Nelítostné osudí

   
   
                                                                     NELÍTOSTNÉ OSUDÍ
    
    Místností zazněl výstřel a tělo jednoho z pěti mužů, sedících kolem stolu, se zvolna sesouvalo k zemi. Razsochin.
    Dva svědci – pomocníci ho zachytili v podpaží; Jašev – hlavní svědek, stojící za ním vyňal revolver z jeho bezvládné ruky a odstavil židli. Pomocníci pak tělo odvlekli do sousední komory.
    Další čtyři chlapi u stolu sáhli po svých sklenkách, naráz je vypili a znovu naplnili. Razsochinovu vypil Jašev a vzápětí ji roztříštil o zeď. Následovalo pálení úpisů; čtyři dosud ležely před Razsochinovým místem. Každý z chlapů vzal ten svůj, v němž mu odkazoval veškerý svůj majetek a zažehl ho nad svícnem, stojícím na stole v misce s vodou. Každý také měl před sebou čtyři takové úpisy, v nichž si vzájemně odkazovali majetky – či spíše to, co z nich zbylo. Ještě tři půjdou za Razsochinem a jen jednomu zbudou všechny čtyři po těch s prostřelenou hlavou.
    Hned zpočátku dvakrát oběhl revolver kolem dokola, dvakrát za každým stál Jašev i s pomocníky. Roztočil bubínek a podal zbraň dalšímu v řadě. Ten také zatočil, přiložil ústím k hlavě a stiskl.  Devětkrát cvakl kohoutek naprázdno a dotyčný s úlevou podal zbraň zpátky Jaševovi, podesáté revolver spustil.
    
    Už jsi v pekle, Razsochine, ale mohl bys být zvyklý. Sám sis zaživa peklíčko připravil, majetek jsi propil a prohrál v kartách, ostatně jako skoro všichni u tohoto stolu.
    Ženu jsi vyhnal, že ti nedala žádného potomka, ale mohla? Kdejakou děvečku jsi převrhl, ať třeba křičela, hubu jsi jí ucpal, s žádnou ses nepáral. Byla snad některá s outěžkem?
    A tvou ženu přijal za hospodářku majetný mužik ze sousední vsi; jeho žena umírala na souchotě, starost o statek nezvládala. Napřed nelibě nesla příchod cizí osoby, ale pak ještě před smrtí tvé ženě žehnala a děkovala jí, hlavně za to, že se jí dobře stará o děti. A ona ještě hospodáři porodila dva syny a dceru, pěkný počet k dvěma dcerám po nebožce.
    Kde je tvůj majetek, Razsochine? Zbylo z něj žalostně málo, jako každému tady. Je dost lidí v okolí, kterým by to stačilo ke spokojenému životu, ale to chce píli a skromnost. Ty ovšem soudíš, že je lepší dát vše s ostatními dohromady a kdo zbude, bere vše.
    Už jednou jsi prošel touhle očistou, přišels tedy o majetek dvakrát: o svůj původní i o ten takhle získaný – v tomto podivném slosování. Jednou jsi zbyl na konec, teď sis sám prostřelil hlavu jako první.
   
    Jašev vyhodil nábojnici, znovu nabil jedním nábojem, zatočil bubínkem a hlavní vzhůru podal dalšímu, mladému Timkovi. Ten také roztočil bubínek, přiložil k hlavě a stiskl.
    Kolikrát zase cvakne kohoutek naprázdno? Jak dlouho budou čekat, než se ozve další výstřel?
    Nečekali vůbec. Timka šel hned po Razsochinovi a pomocníci už ho táhnou za ním. Židli pryč, sklenku vypít a rozbít o zeď. Zbylé sklenky dolít – zúčastnění samozřejmě pijí i mezi tím, jen Jašev takhle po jedné a pomocníci vůbec. Někdo musí zůstat s chladnou hlavou, však oni to potom doženou.
    Ještě spálit úpisy z Timkovy hromady – živí každý ten svůj, Razsochinův spálí Jašev.
   
    Ach Timko, jak jsi se dostal mezi tuhle partu? Jsi ve věku jejich dětí, mají-li jaké. Moc brzo jsi začal pít a hrát, pěkný majetek po otci se vytrácel na dluhy. Aby ne, když jsi o něj nedbal. Pral jsi se, lidi na potkání mlátil. Zlý a vzteklý. Když ses napil, v hospodě jsi každou dobrou vůli zkazil. Běda tomu, kdo se u stolu veselil!
    Na nějakou nevěstu jsi sem tam pomyslel, ale nějak žádná naplno nezabrala. Dost dívek by si dalo říct, ještě tak před sedmi lety; často sis vzpomněl na Jašeňku?
    „Kdybys nepil, Timko, byla bych tvoje,“ takhle mluvila. Všelijak jsi jí nadbíhal, ale vždycky jen cestou z šenku. Když jsi byl střízlivý, bylo pití větší lákadlo. Nakonec řekla, že takhle ne.
    „Pořád jsi opilý, i teď, což myslíš, že chci od života něco takového?“
    Krev v tobě vzkypěla, popadls ji, chudinku, za vlasy a tloukl o zem; rukou do obličeje, než ti zabránili, až jsi jí skoro oko z důlku vytlačil. Ještě že tam byla bába, oko srovnala, ale Jaška na něj už nikdy tak dobře neviděla.
    Co bylo platné, že jsi se tam druhý den ráno na matčin nátlak plazil před dveřmi a prosil o odpuštění? Vyšla ven s hlavou zavázanou, jen to jedno zdravé oko bylo vidět. Po dlouhé době tě měla před sebou alespoň jakž-takž střízlivého. Co všechno jsi sliboval: „Do smrti nevezmu vodku do huby, starat se o tebe budu, uvidíš, jak dobře se nám povede…“
    „Počkám si, Timofeji, potom se ukáže.“ řekla a zašla domů.
    Neřekla „Timko,“ ale „Timofeji!“ To myslela opravdu vážně. Večer už jsi byl zase v šenku. Jen cestou nakouknout, a opil ses jako vždycky.
    Pak tam přišel její bratr Kuzma a strašlivě tě zmlátil. Jediné místečko nebylo bez modřiny, obličej do znetvoření napuchlý. Skoro tě utopil v obecní strouze. Pak tě přivlekl k Jašce, zaryl ti prsty do očí a zeptal se: „Mám mu je vyrazit?“
    A co řekla Jašeňka?
    „Až budu chtít, sama mu je vyškrábu.“
    Zachránila tě, duše krásná, bratr byl opravdu skoro nepříčetný a mnoho nechybělo, byl bys bez očí. Chodil bys po vsi žebrotou, stejně jako slepý Sergej. U toho jsi taky byl, když se mu to stalo, o pár let později.
    Pitku jste si uspořádali, jak jinak. Tys měl vodku od kupce, ale Serjoža si přinesl, co sám vypálil. Ještě Feďa, nešťastník, koupil si lahev od Sergeje a tak jste to táhli ve třech. Dávali jste si vzájemně napít, ale ty jsi přece jen pil hlavně to svoje, Serjožova samohonka ti nejela. Oni jí vypili každý skoro lahev, Feďa na to doplatil životem a Sergej oslepl. Od té doby chodí od domu k domu a žebrá. Bolestmi se kroutí, kdoví, co všechno mu to v útrobách sežralo. Většinou mu jde v patách Feďova matka a proklíná ho. U ní se občas objeví Feďova žena, vdovička, a naříká: „Maminko, prosím vás, pojďte domů, je potřeba udělat to či ono, na trh zajet, zboží prodat, jiné koupit…“
    Oči ti Kuzma nechal, ale pohodil tě v úvozu kus od cesty; nikdo ti nešel pomoct. Zajít by tě tam nechali; až zasáhl popův syn, vzdělanec, ten nemůže nechat druhého bez pomoci. Když se mu to doneslo, ale spíš mu někdo schválně řekl, přijel pro tebe s kárkou a pak tě s bábou kurýrovali všelijakými obklady, než jsi zase mohl chodit.
    Stalo se ve vsi nějaké neštěstí, u kterého bys nebyl? Co tvoje matka, až se dozví, že je bez syna a že už žije na cizím? Který z těch tří ji nechá či nenechá bydlet, kde dosud hospodařila? Muž jí umřel před lety, nikdo neví na co, a ona teď zůstane na milost a nemilost cizím lidem.
    Jašeňce pak bratr přivedl ženicha odněkud znedaleka. Pozval si kamaráda na návštěvu, představil ho Jašce  a bylo to. Hned se do sebe zamilovali a do roka šla za ním. Také tu byla s dětmi, pochlubit se, však jsi viděl to štěstí. Na cos myslel, Timko, když jsi tiskl spoušť?
   
    Jašev znovu nabíjí, kohoutek párkrát cvakne naprázdno a prásk! Vavro Žučkov se kácí a vše běží jako už podvakrát. Odklidit. Vypít vodku a sklenici rozbít.
Dva zbylí živí si berou úpisy z Vavrovy hromady, ty po Razsochinovi a Timkovi bere Jašev a už se sype popel do vody v misce pod svícnem.
   
    Co o tobě říct, Žučkove? Zbylo ti tolik, s čím jsi začínal. Pílí a dobrým hospodařením ses dobral slušného majetku, pak už sis mohl posedět v šenku, i za ostatní zaplatit. Na takový život se snadno zvyká, ale pár nepřízní osudu, jaké jsi dříve snadno překonal, tě porazilo. Jak pracně jsi majetek získal, tak snadno se teď rozpadal. Začal jsi se osopovat na ženu, opilý ses jí cpal do postele, k ničemus jí tam nebyl a na ni jsi to sváděl.
    „Na co tě mám, ničemnice?“ takhle a podobně jsi na ni křičel.
    „Vždyť pojď ke mně, místo do hospody,“ plakala. I zadržet se tě snažila, když jsi odcházel: „Zůstaň doma, udělám ti pomyšlení, jako dřív. Víš přece, co dokážu.“ Nic platno, i o zem jsi jí smýknul.
    Vždycky byla hrdá a tohle těžce nesla. A když ses pustil i do dětí, skoncovala s tebou. Jednou jsi přišel domů a žena i s dětmi pryč. Druhý den ráno přijeli její rodiče s bratry a sestrou, sbalili její věci, nádavkem přibrali i nemálo tvých – za prokázané služby a dlouhodobé utrpení, jen jsi koukal. Stěžuj si, jestli chceš vyprášit kožich. Ještě nějaké vyrovnání jsi musel zaplatit, jak vypočítali, jinak že prý u soudu. Ti se vyznají!
To už se majetek rozpadal, tys málokdy vystřízlivěl a čeleď tě začala okrádat, když jsi řádně neplatil. Tak jsi to dotáhl až sem, do komory vedle těch dvou, všichni s dírou v hlavě.
   
     A Jašev znovu nabíjí, kdo z těch dvou zbylých vystřelí naposled? Bude to Nasupin, vdovec, nebo tichošlápek Igorko, svobodný a zcela bezvýrazný?
   
    Nasupin má syna, Dimitrije, něco přes třicet. Od malička ho třískal, až mu lidi domlouvali. Žena mu zemřela při porodu druhého, i s dítětem. V bolestech křičela, že raději zemře, než by se dívala na utrpení svých dětí.
    Opratěmi býval Dimka bit, hlava nehlava, až se jednou ubránil. Nesplatil to otci, jen se už nenechal ztlouct. Nasupin to ovšem vzal tak, že Dimka vztáhl ruku na vlastního otce a zaslouží výstražný trest. Ve spánku se na něj vrhl, opratěmi ho svázal a bičem zmlátil. Než přiběhli sousedé, byl Dimitrij v bezvědomí; tělo jeden krvavý šrám vedle druhého, hlavu držadlem biče rozbitou.
    Dlouho ho dávali v městském špitále dohromady, padl na to pěkný kus hospodářství. Domů už se pak nevrátil, odešel daleko, prý jezdil někde na lodi, přišel k penězům a snad i studoval. Různé zvěsti o něm přicházely. Dvakrát se tu Dimka ukázal, domlouval otci, ale Nasupin má svou hlavu.
    Dimka tenkrát ani nespal doma, spal u popova syna Jefima. S ním se také procházel po kraji a říká se, že i rozumné řeči vedli. Pak zase odjel za rodinou. Prý má krásnou ženu, děti, výnosné postavení a velký dům někde daleko.
    Nasupin se nějakou dobu naparoval, jakého má úspěšného syna, ale pak viděl, že je všem pro smích. S jeho statky to šlo dolů, nikdo u něj nechtěl sloužit, ani u stolu v šenku ho neměli rádi. Jen u karet ho snesli, protože většinou platil. Hospodářství zchátralo a když se Jašev zmínil, že by věděl o zájemcích o ruletku s revolverem, tak není divu, že se Nasupin rozhodl pro takovéhle buď a nebo.
   
    Dva si tedy přes Jaševa posílají revolver, každý točí bubínkem, kohoutek cvaká a pak se Igorko kácí. Výstřel ještě nedozněl a Nasupin řve a hází do sebe jednu vodku za druhou, nalévá, po stole bryndá… Pak se vrhl k úpisům – všechny čtyři sám spálí, hlavně napřed svůj, jak mu náleží, pak ty tři po mrtvých.
    Jašev jen vypil Igorkovu sklenici a rozbil ji o zeď. Pálení úpisů Nasupin rád obstará, je vítěz, může všechno. Vždyť právě jemu zbyl od každého jeden, ve kterém mu vše odkazují. I on takové napsal, každý každému, všechny už jsou na popel.
   
    Nešťastný Igorko, věkem mezi Timkou a ostatními; jak dlouho už pomýšlel na sebevraždu. Nakonec svůj úmysl dokonal takovým způsobem, který přinesl aspoň chvilkovou naději na nějaký úspěch.
    Jediný z těch pěti, který nikdy nebyl bohatý; vždycky měl jen to, s čím teď přišel do hry. Dost na spokojený život v potu tváře. K čemu to ale, když žije sám, po ženě netouží, rodinu nechce. Má nějaké trápení, odstěhovat by se chtěl, aby mohl žít někde jinde, po svém. K tomu je ale třeba peněz – inu, za pokus to stálo.
   
    Teď se Nasupin válí po stole: „Nikomu nic, žádného syna nemám!“ chroptí a tluče pěstmi. Náhle má pětinásobek toho, s čím sem přišel a nemůže se nabažit.
    „Já mu ukážu, mně bude říkat, jak žít, svému otci!“
    Sotva popadá dech, a už se sune na zem, trhá si halenu na hrudi a vůbec nevypadá dobře.
    „Běžím pro Jefima, pro bábu,“ křičí Jašev, „ukliďte tu, nikdo nemusí hned vidět…“
    Ještě si nacpal Nasupinovy úpisy za košili a už utíká. Věru má proč pospíchat, slušná provize od vítěze mu takhle uniká, a k tomu pomocníkům platit ze svého!
Najednou je vše na nich; jak je dobře, že nepili. Nasupina trochu obstarat, vodu s popelem vylít, krev setřít, komoru zamknout a klíč schovat… Je toho dost, nakonec ještě po stole rozhodit karty, protože při kartách se to stalo a už je tu Jefim s kárkou. I bábu veze, koník sotva dýchá, a Jašev dobíhá, když už Nasupina odvážejí.
    „Při kartách, Jaševe,“ hodil ještě Jefim přes rameno, „to bych si nechal vyprávět!“
   
                                                                                     *  *  *
   
    Sebevrazi už jsou pohřbeni, to byla Jaševova starost. Nasupin, bohatý ale nemohoucí, se o berli vleče po domě a vztekle nadává. Rozumět mu není, nikdo si z něj nic nedělá; na hospodářství, i na ta vyhraná, zatím dohlíží Jefim, než dorazí Dimka. Vzkázali mu, ale nějaký čas to potrvá.
    Zchátralé zbytky statků aspoň trochu udržet. Dohodnout se s čeledí, tam kde zůstala; zpátky sezvat nebo novou najmout, kde utekla.
    Jen u Timkovy matky je těžké pořízení:
    „Jefimku, chlapče, kde teď budu, Dimka mě přece nevyhodí, co říkáš?“
„Ale kdež, Valerko, Dimka to rozprodá, tvůj díl koupím já. Hospodař si tu jako dosud, vždyť to umíš. A třeba ještě uděláš štěstí, nejsi tak stará, jsi docela pohledná…“
    „No ty ale umíš člověka potěšit, jací chlapi jsou tu bez ženy? Raději to sama uhospodařím, než nějakého budižkničemu.“
    „Jak myslíš, však ty si poradíš, nikdo ti to nepropije…“
    „Ty si neumíš představit, jak je matce, které se uleví ztrátou syna, tak moc se rouhám.“
    Co na to může Jefim říct? Zkusí pár konejšivých slov, málo platných, a pak už raději jde pryč.
   
    Konečně Dimka přijel. Cestou se stavil ve městě nahlédnout do knih. Jašev mu předal úpisy, předtím Jefimovi je jen ukázal. Sesedli se kolem stolu, i Nasupin se přivlekl a tupě civí před sebe. Dimka pokyvuje hlavou:
    „Všechno se dá do pořádku, jen u Timky je to horší. Celý majetek je psán na matku, Timka rozdával z jejího a jeho úpisy jsou neplatné. Tenhle i předchozí, kterými platil dluhy. Chlapi nic nenechávali přepisovat v knihách, lenoši, snad kvůli daním. Každý považoval za své to, na čem se dohodli a jak se upsali. Kde dávali svoje, to se srovná, ale Timka upisoval, co nebylo jeho.
    „Jakže?“ ozvalo se náhle od Nasupina. Všichni překvapeně vzhlédli. Nečekali, že vůbec nějak vnímá.
    „Že by to nebylo moje?“ hučí to z Nasupina temně.
    „Prostě vás ošidil, tatínku,“ vysvětluje Dimka, „všechno je Valerky, je na ní, jak se zachová.“
    „Mne že ošidil!? Ten nanicchlap, ten červ?“
    Nasupin najednou hřímá, stoupl si a řve, nikdo nechápe, co se s ním najednou mohlo stát:
    „Jednoduše si to zaberu! Žádná Valerka… Zadupu do země… Pošlu ji za ním, za tím hadem; ošidil… ten… ten… ten…“ Nasupin náhle předvádí, co už jednou předvedl. Hroutí se na zem, trhá si halenu, chroptí.
    První k němu přiskočil Jefim. Proplácává ho všelijak, ale jak je vidět, marně.
    „Už se nedá nic dělat, Dimko, rozčílení… Třeba je to tak lepší.“
   
                                                                                      *  *  *
    
    Je možné, že ta neštěstí nevezmou konce? To tu není nic, než jedna truchlivá událost za druhou? Ale kdež, to my jsme se věnovali příběhu, který to vše zlé sdružuje – co do času i místa. Vždyť zdejší byl jen Timka a Nasupin, ostatní byli z nedalekých obcí, každý z jiné. A popisované události se také staly každá v jiný čas, to jen takhle shrnuto se zdá, že se valí jen samé pohromy. Ostatní život ale plyne v zajetých kolejích, lépe či hůře.
    Třeba Jašeňka – přijíždí sem, vždyť tu má bratra s rodinou a navštěvují se. Všichni jsou samé štěstí a pohoda. A vždy hrdá žena Vavra Žučkova – také si spokojeně žije po svém, nic jí nechybí. I když po životě, kdy bylo všechno v pořádku, se jí opravdu stýská.
    O Razsochinově ženě už jsme mluvili, a Valerka? Nakonec spojila život s čeledínem, který u nich pracoval ještě za života jejího muže. Zdá se, že stesk po mrtvém synovi ji trápí míň, než on sám ještě zaživa.
    Pro dobrou památku přepsala vše podle jeho úpisů, vždyť už to ani sama dávno nepovažovala za své. Její poslední díl Jefim od Dimky odkoupil s tím, že Valerka mu ho odkáže; aby na něm nehospodařila jako děvečka na cizím.
    Jen Jašev se nemohl rozhodnout, jak si Dimkovi říct o provizi, kterou mu měl jeho otec zaplatit. Nakonec usoudil, že čím dřív, tím líp. Jestli Dimka odjede, je po penězích veta, tak přímo udeřil.
    Dimka ani nevěří svým uším: „Minul jsi se s rozumem, Jaševe? Za takovou službu chceš peníze?“
    „Majetek ti nesmrdí, který z té služby pochází.“
    „Já bych se bez takového majetku obešel, žiju dobře i bez něj. A mně se dostaly do ruky až úpisy, sám jsi mi je dal. Ale ruletka je mimo zákon, nemohu ti za ni zaplatit.“
„To je lžimorálka Dimko. Že jsou ty statky z ruletky, to víš od začátku. Nemůžeš se odvolávat na zákon jen tak, jak se ti hodí. Ten majetek má tedy nezákonný původ. Přijal jsi ho? Obešel by ses bez něj, obejdeš se tedy i bez peněz, které mi náleží.“
    „Všechno má své meze. Prostě nemohu vzít peníze a zaplatit je za zorganizování ruské rulety.“
    „A co takhle: Je to dluh tvého otce. Z majetku po něm mi prostě vyplatíš, co mi dlužil. Z které strany té meze by to mohlo být?“
    Dimka náhle neví, co říct. Až takhle věc nepromýšlel, nebyl důvod. Kromě Valerky na žádném z těch hospodářství nikdo nebyl, jen někde čeleď, proti převodům nikdo nic nenamítal – původ nepůvod.
    „A což, Dimitriji, zeptat se Jefima, co o tom soudí?“ pokračuje Jašev. „Odkoupil od tebe majetek, nezákonně získaný, stará se o prodej dalšího; jaký bude mít názor na spravedlivé vyrovnání?“
    Jefim dal šalamounsky za pravdu oběma: Není možné platit za takovou věc, jako je ruská ruleta. Ovšem převzatý majetek se přebírá i se závazky, které na něm váznou – a z tohoto pohledu je třeba dluhy vyrovnat. Ze správné strany řečené meze se tedy Jašev svých peněz dočkal.
   
    Tím by naše povídání mohlo skončit. Vše, co nějak souviselo s naší ruletkovou událostí jsme vylíčili, a jak už jsme se jednou zmínili, život plyne dál.
    A Jašev zase šmejdí a čenichá všude po šencích v širém okolí. Hledá další zkrachovalce, kteří nechali jmění v kartách, pití, špatném hospodaření či nějaké nepřízni osudu, a kteří by teď mohli vidět východisko v sebevraždě. Dá-li jich pár dohromady, tak jednomu z nich zachrání život.