.stay.

Přicházeli za mnou do kanceláře, kterou nechal zřídit ředitel ústavu před odchodem do důchodu. Uskutečnil tak svoji představu stálé péče přímo na oddělení, ne pouze konziliární.

Nepovažoval jsem kancelář za svou, i když jsem byl jediný, kdo ji využíval. Vnímal jsem ji jako uzavřený prostor na konci chodby, kde přijímám pacienty. Dveře do místnosti nebyly označeny jménem. Vyhovovalo mi to a staniční sestru jsem na tento nedostatek nijak neupozornil.

Ráno se ke mně zapsali tři pacienti. První mi sdělil, že ta sebevražda byla hloupost. Zeptal jsem se, jak k tomu došel, jak se stalo, že se již nechce zabít. Nevěděl. Když odcházel, chtěl mě obejmout. Překvapilo mě to. Odtáhnul jsem se od něj a nabídnul mu pravačku.

U druhého vedla změna medikace ke zlepšení nálady, což nezapadalo do jeho plánu skončit se životem, jak demonstrativně před několika dny předvedl přímo na oddělení. Když vyšel z kanceláře, sedl si na chodbě do křesla, schoval obličej do dlaní a začal plakat. Položil jsem mu ruku na rameno. Po chvíli vstal. Řekl, že je v pořádku a zmizel v labyrintu oddělení.

Třetí pacient neměl tendence k autoagresivitě. Naopak, nebyl daleko vraždě. Přesto jsem měl pocit, že jsme si nablízko. Jeho hluboký provinilý hlas plnil kancelář jako voda akvárium. Vnímal svůj pobyt na oddělení jako trest, který se svobodně rozhodl snášet. Rozuměl jsem mu.

Mezi personálem a pacienty nebyl velký rozdíl. Psychiatři značkovali projevy pacientů slovy jako psychopatická osobnost, mentální defekt, histrionské osobnostní rysy. Mně však přišlo, že za těmi názvy se někde lidsky setkáváme: v hledání smyslu, samotě, těžkosti bytí.

Bylo půl paté. Zamknul jsem kancelář, nasednul do auta. Když se zvedla závora, vyrazil jsem k domovu. Nevěděl jsem, jak strávím odpoledne. Měl jsem však nejasný pocit, že něco bych dělat měl. Někde na hrudi mě cosi sevřelo.

Zařadil jsem šestku a šlápnul na plyn. Měl jsem plán: z a s t a v i t  s e.                   *