Elegie pro Lukrécii

Elegie pro Lukrécii

 

Toho večera já slyším když se utiším…

Hořký zpěv mých sladkých ukolébavek,…

Tolik let Ona prosila, nebesa ale ničím,

neodpověděla na její jediný požadavek.

 

Toho zimního večera, když se sníh třpytil,…

V melodickém šepotu lesa, slyšel jsem…

Když ona temná ďáblem inspirovaná litera,

Začala šeptat mé jméno, padl jsem na zem.

 

Lukrécie, jeho láska tepá v žilách rudých,

Krása zaspala zimu a andělé začali naříkat,

Smáčí si jazyk v krvi nevinných a chudých,

Tiše oni učící se modlitbu, jež mají odříkat.

 

Ona trpící pod šklebícím se srpkem měsíce,

Zneuctěna a připravena o svou jedinou čest,

kvílela, křičela, naříkala a slz vyplakala tisíce,

Dokud do města nedošla ona strašná zvěst.

 

Slunce však před její bolestí zavřelo své oči,

Schovalo se za mrak nevinnosti a zářilo dál,

Osuš oči vdově – jež v utrpení ruce si smočí,

Requiem bolesti a žalu pokračoval, hrál dál a dál….

 

Jezdci temnot z nekonečných lesů vyjely,

S černými hřebci v čele a jejich rudými oky,

A i když její oči hořely plamenem a kvílely,

Udělala si ze svých emocí podvolné otroky.

 

Bojovala, jak nejvíce uměla, ale pláč jí porazil,

Pláč obtěžkaný žalozpěvem a ebenovou září,

Záři nebes jež obklopila nebesa a úsměv zmrazil,

Všem, jež život Lukrécii již nebo teprve maří.

 

Ebenová záře nebes soumraku líbá její tvář,

Ona odchází jako vítěz pomsty z této země,

Její vršek hlavy obklopila ona hořící svatozář,

Kéž šklebící se hvězdy vyberou si jí… a ne mě…

---