Z deníku Mary Jane.

Moje podvědomí je asi otevřeno. Poslouchám furt tu samou a stejnou hudbu a je mi to děsně příjemný. Po tvářích mi teče teplo a jsem v ráji. Každej dotek mě bolí. Pořád ty samý bubny…Metaxa, dotkni se slunce a Lucie…Ta moje malá sladká Lucie, která miluje Pohyby a nebo Šrouby v hlavě. Připadám si jako někde na pláži. Jen slunce, horko já a moje rozpálená touha po tom mít slunce v duši. Je to zasraná psychoaktivní látka ale já tohle prostě asi miluju, nebo možná moje druhý já. Snažím se sepsat si na papír to, co vidí moje vnitřní oko, můj malej mozek.  Cítím tady ve vzduchu medovník….Krásně nepečenej a slaďounkej…Mám hlad…Jako kdyby mě do nosu praštila vůně máminýho kuřete. Z otcovy strany cejtím chlad…Je to hrozně nepříjemný…Je mi zima na ruce. Jak úmorné, jak odporné…Cítím se jako umělec z minulýho století nebo toho ještě předtím…Těžknou mi víčka a já nevím, co vlastně mám psát? Svůj životní příběh, nebo tuhle proklatě, krásnou chvíli? Jsem otrokem dnešní doby. Moje já potřebuje svobodu, moje já potřebuje dýchat.

Baví mě to, jen tak „bezmyšlenkovitě přemýšlet“. Hodit svou dojemnou story na cár papíru. Není čas , prodlužovat tuto bezcennou komunikaci, mezi mnou a mým světem. Nechám tedy jen doznít ten šedavý , opiátový kouř a prostě sbalím další.