PELEGRIN 33,34

 

Pan Přibyl se ani nemusel ptát, jestli návštěvníkovi chutná.

To bylo jasné od pohledu. Vodník se podíval korbelu na dno skoro tryskem.
Sládek vědoucně pokýval hlavou a pravil:
„S pitím chvátat se už nesnaž. Pivo neznáš, není radno si s ním zahrávat.

Mohlo by s tebou pěkně zamávat.“
„Když ono je tak osvěžující,“ nadšeně vyhrkl mladý vodník.
„Osvěžující je hlavně v pivnici.“ Zasmál se sládek, „ale se sluncem získává sílu.

Když ho je nadměrně, zmůže každého bez rozdílu.“
„Takže to nemám pít?“ Zeptal se zmateně návštěvník.
„Nech si poradit. Jedno je na žízeň, dvě pro radost, tři na moudrost,

při čtvrtém se zpívá, když jich vypiješ pět, po chmelu voní svět a víc už nic,

pak se většinou už jenom zívá.“

 

Tak si dali pro radost a na moudrost.
A povídali a povídali. Přibyl slíbil vodníkovi, že když chce zítra na sever,

posadí ho do jednoho z vozů, který jede se sudy tím směrem.

Hostince severně od pivovaru pojede zásobit bednář Vicek s Bínou.
Jižně pojede sám sládek s Jurou, a na západ pojedou šrotýři.
Sládek zašel pro slamník a rozložil spaní Pelegrinovi.
„Máme málo místa. Musíš se vyspat tady.
Dozajista neumřeš hlady. Na stole je jídla dostatečně. Tak, a konečně je ustláno.

Vstává se brzo ráno, tak ať máš naspáno.“
S tím se pan Přibyl rozloučil.
 

Pelegrin byl z piva trochu ovlivněný, takže úplně zapomněl, že nezůstal v místnosti sám.

Na stůl, pod kterým bylo rozestláno, seskočil zpola usušený pan Rosnička

a hned se do vodníka pustil:
„Jestlipak víš, kolik je hodin? Jestlipak víš, kolik…?!“
Pelegrin jen cosi zabručel.
„Stačí jen jeden den, a je z tebe alkoholik.“
To slovo mladíka zaujalo, tak se z polospánku zase probral. „Alkoholik? Co to je?“
„Ne co, ale kdo. To je ten, co má závislost na neřestné nápoje.“
„A pivo k nim patří?“
Žabák se zarazil. „Patří, nepatří, přinejmenším se s nimi bratří…!“
Jenomže to už Pelegrin tvrdě spal.

 

 

Po pivu bývá velká žízeň. Toť je známá věc.
Pelegrin se uprostřed noci probudil s patrem vyschlým na troud.
Vodníci obvykle moc nepijí, vodu spíše dýchají,

takže sucho v puse byla pro Pelegrina úplně nová zkušenost.
A kdyby jenom sucho v ústech.
Hlava mu třeštila, a tak se hodně dlouho rozkoukával.

Nic neviděl, což v noci není nic divného, ale cítil…
Cítil, že pod ním je vody habaděj.
Tak vstal, drknul do pana Rosničky, aby šel s ním. Jenže utahaný žabák nebyl k probuzení.

Pelegrin sestoupil do sklepa a došel ke dveřím, za nimiž ležela studna s vodou.
Pan sládek dveře sice zamknul, ale Pelegrin věřil, že je dokáže kouzlem otevřít.
Leč… Ne a ne si na nějaké vzpomenout. Žádné se mu v třeštící vlavě nezjevilo.
Nasucho mlaskl a postěžoval si tmě:
„Víc než vodník je ze mě násoska a cítím se jak troska.

Myšlenky jsou kdesi roztroušeny a jazyk mám vysušený, ou.“
Nakonec se odevzdaně otočil, že se vrátí, když…

Nasával nosem kolem sebe ohromnou spoustu piva.

Ve všech sudech v této místnosti ho bylo mocně.
Zabrbral do prostoru.
„Jak to říkal. Jediné dokáže žízeň uhasit?
Hm, nedovolím si nesouhlasit. Zjevně jiná možnost není, ověřím to bez prodlení.“
 

Začal zkoumat, kudy se k pivu dostat.
Prohlížel menší sudy, protože na velké si v té tmě netroufal vyšplhat.

Nakonec na každém sudu nahoře objevil místo, kde byla zátka.
Odstranit ji se mu podařilo až u čtvrtého z nich.

Z útrob sudu se linula omamná vůně chmelového nápoje.
Protáhl se půlkou těla dovnitř a natáhl ruce, aby nabral tekutinu do dlaní.
Usrkl první doušky a jeho znovu zavlažené chuťové pohárky se zatetelily.
Žbluňk!

Najednou měl vodník piva až nad hlavu. A to doslova, protože spadl do sudu.
Člověk by se asi snažil vyplavat, ale u vodníků je to jinak. Dokážou pod hladinou dýchat.

To je ale v případě piva průšvih.
Pelegrin měl snahu se dostat pryč, ale tělo ho neposlouchalo.

Nakonec ho i ta snaha opustila, a on přestal vnímat co se kolem děje...