To jméno nikdy neříkej - 13. kapitola "Záchranná mise - hurá pro kravaťáky!"

„Au!“ hekla, ze stolku jí na nohu dopadla tlustá příručka bezpečného přemisťování a provokativně se rozevřela někde zhruba uprostřed. Jana ji nechala být, neměla v úmyslu do ní kdy nahlédnout. 

„Kolikrát ještě?“ zaúpěla a posadila se do křesla, o které už několikrát zakopla. Talent na přemísťování rozhodně neměla. 
Natáhla se k ní velká ruka, aby jí pomohla vstát. Ignorovala ji. Vzpurně se zadívala na Marka Šedivoje, zkoumala, jestli se jí neposmívá, ale zjistila, že je pořád vážný a její trénink nebere na lehkou váhu. Ať jí dá pár vteřin. Je otlučená a znechucená sama sebou. 

„Musíte si přesně představit místo, kam se chcete přemístit a pak prostě udělat krok vpřed. Urazíte jenom o trochu větší vzdálenost, vůle pro pohyb a směr jsou stejné, jako při obyčejné chůzi,“ opakoval jí poněkolikáté její tvrdošíjný učitel. 

„Já se snažím,“ zahuhlala a odevzdaně se postavila. Neměla ponětí, jak splnit to, co se po ní žádalo. Vnímala instrukce, ale nedařilo se jí podle nich řídit. Tolik se to vzpíralo její představě o běhu světa. Jak to, že může v jednom místě prostě zmizet a na druhém se objevit? Co se stane s hmotou? Rozloží se a znovu spojí? 

„Jaký je princip? Jak to funguje?“ zeptala se, když se znovu vrátila na start. 

„U magie se neptáme, jak funguje, ale přijímáme to, že za určitých podmínek, zachováním osvědčených postupů a působením vybraných slov, dosáhneme kýženého výsledku. Tak je to odedávna,“ vysvětloval přesvědčeně. 

„Daniel říkal, že slova nejsou podstatná, hlavní je nasměrovat správně mysl a duši,“ podotkla. 
Výraz trpělivého instruktora zmizel. Probodl ji očima. 

„Otec zastává mnoho vlastních teorií a řídí se vlastními zásadami, ale ty nejsou pro každého. Zvlášť ne pro začátečníka,“ mluvil se stisknutými rty, sotva mu rozuměla. Přesto jedno pochopila, nemá zmiňovat metodu jednoho učitele před druhým.

 
Nereagovala na to, ale v duchu se přiklonila ke způsobu Šedivoje staršího. Myslí se zaměřila na tři metry vzdálený čtverec na koberci. Zatoužila tam být, snažila se uvěřit, že ho jediným krokem dosáhne. Plně se na to soustředila, podvědomě zvedla ruku s orkamem, stiskla ji v pěst a vykročila. Poprvé do ničeho nenarazila, tlak v sevřené pěsti zesílil, stříbro kouzelného šperku se rozžhavilo. Na kratičký okamžik se s ní svět zhoupnul a pak už bezpečně stála na druhé straně pokoje, přesně tam, kde byl její cíl. Chvíli trvalo, než jí to došlo. Uvolnila stisknutou pěst, prst s Orkamem bezděky zvedla ke rtům a dotkla se jimi ještě teplého kovu. Uvědomovala si, že ji zasáhla neuvěřitelná síla, tušila ji teď okolo sebe, připadala jí velice povědomá. Usmála se a otočila se k Markovi. 

Stál s rukou položenou na opěradle křesla, mírně se mračil a zamyšleně ji pozoroval. Neprojevil nad jejím úspěchem nijaké nadšení. 

„Patříte do stejného druhu vyvolených jako otec. Hrajete si s magií, tvarujete si ji po svém, bez pevných pravidel, tady nejsem potřeba,“ konstatoval nepříliš přívětivě. 

Záviděl. Došlo jí to, když chvíli sledovala jeho výraz. Proč? 

„Myslela jsem, že takhle to je u všech Dávných.“ 

Zavrtěl hlavou. 

„Ne, to opravdu není. Já třeba jsem pouhý uživatel nastavených programů magie, možná docela dobrý, ale nedokážu nic udělat mimo připravené aplikace. Zatímco otec, ten je programátor.“

Zasmála se tomu přirovnání. 

„Máte rád počítače?“ zeptala se. 

Přikývl. Jeho rozmrzelost se pomalu vytrácela. 

„Jste dobrá. Většina Dávných se přemisťování učí týdny,“ přiznal. 

„Cože? A to jste mě nechal v přesvědčení, že se to dá zvládnout na první pokus?“ vykřikla. 

Zlomyslně se ušklíbl. 

„Nemáme týdny času,“ poznamenal stručně a pokrčil rameny. 

„Jo, to je pravda,“ přiznala neochotně a pomalu přešla k oknu. Chtěla se podívat, jestli tam Požírač ještě hlídkuje. Teď, v poledním světle, ho bylo těžké přehlédnout. Domy vrhaly nedostatečné, úzké stíny, snažil se držet v jejich dosahu. Připomínal jí bledé, slepé a zdánlivě neduživé tvory žijící v podzemí, kteří se, vytaženi na povrch, zděšeně svíjejí ve strachu ze slunečních paprsků. Ovšem pro Slepé to byl jen nenápadný muž s hnědými vlasy. 

„Jak zajistíte, že se nikomu nepřemístíte na záda?“ zeptala se a dál sledovala nepřítele. 

Marek už nejspíš považoval téma za uzavřené, protože dlouho neodpovídal. Otočila se k němu a zjistila, že se zahloubal do tenkého svazku s odřenými koženými deskami.

„Prostě se to nestává,“ odtušil, aniž by odtrhl oči od knihy. 

Hm, tím se to vyjasnilo. Co by dělal, kdyby se mu teď objevila svojí patou na jeho velké noze? Možná, že ani to se moc nestává. Pracně překonala chuť to zkusit. 

„Kouzlo nejspíš působí v místě určení jako odpudivá síla. Kdokoliv se tam vyskytuje, udělá z ničehož nic krok stranou. Svého času jsem to zkoumal. Mezi zmizením a objevením je nepatrná časová prodleva, která stačí k vyklizení cíle,“ to už jí odpovídal Daniel, který s několika novinovými výtisky v ruce vešel do místnosti. 

„Co jsi našel?“ oslovil ho Marek a zadíval se na noviny. 

Daniel je položil na stolek. 

„Všechny odvezli do stejné nemocnice. Jsou v Motole. Je to trochu zvláštní. Proč je chtějí mít takhle pohromadě?“ 

„Myslíš, že je to práce Opusgumy?“ zeptala se Jana. 

Daniel přikývl. „Určitě. O tom nepochybuji.“

„Tebe si také nechávali. Možná je udržují naživu ze stejného důvodu. A zároveň je chtějí mít pod kontrolou,“ uvažoval Marek. 

„To je dost hnusný. Jo, to by jim sedělo. Hlídají si svoje konzervy. To ale znamená, že nejspíš mají spojence i v nemocnici. Nebo počkat… účtovala jsem nějaké dary, nejsem si jistá, ale mohly být i Motolu. Pár lidí se skelným pohledem a tendencí omílat Jméno tam bude. Je nejspíš čas dát mi lekci v nějakém magi-wondu. Nevěřím, že je vysvobodíme hladce.“ 

***

Pavouci stačili na půdě usoukat sotva pár nových pavučin a už jim je zase ničila, malinko zalitovala jejich zbytečné práce. Jde to s ní z kopce, když bere ohled na bezobratlé. No, každopádně je to příjemnější směr úvah, než kterým se ubírala před chvílí. To si celkem živě představovala, jak bude vypadat jejich záchranná mise. Měla neblahé tušení, že to bude pokračování Velkého průšvihu. Pokusila se nemyslet na nic a raději sledovala Marka, jak aktivuje bezpečnostní kouzla u poklopu k schodišti vedoucímu z půdy. Tím se stal zase celý dům nedostupný. Musela to být opravdu dobrá kouzla, když udržela Požírače v uctivém odstupu. 

„Připravená?“ zeptal se jí Daniel a pozorně ji sledoval. 

Tiše se zasmála. 

„Jasně, mám přeci svůj mikroorkam,“ odpověděla. 

Měla dětský orkam! Vážně. Po Markovi. Tahle udělátka se používala jen v několika kouzelnických rodech, takže měla štěstí, že alchymistovy ruce byly jak lopaty, a že ze svého měděného orkámku vzrostl a musel si pořídit nový. 
Nebo to bylo jedno? Pravda, naučila se pár triků, z nichž za nejužitečnější považovala zahalovací kouzlo, neboli žlutou bambuli, jak si ho pracovně nazvala. Šlo o vyvolání jakéhosi silového pole, které nevpustilo kletby dovnitř, ale dovolovalo jí vysílat kouzla ven. Jenže se svou šikovností jí nebudou na nic. 

Daniel ji pozorně sledoval a chápavě se usmál.

„Zvládneme to. Leží na jednom oddělení. Víc nám to usnadnit nemohli,“ domlouval jí. Asi nebylo těžké uhodnout, že Jana začíná panikařit. 

„Hotovo,“ oznámil Marek, „Jdeme na to!“ Přejel je podmračeným pohledem. 

Postavili se vedle sebe, připraveni k přemístění na zastrčený pozemek nemocnice. Jana cítila, jak jí po zádech stéká pramínek potu, zhoupl se jí žaludek. Tohle není pravda, to se neděje jí, je to sen, je to sen. 

Pohlédla na Daniela, hledala u něj pomoc. Pochopil a váhavě ji uchopil za ledovou dlaň. 
Ucítila jeho jistotu a malinko se uklidnila. Přes všechen strach si byla schopná uvědomit přítomnost pradávné síly, jíž směla nepatrnou část využít pro sebe, zavoněla jí vanilka, zhluboka se jí nadechla a uvěřila, že kouzlo přemístění zvládne. 

Vyšli všichni společně, Janina nakročená noha nedošlápla na zaprášená prkna, propadala se kamsi do nicoty, děsivě hluboko a táhla ji za sebou, ta se pokoušela nadechnout, ale nebylo čeho, zmocnila se jí neuvěřitelná hrůza, než jí však stačila podlehnout, pod nohama se jí objevilo něco pevného a v okamžiku se z nicoty vynořil svět, tmavé nebe, šedé obrysy budov s pomrkávajícíma očima rozsvícených oken, zaparkovaná auta, či temná plocha trávníku, na kterém přistáli.

Rozkašlala se a překonávala třas v celém těle. 

Po jejím boku se zhmotnili i oba Šedivojové, pro Slepé dva obyčejní sanitáři. 

„První dlouhá cesta není nic moc, zvyknete si,“ ujistil ji Marek a malinko se usmál, příliš se mu to nevyvedlo, oči měl ostražité a tvář napjatou. 


***


„Měli jsme se dát doprava, neurologie je na modré cestě,“ dohadoval se Marek s Danielem šeptem. Tísnivá atmosféra je nutila obezřetně tišit hlas. 

„Veškeré barevné cesty už tu nejsou přes tři křižovatky, budeme se muset vrátit.“ 

„Ten výtah byl nákladní, možná proto to tu už není označené, lidi zvenčí tu nemají co dělat,“ spekuloval dál Marek také potichu.

Jana se rozhlížela po ztemnělé chodbě osvětlené jen slabě blikajícími zářivkami a snažila se najít nějakou ceduli s určením jejich momentální polohy. Marně. V trubkách, táhnoucích se podél šedých stěn, to hučelo, jako by to byly tepny obrovského tvora. Páchlo to tu zvláštním odérem směsi dezinfekce a rozkladu. Otřásla se. 

„Myslím, že míříme dobře,“ oznámila jim a s bušícím srdcem vyrazila chodbou vpřed. Velice živě si vybavila, jak před pár dny, se stejnými obavami, procházela archivem. Ale teď už tušila, na koho může co nevidět narazit. 

Až přijdou na oddělení, Marek s Danielem očarují personál, ten na chvilku usne. Najdou ty nešťastníky obluzené, ona je vytrhne ze spáru hnusáků, seberou je a přemístí se s nimi na půdu domu v Nerudově ulici, odkud je odvedou do bezpečí. Tolik k plánu A. Viděla v něm mnoho trhlin, ale ty aspoň nechávaly prostor plánu B i plánům C a D. 

Vedla je směrem k epicentru puchu, míjeli šedé plechové dveře, odbočky do tmavých chodeb, nikoho nepotkávali. Jejich vlastní kroky se na ošlapaném linoleu ani neozývaly, stejně tiše se k nim mohl přiblížit kdokoliv. 

Jana nervózně nahlížela za každou další zatáčku, každou chvíli už mohli být u cíle, obracel se jí žaludek nad houstnoucím zápachem, veškeré, situaci zlehčujíc,í vtípky jí došly. 

Vnímala vedle sebe oba své společníky a důvěřovala jejich ostražitosti i kouzelnickým schopnostem. Krom všudypřítomné tísnivé atmosféry cítila ještě něco jiného. Nedokázala to pořádně zachytit, něco se okolo ní neustále drželo, občas se to o ni otřelo, v tu chvíli se jí zježily chloupky na předloktí a v zátylku ji zabrnělo. Pořádně ji to děsilo, nějak si však byla jistá, že to jí ublížit nechce. 

Prošli úzkým koridorem a ocitli se na lépe osvětlené, barevně vymalované chodbě. Prostředkem podlahy se táhl, jako had, široký modrý pruh. Ačkoliv prostředí vypadalo přívětivěji, pociťovala stále silnější úzkost. Zbývalo jim už jen pár metrů, prosklené dveře neurologického oddělení byly před nimi. 
Zastavili těsně u nich a podívali se odhodlaně na sebe. Marek stiskl tlačítko zvonku, ozval se zkreslený ženský hlas: „Co potřebujete?“

„Vedeme pacientku na příjem, z pohotovosti, po epileptickém záchvatu,“ pronesl tiše naučenou větu. Dalo jim práci vymyslet něco věrohodného. 

Sestra jim přišla otevřít, oddělení už bylo ponořeno do večerního klidu, potichu je pozdravila, pohlédla zkoumavě na Janu. 

„Pojďte za mnou,“ vyzvala je a pak se zarazila a ulpěla pohledem na Janině tváři.

Její proměna byla zřejmě dostačující. Stejně jako oba Šedivojové, i ona pro Slepé změnila podobu. Musel to zařídit Daniel, protože tohle kouzlo sama nezvládla. Vypadala tak velice bledá, vlasy rozcuchané, na sobě pomačkané oblečení. Pod očima tmavé kruhy, jen s jejíma očima se nedalo nic dělat, odolávaly veškerým pokusům o proměnu. Musela tedy hrát slepou.

„Je nevidomá,“ vysvětlil Daniel sestře téměř neslyšně, jemně vzal Janu za paži a vedl ji pomalu dovnitř nepřátelského území. Sestra rázovala před nimi. 

„Strašně to tu smrdí,“ šeptla Jana Danielovi. Vrhl na ni rychlý znepokojený pohled. 

Intenzita zápachu byla jen nepatrně nižší než v Opusgumě. A také trochu jiná, pokud by mělo zoufalství pach, pak by to byl tenhle. 

Zatím to šlo podle plánu. Sestra je zavedla do kanceláře, kde usadila Janu do křesílka a od Marka si vzala falešné papíry z pohotovosti. Bylo to tak zvláštní někomu otevřeně lhát, hrát divadlo. Jana se bála, že je musí každou chvíli prokouknout. 

„Zavolám pana doktora, než přijde, sepíšu s vámi příjem,“ oslovila Janu a pak se obrátila na domnělé sanitáře: „Vy můžete jít, děkuju.“ 

„Sloužíte tu sama, to máte co dělat, že,“ oslovil ji Daniel ve snaze zjistit, kdo z personálu tu ještě je. 

Zdravotnice se ale nechtěla zjevně vybavovat. Patřila k typu ostrých žen s krátce ostříhanými vlasy a věčně nesouhlasným pohledem. 

„Nic, co bych nezvládla. Zajdu vám otevřít,“ odbyla ho. 

Než stačila vstát, napřáhl k ní Marek ruku, pronesl tiché „morfeus“ a sestra si pomaličku položila hlavu na psací stůl a spokojeně usnula. 

„To bylo snadné,“ pochválil si. 

Vydali se pátrat po pokojích. Potichoučku otevírali dveře a přikrádali se ke spícím pacientům. V prvních třech pokojích bylo po dvou spáčích, kteří docela spokojeně oddechovali. Jejich tváře nehyzdil vnitřní zápas ani hrůza. 

„Tamti to nejsou,“ vrtěla hlavou Jana a pokročila ke čtvrtým dveřím. Už když brala za kliku, věděla, že tady už jsou na dobré stopě. Uslyšela zoufalé sténání a vzduch naplnilo nepříjemné vtíravé chvění. 

„Zato tady jdeme na jisto,“ šeptla. Daniel se postavil těsně za ni, připravený v pohotovosti, Jana otevřela a oba vstoupili. Marek zůstal hlídkovat na chodbě. 

Pokoj byl velký, pětilůžkový, všechny postele byly obsazené. Toho si všimnula až po chvíli, v prvním okamžiku ji ochromilo zděšení. Byla si jistá, že je tam Požírač. Cítila jeho přítomnost a slyšela hrozné hrdelní vrčení. Vzpamatovala ji až Danielova dlaň dotýkající se jí na čele.

„Co se děje?“ zeptal se. 

Rozhlédla se po místnosti a oddechla si. Po Požírači ani stopa.

„Krmí se, právě teď. Vnímám to, jakoby tu seděl. Je to hnus,“ vysvětlila otřeseně a pomalu se vydala k jedné posteli. 
 

Prohlédla si ztrhanou mužskou tvář, která se zkroutila v bolestivé křeči, to, jak bojoval s neznámým zlem. S obtížemi poznala jeho podobu. Vytáhla novinový výstřižek – Jakub Silný, manager společnosti SiKZ, a.s., pokus o sebevraždu. Natáhla ruku a uchopila ho za zápěstí. Ještě stačila zahlédnout sotva zhojené jizvy a už byla vtažena do víru zoufalství a zápasu s neuvěřitelnou ničivou silou. 

Ne! Nemá čas se nechat trápit! Vrhla proti té síle jinou, svoji, ať se smaží, ať je po nich, paraziti! 

Pokoj se na zlomek sekundy rozjasnil. Manažer Silný se přestal zmítat a pomalu se probouzel. To nemohli potřebovat. 
Rychle přešla k dalším postelím a věnovala jejich nájemníkům jen letmé pohledy. Dotkla se každého na krátký okamžik a oslnila celou místnost dalšími třemi záblesky. 

S každým dotykem jí srdce zaplavovala stále silnější beznaděj, s každou nešťastnou trápenou duší, do níž nahlédla, se do ní část cizího utrpení vtiskla a krutě ji zranila. Děsily ji i podivné a pokroucené rysy jejich povah, skryté někde hluboko v nich. Co to bylo za lidi? Bála se jich, zlobila se na ně. Odpuzovali ji.

Proč je má zachraňovat? 
 

„Zatracení sebevrazi,“ zahudrovala a pokoušela se oddělit načerpané emoce od vlastních. 

Zbýval ještě stále ten poslední. 

Dívala se na něj, sledovala jeho neklidnou tvář a nedokázala k němu vztáhnout ruku. Tiskla si dlaně ke stehnům, snažila se ovládnout jejich třes, měla je ledové, chlad se zmocnil i jí, začala drkotat zuby a nešlo to zastavit. V hlavě se jí usídlili zákeřní permoníci a cosi tam bolestivě kutali. 

Kde má vzít sílu se pohnout a sebrat Požíračům poslední chod? Má v sobě ještě kousek světla? Nedokázala se pořádně soustředit ani na to, co jí říkal Daniel. 

Nakonec se donutila k nepatrnému trhnutí pravou rukou a s největším odporem se dotkla muže před sebou. Objevil se záblesk, odtrhla se od něj a vyběhla z pokoje, minula překvapeného Marka a vrhla se na odstavené pojízdné lehátko a potichu se rozbrečela. Ještě pořád se docela ovládala, protože raději by křičela do ochraptění, jen aby se té hrůzy zbavila. 

„Ach Bože! Co to bylo? Takový hnus. Ne! Už nikdy!“ úpěla a slzy jí tekly proudem. 

Nevěřila, že tohle můžou zvládnout. Doteď jí to říkal její rozum. Teď poprvé, od začátku téhle magické patálie, cítila zoufalství hluboko v srdci.