Nový Zákon 2

NOVÝ ZÁKON 2

                „Proč si balíš to nejhezčí spodní prádlo? Vždyť jde stejně vždycky hned dolů.“ oznamuje mi s povýšeným tónem má starší zkušená sestra a posměšně při tom zvedá obočí. Tak, jak to ona dělá ráda. Jako bych to nevěděla. Ani přes svou zjevnou naivitu nemůžu tvrdit, že bych byla naprosto sexuálně nedotčená. A navíc krajkové spodní prádlo mám ráda já. Užívám si chvíle, kdy ho můžu mít na sobě, ať už je vidět nebo není a to je vlastně hlavní důvod, proč si ho beru. Angelika mě pozoruje a tváří se, jakoby byla schopná pozorovat tok mých myšlenek skrze neprostupnou lebku pokrytou kůží. Já už jsem na její domýšlivost a povýšenost zvyklá. Nerozhodí mě svými uštěpačnými poznámkami ani trochu. Na víkend, který mám strávit s někým, do koho jsem se teprve nedávno zamilovala, se těším, ať už dopadne jakkoliv. Chvatně posbírám zbytek prádla poházeného po pokoji, nahrnu ho do tašky a jako na povel odcházím z pokoje za zvuku vyzváněcí melodie speciálně určené k hovorům od něj.
                „Jestli máš v úmyslu mě totálně vyčerpat ještě dřív, než vůbec dojdeme na místo, potom pomalu, ale jistě opít, a znásilnit v nedalekém lese, jsi na dobré cestě.“ trousím mezi vzdechy, které jsem nucena vydávat jako následek fyzické námahy, které mě podrobuje při cestě na místo našeho příštího dvoudenního pobytu. Jeho nesmělý úsměv mě ovšem (jako vždy) přesvědčí o pravém opaku, než jaký očekávají mé ironické poznámky a tak zase vím, že jsem tam, kde mám, s tím člověkem, kterého jsem si po tak dlouhé době pustila k tělu. A doposud jsem toho nelitovala, byť nešlo o žádnou bláznivou náhlou poblouzněnost, díky které bych nebyla schopná normálně racionálně přemýšlet. Naopak cítím jakousi pomalu rostoucí náklonnost k člověku, kterého tak dlouho a poměrně dobře znám. Jako by existovalo něco víc, než jen prostá lidská přitažlivost. Nějaká síla, která nás k sobě neodvratně poutá, ať už chceme nebo na a tichým hlasem mi našeptává: „Patříš mu a on patří tobě. Nezapomínej na to.“ To už jsem ale zase popustila uzdu fantazii až příliš. Teď je na čase užít si trochu té prosté živočišné lásky. Zabřednout do úchvatné pohlcující řeči těl a nechat se strhnout k neřízenosti a nespoutanosti z toho plynoucí.
                „Tak jak sis užila víkend?“ vyzvídá jedna z mých nejlepších přítelkyň se škodolibým, ale zvědavým podtónem. Chvíli přemýšlím, jak odpovědět, protože je tolik možností, jak vyjádřit pocit, který na mě momentálně z celé té záležitosti doléhá. Ale není jednoduché vybrat ten správný. Prohrabávám se sutinami svých myšlenek tak dlouho, až dojdu k prostému, ale výstižnému: „Bylo to krásný, ale tak úplně se to nepovedlo.“ „Jak nepovedlo? Co se nepovedlo?“ její nechápavý výraz mě mučí. Asi budu muset vyslovit na rovinu, co mám na mysli, jinak mě tím pohledem doslova uhrane. S mluvením o takových tématech jsem vždycky měla problém. Jsem romantik tělem i duší a vyslovená pravda nejen, že často velmi zabolí, ale také mnohdy vrhne temný stín na věci, které jsou tak krásné, pokud se o nich nemluví. „Tak vymáčkneš se nebo ne?“ „No prostě..se to…tak úplně…nepovedlo, no..“ soukám ze sebe ta slova, jako bych se bála, že pokud řeknu souvislou větu, pozvracím se. „Tak spali jste spolu?“ začíná jí svítat a já vím, že právě teď přijde ta chvíle, která ve mně ubije veškeré romantické vzpomínky, které jsem si z těch dvou dnů uchovala. „Vždyť to říkám. Ne tak úplně.“ „ Ahaaa!!!“ to směšné slovo složené jen ze dvou písmen abecedy mi rezonuje v uších a mám pocit, že slyším tepat vlastní krev, jak se mi hrne do tváří. „Prostě se to nepovedlo..nojo, to je normální. To se tak někdy stane.“ A následuje monolog s názvem „líčení nevydařených pokusů proniknout“ a já si nejspíš nepřipadám dostatečně ponížená, proto pokračuji. „Víš, ale mám zvláštní pocit. I když je to fyzicky nemožné, mám stejně trochu strach. Nevím, jak to popsat.“ „Na co narážíš má drahá?“ pozastavuje se Laura nad mými slovy. „Už jsem to týden nedostala a měla jsem. Něco není v pořádku.“ Smích, který následuje je opodstatnění a ačkoliv propukám v jeho záchvat taky, pocitu, který na mě doléhá, se stejně nemůžu zbavit.  „Zlato, notak, chceš mi říct, že ty, Marie Veselovská, porodíš Ježíše nového věku?“ smích neustává. Mezi jednotlivými nádechy ještě dodává: „Úplně vidím toho doktora: „Slečno, vy jste těhotná, ale máte stále panenskou blánu. Jak je to možné?“ To už se zmítáme v křečích obě. Chvílemi se nemůžu nadechnout.
                O tři týdny později ležím v gynekologickém křesle zoufale hledím do stropu a při slovech, která ve mně nedávno vyvolala záchvaty smíchu, se teď zoufale choulím ve svém vlastním nitru a přemítám, co se teď bude dít dál. „Slečno, vy jste opravdu těhotná, ale máte stále panenskou blánu. Naprosto neporušenou. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal.“ Ta slova mi hučí v hlavě celou cestu domů. Připadám si přesně jako člověk, kterému se stalo to, čeho se tolik bál, to, o čem se neustále mluví, to, co si ale nedokážete představit a když k tomu dojde, jste schopni říci si jen: „Tak to bychom měli.“ Ponořená ve svých vlastních pocitech ani nevnímám, že se nade mnou pomalu roztahuje obloha, která byla ještě před pár minutami tmavá, a schylovalo se k bouřce. Najednou jako by se rozjasnilo nejen nade mnou, ale i ve mně. Světlo prostupuje skrze mě a tvoří jakousi auru kolem celého mého těla. Lidé, míjející mě na ulici, zpomalují, někteří z nich se dokonce otáčejí a zastavují, hledíc na mě jako strůjce toho, co se odehrává v příštích minutách. Jako by se zastavil čas. Ruce mi chladnou a čelo mám orosené kapkami studeného potu.
                Anděl sestoupil na zem a pravil: „Buď zdráva, Marie milostí zahrnutá. Pán s tebou.“ „Ty bláho! Zešílela jsem! Stojím uprostřed silnice, lidé kolem mě vystupují z aut, upírají na mě vytřeštěné oči, mně se podlamují kolena, hrne se mi krev do lící a hledím tváří v tvář andělovi, který právě sestoupil z nebe. Tady. V Olomouci v České republice,“ tok mých myšlenek nejde zastavit. Z blouznění mě jako facka probudí hlas odněkud z poza domu na kraji ulice: „Ty vole! To mě poser!“ Zmůžu se jen na prosté: „Jak ses sem dostal?? A kdo jsi?“ „Jsem anděl Gabriel a nesu ti zprávu. Budeš mít dítě!,“ jeho hlas je zvučný a rezonuje mi v hlavě s dvojnásobnou ozvěnou. „To vím taky. Právě mi to oznámil můj gynekolog.“ Vím, že má odpověď by měla znít trochu jinak, ale nemohu se ubránit ironii. Nejspíš bych se měla začít klanět nebo tak něco. Situace mě začíná naprosto pohlcovat a už jsem smířená s tím, že co nevidět vedle mě zastaví velké bílé auto, z něho vyskáčou svalnatí zřízenci taky celí v bílém, svážou mě do popruhů a odvezou do blázince. Gabriel pokračuje jakoby nic, nereaguje na mou nevhodnou poznámku: „Lidstvo zapomnělo na nejdůležitější hodnoty. Je na cestě do horoucích pekel, a bylo vybráno, abys porodila syna božího, který jim připomene, co je v životě nejdůležitější.“ Chce se mi začít se smát, ale hrozně. Ale pak najednou ucítím jakousi zbožnou víru ve slova toho pošahaného anděla. Prostupuje mnou hřejivé teplo a usmívám se na to neskutečné stvoření před sebou. Teprve teď si uvědomuji, jak je krásný.  Anděl jen lehce nakloní hlavu a rozplyne se mi před očima. „Do háje! Co teď?“ Lidé ještě stále stojí bez hnutí. Jsou jich tam desítky, možná stovky. A tak mě nenapadne nic jiného, než vzít nohy na ramena a utéct. Nikdy jsem nebyla ráda středem pozornosti. Běžím, běžím tak rychle, jako nikdy ve svém životě. Běžím a nemyslím vůbec na nic ..