Měsíční rébus

 Sledoval stopy, které do tmy vedou,
blátivý otisk, pečeť zatoulaných
nejspíš byl opit scénou stříbrošedou,
měsíc se o tis opřel, v ruce kalich
Na hvězdy hleděl, nalepený na nich,
vnímavý svědek spásy – zatracení,
sledoval vsedě slzy, jak se brání,
měsíc noc svede se rty na rameni

 K sobě ji vine, zprvu celou bledou,
ničí jí make-up, jak ji žhavě líbá
světlem i stínem být si nedovedou.
Stále jen čeká, že tak jako ryba
popluje k moři, jehož ret se hýbá
v komickém šklebu, se sevřenou dlaní
staví i boří síla bohulibá,
řešící rébus, jak být – nebýt ani