Mamince Tam...

Mamince tam…

 

Maminko moje milá,

pročpak jsi mne opustila?

Zhasla jsi mi jako plamínek,

ale já mám tolik vzpomínek,

vzpomínek na tebe, na chvíle s tebou,

na tvoje ruce, které teď zebou.

Ty ruce hřály, když jsi mne hladila,

či rozbité kolínko svým dechem hojila.

Do paměti ses mi navždy vryla,

pro mne zůstaneš krásná a spanilá…

Tak se ptám: „Bože, proč jsi mi ji vzal,

proč tu mám zůstávat bez ní a sám?“

Hledám důvod, proč se to stalo.

Kéž by se mi to všechno jen zdálo!

Jsou věci, které nezměníš…

Jak jsi to, maminko, říkávala,

když jsi mi bolístku pofoukala?

„Neplač už, přece dobře víš,

že se to zahojí, než se oženíš.“

To se tak říkává, tak už to bývá…

Ty ale v mém srdci zůstaneš živá.

Chtěl bych jít za tebou, za tebou tam…

Občas mívám dojem, že to tam znám,

že je tam slunce a plno kvítí,

že hvězdy jsou blízko a přátelsky svítí,

že je tam ticho, jen hudba hraje,

že jsou tam jenom ty nejhezčí kraje.

Byl bych tam s tebou, nebyl bych sám…

Tak často přemýšlím, co bude dál.

Neboj se o mne, maminko moje,

jsem přece syn tvůj, zlatíčko tvoje,

neboj se, nechci tento svět opustit.

Vím, musím bojovat, životem jít,

vím, že mi poradíš, že budeš se mnou,

až nebudu vědět kudy kam jednou.

Podáš mi svou ruku, už nebude zebat,

my spolu řešení půjdeme hledat.

A my ho najdeme, to dobře vím,

jsem o tom přesvědčen, i když teď sním.

Svět bude zas krásný, vždyť budeš tu se mnou.

A my se setkáme

                              opravdu –

                                                     jednou...

 

---