Hospodine. Ty moje holčičko.

Dřív jsem vídala anděly. Teď z jakéhosi důvodu stojí za dveřmi a nechtějí jít dál. Jako bych byla infikovaná. Já vím, co v tom vězí. 

Jak hledím do hrníčku s Martini, říkám si: "ta červená..." Taková bych chtěla být, ne jen odvar svých přání. Chtěla bych mu to vytmavit, zakřičet na něj, jak mi ubližuje. Má mě rád, ale ne dost, žbrblá na dně srdce malá utlačovaná holčička. Nikdo ji už nehladí po vláskách, nevyhazuje ke stropu, nekupuje korálky, a tak fňuká. 

Toho dne jsem se rozhodla, že budu dělat všechno přesně, jak chci. Zavřu oči nad vším, co způsobím a pro jednou budu zas malinká a nevědomá. Moje sestra u snídaně, učila se a máma běhala po schodech. Myslela si, že najde tu podprsenku. Nevšimly si mého rozhodnutí. Holčička trucovitě založila ruce v bok.

Po cestě do práce jsem si zpívala.

V práci jsem flirtovala s kolegou, který má manželku. Viděla to. 

Večer jsem se dívala na porno. To nejúchylnější, které jsem našla. Líbilo se mi a té dole taky. Když opadly zvířecí instinkty, vytáhla jsem ze dna knihovny Bibli. "Ježíš si zavolal své učedníky a řekl: 'Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Poslat je domů hladové nechci, aby nezemdleli na cestě.'" Nu, ten večer se ze mě křesťanka nestala.

Když jsem plačící usínala, vyčerpaná marným bojem, dorážela na mě beruška. Už je tu zas.

Můj přítel je kdesi s krásnou kolegyní, uherskou princeznou. Dřív jsem strašně žárlila. Nyní jsem hodná. Nežárlím, nevyčítám. Má mě rád. Ale kdybych měla příležitost šplíchnout na ní kbelík hoven, udělám to. Jemu by to olízlo boty. 

Vadí mi, jak nevkusní jsou lidé. A protivní. Ženské v nepadnoucích kalhotách, muži sprostí a prodejní. Kde jsou barevné sukně a vůně kávy? 

"Kam jdeš večer, proč nemáš čas?" Tys ho neměl včera, já ho nemám dnes. "Jdu ven s Pavlem". Protažený ksicht. Nezavolám mu první, ať se snaží, ať se jeho pýcha vyválí v prachu. Láska. 

"Ne, fakt nemám čas jít s tebou nakupovat. Proboha, mami! Mám ještě půl skript k naučení!" A poslouchat sebelítostivé řeči se mi taky nechce. "To já ti dala život!" Láska, opravdu?

Vypoulené oči, červený nos. Ošklivá holka... Odkdy mám tyhle vrásky kolem pusy? Zachytila jsem andělův soucitný pohled v zrcadle. Proč jsou všichni hezcí, jen já taková šereda? Anděl utekl zpět za dveře. Jen si pomlouvejte! Táhněte si třeba k čertu, stejně mi nepomáháte! Jinak bych byla hezká. Hystericky se rozeřvu na svůj odraz. Jako to dělám celý život. Ošklíbám se na sebemenší odraz sebe sama, ať už je kdekoliv. 

Nenávidím svůj život, šeptám jako mantru do ulice lesklé deštěm. Což ve městě není jediný most, ze kterého se dá skočit? Marná snaha, ani ten neumím najít. Všechny domy se zdají být stejné. Za všemi záclonami vidím šťastné tváře nad večeří nebo modré blikání.

Je mi docela zima. Hladem se mi třesou ruce, jak dlouho už jsem pryč? Rozbrečím se nanovo. Kde je všechna krása? Obracím oči k obloze, hrající všemi barvami svítání. Aha...

"Aby ti tam nevletěla moucha!" Prudce sklapnu pusu, přede mnou ten, co rozváží mléko. "Dáš si?" Nikdy jsem si nevšimla, jak je mléko dobré. Zničenou mě vysadí před naším domem. "Děkuju vám." Ledabyle odmávne můj vděk a odfrčí. 

Na posteli se mi válí Bible. I když jsem si jistá, že skončím v pekle, potichu vyslovím: "Kéž mé bědování dolehne až k tobě, Hospodine, dej mi rozum podle svého slova. Kéž má prosba dojde k tobě, vysvoboď mě, jak jsi řekl."

Usnula jsem tak rychle, že ani nevím, jestli se mi vrátili andělé. Možná ano, na nočním stolku se kulatil koblížek a vonělo kakao. Moc bych si přála znovu slyšet "ty moje krásná holčičko..." Není tu nikdo, kdo by ta slova uměl vyslovit jako on. Nevadí, jednou je pošeptám někomu já.