Volání vod soumraku

Volání vod soumraku

 

Jednou večer když ležel jsem v loži,

Ticho bylo děsivější než šílený křik,

najednou odhrnula se záclona moří,

uslyšel jsem z hlubin jemný vzlyk.

 

Od toho prokletého nočního času,

Ač nevěděl jsem zda-li to byl sen,

Hledal jsem tvůrce mého úžasu,

A vzlyk, jež táhl mne o půlnoci ven.

 

Pod kvílivými hvězdami času noci,

Poblíž zapovězených vod volání,

Uvědomil jsem si, že volá po moci,

Jako bych rozuměl jazyku Sirény.

 

Ach jak zapovězené jsou tyto místa,

Na která mne sami démoni přivedli,…

Najednou okolo voda průzračně čistá,

cítím se fajn, ač jsem strachem vybledlý.

 

Noční vzduch slazený vánkem smrti,

Jemné čeření hladiny na povrchu,

Najednou ticho, které mne tiše drtí,

Dokonce už nevidím ani děsivou mlhu.

 

Mořský hrob vydal onen ztracený zvon,

Slyšte jeho tesklivý hlas dunící nocí,

Posílá všem tvorům zvěst, do moří i měst,

král Dagon toužící po své děsivé moci.

 

I zděsil jsem se při pohledu na onu ruku,

Svírající mé rameno tak silně a pevně,

I rozhodl jsem se k okamžitému úprku,

Přes to vše tušíc že je pozdě, zjevně….

 

Mizím pod hladinou klidného jezera,

Tak vzdálenému mořským končinám,

Najednou zní mi ona známá „vzlyková“ opera,

Nemám čas se bránit, já umírám..

 

Ve sladkých zázracích poezie,

Na perutích křídel černých labutí,

Zní krutá píseň zrcadlové tyranie,

která touhu po Tobě mi znechutí.

 

Má duše černými labutěmi unášena je,

Daleko do krajů nám neznámých…

Ač ve snu, občas navštěvujeme je,

Ráno dále žijeme, nic nepoznaje.

---