HVÍZDAČI (part 3)

Nejdřív se těšila. Nejdřív se těšila až uvidí Jakubova tátu. Až uvidí ty místa. Byla zvědavá. Nadělal s tím takovejch tajností. O tom, kde se narodil se zmínil jenom mlhavě...jak příznačný. Přízračný. Říkal o tom jak se přestěhovali s mámou do Prahy, že se rodiče rozešli tehdy ve zlým. A že o tom nechce mluvit. Tak ho nechala. Pamatovala si jak to probíhalo u nich a byla mu vděčná, že se na nic nevyptával. Začínali spolu jako čistý duše, nenechávali minulost aby se jim pletla do přítomnosti. Nebyl na to ani čas. Když teď vcházeli mezi ty ponurý šikmý domky, do vesnice kam byla sotva zavedená elektrika ... měla pocit, že je ta minulost dostihla.

Samozřejmě se mohla připravit na to, že bude zklamaná. Nikdy ty místa, na který se těší, nevypadaj tak, jak si je vysnila. Vždycky je to úplně jinak. Někdy dobrý. Někdy ne. Teď ne. Když jí řekl, že se narodil v malý vesničce v horách, představovala si Krkonoše třeba, zalitý světlem. Nějakou malou chatu, kde je vevnitř teplo a venku na verandě sedí ona a kouká do údolí. Tady byla tma. A mlha. A ona byla unavená po cestě, napjatá očekáváním, nervózní z toho, že jedou za někým, kdo umírá, bůh ví, jak na tom je, bůh ví jak vypadá. Šedivá mlha, tma , mokro. Cítila se jak zavřená v akváriu, jako pod vodou.

Ta stará ženská konečně zašla do nějaký barabizny, neřekla ani slovo a byla pryč. Jakub se na Magdu podíval. A jí ho bylo líto, protože věděla, že se cítí stejně stísněně., stejně špatně. A že si navíc vyčítá i to, že ji sem vzal. Dala mu pusu. “Docela horor, ne?” zasmála se. V tom tichu kolem ten zvuk zněl zvláštně cize. Ale Jakub se taky usmál. Znali se. Věděl co se v ní děje. A věděl, že se bude snažit, aby to zvládla. A byl jí za to vděčný a byl rád že je s ním. Cítila jak jí sevřel ruku pevněji, a pak se otočil a dovedl ji ke kamenným schůdkům jednoho z domů. “Tady ses narodil?” “Jo.” Oba si ten dům prohlíželi. Kamenná podezdívka, veranda (tak přeci - aspoň něco), vršek ze silných dřevěných klád, nějak se tomu určitě říká. Ale Magda nevěděla jak. To dřevo bylo černý stářím, vlhký, popraskaný. Těžký okenice, tmavá střecha se ztrácela ve tmě. Cítila jak Jakub svírá její ruku čím dál silněji. “Pěkný.” Znovu se na ni otočil a usmál. Ale měl strach a byl nervózní. Nadechl se. Rychle a krátce. “Poďme!”

Vystoupali po schodech a přešli přes celou verandu ke dveřím. Jakub zaklepal. Ticho. Zaklepal ještě jednou a pak vzal za kliku. Čekala zaskřípění. Jako v strašidelným filmu. Ale dveře se tiše otevřely do malé tmavé předsíňky. U stropu svítila zaprášená žárovka, po pravé straně stálo několik párů bot. Všechny staré a sešlapané. Jakub se sehnul a začal si rozvazovat tkaničky. Sundala si batoh, opřela jej o stěnu a udělala totéž. Jen v ponožkách stáli před dveřmi z předsíně a Jakub znovu zaklepal. Opět ticho. Otevřel dveře.

“Dobrý den.” Zdravila vždycky, když někam přišla. Ale nikdo neodpověděl. “Tati?” Jakub mířil k posteli. Původně si myslela že je prázdná. Teď jí došlo že ten stín, ten ranec přikrývek... bude jeho otec. Sklonil se k němu. “Tati?” Muž na posteli byl maličký a hubený. Řídké šedivé vlasy rámovaly ostře řezanou tvář. Příliš hubenou tvář. Jakub si sedl na postel a vzal ruku muže do svých dlaní. “Tak jsem se přijel podívat.” Mluvil k němu klidným, měkkým hlasem. Takhle mluvil na ni, když pro ni přijel ke Karlovi, po všech těch hnusných scénách... “Tohle je Magda, moje přítelkyně.” mávnul rukou za sebe aniž by se otočil. Pak bylo chvilku ticho. Ten muž na posteli nepromluvil, nedal nijak najevo, že by svého syna poznal. Jen jeho drobná hruď stoupala a klesala. A mezi každým jejím pohybem byla strašně dlouhá pauza. Strašně dlouhá. Jakub se po Magdě bezradně ohlédl. Pokrčila rameny. Sklonil se zpátky k tomu šedému obličeji. “Jak ti je?”

“Nemůže mluvit.” Oba sebou trhli. Ta holka seděla na druhý straně místnosti a musela tam sedět celou dobu. Teď vstala. “Doktor říkal že nemůže mluvit, že už nebude moct mluvit. Ale slyší vás.” Jakub vstal Magda před tou dívkou trochu ustoupila. “Jsem vnučka Nely.”Mluvila k Jakubovi. Magdu opatrně obešla. “Slyší mě?” zeptal se. Holka kývla hlavou. Jakub se zase posadil k otci. “Budu teď u tebe.” Holka se sehnula a narovnala muži na posteli polštář. “Nebude to trvat dlouho.” Magda se na ni vylekaně podívala. Ale Jakub k té cizí jen zdvihl oči. Vypadal že je unavenej. Pokýval hlavou. Ta holka se zas Magdě vyhnula a beze slova vyšla z místnosti do předsíně. Pak bylo slyšet jen klapnutí dveří venku. Jakub se sklonil k svýmu tátovi a uzavřel se s ním do nějakýho jinýho světa. Magda na čas osaměla.

(pokračování příště)