Dědeček se zvonečky

Další studený ráno

ve světě který je

takovejch rán plný

a dětská slunečná poledne

nikdy už nepřijdou

zmizely v propasti alkoholu.

 

Městem který je spíš

jednou špinavou louží

odpornejch lží

a je mi do breku

protože jsem povrchní

protože jseš povrchní

protože jsme povrchní.

 

Cestou zpět nebo tam

slzím písek

a nebolí mě srdce

mělo by?

 

U cesty v příkopu

klečí starý muž.

„Je Vám něco, pane?“

Dědeček se napřímí

v ruce fialové kvítí

„Já jen sbírám babičce

tady ty zvonečky.“

S úsměvem jsem

sbírala s ním drobné radosti

fialového odstínu.

 

Dědeček s hotovou kyticí

šplhá z příkopu udatně

skoro se nezadýchá.

„Kam jdete teď, pane?“

„Za babičkou.“

Úsměv mizí ze starých skrání

a ještě dodává:

„Na hřbitov.“

---