr? Ten má svoje kurvy. Má smrt by mrzela ségru, chudák je taková citlivá. Zase si našla nějakýho debila. Hlavně, že jí dal k Vánocům vysavač. Už spolu nejsou, prej by jí začal mlátit. Hodil po ní dveře od skříně. Já jí říkám, najdi si někoho inteligentního, hodnýho. Ne, vždycky je to nějakej cool týpek elite model look. Pizzař, chlast a tráva. Teď mi řikala, že už nepozná, kdo je hodnej. Sex po svatbě a basta:-).
11:51. Půl litr vína, třičtvrtě stránky. Prostě jsem se rozešel se svojí holkou. Samotáři, nejlepší soundtrack. Její jí 79-letý táta na ní chtěl napsat auto. Teď mu to na chalupu jeli s její mámou rozmluvit. Prej si teda veme oježděnou fabii z hydráku. Holky co nechtěj auta, tam hledejte kluci. Včera jsme si objednali byt, jmenuje se Jurek Alp Dvaapůl. Výborný parametry. Jenže ho dostaneme až v Praze na letišti, prvně ho budem stavit naštěstí na poušti, tam to bude rovný a času dost. Rezervace Paracas u Tichýho oceánu, první zastávka, pak Nazca. Jedna z největších archeologických záhad světa rozprostírající se na rozloze 350 km2. Stejnak je to naváděcí systém pro ufouny, i když ona si to nemyslí. A dál? Arequipa, město postavené z bílé lávy, potom dolů, pak k jezeru Titicaca, pak do Bolívie, pak k Machu Piccu, poté nebo předtím k nejhlubším kaňonům světa (Cotahuasi, Colca) atd atd. Prostě národní parky Peru a Bolívie, Andy, Amazonie, kaktusy, vegetační pásma.
Teď mi volala, že to teda řekla tátovi, tři dny před odletem. Prý akorát řekl, když na to máš. A že kapra co pro nás měl, bude muset sníst sám. Taky tu nebudem na oslavu jeho osmdesátin. To přežije, když přežil přes padesát let brutál chlastu.
Hele proč jsou v Nazce ty obrazce? To je naváděcí systém pro ufony? Vždyť to nemohli nikdy spatřit, když je to na poušti a není tam žádná hora. (Si myslim, že tam žádná hora není, to uvidím za pár dní.)
Prosimtě, to postavili pro svý bohy a jen tuta civilizace si myslí, že je to pro ufony.
Seká třísky a já piju víno, konec rozhovoru.
Beztak už měli Inkové nějaké primitivní letadla na nožní pohon.
12:37 Poslední sklenka předem mnou. Prej, že je rozlučka od osmi v Ďáblově klíně, tam jsem byl naposledy někdy na vejšce, je tam drahý pivo, si dám jedno a půjdem jinam, asi do Krokodýla. Stejně tam budou jenom její kámoši. Z těch mejch čtyř dorazí maximálně jeden, Josef nemůže, ale chtěl by (ženská, taky to znám), Miliš se rozpustil v olomoucký slivovici, a Michal, ten od školky, bojuje stále proti větrným mlýnům v našem rodném městě v údolí Brd. Takže snad přijde Michal číslo dva, co má teď dvě holky. Sice jsem blíženec jako on, taky se jmenuju jako on, ale tohle bych nedal. Dvě pěkný holky a někdo nemá ani jednu.
12:55 Dopito, hlad, cígo, musim se balit, Led Zeppelin!!!!!!!!
…
Ale co teď?

Na začátku roku,
v půlce pondělí,
nad ústy domů karbon syčí,
plápolá, láteří, vyje, splílá,
hvězdice lenivě požírají skály,
ta nejodvážnější odlepila pacičku,
zamávala Sluníčku, na zemi blaze mi,
buzničku na tričku, v písíčku,
pozdravuj boží rodičku,
pověs si ho na kličku

Ale co teď,
když i filozof mlčí?

Sochy tančí,
řeky stojí,
ptákovina, celý je to ptákovina
nic se nezměnilo,
v tramvaji, stěžují si na zimu,
pak zas budou nahniličku z horka,
že je čím dál míň všech kolem,
nevadí, hlavně že maj sami sebe

Ježíš s bílými vlasy od holubích hoven,
utíká z podstavce, někdo rozbil píchačky,
jeho máma v důchodu, zvrací víno v průchodu,
jeho táta, silnej jako vždy, vzor pro každý tvor,
u telenovely plačky,
žehlí želvě podvlíkačky

Tohle vzniklo z nudy, protože venku by mi přimrzla ruka k pivu. To nezachrání ani alpaka. Stokrát větší zábava byla ve čtyřech kilometrech nad mořem u prázdného basketbalového hřiště. To se zas nějakej diktátor zbláznil a postavil je všude, skoro i u těch nejmenších vesniček. Peruánci basket nehrajou, možná se chtěl ten magor přiblížit Severní Americe. Možná kecám, třebas jsou 160 cm vysocí Peruánci v basketu lepší než dvoumetrový negři. Ve sportu se nevyznám. Kousek za hřištěm byl vstup do národního parku u jezera Junin. Zimoviště, vlastně letniště spousty elegantních plameňáků. Plameňák s roztaženými křídli je symbolem peruánské vlajky. Červená, bílá, červená. V zimě jsou prý u moře, v létě u horských jezer, jenže u moře jsme je viděli i v létě NP Paracas, na styku Atacamy s Tichým oceánem. Přímo si libovali v pouštním vedru.
Nejdřív jsme však jeli do Huarázu, protože v Piscu byla nějaká demonstrace a autobusy z Limy tam nejezdily. NP Huascarán, trek Santa Cruz, vylidněno, začátek prosince, 4 dny, nádherné počasí, asi ještě pořádně nezačalo období déštů. Káťa se lekla pumy, ale byl to jen divoký osel stejné barvy. Řeky ze kterých se dá pít, nádherná jezera, různé druhy kaktusů, kterých postupně směrem nahoru ubývá. Jsme ohromeni obřími rozměry rozkvetlé Agáve americké (až 8 metrů). Nejvyšší bod, sedlo Punta Union se nachází v nadmořské výšce 4750 m.n.m mezi horami Taullipampa a Huari, tam už je jen pár druhů vysokohorských skalniček. Celkem fuška po roce nicnedělání. Nádherný výhled na obě strany. Ledovcová jezera, spaní v neporušené přírodě ve stanu. Jen pár oslích karavan, jeden severoamík. Bohužel v sedlu Punta Union byla organizovaná tlupa žabožroutů se svým průvodcem. Ale pak už jsme zas nikoho nepotkali. Jenom se k nám připojil potulný pejsek, Lvíček. Byl s námi ještě dva dny, ve vesnici Vaqueria čekal přes noc před hospedaje. Ráno naskakoval do mikrobusu. Asi si myslel, že bude mít konečně někoho, kdo ho bude mít rád. My jsme měli před sebou ještě dvouměsíční putování, těžko by ho vzali do všech dopravních prostředků, nakonec by jsme ho museli nechat někde na letišti. Káťa ho obrečela po dvou dnech, to nevim co by dělala po dvou měsících. Byl fakt dobrej, ale v horách mu bude líp než na Americký ulici. Mimochodem Huascarán je nejvyšší pohoří tropického pásma, takže zimou by trpět neměl. Má kožich. High hopes. Aspoň dostal salám. Pokračování příště.
Jdu nechat přidělat nový klíče už ani nevím od kolikátýho bytu. Předtím se stavím na jedno, bejt sám v hospodě, to mě fakt nebaví. Cígo (2 kartony camelek, krabička pod 40 korun, pak přestanu), kopnu tam kyblík rezavý naděje a půjdu koupit svojí holce pingpongovou pálku. Alespoň od ní budu mít občas klid. Na byt nebudu mít nikdy. To bych musel dělat nějakýho kokota v exekuční firmě. Takže letenky, cestování, práce, podnájmy, žrádlo, výlety, chlastačka v Olmiku, opravit kolo, práce, letenky, cestování, smrt. Nic přebornýho. Letos mi bude 27, jenže nejsem žádnej Morrison, Cobain, Joplin, Hendrix ani Winehouse (která jen měla štěstí na datum, zpívala dobře ale hudba nic moc), takže asi ani neumřu. Až na svatýho Dyndy. Vietnam nebo Srí Lanca? Nebo něco jinýho?
Ale co teď? Musím přežít měsíc a půl čuměním do internetu, než se bude dát jezdit měřit ven. Že bych začal pít v práci víno? Kolega mě straší, že tu shniju zaživa, no někteří lidé jsou na tom ještě hůř. Hasta luego.
…
Na tom chlapovi bylo vidět, že nemá lístek.
„My se s Matýskem potkáme u školky, víš, on jde horem a my spodem.“
Spodem pole vole furt v jednom kole na pohřebním stole naplním si vole olé. Nemohla se zbavit toho tíživého nutkání na poslední slovo vymyslet zas nějaký jiný olovo. Cestou se synkem do školky. Šálu mohl mít rozvázanou, čepičku mu maminka ztratila před týdnem v hospodě. Zastávky tak na jednu větu. V takový kose vedle ní vydržím jenom chvilku, navíc zase byla zácpa a já bych se znovu neudržel. Močůvka čpěla. Měl zas chuť napsat nějakou prasárnu. Nemůže, protože většina lidí to tu nedává. Střední Evropa, žádný moře, v zimě mínus, dědci něžně hladí svoje krojové čepice, politici, co vypadaj, jako kdyby utekli z ústavu, dobrý stav silnic, na který lidé nadávají, drahý taxíky, pach vydechovaného piva v trolejbusech, žádný pouliční trhy s kusovkama, žádnou práci pro absolventy, mluvíme tiše, voníme skunkem, šunkou, zelím, čekáme na zlevnění potravin, máme radost, když vysvitne sluníčko. Den tu ale stejně začíná až v hospodě. Třesou se ti někdy ruce z lásky? Na jak dlouho? Tady se to stupňuje. Musí vypít pět piv, aby se mohli opřít, po této velmi krátké době se jim přestanou třást i noviny v rukou. To jsou dámský, zařve tu na tebe výčepní, jako kdyby jsi šel někam špatně. Tvý dva kámoši maj míň peněz než ty. Nahoře má tři stupně, při tom čte knížky do dvanácti, jí suchý rohlíky s bramborama, za zimu jich snědl 70 kilo, 58, jedinej koho kdy měl, byla jeho máma, co umřela před rokem, má dům, ale musí dělat měsíčně dvacet hodin veřejněprospěšných prací, protože za něj stát platí sociálku, nikdy jsem ho neviděl, ale všichni ho maj za blázna, musí bejt zajímavej. Taje sních, asi z nich. Někdo by měl začít fotit olezlé trubky, rohy, kliky a fleky na hospodských, hostelových a veřejných záchodcích. No nic, už je půl druhý. Nejradši bych si ty chlapy nahrával, alespoň bych měl co dát na první stránky knížky, prostředek nikoho nezajímá, konec je pro hyeny. Jako ti poslíčci mezi pozvolně se rozcházejícími partnery, co jsou jen zvědaví, jak to dopadne. Šel bych bruslit, ale led už zapadal. Zase jsem to letos nestihl. By mě zajímalo, jestli jsem ve svým prvním mobilu psal smajlíky. A kde ten mobil je. V nepozměněné formě vydrží na zemi rozhodně dýl než já. Ale nechci se pouštět do ekologie.
„Chtělo se ti sem?“
„Né, ale mám tu svačinu na večer.“
Věty maj úžasnou schopnost přetransformovat i ty nejnudnější banality do zajímavejch věcí.
„Nemám co dělat, můžu jít s tebou lejt?“
Protože nad zapsanou hovadinou začne člověk přemýšlet víc. Ta věc, situace, věta nikam nezmizí. Zůstane zakonzervovaná v řádku. Pokud začneš psát, v normálním životě budeš běžnej magor, maniodepresivně schizofrenní egocentrista se sklony k vyžadování poklon, tvou knihu normální lidé odsoudí, může se stát bestsellerem, spíš seletem, v knize to prostě vyjde najevo kdos byl. Lidi se tě budou bát ještě víc, než ti, co se tě bojí v denním ruchu. Ale budou se chtít s tebou sejít. Mistři psaní, to jsou mistři přetvářky. Stejně tak dobrej herec, co je trošku magor. Realita nikoho nezajímá. Utekla ti myšlenka? Přijde jiná, jen nemusí bejt tak dobrá. Neboj, bude lepší. Ještě jsem se ani nestačil rozčesat a už se mám prý začít šňořit do rakve. Včera tu zas byly. Ovečky co už měli dávno spát. Pochybnosti o okolnostech našeho seznámení. Byl jsem opilej dřív. Pak přijela jindy, to sem měl jen kocovinu, ale to zas byla pod parou ona, tak že kupovala slivovice pro celé osazenstvo. Usnula, och jak dekadentní!, křičela jedna olomoucká básnířka za kterou jsem tam původně jel. Pak jsme se sešli, mezitím dva měsíce neviděli, psali si hovadiny po mobilu. Lhal jsem, že už nemám holku, protože jsem se ní už dávno rozešel ve svý hlavě. Byla to sviňárna, konec. Pak jsme zašli na Praděd, na Petřín. Přes dva roky jsem se nelíbal s jinou holkou, protože mi přijdou divný. Tady už by měl být možná smajlík. Tohle jsem fakt moc zgeneralizoval. Prostě jsem věrnej. Za tím už by snad smajlík bejt nemusel. Zrovna nedávno na oslavě jejího kámoše, odbarvená blondýna s potetovanou rukou, asi jeho kámoška…Počkej, počkej, odkud se spolu známe? To nevim, takový místo snad ani neexistuje. Kolik stran za den musím popsat abych byla dobrá? Rozhodně nejvíc co můžeš, protože pak přijdou doby, kdy nenapíšeš za rok ani písmenko. To jako že budu psát tak, že si ani nebudu pamatovat to, co bylo v předchozí větě? Třebas. Mě například přijde zajímavý, jakej to obrovskej světobol padá na lidi co maj milujícího partnera, spoustu oddanejch přátel, dobrou práci.A jak se potom cítí ti co nemaj nic? Na všechno si zvykneš, ty jseš třebas jedinej z týhle hospody, který podlaha praská pod tíhou přeplněných varlí, se kterým bych šla střízlivá do postele. Vidíš to, nemůžu tě mít, proto se dnes opiju, zejtra z tebe zbyde jen kousek rozpatlaného vjemu nějaký osoby, kterou už snad nikdy nepotkám, protože jseš fakt sladkej, tvoje holka má štěstí. Kdoví jestli by si mě všimla, kdybych neměl dva roky ženskou? No a už je z toho zase další z nudy vzniklá sebestředná slátanina bez špetky čehokoliv jiného, než čemu se říká písmena. Když se měl věnovat próze, věnoval se poezii a naopak. Pak už je to jen takové halabala nic moc, neví se kdo je kdo, co je co, kde je hlavní myšlenka, autor skáče z ichformy do erformy, jakoby se bál podívat na svoje dílo v zrcadle, no a nakonec už je to úplně o ničem, protože ze strachu z našeho posudku přestal psát úplně a my se teď musíme dívat na prázdný papír, co tu po něm zbyl. Sami nic dobrýho nevymyslí, ale nadávat, to umí. Pošklebovat se škebli. Neví, že slovo reklamy vzniklo ze slova klamy. Ale že maj na doubravce kuřecí čtvrtky za čtyřicet, tak to jim jde.
…
„Dneska jsou nějací moc spokojení, pojď je zas trošku vyprudit.“
„No zrovna jsem chtěl jít kreslit žáby na kameny. Co pak donesu terapeutce?“
„Neboj, jseš dobrej, budeš mít na to celé pondělí, to stihneš. A pro jednou se nezblázní ne?“
„Dobře Kobro, vždyť víš, že tomuhle nemůžu nikdy odolat. Je to lepší, než sto sezení. Zavolám ještě Plesnivce, ta si taky ráda přiloží, plynem zhynem, vždyť to znáš.“

„Haló?“ Skřehotavý, nejistý hlas korpulentní stařeny.
„Čest Plesnivko, jdeš? Je neděle.“
„Pokydala jsem si zástěru.“
„Bože Boženo, to ti musím neustále opakovat, že tě přes tu obrazovku nikdo neuvidí?“
„Sklo zrezlo, zhoubované sbohem, olížu jim žáhy.“
„Hm, vidím že jsi připravena, tak já už se přihlašuju.“

Hrubín spolkl rubín

Autor: Pašák.

Byl jednou jeden rabín,
co po krabici vín,
dostal splín,
zas chtěl být svým

Ženo, děti, vraťte se,
posměváčci, ztraťte se!
Nechcete? Přijďte aspoň na můj pohřeb,
budou chlebíčky

Psychotik: Dílo zavání obecným strukturalismem člena polnohospodářské čeládky. Se a se, miluju tyhle originální spojení, cítím v tom však rozpor mezi dásněmi a sněním. Nejvíc se mi líbí poslední řádek.
Kobra: Vystřílejte bobry, přes noc mi v lednici zničili další tři stromy.
Plesnivka: Tebe měla máma raději vychcat do kopřiv. To bych radši viděla hořet kostel plný malých dětí, než číst takové nesmysly bez špetky erudovanosti. Nejlíp by jsi udělal, kdyby jsi se zase vrátil do kapalného stavu. Jsem desinteresována.
Pašák: Už jsem Vám psal, že mne Vaše komentáře nezajímají. Proč do mě pořád prudíte? Nechte mě už prosím být.
Psychotik: Obsedantní neuróza třetího stupně. Potřebuješ léčbu kyvadlem nebo radši rovnou kyanidem. Vůbec jsi NÁS nepochopil, chceme ti pomoct.
Kobra: Pošlem na něj žalobu do Haagu, já si ho teda blokuju.
Plesnivka: Další týrané, strýčkem pohlavně zneužívané dítě, co se z toho musí vypisovat na literárních serverech. Tihle lidé nám tu zbytečně zabírají místo. Do kyseliny s Pašákem.
Hadr: Co je to za lidi?

U sklenky žabího potěru.
„To jsme jim zase zkazili náladu. A všem co ho mají rádi. Chachachachááááá.“
„Tři paňáky Černého kašle! A hoď sebou, zas máme co slavit.“
…
30
Jdou dál,
lidé co zapomněli,
že se včera bavili,
čerstvých třicet,
dvoudenní kocovinou vstříc hypotékám,
zahrabat se do rozvodu,
dvakrát denně měnit ponožky,
dětmi nedopité dát zpátky do lednice,
kde se nahoře v tom malým mrazáčku
koupe tvůj osobní barman v panáku vodky,
s půlkou kokosovýho ořechu na hlavě
místo helmy

Smrti se nebojí,
vždyť umírají každý večer,
chameleoni měnící se podle barvy řeči,
brečeli pivo, oslavenci ochmelení,
rozvité věty o jednom písmeni

Už jsem na to přišel, ten bonzák je do tebe tajně zamilovanej, už od střední školy. Má smůlu. Není mi ho líto, když si stěžuje, jak byla jeho holka hubená, když se seznámili. Sedm kilo a půjdou další. Taky bys mu mohla říct, že to na ní není poznat. To né, vy spolu děláte kraviny. Dobře, měli jste hodně piv, naštěstí sis nesundala kalhoty. Dva a půl roku jsem se nelíbal s jinou holkou. Ty snad taky ne. Nevim, jestli mě balej holky. A na oslavu třicátin už nejdu. Zase mi posíláš pusu po mailu, super. Definitivní rozchody. Pracuješ. Kolegyně svině. Obě nemůžete mít otevřená okna, vzniká průvan, nechtěl bych bejt váš vedoucí. Stejně jí vyhodí. Středoškolsky vzdělaná posudkářka v důchodu versus karlovkou vykojená fyzická geografka, meteoroložka, klimatoložka a ještě něco k tomu. Si tě tam nechaj a ty pak odejdeš. Nedivim se ti, že chceš dělat venku, výjezdů máte fakt málo a ještě k tomu s posraným Karlem, co se bojí během služební cesty zastavit na chvíli u hradu. Je čtvrtek, ale já už mám sobotu, měl jsem holt štěstí. Hlad, beru kolo a jedu zadem kolem řeky na Mikulku. Dáme oběd, rezavici na zahrádce. Je ti jedno jestli tě vyhodí, takže můžem konzumovat klidně hodinu a půl. Pak půjdu čekat na večer a ráno se zas vzbudím. Kecy přeskoč a vrhni se na další.

Po obědě

Na Košutce ví jak žít,
v poledne kecat u piva,
o dlaždičkách, trubkách, dětech,
U Mokrýho Lokte, tam nad Netopýrem,
důchodci s nezaměstnanými
propíjí daně těch druhých,
mít tak jednu kusovku

Barman tu vypadá,
jak kdyby si zašukalo cígo s pívem,
nikdo mu nemůže nic vyčíst,
dvacku za čtyři?,
lepší než jich vykouřit dvacet
Štamgast,
položil chleba na noviny,
zauzloval pytlík,
pod pergolou s oroseným,
vedro, že bys velblouda ven nevyhnal

Kecám,
jak větřík ke konci května,
lže pampelikám,
dlouho tu s námi budete,
rekonstruují další panelák,
pak že to nejde,
po nocích tisknout,
na dutinky nápis marlboro

Musela bys to vidět sama,
zákusků plná lednice
…
Napříč

Pochod povrchních pokrytců
pochlebovačných přitakávačů
úředníků darmožrouctví rádobyzbavených
z kebabu na peršanu vykydlých
omáček prostých charakterů

Vypěstoval v sobě
žížalu bez konce co uškrtila rovník
zbyly jen dvě obtloustlé okurky
vzdalující se do zdání nula dé prostoru
porostu komatického panoptika
kvasí v nozdrovníku přesah

Napříč ceninami
táhne se odpor k výtvorům snobů
beztvarým tvorům víc věží
na důkaz, že se dobře těží
ztěží se pak běží
pupek, kopa z pletichaření
chlípnosti, dochvilnosti
stěny těsné snění neroztáhne

Charakter chrápe
hrbol mezi žebry žebrá
o přízeň linie
mezitím žitím
a z bytí blitím
s ní i s ním
krouží podlažím
osud posud, podus sud

Kdo snědl koláče sledovanosti?
Snad sled van krz vertikálu bytovky?


Hr na ní

Sledovala mě paní
měl jsem chuť
vystrčit fakáče na ní
manžel z vedlejšího okna
vyfukoval zbytky života

Za záclonu lezla pomaleji než je zdrávo, tudíž se mi jí zželelo a neudělal jsem nic. Byl jsem pro ní zpestřením hned ze začátku dne. Dumala, co dělám u nich v ulici takhle po ránu, proč nejsem v práci, co hledám v batohu, proč si zapínám mobil, komu asi tak volám, s kým si píšu, na koho asi tak čekám. Zajímal jí celý můj obsah, životní příběh. Nemám lidem co říct. Hm, přistoupil do modré fábie hydrometeorologického ústavu. Hm, už v sedí tři jiní lidé, slečna s osmičkami, slečna mezi dva a tři a vtipálek, kyseláček, naoko zmatenec, co si je vědom všech svých pětinově vtipných přeřeků. Moravák, co se trapností snaží dohánět to, co mají lidé na západě už přirozeně vrozené. Totiž bejt těžce v pohodě. Stačí tu pár let žít a nasákneš to do sebe, jen musíš potkat ty správný lidi. Nakonec k chlastu přestaneš potřebovat cigára. Nakonec přestaneš potřebovat sám sebe. Možná píšu o východě. Spíš o výhodě umět se na všechno vysrat. Paní už dávno spí, tak jí je nejlíp, má to blízko do Penny. Zejtra mi oční vynadá, že jsem se mu dva roky neozval. Taky mohl napsat on, jak se mi daří. Co čočky? Drží? Jasný bejku, čistil jsem si je mezi krávama, co požírali hořící plast z ulice. Zhulenej guru chtěl ošukat mojí holku, protože mu na půl roku vypnuli elektriku. Tam nahoře. Naštěstí bylo po sezóně. Jogíny z Evropy mám rád asi tak stejně jako sokolníky z Rábí. Kovboje od Čoubova Mlýna, pak takový ty trapný rytíře na historických dnech, satanisty, fantazáky, uctívače Harryho Pottera, fanoušky Lady Gaga atd. Ve věcech, které nechápeme, snadněji vidíme to negativní. Myslíš si o sobě, že jsi básník? Spisovatel? Pro mě jsi stejný hovno, jako ta nejpodřadnější krysa ze dna kanálu. Umělce z tebe udělají ostatní, prý. Do konce života tomu nebudeš věřit. To jsou kecy co? Sračky. Možná je dobrý si o sobě něco myslet, o tom svým psaní, který je tak supr čupr originální. Jiný než ten póvl, co ze sebe tlačej ti ostatní potencionální obyvatelé Stacionáře. Jedna paní povídala, že vznik dobré věci trvá dlouho. Si myslim, že to nikdo z nás nestihne. Člověk na světě dobrou věc ještě nestvořil. Asi teď moc kecám, vjel do mě jakýsi krátkozraký kritik. Pata zhýčkaná botou. A víte kteří z Vás jsou nejodpornější? Dobrovolní mladí motoristé. A co ty? Lítáš si letadlem, ve stratosféře zanecháváš nesmazatelnou ekologickou stopu. Jednou ročně, zhubnu v zemích třetího světa, pak zase nakynu v přepychu ČR. Žvásty. Přestávám cejtit čelo, asi bych měl jít spát. Filipíny určitě nebudou takový hardcore, jako překonat strach z černochů. V Peru na nás taky pořvávali hej gringo, smáli se naší výšce, snažili se nás natáhnout. Do Bombaje jsem měl taky staženou prdel. Nejvíc je přitahuje kopulovitý tvar stanu, nikdy to neviděli, čuměj na nás, jak kdyby přistálo ufo. Jenže když tu Afriku oddálím na další rok...Budu se víc bát nebo ne? Průser je, že jsou tam fakt vysoký vstupy do národních parků. Lidi všechno zkurvili. Moc přemejšlej. Je mi 27, takže tímhle stylem stihnu navštívit ještě 33 států, a když to bud brát po dvou jako loni. A jestli se počítá i den a půl v Chille, přestup v Londýně a Brazílii. Kolik hodin nebo dní musíte strávit v dané zemi, aby jste si jí připsali na „seznam“? Zajímavej člověk, kdo tohle dočte.
…
Nejtěžší je se vypořádat se znovu nabytou svobodou. Dejme tomu, že jsem svobodnej čtyři hodiny. Předcházelo tomu dvouhodinové mlčení, rozruch v bytovce, slova o policii a sviních. V kanclu u levý nohy spacák. Baťoh a v něm. Trenky a ponožky který si budeš prát sám, u mámy nebo někde v řece, foťák se kterým neumíš zacházet, pevnej disk, víčka do soutěže, nůž, křesadlo, hukot z kompu. Zejtra jdu do práce, přitom v ní už sedím. Naštěstí zas někam jedem. Rozjímat do lesa o tom jaké to bude být sám. Můj kolega už to ví. Není sám, jen si tak chlastá. Ráno si mi ho ještě honila, krámy, byla si něžná víc než kdy jindy. A pak tuto. Rozruch. Jenže já už jsem přemýšlel i předtím. Hm, super, jsem snad víc než žlab pod okrajem střechy? Buď to do mě teče nebo neteče. Rozmary. Dva a půl roku, už se to zdálo být na dobré cestě. Kdybych nebyl věrnej, tak bych si toho vztahu vážil míň? Těžko. Tenhle byt byl jejich rodičů, u kterých jsme bydleli v létě, protože stařičtí přes sezonu obytují chalupu v Pošumaví. V zimě cesty za „exotikou“, po návratu podnájem kdesi, v květnu zas stěhování tam. Tobě už fakt hrabe srabe. To bych jí nejradši napsal. Na jiráskáči zvoní devět, a já už se dlouho neopil. Už jsem pět hodin sám. Kvůli tomu, že jsem jí v pátek podal mokrej kelímek. Píchala mě do krku plakátem z Kiku, já jí říkal přestaň prosím. Provokovala dál. Že mi nadává častěji než já jí si neuvědomuje, škoda, simply clever. Pak se to v předposlední stanici cestou k jejím rodičům na chalupu urovnalo. Jenže to bylo v sobotu ráno. Myslíte, že se mi tam chtělo? Jo a ne, zvažujete, podlehnete tomu nátlaku, tý větě. Klidně si zůstaň doma, jeď si za kámošema. Tohle když žena řekne. tak lže. Nechce být sama celý víkend jen se svými rodiči. Provzdušnil jsem brambory, posekal zahradu, odvezl tři kolečka, nasekal třísky. Nic hrozného, starým lidem se má pomáhat, zvlášť když jsou z rodiny. Teď už ne. Snad na mě budou vzpomínat v dobrém, jako já budu vzpomínat na ně. Co je horší? Syn bez dětí nebo dcera bez dětí? Přestávalo pršet. Přestávalo mrholit. Vyndal jsem špalek a sekeru, že jim teda nasekám ty třísky. Dej si to dovnitř, zařvala ta podruhé v životě uražená. Pak šla v dvacetiosmi, za měsíc dvacetidevíti letech žalovat mámě. Že to jako nesekám v kůlně, jak mi přikázala. Já jí neposlech, protože jsem věděl, že takhle to bude v pohodě. Nakonec přestalo mrholit skoro úplně. Ani topůrko nezvlhlo. Rozcházím se s tebou. Prohlásila po to tom, co sem od ní nechtěl pusu ani obejmutí. Byl jsem nasranej, za to že mi říká, co má dělat a když to neudělám, tak to pak bronzuje svojí mamince. První věta. Jsi jedináček? Si ta holka, co si myslí, že bude všechno podle ní? Rozhodl to špalek, ze kterého se teď v dřevárně (člověk se tam vzpřímeně nepostaví) vypařuje pár kapek. Beztak už tam ani nejsou a já jsem pět a půl hodiny sám.
Teď už by mohl tenhle text skončit. Podnájem? Sehnat garsonku do čtyř se vším všudy? Byt za litr, vína. To se nepoštěstí. Jak by řekla má dívka, teď už asi bývalá, kvůli špalku a puse se mnou po dvou a půl letech rozejitá. Když už se stane tohle, tak je to v prdeli.
Nejsem bojovný typ, proto asi zůstanu sám.
Na podlaze v kanceláři, kde mne najdou kolegové. Vstanu dřív než oni. Snad. Každopádně v práci to zvládnu i v těžší kocovině, než kterou si dneska stačím vytvořit. Dopíjím víno, jdu se zapojovat do náhodných rozhovorů. Řeknu jim, že mi zůstala ruka klice. Nechtěl jsi říct klika v ruce? Jo chtěl, ale přeřekl jsem se a teď si za tím stojím. Čekám na tebe v Livingstone. Dvakrát za rok. Smrad z huby. Ty jsi spolkl ZOO?
Volá mi a já to nezvednu. Stejně by jen nadávala. To jí jde.
Rozejde se se mnou a pak volá jeden za druhým. Když mi řekla, že se zabije, prej abych měl hnusnej život. To si radši budu volat s její mámou. Buď to musíte vyřešit nebo se rozejít. Dík, že jste mi zavolala, že už vám to zvedla. Mě už je to jedno, tady není co řešit. To záleží na vaší přemilé. Kvůli ní jsem přestal hulit, chlastat a kouřit, ženským to prý vadí. Takže víte co hledám, blázna co je v klidu. Třebas. Fajn magorku, vyklidněnou psychopatku, co neleží doma a má ráda akci, i zbytečnou, cvoka bez proroka, krávu, co má ráda trávu, jen tak na chvíli, pokecat o tom, že na to není co říct.
…
Ano, je tu to. Morrison feeling. Z huby mi furt smrdí, víc než kdybych sežral chovatele kachen i s jeho předsudky. Skutky. Za chvíli musím vstávat, podpírám si dlaň o líc. Promiň Jime, ale tvý slova bez hudby…každej může řvát něco o modrým autobusu a sedmimílovým hadovy. Reggae o konci, to je jak jazz o začátku. Miluj mě dvakrát.

Proč jsem tak černej
Když na vás čekám
U zadních dveří
Promiň, že nemluvím
A vlastně
Polib si prdel
Nosičko nepotřebného
Polib si prdel worde
Že je každý první písmeno velký
Když nemám náladu
Na to něco opravovat
Poblitá opona
Basová blůsová záclona
Moc jednoduchý žes byl
Debil

V Livingstonu koukali na Lectru. Nedokázal jsem se tam dobavit do konce. Proboha.

Poledňáková
Fanynka ČSFR
Když má ve svým depu depku
Říká si, že to může být horší
Tvrdila to povrchnímu Krausovi
A von, hm Ivanka a já na to pffffff
Magore
Hrabem se v rebarboře
Češi
Houbaří a chataří
Nic špatnýho na omáčce
Ze zavřených

Čekal jsi něco víc básníku viď? Ty zlá blitko, která začla chodit na rymy.cz., sám jsi se tím shodil. Před lidmi, co si toho všimli.

Když je ti zle,
v dobách kdy bys ještě mohl
pít, čau dědo do léčebny,
stačí to velký písmeno smazat,
jako že proč plzeň 12 smrdí skunkem,
dneska ani zejtra ne, ale budu,
hulit na tvou počest,
ať se máš líp ty scénická

Co budem dělat, až bude zem padat?

Jednoduchý viď? Každopádně básní padaj řádky rychleji a ty si o sobě myslíš, že jsi kdoví co.
Mý věci prej skončí na charitě. Ženský, co z nás děláte? Co vůbec chcete? Nejvíc psycho na světě jste vy, tak si uvědomte, jak by mohlo být všechno v klidu. Je to fajn, neodporuji. Ale dlouhodobě. Nemůžu nic paušalizovat ani generalizovat. Jsem opilej, až se toho bojím, co bude zejtra, né s tebou, ty ses nezabila, volalas jak nabízeč tarifů, furt na to samý číslo, kde tě odmítají. Soft Parade, zavrhované album. Síla co tě zlila.

Ta bolest hlavy,
kterou pohrdneš,
bude na zápraží těch co smaží,
bude
jak řek Vašek Švejk
po tom co
dostal svý první řezaný
zleva zprava žádná sláva
facka od jednoho klacka
co uctíval nácka

Šou mí
neptej se proč
takhle divně hraju
sólíčko

Fakynace. Mám snad začít balit holky v čajovnách, country clubech nebo bych měl zapadnout do nějaký hipster komunity. Jó, uplý černý džíny. Pojď vagíno, přetvařuju se, abych tě dostal, protože z tvý tváře…

Pařátky, pečený netopýři,
jak se hýří, na to tě chci dostat,
srdce na palouce,
moc bobů poslední dobou,
když je všechno špatně,
uteč

Ano, opilým se píše snáž

Řvi to kolem svého milého

Vychcat se, vypnout doorsáky, něco jak simpsňáky. Frkni tam Pink Floyd. Jak řekl barman z Anděla, to už je jen tak na vybrečení s flaškou. Cca před rokem. Copa? Čučí každej večer na ty diskoušky z vejšky, potencionální ekonomprávpfff. Fajn holku, nic jiného, nabízím to samé. Vejlet bude, všude kam budeš chtít. Za rok, za dva svět procestuješ. Celkem levně. Musíš mít bradavky. A co až se vrátíme? Vyčistíme si zuby.

Pod vlivem Pink

Nemám je rád,
tváří se moc in i v dnešních
časech
wow
člověk má chuť
vzít za ruku i paruku
dupeš patou, zapaluješ
posral jsi všechno
a posereš víc
můj milej spolušlápoto
nepochopila to víš
těžký něco rozumnýho říct
když se jenom na židli točíš

Ke vzdělávání jsem se už kdesi vyjádřil, navíc dnes nemám náladu na učitelský ani na jejich oběti. Grunge. Co to tu vůbec píšu? Proč to dávám na internet? Koncert na kterým jsem nebyl. P.S. Pro veršotepce. Bué, hulalá, hawa hawa, chrop sem, chrop tam, písek, hadry. A co na to Vavry? Hudba smutná. Chce to reggae. Moc blafal ten Eddie co se procházel kolem pískovišť. Ty žiješ, víš jak. To je zas moc jednoduchý. Pffffffff. Nebo ne Bowie? Redemtion song. Deset hodin sám. Posral jsem všechno a to dost, ať je to na mě, ať má ten druhej člověk krásnej vstup do „svobody“. Samozřejmě, já jsem ten kliďas. Dobrou. Nechtěla mi dát ani karimatku, smazala si mý číslo. Posraný mrholení, zasraný požadavky.
…
Krz kapku hnisu
pozoruje svět
trnka pod kloubem
hoduje klíště na kouli
z pláně beží kaktus
vyhnal orla z orloje
déšť vyživuje kořínky
čas časopisem zasil
hnidopich hnědoočko
pot pod koženkou ředitele
bulimik dosublimoval
Lepydodendron ztuhl děsem
z křiku němých si namíchal koktejl
pahejlem vyschlé lamy
přehraboval se v popelu
svých plánů, nadějí, přání
v gejzíru vajíčka povařená
snídaně pod slaměnou střechou
chutná prostě arroz con papas
od staré indiánky co stan kopulovitý
obdivovala, chtěla ho pojmout
za svého šestého syna
chrchel zachrastil
hoď petardu na čerta!
Mikuláše skopni z mostu
pokrytectví
přetvářka
povrchnost
pochlebování
podlézání
tím se zabývá když
nadbíhá rádoby nadřazeným

Včera jsem ztratil hlas po Koutským pivu. Řikal jsem jí, že jsem asi alergickej na trávu. Jenom se smála. Bavilo mě jí kupovat dvojky červenýho. Po čtvrtý sklence už věděla všechno o černých dírách a vykládala mi cosi o zakřivení časoprostoru. Po šestý se šla vyzvracet před parlament. Zrovna se vrátila z Ameriky, prý tam dávají cukr s pomerančovým džusem do párků. Při koupi ponožek člověku sejmou otisk prstu, přitom vitrína s brokovnicemi stojí v obchoďáku hned vedle dětského koutku. Přitákaval jsem a divil se tomu, že toho ze sebe víc nedostanu. Pivo hnusný do dvoulitrových džbánů. Hned to prý zvětrá. V Casinu prohrála dvacet dolarů. Volala mi do Čech, že za to můžu já. Místo aby se zeptala, jestli tu prší. Cesta enkou, žádnej sex. Nějakej člověk mi řekl, ať zvednu papír, co mi upadl na podlahu. Řekl jsem mu, že jeho básně nestojí za nic, čišela z něj samota, chtěl si jen popovídat, zvolil však špatnou cestu k seznámení. V Americe se lidi začínaj požírat, protože začli šňupat nějakou prímovou sůl do koupele. Nic se jí tam nestalo. Šéf jí pochválil, jak je zas uchlácholila. Přivezla mi šišky sekvoje, škoda, že je nemám kam zasadit. Lidi na hovno, příroda super. Amíci zidealizovaní. A to jsem tam chtěl jet kdysi pracovat. Přikrýt se sloním uchem v baráku na kůlech. Ráno vylézt na palmu pro snídani, neřešit zubaře. Snad bude o víkendu hezky. Zamluvil jsem chatu, dáme v prvních zónách závod rašelinou, papíry na výzkum mám, tak co. Cyklisti v dresíkách, těch tam zas bude. Za nimi tupý výraz dítěte vsazeného do vozíčku. V zimě je v tom tahaj i za běžkami. Spíš je blbý, že jsem nemocnej, snad se ráno vzbudím zdravej. Nějak to tu doklepem, vůbec o nic nejde.
…
..telefon..
Co ti to tam hraje?
To jsou básničky Jima Morrisona…
To znělo jak z pekel, za chvíli přijedu, čus.

Kde je to posraný lepení?
pupek nekutečnej
zas tu všechno převrtal,
pane řediteli, dneska na to sereme,
juchů, možná v tý bedničce s nářadím,
krčí se kumbálový skřítci,
čtou si diskuze na netu, jak se rozejít,
den tloustnutí navíc už je nezabije,
obři by na ně mohli hrát jako na harmoniku,
pojď, tanči, tleskej, kuř,
zasměj se s panem „Důležitým“

Víš co je hrozně vtipný?
Jak se někteří lidé považují za básníky.
Přitom jim ještě matka utírá prdel
nebo nějaká jiná závislost
prosí boha o milost
proč zrovna na ně padaj ty nejhorší deprese
hovno mysliteli
je to jen zmatenost
od porodu do smrti

Hory, palmy, sex a pivo

Jedinkrát jsi vykvetla
a já to zrovna prošvihl,
tak to tu nějak v přetvářce domrskám,
nálady se mění častěji než počasí, lidi,
nikdy si nebyli rovni a nikdy nebudou

Výtah versus schody…
Hned, vidět to nejzajímavější a pryč, srabi

Řešit víru? Cože? Ztráta času psát tohle
Nebejt zlej, o to jde, nevnucovat se

„Dneska už nikdo nikoho nemiluje, tak jako dřív“, povídal mi prodejce perníkových srdcí. Zkrachovalým vypitým pohledem marně hledal náznak laskavého pokrytectví v obličeji posmutnělého lidského hada líně se vlnícího napříč stánky s oblečením s Asie.
„Hele, já už se na to taky vysral, a to jsem si myslel, že to bude navždy. V zimě jedu do Nepálu, nevadilo by mi kdybych tam umřel. Jen ti rodinní příslušníci, zbytečná fixace na mou osobu, stejně si každej jede tu svou, dva, tři přátelé…“
„Prosimtě nech toho, ty máš alespoň peníze. Koukej na tu Mařenu jak se nese. Ta kdyby na sobě měla celej kosmetickej salón, tak jí to stejně nepomůže.“
„Hm, alespoň se dožije svojí rádoby přirozený smrti. Já na tyhlety sračky nehodlám čekat. Ty si tu blekotáš něco o lásce, to si myslíš, že se tenkrát „za vás“ lidé milovali víc?“
„Googole otepluje krajinu ze všech nejvíc.“
„V kolik má přijít Godot Gogole?“
„V tolik hodin, kolik Jarda Jágrů zničil puků.“
„Jdi do prdele se sportem, mě zajímaj jiný posedlosti.“
„Jasný ty turisto, pffffffff.“
„Já už se do toho svýho života nebudu vměšovat, nechám to plynout, lehnu si do pneumatiky, strčte mě pak prosím někdo do proudu, tak dík za ochotu, se tam můžu dostrkat nohama sám, maximálně si trošku odřu prdel. Zubama se chytnu poslední blechy, co se s vypětím sil houpe na ocase Světa. Seru na Redhoty, patnácet, to si dám radši v Rumusku sejra od Bači. Šílenci na literárních serverech. Cvoci v ulicích. Dřív jsem byl homofobik, nějaké ty záchvěvy tam ještě jsou, ale což, já se na ně na všechny můžu vysrat. Jsem blázen a magor nebo spíš jen blbec a debil? Co, co si asi tak myslí? Je mi to jedno. Já, já jsem totiž Bůh, takže ať mě moc neserou. Sorry za toho Hitlera, měla to bejt holka.“
„Ty kráso, dej si radši kokosovej suk a mlč, nikdy nevíš, kdy za tebou můžou projít. Přece už dávno víš, že podle nich je jenom jeden Bůh.“
„Jo vim, a to jsem já. Co bys chtěl? Všechno můžu...“
„Hm, chtěl bych mít zdravý oči.“
„To nejde, vymysli si něco jinýho.“
„Vždyť jsi říkal, že můžeš všechno, nejvíc mě trápí tohle. Taky bych chtěl, aby už nikdy žádnou ženu na světě nepálila, nebolela. Aby měli všichni co jíst a pít, aby se nemuselo chodit do práce, aby aby..“
„S tim jdi do prdele, a stejnak, už mě to tu nebaví, jedu.“
„Jo, takže já tě musím bavit, abys pro mě něco udělal?“
„Dík, zdar.“

Bůh odjel na kole a už se k němu nikdy nevrátil, i když spolu byli celkem dlouhou dobu za dobře. Vyčerpávaly ho požadavky, které se mu nechtěly plnit. Bohatě stačí, že chce zas Bohyně vyluxovat. Dneska ho najdete u rybníka. Taky má svý…Mimochodem, když se vracejí dobří holubi, vracejí se i špatní papoušci? Vnucovatelé svých přemoudřelých názorů, tak ti se vrací určitě.
No to je jedno. Je to jedno, je to jedno, je to jedno…

Nedávno jsem byl v Krchlebech na Vypsaný fixe, položil jsem si pivo na reprák, ze zadu přiskočil Ivan Trojan v mikině ČSSR, čtvrtku mi ho vypil, nepoděkoval a skočil na pódium. O pár písní dál jsem v předklonu svojí sedící, nudící se holce vysvětloval, že je to fakt super kapela mýho mládí. Ivan mě plácnul přes zadek a utíká do davu. Tak na něj křičím Ivane!
No není ten život úžasnej…Hlavně v Lídlu!
…
Do půl hodiny bych se měl rozmyslet,
jestli mi pomůže další panák,
lhát nebo říkat pravdu?,
tohle je realita
nebo rarita?,
spíš velepíčovina,
neuvidět ségru, babi, dědu,
kvůli tomu, že s tebou chci na večír být,
jo, milovat se, rozebírat rabaty tesklivých,
vědět, že jsme na tom aktuálně
fakt dobře, proč bych to nenapsal, že jo?,
nevolaj, neptaj se, nepíšou, maj toho moc,
víkendová šichta, konference, kongres, nezájem,
promiňte všichni, co jste mě chtěli vidět,
jsem línej a zamilovanej,
čekám, až tě začnu nesnášet a pořád nic,
koupila jsi mi jogurt, snídám slivovici,
jen dva panáčky, za chvíli nechám odjet Jakuba Krčína,
i když jsem se úplně ještě nerozhodl,
sednu si na čas a bude

Přišla nečekaně,
poprosil jsem jí o čerstvou housku,
uvařil kafe a smál se víc než bez ní,
doktorka neumí psát, zavřeli fitko,
nikdo se neozývá, neangažuji se,
muslimové strnulí, křesťané tápající,
hinduista tě v klidu okrade
a ještě si u toho zapálí vonnou tyčinku,
rozhodni to ty, kde se letos projdem,
a to jsem říkal:“Na další třicítku už nepojedu!“,
chlast zdarma, možná někdo řekne něco obohacujícího,
občas je lepší jít rovnou do nikam, než slepě bádat

Potkal jsem diskouše,
jak na vycházce zírá na souše
a říkám si kurva, co je to za turisty,
chtěli národní park, dopadlo to nepřehledně, místy
chodí po asfaltu, nadávají, drží se za ruku,
jestli chtějí vidět obnovu, ať vyrazí rovnou nahoru,
přes klády, rašelinu, mokré kameny v gumovkách, přímo,
to člověk urazí kilometr za hodinu a je rád,
pak bych jim to dal zmapovat,
pět hodin ve chlívu, by nevěděl pražák,
openspacová odolnost, metro, věžáky s deseti vchody,
injekční stříkačka žižkovská, Hilton, nákupáky

„Chcete houbu?“
„Ach, ta je krásná, jako z čítanky, to nemůžu odmítnout, vyfotíme jí a budeme říkat, že tu rostou všude.“
No nejsou to magoři? Od rána křičet na děti. Místo párku s kečupem z mysli tyčinky, pak je posadí do vozíku za kolem, nic z toho nemají. Jsme aktivní rodina z Prahy, jezdíme se trápit na Šumavu! Babička hlídačka, to by se nám vážně hodilo, školky nepříjmaj.

Další stránka popsaná blafem, guláš s příchutí hlíny ukřičené. Scofieldovsky roztříštěná přesto snad trošku sourodá kupa sraček napůl psaná z nudy a napůl z pnutí. Kdo ví? Kdo z nás vůbec něco ví? Ray nepotřebuje doktora, ví co mu je, nevidí. Bejbé. Neozval jsem se. Rodina na druhém, třetím místě. Špinavá obloha mě láká nadechnout se syrového přílivu molekul leknutí zpoza hřbetu Uralu. Skoro měsíc jsem se nečesal, brko by bodlo.

Vyřízená cenami schovala sušenky před dětmi,
viděli jí, tam u vrchních poliček, roztřískaná hlava druhý den,
z košíků vrací zboží zpátky do regálů,
bez sexu řeší vrásky víc, ultrazvuková pinzeta, rybí kolagen, laserové kalhotky,
levná cigareta mezi rudými umělými nehty,
opruzené saně v okoralé kočárkárně zaprášené slepenými listy,
jeho posledními básnickými pokusy,
titulními stránkami německých pornočasopisů,
vykuchanými kuchařkami, splíny plesnivými,
útržky snáře pozlátky módy lemované,
zasypané spisy s předem prohranými boji,
šansony šustivými, testy s pětkami, papíry o ničem,
pod průvanem z druhé kóje zvednou se,
zmuchlané přihlášky do kurzu přetvářky,
z mandlovny táhlé áááách, vybělení bolí,
Michaela už se nezeptáš, jestli musel Princovi prát,
hordy montérek a fotbalových dresů,
k večeři ti nesu odmítnutí k pozvání k výročnímu plesu,
smějou se ti z pračky postpracovní křeče,
už na to prodávaj i gel, povídal mi tuhle Josef,
když se vrátil z Alp s umělou kytkou z hrobu pana z Brixenu,
zrezlé hroty bambusových hůlek, květináče léta prázdné,
boty maximálně pro žraloky, hadice zpuchřelé chlípností,
tolik nepotřebného kolem nás, proč to nikdo nevyhodí?

Protože si radši pouštíme starý hity,
na ztrátu osobnosti ve sklepě už holt není čas,
vichr zmaru dodává listům nadpřirozenost,
jsem si ani nestihl koupit sandále,
houbičky si letos nedám, asi, není čas,
jsem zadanej, žádanej, jdu koupit výběr z hroznů,
na oslavu kde budou všichni kouřit,
musím to vydržet, sebetrýznění šlechtí,
mohl bych si umejt hlavu, ostřihat nehty,
ranní pivíčko, času dost, v galerii zavřeno,
na zdech obličeje lidí, co přežili svůj potrat,
čekají na úterý, na obdivné zachmuřelé zasyčení
prvního návštěvníka, investují do očekávatelného,
do dívčích vojaček znásilněných šamany,
oběživo na střešní tašky z pobuřujících článků,
no nic, nechám
…
Cvak

Když už se opravdu nudím, tak si olepím koule černou elektrikářskou izolepou, pořádně si ho nahoním, vohrnu předkožku a začnu si na žaluda z kostelní svíčky kapat vosk. Každou vteřinu jednu kapku, skrz bolest a vzrušení se snažím lépe pochopit čas.
To já vyndám okno z pantů, zapřu ho pěkně mezi pračku a vanu, tam co máme prostor pro kýbl, ten otočím vzhůru nohama, položím na něj foťák, zapnu samospoušť a z druhý strany tisknu držku na sklo. Pak to dávám na facebook a čekám na komentáře. Minule jak sis ho honil před tou cukrárnou…
Někdo zavolal fízly, srabi, do očí mi nikdo neřekl, že by mu to vadilo. Strašně sem se to sobotní dopoledne nudil.
Sis mohl pustit Objektiv nebo Koření a bejt v pohodě.
Ty reportáže mě strašně serou, není tam nic o obyčejných lidech. Když už jsme dneska spolu, tak by jsme mohli něco podniknout spolu ne? Ale co?
Mohli by jsme jít do ZOO, otrávit zase nějaký zvířata.
To mě moc nebavilo, prodírat se davy lidí může bavit snad jen nějaký úchyláky.
Tak půjdem vypnout elektriku celýmu okresu.
Blbost, to chce něco sofistikovanějšího. Pošlem bombu do Sofie, pěkně do dětského domova, nacpem plyšový pokémony semtexem a buch. Budeme i v zahraničních zprávách.
Jsi zešílel? Pokémoni už dávno nefrčí. Stejně jako pogy nebo sbírání kartiček s hokejistama. Navíc je mi docela líto bulharskejch pavouků, které by jistě vzniknuvší tlaková vlna nepěkně pocuchala. Spadlý domy jsou mi ukradený.
Tak si půjdem sednout na lavičku před nádraží, dáme pivo a budem koukat ženskejm na zadky. Ty si ho u toho můžeš tajně honit. Stačí volný tepláky.
Já nemám prachy a tepláky mi dala ta husa služebná zase pozdě vyprat, jsou prý ještě celý mokrý, před chvílí jsem volal do prádelny. Asi jí dám zastřelit, to už bude nějaká desátá.
Předtím by jsme jí mohli pořezat ksicht kyanidem.
Vopruz. Mě už přestává bavit trápit lidi a zvířata, dokonce mi je líto i prasat a krav, chtěl bych se s někým vyspat z lásky.
Ty mě nemiluješ?
Ale jo, jen mi vadí ty zvratky po TOM všude kolem, chtěl bych si najít někoho, kdo u toho nebleje, možná by to mohla být i holka.
Takovejch už si měl spousty ty krkojede…
Já vim…
Se divím, že ti furt něco chybí, vždyť můžeš mít úplně všechno.
Jsem jenom člověk.
Ale se spoustou peněz.
Zeměkoule je mi už malá a ve vesmíru nic kloudnýho není. Drogy jsou pořád o tom samým a z chlastu je mi po ránu čím dál hůř.
Fet není furt o tom samým. Hej, to je nápad, můžu šáhnout pod kredenc? Prosím, prosím
Klidně, dělej si co chceš, jsi o 6 let mladší, já začal fetovat už v děloze, takže…Snad pak aspoň vymyslíš něco normálního a zábavnýho, co budem dělat.
Víš, co je divný, že jí je Jim nesympatickej. Dáme ty mexický houby?

Cvak.
Máte přeloženo?
Kurva, jak se řekne černý?
Noir blbe.
Začněte to prosím sbírat odzadu. HNED!

Lásko, tak jakej z toho máš pocit?
Asi jsem to nedala, bylo tam spousta divnejch slov.
Ty dáš všechno, co budeš chtít, já to vim. Asi na to nemáš chuť co?
…
Proč jsem byl zase tak našrot? 14 piv, dva fernety, završit to brkem. Sedim, čumim na monitor, zvedá se mi kufr. Ani jsem nedošel domů, padl jsem na podlahu v práci, holka k tomu bude mít asi docela dost slov. Napsat ji mail, zavolat nebo to nehrotit? Jsem hotovej, zašel bych si pro něco dobrýho, ale nikoho nechci potkat. Je o něco těžší dělat šťastným hezkého člověka než ošklivého. Brodit se seznamkovým odpadem. Dole zase řežou dlažební kostky. Smrděj mi nohy. Jsem debil. Jí volám po desátým, že jsem ve městě, ať mě přijde vyzvednou a pak s ní nejdu. Odcházím, teprve až začnu padat. Jsem pako. Kolega nadává jak projíždějící sanitka. Despreadly, co to vůbec je? Jo vono je to desperately, tak to jo. Účetní chce noviny na zatápění. Zasraná evropská unie a ta její zámková dlažba všude kolem.
„Je mi to blbé.“
„Hm, a mě je blbě.“
Nehoráznej idiot jsem. My only friend the end. Je duševně chorých víc než před sto lety? Ejndží…ejndžííí. To zas bylo keců. Nejhorší je nevědět, na čem člověk je. Ty ponožky dávaj. Bože, to přes víkend spolknul amplion? Z bezďáka, co jsem mu chtěl najít dceru se vyklubal pěknej hajzl. Mudr, ale násilník. To jsem si šel jenom koupit sandály do těch přechytralejch outdoorů, nikde nic, ani u Bati. Moc lidí do tepla v zimě asi nejezdí. U nás ve firmě se lidé nazývají soudruhy, někdo má rád fotbal a někdo trošku drsnější retro. Co jsem tam pro Kristovi rány včera dělal? Podruhé na první lize, snad naposled. Ale prachy bych za to fakt nedal. Kámoš nechtěl jít sám se dvěma volňáskama. Jihlava dostala klepec a Pavel Horváth má strašně velkou prdel. Člověk kůň, jeho bratranec je ten tenista Štěpánek. V hlavě ohňostroj, co nemá kam letět. Tomu člověku nepomůže už ani grunge a starým ženám by se nemělo nadávat. Ať už ta kráva vypadne. Steak jsem asi nikdy neměl, zato piv dost. Takovej mladej člověk, škoda ho. Prvoplánovka. Co tady pořád šouněj? Polívku vyšavlit do kláves. Když toká hromotluk, skvělý název pro věci bez děje a postav. Další den přede mnou. Jak ho strávit, co jíst? Čumět z okna, válet se a omlouvat. Pomalu se balit? Spíš všechno nechat na potom. Alkovýlev. Zase jsem musel nějakým lidem dávat peníze. Do prdele, tady se nedá pracovat, zasraná flexa na beton. Ať žije kouzelník Žito!
…
Poslední dobou mi lidi nevadili, bavil jsem se s cizíma na zastávkách, byl jsem zbytečně šťastnej, naštěstí už mě zase serou, radši budu doma vyrábět led než se nechat požírat tou jejich šedostí. Škoda, že mi nerostou vousy na tvářích, jenom z toho jednoho posranýho znamínka, nechal by se zarůst, asi si nikdy nedám půst. I když už jsem zase přestal kouřit. Nevím, jestli mě to zachrání, protože cítím, že stejnak brzy umřu. Tyhle řeči mojí holku štvou. Nechci 28. Prostě ne. Lidi tě nechtěj nechat svobodně umřít. Jo, jasný, je tu ještě spousta krásnejch věcí. Třebas zpívaná bláznů, tam jsme se opili minulý pondělí. Ženská co strašně nadávala hrubým hlasem židličkám, když přišla její korpulentní kámoška s rudým manželem, tak se teprve uklidnila, byla najednou tak medová. Nejvíc ze všeho nesnášej samotu a pak jim z toho jebe. Po druhý už to nebude tak super, jedině s někým jiným. Rozdrcený kosti v lokti, přes měsíc zbytečný bolesti, zbytečnej výlet, Poláci jsou beztak v klídku. Zejtra má táta svátek. Buď se přetvařuje, nebo je jinej než já. Zprcat svázanou fetku rovnou do řiti. Míšenku. Asi mu napíšu. Mailem mu pošlu Farnu, měls mě vůbec rád. Starej kurevník co se po padesátce vrací k mámě. Přátelství. Čoveče, nikdo mi to v pátek nebral, tak jsem zkusil tebe, nouzovku. Shit. Dalšího služka odhaduje v pivováru, kolik jim asi tak lidi vrátí flašek, na balkóně 30 bas dvanáctek za sedm korun, nedonese ani jednu. Atd. Lidi se měli radši, když nepracovali. Pak už tě u sebe ani nenechaj přespat, když potřebuješ, hlavně že jste se tenkrát střídali o jednu holku. Nezbývá než se rozplývat bez nich. Dva druhy, ti co si to berou a ti co to neřeší. Naštěstí ze mě zatím nic nemusí být. Otec nebo boháč, nejlepší obojí dohromady, hlavně s autem, aby se dalo jezdit na výlety, nasrat, na výlety se chodí vlakem, busem, pěšky. Naštěstí vím, kde jsi spala včera, máme tam strašnej bordel, asi začíná léto nebo co, to se pak u nás nedá do úterý chodit. Občas je den jak díl dr. Housete, první dvě minuty fajn začátek, jako kdyby se měl teprve rozjíždět dobrej film, no a pak už jen slova kterým nerozumíš. Třicetpět mililitrů každej měsíc, hustý. To je blbost, já už jsem tady, tak čau. Běž stůj lež, buď můj Johny Cash, po tom co přebral a přestal. Jahá. Poslední dobou mi lidi nevadili, jdem zas do toho samýho klubu, doma libovej chlast skoro zadarmo, místo toho do sebe budeme rvát fernety, otráveni vodou, otráveni dobou. Pojď s náma. Haha, takový fajn lidi jen tak nenajdeš. Možná mě najdeš opřenýho otrhanýho o bar, a jestli budu hodně nasranej, tak ti koupím červený víno, ale ani se tě nedotknu, jsem ještě poměrně mladej, tudíž moje srdce patří jediný holce, lidi už mi nevadí. Další kalba. Beztak chodíš do úplně jinejch podniků. Vrků. První odepsanej alkoholik odepsal. Ezoterik slepější než Slunce.
...
Svět mi poslední dobou přijde nějakej malej, to je asi tím, že jsem stále na tom samým místě. Ani déšť už nevydrží to co dřív. Silnej tak deset minut, do hodiny zkape úplně. Někdo zas usnul dřív, než si stihnul oholit nohy, stejně se mu vůbec nechtělo, tak proč to vůbec říkal. Ten někdo je většinou holka. Proč je víc opuštěných mužů než žen, když je jich vlastně přibližně stejně? Voyager 1 dnes opustil heliosféru, tudíž naší Sluneční soustavu, přibližně. Hlavně, že má pozlacenou měděnou destičku, ti mimozemšťani si o nás udělají obrázek hned a ani tomu nemusí vůbec rozumět. Taková dálka, 18 miliard kilometrů od Slunce a to je úplný hovno v kontextu velikosti vesmíru. Proč na Zemi nemůžeme žít ve smíru? Jsme tak složití nebo tak jednoduší? Práce a bydlení, prachy a žrádlo, láska a chtění něčeho, co už tu není. Lež, chamtivost, přetvářka, co k tomu dodávat. Nalejt si panáka, protože v dnešní době by to už nemělo nikomu vadit. By mě zajímalo, jestli jsou lidi fakt větší svině, než byli dřív, v tom ziskem prokletým moderním světě. Středověký choutky někoho ukamenovat, kdo ví, jestli to ještě maj. Nevěřím tomu, že cigoši dělaj bordel od rána do rána, ale jestli jo, tak jsou fakt hustý. Gheto, asimilovat či vystěhovat až za úplněk? Asi milovat. To jsem jenom včera viděl takovej dokument o Šluknovsku. Šlukujou tam od pěti, příprava na základku. Vůbec se neměli zakládat nějaký státy, ale to je fuk, beztak je to tak, jak to má být. Napsal jsem tátovi, přijde mi smutnej, neví, co má dělat. Jak mám teda vědět, co mám dělat já, když to neví ani můj zkušenej táta? Já to naštěstí zrovna teď vím. Naleju si toho panáka. Psal jsem o něm ošklivě, protože dělal ošklivý věci, jako mnoho jinejch tátů. Ten kdo umí odpustit je Bůh, nebo tak nějak podobně to říkal ten hipík Ježíš ne? Ono už to nechce ani léčit časem. Příště se ho zeptám, kterým ženám se dá věřit, a kterým ne. Díky němu jsem tu já, týpek co neví, jestli se víc baví nebo nudí a trápí. Vzít hodiny za celej rok. Víkendy jsou super, spánek je neutrální, občas se povede i odpoledne ve všední den, práce přes léto taky někdy ujde, jen ta zima v betonu je dosti vleklá. Dneska byl první den jara, celkem pohoda, ale za popisování to až tak moc nestojí, zbývá ani né hoďka a půl do konce, lidi od něho chtěli hned sto stupňů, asi zejtra v práci ušiju morenu, alespoň budu mít co dělat, pak s ní zajdu na most, pochčiju jí nohy, zapálím hlavu a hodím do Radbuzy. Skoro každýmu vadí zima bez sněhu. Horší je láska bez něhy, bez něho, mít sex bez chtíče, to radši pár dní počkat, než se do toho nutit. Horší je odbarvená ženská na ježka ve fialový lesklý bundě. To mě pak fakt nezajímá, jestli je fajn. S takovou umělotinou bych se styděl projít slepou ulicí. Někdo by měl udělat výzkum, proč to dělaj. Aha, pseudokrása. Drahý krémy s výtažky z konopí. Pfff.
Občas fakt nevim, co chce moje tělo a co chce můj mozek, většinou se shodnou na štětinách.
Ztuhne sláva jako láva? Jde o hovno, hlavně, že jsou chechtáky a chlupatá deka, ze který můžeme vylízt. Kašli na ostudu, za to že lezeš z dubovýho sudu, někdo nemá ani to. A při tom na to má. Lidi radši nikomu nevěří, protože se bojí o svoje posty. Říkaj, že maj co dělat i když nemaj. Kdo jim strčil do palic takovej strach ze smrti, když už je na to připravujou od malinka. Tříletej klučík se ptá, ta kačenka je utopená? Už ví co je smrt, navíc utopením. Ne, jenom se krmí pod hladinou. Proto mi asi nikdo nevěří, že tu do šedesáti opravdu nebudu. Život je dar. Možná tak nechtěný. Proto svý holce dám radši peníze, ať si koupí co chce. Ten minulej dárek jsem zkusil koupit sám. Uběhl půl rok a ještě ho nepoužila. Je líná jako já. Já jsem navíc alkoholik a kuřák. Kecám, funguju jak siréna první středu v měsíci, jedu jak orloj, turisti stojej dole a nechápou a já zas nechápu je, frčím si jak dužina ze šípku za krkem, dávám si to jak škvor za kůrou hlohu, jsem tvá poslední soulož v životě, hniju tu jak jabko bez Newtona. Zjistěj to nejdůležitější a odejdou. S někým to ovšem není tak jednoduchý, ale je nás málo, takže se nebojte, odchodem toho většinou moc neztratíte. Ema naopak. Šla z práce dřív, abych se tu neutápěl sám, vypila půl flašky vína za čtvrt hodiny, dala si kafe, roládu, carolans, dvě partičky ferbla, nějaký řeči, trošku škrabkání a usnula, stačí mi, že tu je, dlouho už jsem neponocoval. Možná už bych se měl jít taky podívat na tmu za hranicí reality. Dneska jsem dostatečně nedotáhnul kohout plynový bomby, celá skříňka a pak i kuchyně smrděla, prej kdyby mi nešla pro rohlík, tak jsme mohli bejt mrtvý. Větrání je super, zejtra už o tom nebude vědět. S pokračujícími hodinami ubírám volume, jenže klávesy klábosí stejně hlasitě, beztak to bere jako príma večerníček. Nic neřikala, protože se nic novýho nestalo. Jo, jo, cígo za pět dvanáct to nemá poetiku, jdem. Ztracení jak druhej jarní den.
Po zimě totiž přišlo rovnou léto. Ze všeho strach, hlavně z očkování a z komunikace s lidmi. Nejsem línej, jenom se mi nikam nechce. Někam plkat, při tom mít chuť na spánek. Nakonec se stejnak dozvíš, že jsi divnej. Okoralej borec umlčenej musením. Musím jít na očkování proti klíšťové encefalitidě, asi jí nechci poznat, jenže musím vyrazit městským autobusem, nejpozději do čtvrt na tři. Jet s davem na okraj určité části. Když jdete na tuto včeličku, nesmíte mít před ní dva týdny klíště, já předevčírem vytrhl jedno z pupíku a druhé z pravé koule, takže nevím, co se se mnou stane, možná se proměním v klíště velké jak SUV ze satelitu. Bože to je nechuť. Bolí to a nesmíš pít pivo.
...
Čtyřdenní opice v pátek pohřbená laskavým slovem. Vachrlatost absolutních pravd podepřená zmuchlaným milostným dopisem. Dort s příchutí tabáku. Tohle nemůže nikdo dočíst, protože na to nemám ani já. Hnáník si půjčil třináctset a už se neozval. Třeba si zítra vzpomene. Lidi předpokládaj, že když se nikdo dlouho neozývá, tak se má fakt dobře. Tenhle víkend ješte zůstanu zalezlej v noře a pak to rozjedu. Čtyřicátník, co chtěl začít dělat lehsedy a kliky už od prváku střední školy. Každý ráno se pak uklidňoval tím, že v dnešní době přeci inteligentní jedinci nepotřebují svaly. Vždycky je co dělat, umejt plech, spravit hodiny, dojít pro chlebíčky, zalepit zapeklitost, zajíst sebelítost, oholit, navonět, nenadávat v blahobytu. A tak. Chtěl jsem to přečíst, ale nejde to, alespoň opravit chyby v částech psaných pod vlivem. Nejde to. Kdo tohle od shora dolů dá, je fakt frajer. Vždyť ani nevím, jestli to celý předělat do ich fromy. Smekám před těmi co nemají pochyby, i když i ti mohou být docela dost divní.
Víte jak se pozná frajer? Že tohle přečte. Já na to asi nemám. Chce to ještě prošít, opravit, promazat a dopsat