Raznitschiho noc

Raznitschiho noc

Mám první mžitky před očima, první okamžik. Jsem slavný průměrností. Nic není v poloslepém dohledu a působím jako válející se mrož. Vnitřní samota mě podezírá, že se mi líbí a svádí mě do předpolí světa žijícího v požáru. Domy pod svou nestabilitou tisknouce se k zemi kolabují. Narodil jsem se do tohoto světa.

Blíží se první noc, den je pouhý přelud včerejšku. Přestává být vidět ven, ale o to víc je vidět dovnitř do všech plachých bytostí ukájejících se nestálou touhou. Kdo je sto se nazvat otrokem si může gratulovat. Uvnitř našeho chráněného města je šance na cokoliv absurdního. Vně bohužel nikoliv. Pohostinnost našich kaváren je tak úchvatně jasně daná až mě děsí. Kolem vidím muže připoutané k oponám bezpečí zpívajíc si domorodé popěvky archaických tvarů v domnění, že je minulost uslyší a vrátí se zpět jako poslušný pes. Ten se svíjí v rohu protknutý kopím opovržení. Cizí kulomety pářou opony vymalované při mylném záchvěvu slunovratu. Hrubost tvarů nábojnic není stálá, ale pro pocit dobře vykonané práce ničení bohatě stačí. Město právě umírá. Jestli se ještě znovuzrodí, opět zahyne pod svojí tíhou. Recyklace oddaná mrtvé věčnosti.

Tanky a buldozery se blíží, ale my trháme květiny slavných slastí. Askeze člověka trčícího v oněch kovových bárkách v nich ale vidí budoucí mocné zbraně a jako hladoví i nadržení mořští vlci táhnou tisíce kilometrů, aby je pokořili. Nevědí však, že naše květiny jsou pod hrůzu nahánějící vše-zničující ochranou.

Jak hluboko sahají naše zevšednělé lži, do níž jsme odjakživa vpleteni? Kvůli nedostatečně celistvým úvahám o konci lidstva jsem opět usedl k zbytečným písmenům a slovům. Moje umění není nejspíše nic jiného, než stesk po divošství předpotopních lidí.

Potřebujeme vůbec fakta a znalosti k popisu našeho města? Obávám se, že pravda tak vyloženě zřejmá, až je neviditelná. Hroutící se konstrukce, kdykoliv se vystavějí. Recyklace s pocitem dobře odbyté práce. Bude někdy brzy i ta poslední destrukce drtící nejtišší sen tchoře v díře? Šílenost produkuje svoje omamné výparu a čeká, že se jich nadýcháme ochotně a ochočeně. Obtočení na holi konečného sváru s podvědomým. Prostor je neměnný, divadlo se mění. Závod o ukončení závodu. Stovky obrněných tanků se stále víc a víc blíží k hranici, děla vykřikují oslavné a současně beznadějné steny střetů realit. Průsvitná pravda levituje před očima a vzkvétající Raznitschiho noc začíná tam, kde končí naděje na návrat do počátku.