Kamira 3

Je to pár let, co jsem uváděl první dvě kapitoly, ale rodina má přednost. Tak, přeji Vám příjemné čtení o jiném světě, který jakoby tomu našemu z legend vypadl ;-) Jo, a ještě to zdaleka není všechno, dalších pár stránek za týden. Nebo tak nějak.

Kupec za běhu supěl jako zvíře, ale jen tak ze zvyku. S větrem v nohách běžel úplně lehce. A možná bylo lepší, pokud supěl. Když ne, pak prokládal nadávky na zrádné žoldnéře modlitbami ke Slunci, za kterých měl snahu padat na kolena.

Kolonu brzy dohonili. Několik desítek sáhů od zastavených vozů postupně našli několik cákanců krve a dva mrtvé. Třetí dosud ležel nahoře na voze a kupec při tom pohledu začal hořekovat. „Má vlna! Proč ho musela zabít zrovna tam! Kdo teď koupí náklad vlny od krve...“

Nářek vylákal z úkrytů vozky: „Oh patrone!“ vykřikl ten nejstarší. „mysleli sme, že ste mrtvej!“

„Raději bych byl! Jsem žebrák! Má kismelská vlna je zničená!“

„Je v pořádku,“ uklidňoval ho vozka. Pak se uklonil Paltanovi a oslovil ho jeho krycím jménem: „Pane Ulbure, s vaším begim je to ňáký divný. Sedí ve voze, vobjímá kluka a bulí jak ženská.“

To bylo na pováženou. Kamiře na dceři neobyčejně záleželo. Jednou za skrývání v dole řekla, že kdyby se Tamiře mělo něco stát, zabije se. A to nemohl dovolit. Neznámo kým zrazená velitelka Divošek byla jeho klíčem k izolovanému a urážkami novověrců rozjitřenému ostrovu. Chtěl žít obklopen vírou předků a úctou lidí, ne mezi strachem venkovanů a urážkami neschopných kazatelů. Omluvil se kupci a do vozu vpadl rychlostí, jakou by mu ani kouzlo nedodalo.

Kamira seděla na podlaze, hlavu dcery chovala v klíně a hladila ji. Když si dřepl proti ní, chraptivě řekla: „Umírá... Zabila sem ji. Otrávili ji a já sem zabila hajzla, který ji mohl vyléčit...“

„Ukaž mi ji.“

„Ne,“ řekla pevně. „Nechám ji odejít a pak se vydám za ní.“

Mimoděk vyhrkl: „To ti nedovolím!“

„Jak mi v tom chcete zabránit, léčiteli?“ ušklíbla se a povytáhla dýku.

„Tisícem způsobů, ale nejraději slovy, Kamiro, dcero domu Sienmerova. Poslouchej se! Říkáš mi léčiteli a přitom pochybuješ o mém umění? Nestojí jenom na síle Čtyř! Dokud sám neřeknu, že je to beznadějné, pak musíš doufat. A teď mi ji pomoz dostat na světlo.“

V šeru se zaleskly její nadějí rozevřené oči a zase pohasly, když přikývla. S její pomocí snesl dívku na trávu mezi cestou a říčkou, rozřezal její pouta a začal ji zkoumat. Nemusel dlouho, sama mu poskytla odpověď. Její sotva uvolněné paže se sevřely v klíně a z úst se jí vydralo zasténání, odraz nekonečného blaha, které se změnilo v bolest.

Další příznaky již jenom dobarvily vážnost situace. „Zatraceně...“ řekl. „Uvolni jí honem oděv... Nebo ne. Běž pro mou brašnu s léky. Pospěš!“

Bojovnice odběhla s poslušností poslíčka a on začal Tamiře uvolňovat zbytky pout, opasek a boty.

„Co jí je?“ zeptal se kupec a nějak se mu chvěl hlas.

„Hluboká otrava giminou. Nevíte o ní něco?“

„Měl sem pár flakonků v lékárně,“ řekl kupec, padl na kolena a s výkřiky; „Okradli mě! Ožebračili!“ začal tlouct hlavou o zem.

Kamira se nevracela a tak zaplnil čas prací, která mohla pomoci a dotazem. Zatímco Tamiře rozřezával omezující pruh přes hruď a děsil se namáhavých úderů srdce pod ní, zeptal se: „K čemu vám byla?“

Kupec nechal předvádění svého žalu a zklamaný, že nepřesvědčil, řekl: „Můj čas je drahý. Nechci si hrát s každou kurtizánou půl hodiny. Tak dostane dvě kapky do vína, je hned připravená a nakonec ještě prosí, abych neodcházel tak brzo. Jen jsem nikdy neslyšel, že by to mělo působit i na klu… Oh…“

Poslední závity měnící Tamiru na poněkud plošší bytost pukly a ven vyklouzla trochu otlačená, ale přesto pevná dívčí ňadra. Ozvalo se několik obdivných písknutí a vozkové přistoupili blíž, musel je varovat: „Jeden dotyk a budete mít co dělat s její matkou.“ Teď už bylo zbytečné hrát si na nějaké maskování a oni dohady žoldnéřů slyšeli. Představa, že by se na ně vrhla běsnící Divoška, je donutila o pěkných pár kroků odstoupit.

A kupec tomu nasadil korunu. „Vy jste prokletci ze Zlaté jámy! Milost, ve jménu Čtyř vás zapřísahám, neubližujte nám…“

Chybělo málo, aby se dali na útěk všichni. Pobavený, jak si muž dneška rychle vzpomněl na staré bohy, ho Paltan uklidnil: „Pravé urratské divošky nezabíjejí nevinné.“ Pak vstal a šel se podívat, kde je ta jeho. Měla by si pospíšit, Tamira byla v zoufalé situaci.

Každý léčitel hodný toho jména znal knihy Trifaxose Šíleného. Prvního sjednotitele Telbonu a velkého učence v časech, kdy učenost neznamenala přežvykování neměnných textů. Králův zájem o tajemství Bohů se nezastavil u filozofických úvah a kacířsky se vrhnul na rozebírání jejich díla, včetně toho nejvyššího. Člověka. Byl mocný, jeho prostředky neomezené a odhalil mnoho. I když ho Bohové nakonec potrestali, nebylo to za odhalení jejich tajemství.

Trest přišel za to, že při svých pokusech pitval dosud živé raději než mrtvé a bavil se hrami s jejich utrpením. Našli ho spáleného na popel uprostřed nedotčené knihovny a skrze kněze bohyně Kegiry přišla výzva jeho paní, že poznání má zůstat zachováno. Lékaři stovky generací pak z Trifaxosových knih čerpali své znalosti. To upadlo teprve s nástupem nového kultu. Sluneční kněží pálili učebnice s nadšením hrajících si dětí, zato zjednodušené příručky katů se opisovaly dál a ještě víc.

V Paltanově plné kopii byl Tamiřin stav popsán do detailů až morbidních. Kolika roubíkem umlčeným otrokyním asi král rozřízl břicho, aby se ujistil, že zatímco kapka giminy udělá běhnu i z chrámové panny, velká dávka oběti cévy okrajové povětšinou stáhne tak, až krev nahrne se všechna do dělohy a cest mateřských, činíce je odulými tak dlouho až puknou, pokud je srdce samo námahou nepředejde?

Kde je ta Kamira tak dlouho!

Našel ji v osobním voze, kde mu kupec dovolil uložit brašnu s léky. Seděla nehybně nad ní a s odhodláním, které dodává nejvyšší zoufalství, si na břicho tiskla dýku. Nejen tiskla. Paltan vrhl pohled na pramínek čerstvé krve stékající po ostří a zasténal: „Oh Bohové! Ohni. Vodo. Zemi. Větře! Dejte mi sílu zachránit vaši služebnici…“

Uražení bohové mlčeli a nechali mu prostá lidská řešení. Nemohl příliš váhat. Dýka se zabodla o další palec a náznak vítězného úsměvu na strnule vážné tváři prozradil, že se ostří dostává někam, odkud není návratu. Vší silou udeřil Kamiru zaťatou pěstí nad nos a omráčil ji.

V pádu ji zachytil, aby se nenabodla ještě víc a prozkoumal směr a délku zaraženého ostří. Zdálo se, že zatím nemohlo způsobit vážné zranění. Oddechl si. Zabránil jí jejím vlastním řemením pokračovat v sebevražedných pokusech a podíval se, proč tak rychle ztratila naději. Otevřel brašnu a přestal se divit.

Žoldnéři ji při hledání pokladů zámožného cestovatele důkladně prohrabali. Nenašli však zlato a jeho tajné značky jim nic neříkaly, proto alespoň všechny nádobky rozbili. Směs mastí, elixírů a střepů pak zdobilo lidské lejno jako koruna zla.

Zaklel a začal horečně přemýšlet, jak dál.

Co třeba… Kupec nebyl svatoušek. Pokud měl giminu, mohl mít i jiné drogy…

Narychlo zkontroloval, jestli Kamira přeci jenom nepodléhá vlastnímu zranění a pak přispěchal zase za kupcem. „Mistře kupče Ducaji,“ oslovil ho. „Máš ve své lékárně i kujkebu? Zaplatím ti ji,“ řekl nakonec, protože na kupci poznal, že sice má, ale nepodělí se.

Zmínka o penězích kupce probrala, kývl na jednoho vozku a poslal ho pro své zavazadlo. Dal mu tím co proto, bedna byla mohutná a těžká. Otevřel složitý zámek a vytáhl krabičku zdobenou řezbami zobrazujícími hry boha Snů. Její nitro bylo několika příčkami rozděleno do přihrádek, v každé z nich pak byla lahvička či dózička s nějakou drogou.

Kupec je přelétl pohledem a hlasitě si oddechl: „Áách! Díky Slunci! Giminu mi sebrali jen jednu…“

Jen jednu? Podle velikosti mohla obsahovat sto kapek drogy. Dvě kapky dokázaly přivést dospělou ženu k nepřekonatelné touze. Kolik jich asi dostalo dítě odsouzené v případě přežití k ponižující službě?

Zatímco mu to běželo hlavou, kupec vytáhl zlacenou dózičku a váhavě mu ji podal. Nebylo divu. Když ji Paltan otevřel, objevil se rudý prášek.

Čistá kořenová kujkeba. Bez chuti, bez vůně. Taková se otrokům nedává, nejvýš poprvé. Pak jim až do konce života musí stačit obyčejná, zelená a hořká droga z listů. Kupec měl buď dvojí zaměstnání, nebo byl sám uživatelem. Ke cti mu sloužilo, že jeho trvalá zarudlost napovídala spíš druhé volbě.

Hodil Ducajův soukromý život za hlavu, měl jiné starosti. Nabral špetku prášku na špičku nože a vsypal ji děvčeti pod jazyk. Droga se rychle rozpustila ve slinách a sklouzla Tamiře do krku. Od té chvíle mohl jen čekat.

Setrvávali na místě dvě hodiny, každý pohyb mohl být pro dvojnásob zdrogovanou dívku nebezpečný. Takhle vyhánět démona démonem… Doma by se za něco takového styděl. Byly to hrozné dvě hodiny. Možná už prožil delší, ale nemohl si právě na žádné takové vzpomenout. Možná, když ho mistr Latas podroboval závěrečné zkoušce? Po sedmi letech učení mu nalil jed a nechal ho, aby z příznaků poznal druh a sám si připravil protijed. Druhý učedník to nedokázal a jeho zčernalé tělo si odnesli příbuzní.

Dobře si na něj vzpomínal. Kumin, syn Vreckův. Přehnaně sebevědomý, bez skutečné víry. Latas ho nemohl otrávit, aniž by na sebe přivolal hněv Čtyř. Zkušební roztok bylo neškodné narkotikum. Zatímco Paltan vypil jen láhev čisté vody a pak trnul, jestli jeho víra byla na místě, Kumin si namíchal směs nejrůznějších protilátek a zemřel jejich přičiněním.

Latas pak odešel a padl na západě, v marném boji o svobodu a víru země Ankaran. Paltan zdědil jeho věž a dlouho dokázal mezi Sluncem a stínem minulých bohů přežívat. Zatracený Vandan. Nebýt jeho a loutského kněze, nikomu by nevadil dodnes.

Kujkeba působila pomalu, ale jistě. Tamira postupně zčervenala, její srdce přestalo tlouct s duněním sloního běhu a zhruba po poledni jí mohl říct: „Běž do vozu a pomož Kamiře. Málem strachem o tebe zemřela.“

Vyskočila, utáhla si opasek a vyběhla splnit úkol. Oh ano, tohle je kujkeba. Nadšení, které brání otázkám. Než se dostanou do pásma posvěceného milostí Čtyř, ještě si užijí.

 

× × ×

 

Odhad byl naprosto přesný. „Jestli to takhle půjde dál, je z Kamiry za rok babička,“ řekl Ducaj, protože ve vsi Dimona doslova v poslední chvíli vyrvali Tamiru o málo staršímu pacholkovi od koní, kterému se bezelstně nabídla.

Když kupec zjistil, s kým že má tu čest cestovat, trochu se změnil a dalo se s ním docela slušně vyjít. Probírali epizodu během snídaně a Paltan jen bezmocně přikývl. Drogy pro udržování Tamiry skoro příčetné mu sice Ducaj velkoryse věnoval, ale dokud si nestvoří vlastní esence, tak dítěti trvale nepomůže. Jenže na hledání potřebných rostlin minulo to správné období, kořenářky byly na likvidačním seznamu církve hned po léčitelích a z pásma prokletí se nedostanou ještě dlouho. Když tu před mnoha lety sluneční fanatici přepadli chrám Čtyř, nespokojili se s pouhým pobitím kněží a kněžek. Tři dny a tři noci týrali každého, koho tam našli a odrazy utrpení předávané Bohům přímo z vlastních oltářů zatvrdily jejích srdce. Na sto mil okolo jejich přízeň vyhasla.

Bohům se nevyčítá, ale byla to chyba. Když nepomůže síla pravého, může pomoct vhodně vyložená modlitba k nepravému. Sluneční kult ovládl do deseti let celý široký kraj a zanedlouho bušily hordy prvního z Konorandů na brány Kalámandu. Zvítězily za cenu strašných obětí, ale ta cena byla pro fanatiky vedlejší.

Nový král se uměl poučit z chyb. Nenechal zbořit Chrám Čtyř věží osobně, ale postavil proti němu svatyni vlastního kultu. A myšlenky z ní šířené zanedlouho vehnali dav nešťastníků do zoufalého hříšného činu. Panovníkem vyslaná armáda přišla pozdě, už mohla jen potrestat přímé viníky. A když sám Konorand poklekl před znesvěcenými oltáři, jeho vysvětlení Čtveřici stačilo. Tak, zatímco vojska před Bohy čistého krále užívala dobrodiní kouzelných léčitelů, prostý lid trpěl za lež, které podlehl.

Situace se změnila za Konoranda II, protože ten již před kněžími nestál jako rovný lotr ze stejného doupěte, ale jako jejich pokorný žák. Tlak na vyhnání zástupců minulosti zesílil a rázem to bylo znát. Králi bylo již docela těžko, nakarští zatlačovali jeho voje zpátky do středního Telbonu, jenže pak se cosi stalo a dosud neutrální Urrata vstoupila do bojů na jeho straně. Vítězství sice nepřišlo hned, ale dostatečně rychle. Po porážce nakarského království se pozornost Slunečního vládce a jeho generálů obrátila na východ a tažení skončilo vítěznou bitvou nad armádami království Astine u Nevelu.

Tak to Paltan přes den Kamiře vysvětloval, aby Divoška věděla, do čeho se její lid namočil. Bojovnice seděla na nedávno koupeném koni a poslouchala se svěšenou hlavou. Když říkal, že nikdo neví, proč se zámořští bojovníci nechali najmout, pootevřela ústa a zdálo se, že chce něco říct, ale zase je zavřela bez jediného hlásku.

Pak je dojel Ducaj a oslovil Paltana krycím jménem: „Jak jsem vás tak slyšel Ulbure… Něco mne napadlo. V Kalámandu žije ženská, od které si své miláčky ve skle kupuji. Jsem si jistý, že by věděla i to, jak je z děvčete bez dalších škod dostat.“

„Nemůžeme do Kalámandu,“ odpověděl Paltan. „Musíme se dostat na Urratu, dokud je to možné.“

Kamira však zbystřila. „Znáte dobře kraj okolo? Jak daleko je do Kalámandu a z něj do Zavritské marky?“

„Jestli pojedete do Gavlaty se mnou, tak asi měsíc a půl. Jenom na koních tři týdny,“ odpověděl kupec. „Proč?“

„Mám tam nevyřízené účty,“ odpověděla a naléhavě oslovila Paltana: „Léčiteli, prosím. Odtamtud můžeme do Komy, z ní se dá také vyplout na sever…“

Pohlédl na ni a polkl. Cosi v jejím výrazu napovídalo, že když ji odmítne, pojede stejně. A zahyne, protože jí hrdost nedovolí ustoupit sebevětší přesile. Podíval se na ni znovu. Již ničím nepřipomínala znetvořenou oběť cizí msty. Byla krásnou bohyni války. Bohyní, která ví, že její čas pominul a přesto tiše doufá, že by něco mohlo být jinak.

Neřekl ani slovo, jen ukázal na její ruce a tvář. Právě tak tiše přikývla, zaváhala a pak ukázala i na vůz.

Tamira? Tak přece. Ale kdo? Proč? A kdy? Dva roky po válce, v provincii zatížené válečnými daněmi a ztrátami, ale jinak stabilní a bezpečné?

 

× × ×

 

V Gavlatě se s kupcem chtěli rozloučit a tak s díky odmítli pohostinnost jeho domu. Ubytovali se v hostinci. Zámožný poutník s manželkou a synem, ubožákem slabým na těle i na duchu, pro něhož je návštěva ve Zlatém chrámu Slunce poslední nadějí. Během cesty našli přiměřenou dávku drog, která držela Tamiru právě na hraně útlumu a tak byla legenda pravděpodobná.

Právě řešili otázku, jestli dívku vézt přivázanou v sedle, nebo jí sehnat pohodlnější dvojkolku, když do jejich pokoje vpadl Ducaj. „To byste nevěřil, Ulbure,“ řekl a s heknutím se svalil do křesla. Zapraskalo, ale mohlo ještě chvíli vydržet, pokud sebou nebude příliš mlít. „Všichni se zbláznili a chtějí na trh do Kálámandu. Tak sem sehnal půl vozu nějakých drobností a zítra jedu. Nechcete si ke mně něco odložit? Nebo někoho?“

„Proč ne,“ kývl Paltan. Se zdržením se již smířil. Ostatně, než severní moře pokryjí kry, mají spoustu času dostat se na Urratu i tak. A cestování s kupcem je kryje.

Bylo to přesně tak. V těchto končinách byl kupec známou osobou. Hlídky na královské silnici ho zdravily a lidé v hostincích si rádi poslechli nejčerstvější zprávy o cestování po divokém západu. Ó, ta poslední cesta, ta byla nebezpečná. Bandité se v taelunském hvozdu jen rojí. Vracel se z Kimorsu se šesti strážci a do Gavlaty dojel s jediným, náhodou potkaným na cestě. Špatně by to s ním skončilo, kdyby byl mistra meče Ulbura nepotkal…

„Ohó! Slyšte slyšte!“ znělo lokálem a nejeden posluchač projevoval přání, zda by mistr Ulbur neukázal něco ze svého umění. Ale Paltan zachmuřeně mlčíval a kupec to chvatně vysvětloval: „Mistr vám nic neukáže. Dal se na cestu pokání. Před lety v takovém zbytečném předvádění zabil nevinného. Do arény vběhlo dítě a on mu v odseku prohnal meč hrudí. Od té doby bere meč do ruky, jen není – li vyhnutí. I kdyby chtěl jinak, nemůže. Stále má před očima varovné znamení. Den po nešťastné události jeho vlastní syn padl do nádrže a málem se utopil. Vytáhli ho zdánlivě včas, ale pobyt ve stínech se krutě podepsal na jeho těle i duši…“

Zvědavci dali pokoj a gloriolou kajícníků obklopená čtveřice se osmého dne odpoledne slavně a přece nenápadně dostala do hlavního města. Tam Ducaj společníky odložil v hostinci na předměstí a řekl, že se půjde podívat, zda bude mít jeho stará známá čas.

 

× × ×

 

Paprsek naděje, Sluncem osvícený panovník, král Konorand III. stál u okna, hleděl na zapadající kotouč svého symbolu a poslouchal názory svých velitelů. Právě se rozhovořil generál Ymcanor, vrchní velitel.

„Veličenstvo… Invazi na Urratu nemohu doporučit. Je to sebevražda! Všichni víme, co dokázali v bojích po našem boku. V neznámé zemi, proti obráncům se všemi jejich výhodami, dokázali rozprášit pětkrát silnější oddíly. A nyní se sami budou bránit doma. Naši vojáci budou vystupovat na pobřeží zasypávané ohněm z dopředu zamířených katapultů. I kdyby nějací pronikli dále, co ve vnitrozemí? Naše mapy Urraty jsou staré stovky let. Většina jich je pokrytá obrázky draků. Vojska půjdou do neznáma, v každém údolí může čekat deset pastí. A navíc…“

„Dost,“ přerušil ho rázně král. „Vaše malověrnost mne znepokojuje. Nás vede Slunce a jeho pravda. Ta nemůže padnout.“

Ymcanor byl mohutný muž, sám se vypracoval z prostého vojáka až na sám vrchol a v rozletu ho nemohlo zastavit jen tak něco. „Slunce tam tři čtvrtiny roku téměř nezasvítí,“ ušklíbl se.

Tím došla králi trpělivost. „To už stačilo. Okamžitě vás zbavuji velení, všech hodností a titulů. Zmizte z města a nepokoušejte se vrátit, zrádče! Stráže! Odveďte ho!“

Z koutů se vynořili gardisté ve zlacené zbroji a důstojníka vyvlekli.

„Ještě někdo má pochybnosti?“ zeptal se král tvrdě, ale u stolu nikdo ani nepípl. „Vězte, že skutečně žádné nejsou na místě. Slunce putuje po obloze a stín před ním uhýbá. Tak se světlo dostane do všech koutů. Tak i my nepůjdeme proti pohanům čelem, ale lstí. Již brzy se náš věrný služebník vydá na prokletý ostrov a jedním gestem setne urratskému draku všechny hlavy. Bez nich je tělo bezmocné. Kdo vydá pokyn ke střelbě, až se naše vojska vylodí na břeh? Zmatené houfy obránců rozprášíme jediným úderem a sluneční pravda zaplane po celém ostrově! A po Urratě přijde na řadu Gebun, Honesma, Kawati i Brigama. Nezůstane jediné místo, kde by se Slunci nedostalo úcty, jaká mu náleží! To je vše, pánové. Jděte a vyčkejte povel k invazi.“

Důstojníci se mlčky vydali pryč a král mávnutím odeslal i zbývající strážné. Pak poklekl před zdobeným závěsem ve Východním výklenku s bázlivým dotazem: „Jak jsem si vedl, ctihodný patriarcho?“

 

× × ×

 

Knězův dveřník závěs rozhrnul a opět pokorně klesl k nohám svého pána. Byl naprosto poslušný, hluchý a němý, to vše zajistily zkušenosti katů.

Patriarcha Hanark si ho nevšímal o moc víc než jiného nábytku. Položil si berlu Slunečního jasu přes kolena, divže jí otroka nevzal po hlavě a řekl: „Nebylo to špatné, můj králi. Ale mohl jste být mnohem tvrdší. Ten malověrný zbabělec si nezasloužil odejít živý. Je příliš známý, mohlo by se stát, že by jiní naslouchali jeho poraženeckým řečem.“

„Vyšlu za ním další strážné a ti…“ král vyhlédl z okna a zmlkl.

„Jistě, můj králi,“ navázal patriarcha po chvíli, která měla vypadat jako uctivé očekávání. „I když tak uvažuji, bude snažší za ním vyslat lovce stínů. Alespoň váš majestát nebude zatížen nějakými pomluvami.“ Kněz domluvil, chytil se berly a rázným povstáním dal najevo, že slyšení je u konce. Král mu však neustoupil. Zíral do šera nad východním obzorem a tvář mu křivil strach.

Kněz ho vzal kolem ramen a těšivě řekl: „Nebojte se, můj pane. Dokud jsme s vámi, soumrak nikdy nezvítězí nadlouho.“

Konorand III. ho však téměř nevnímal. Upíral zrak na východ způsobem, který každý stín jenom prohloubí a pak se mu se zakvílením sesul k nohám. „Ach, Požehnaný patriarcho! Skutečně přestane Slunce zapadat, až se před ním skloní i poslední pohané?“

Hanark si ho chvíli nechal vzlykat do klína a pak s úšklebkem, který král nemohl vidět, řekl: „Zajisté, vaše veličenstvo. Nad vaší říší Slunce nezapadne.“ Potom pomohl králi vstát, vtiskl mu polibky na obě tváře a opustil ho se slovy: „Odvahu veličenstvo. Noc nebude dlouhá.“

Otrok mu otevřel dveře, v zájmu prodloužení svého ubohého života ho uctivě nechal projít a pak se také vytratil.

Vystřídal ho zástup sluhů. Zavírali okna, zatahovali těžké závěsy a místo poradního stolu s tvrdými židlemi se objevil pár měkkých křesel a nízké lehátko. To všechno ozářily desítky tlustých a vysokých svic. Pro krále však nic z toho neexistovalo. Stál ve volném koutě a na zavřené oči si pevně tiskl dlaně. Probral ho teprve vábivý hlas. „Můj pane, rozednilo se. Čím vás mohu potěšit dnes?“

 

× × ×

 

Neveřejné prostory Chrámu Slunce byly velmi rozsáhlé. Vešla se do nich kasárna Svaté stráže i se cvičištěm, klášterní škola pro kněze a ubytovny pro ně, než se vydají plnit svůj zbožný úkol. V části, kam se nikdy nedostalo ani mnoho z nich pak byly luxusní apartmány pro nejvyšší vykladače sluneční pravdy.

Patriarcha Hanark prošel kolem páru strážných do svého bytu. Uložil berlu Slunečního jasu do podstavce ze zlatem vykládané žuly a poté několikerým zazvoněním povolal svého sekretáře.

„Přišel již posel Tašuk?“

„Ano, Požehnaný. Mám jej poslat do vaší pracovny?“

„Ne. Ať přijde přímo sem.“

„Jak si přejete, Požehnaný,“ uklonil se tajemník a zmizel. Nebýt poklony a tradičního titulu, mohlo by se zdát, že se spolu baví dva rovní. Jenže církev dobře věděla, že nejlepší jednání je rychlé jednání a neveřejné rozhovory se vůbec nepodobaly tomu, co se dělo na obřadech. Kdo to nepochopil a mezi opozicí bylo takových zpočátku mnoho, ten shořel na počest Slunce.

Netrvalo dlouho a přivolaný muž dorazil. „Zdravím tě, bratře Tašuku. Získal jsi to?“

„Ano pane,“ kývl oslovený a shodil ze zad prostý vak. Poklekl k němu, rozmotal uzel a přímo do nedočkavě natažených rukou svého pána vložil dřevěné pouzdro na svitky.

Patriarcha pouzdro rozevřel a vysypal jeho obsah na stůl. Byly tři. Jeden zdobený zlatými šňůrami, dva prosté. Když však porovnával texty, byly do posledního znaku přesné. „Ano, jsou to ony. Četl jsi je?“

„Ne pane. Staronakarské písmo nebylo při mém vzdělávání podstatné.“

„Tomu buď rád. Jinak bych tě musel nechat zabít. Jsou skutečně všechny?“

„Ano pane. Ověřoval jsem to z několika zdrojů. Vznikly jen tyto dva opisy.“

„Výborně,“ pochválil ho Hanark a s dopisy v rukách přišel ke krbu. „Toto rouhavé prohlášení by se nikdy nemělo dostat mezi lid. A již nikdy nedostane,“ dořekl a hodil svitky do plamenů.

Pak podal Tašukovi prázdné pouzdro a řekl: „Až budeš odcházet, vezmi tuto vzácnou relikvii do knihovny. Památky na prvního ze Sluncem posvěcených králů přece musíme chránit. Ale nyní mi pověz, jaká byla cesta.“

Gestem naznačil, že si posel může udělat pohodlí, ten vstal a začal: „Jedním slovem příšerná, můj pane. Zjistil jsem mnoho věcí, které mne znepokojily. V taelunském hvozdu se opět zdvíhá pohanství. Lidé se s každou drobností obracejí ke Čtyřem a přímo v centru zlatonosné oblasti se dokonce skrýval černokněžník – léčitel.“

„Postaral ses o něj?“

„Pokusil jsem se. Ale nejsem bojovník a když se mi proti němu podařilo vyburcovat místní, pokazili co mohli. Místo aby se o něj postarali sami, najali na tu práci zapomenutou Divošku z posledního tažení. Ona se s ním však spojila. Málem se jim povedlo uniknout, ale Slunce nám je vydalo do rukou. Jsou ve městě a já vím, kde budou dnes večer.“

„To je úžasná správa. Vezmi si oddíl stráže a postarej se o ně. A při té příležitosti si vzpomeň i na Newatu Kořenářku. Můj učitel zemřel, zatímco jsi byl pryč a úcta k jeho potřebám mne již neváže.“

„Zvláštní shoda, můj pane. Samo Slunce nám ukazuje cestu k vítězství. To je místo, kde se budou nacházet… Dovolte mi odejít. Vykonám přípravy a splním úkol k vaší plné spokojenosti.“

„Běž, bratře Tašuku,“ kývl Hanark a otočil se ke svému psacímu stolku. Zvuky odchodu však nezaslechl. „Přeješ si ještě něco?“

„Můj pane. Ta divoška má dospívající dceru. Poskytneš mi právo rozhodnout o jejím životě a několik dní času na tyto úvahy?“

„Zasloužíš si to,“ kývl Hanark a konečně ho vystrnadil. Vrátil se ke krbu, důkladně rozbil zpopelněné pergameny na prach a pak si oddechl. Bylo by to úplně obyčejné ultimátum Konoranda I. jeho sousedovi, první kořisti reformovaného království. Jenže obsahovalo nechtěný povzdech: Lituji, že jsem toho pacholka Ixegyru nezabil, sotva sem strčil nos do jeho jeskyně.

Patriarcha Hanark přistoupil k obrazu Světce zakladatele a uklonil se mu. „Jsi v bezpečí…“

 

× × ×

 

Tašuk vyšel z kláštera zadním vchodem a ponořil se do spleti uliček. Když došel na křižovatku Kozí a Pastevecké, zahnul doleva od chrámu a po padesáti krocích došel k prostému, ale udržovanému domku. Vypadal příliš dobře mezi napůl opuštěnými zříceninami v sousedství. Na dveřích bylo klepadlo ve tvaru beraní hlavy, on se ho však ani nedotkl a rovnou vstoupil. V předsíňce se na jeho nos vrhl zápach křenu a octa, raději rovnou otevřel dveře do místnosti.

„Co tu chceš, je zavřeno,“ osopila se na něj žena v tradičních černých šatech stařen, ale bez jejich šátku a závoje.

„Už jsi zapomněla?“

„Ah, to seš ty, Tašuku,“ řekla bez velkého nadšení a jako náhodou překryla rukou nevelký, ale vražedný nožík na byliny. „Co chceš dnes?“

„Dnes chci všechny tvé poklady, v drogách i ve zlatě.“

„Přeskočilo ti?“ zeptala se tvrdě a sevřela kolem nože ruku. Tašuk vrhl pohled na protější stěnu, kde byly právě takové nože zabodány jeden vedle druhého v obrysu lidského těla a rychle odpověděl: „Mám v rukách tvůj život.“

„Už roky mi na něm záleží méně než na cizím,“ řekla lhostejně, ale neskryla lehlé odkašlání nakonec, jakoby se jí stáhlo hrdlo.

Zkusil v naznačeném směru pokračovat. „Nepovídej vědmo. Že by ses tak rychle vzdala své moci? Nemysli si že nevím, jak tě těší, prodat lidem za hrst zlata vražedné potěšení a za druhou jim vrátit zdraví těla i ducha… Dlouho ti to vycházelo. Jenže tvůj ochránce zemřel a řekli mi v chrámu, že patriarcha žádá tvou hlavu. Jenom si nějak nemohu vzpomenout, kdy mám s vojáky Slunce přijít. Zítra? Za týden? Anebo již stojí za dveřmi? Mohu jim říct, žes tu všechno nechala a zmizela. A ty budeš moct někde jinde a ne tak nápadně pokračovat.“

„Mizero. Dobrá teda. Skladiště je otevřený, ale kombinaci k pokladně ti pošlu, až budu vtahu. A nezkoušej to dřív. Měním svý prachy na bankovní záruky a ty se vejdou i do pokladničky od Tuberta. Určitě si je viděl. Stěny z lometský ocele a uvnitř desky z dvojtýho skla plněný kyselinou. Stačí ťuknout a jaký byly prachy.“

„Bestie!“ vyrazilo z něj zklamání nadávkou.

„Nápodobně,“ vrátila mu a odvrátila se.

Tašuk sevřel pěst, ale ovládl se. Vešel do jejího skladiště a začal do svého vaku skládat nejcennější výrobky. Celou dobu uvažoval, jestli by nebylo možné získat z vědmy kombinaci zámku na mučidlech, jenže byla již stará a mohla by zemřít předčasně. Chtě nechtě se tedy prozatím spokojil s praktickou částí kořisti a bábě řekl: „Dobrá. Nepřijdu s vojáky do konce druhé noční hlídky. Ale ani o hodinu déle.“

Skoro po něm plivla. „Žádnej strach.“

Jen se zasmál a bouchl za sebou dveřmi. V mžiku do nich něco udeřilo z druhé strany a když se ohlédl, měl co dělat, aby se mu nepodlomily nohy. Z dvoupalcových fošen trčelo ještě jednou tak dlouhé ostří.

Raději z domku vyběhl a nezastavil se, dokud nebyl zpátky na křižovatce. Tam se uklidnil. O co jde? Nese si i tak pěkný majetek… A k penězům se přeci může dostat i jinak, napadlo ho náhle. Dobří služebníci Slunce mohli ledasco.

Usmál se.

Kromě hymnů k poctě Slunce považovala církev zpěv za plýtvání lidským talentem. Ale o hvízdání dogmata nemluvila. Tašuk si tedy začal pískat. V těchto končinách to byl pradávný hymnus velebící vládu Slunce nad stínem. Nevděční pohané na západě si ho však opatřili vlastními slokami. Nejmírnější z nich byla ta o děvce, která podrží i koni. Jenomže drobného rozdílu ve frázování by si všiml jen dokonalý znalec.

Zatímco mu myšlenkami letěla neuctivá slova o tom, jak naučit slunečního kněze pojídat kobylince, zahnul do dlouhé chodby protažené skrz dva bloky domů. Zdržel se v ní déle, než by náhodný pozorovatel čekal a na druhém konci vyšel někdo úplně jiný.

 

× × ×

 

Paltan lehce přejížděl rukama nad ležící Tamirou. Dívka byla voskově bledá a kvůli občasným křečím připoutaná k lůžku. Ale potíže se vytrácely, až nebyly. Jen si vzdychla a úplně klidně usnula. „Můžeš ji uvolnit,“ řekl Kamiře.

Divoška ho poslechla, jenže jí něco vrtalo hlavou. „Z okruhu gavlatskýho prokletí jsme vyšli už dávno. Proč ste jí nepomoh ještě před městem? Proč musela trpět o dva dny dýl?“

Léčitel zavrtěl hlavou. „Netrpěla. Její tělo necítilo žádnou bolest a její duše létala nad rozkvetlými loukami mezi hvězdami. Musel jsem návrat své síly tajit před kupcem.“

„Proč? Vždyť nám pomoh.“

„Nemyslím, že by to dělal nezištně. Byla jsi mimo, nemohla jsi to vidět. Ti žoldnéři by se těžko dostali na jeho drogy v truhle, aniž by ji poškodili.“

„Nachystal to na nás? Ale vždyť byl těžce zraněný…“

„V hrudi měl jen pár mělkých řezů a většina té krve nebyla jeho. Nechtěl jsem to rozebírat, dokud nezískám jistotu.“

„Takže teď taky může chystat past.“

„Jistě.“

„A to tady budem čekat?“

„Ano. Potřebuji obnovit zásobu svých léků a byliny jinde než u kořenářky nenajdu. A také chci zjistit, jak dokáže přežívat a pracovat v samém sousedství slunečního chrámu.“

„Třeba pracuje pro ně.“

„Doufám, že ne. Ale nyní potřebuji bez dlouhého vyptávání zjistit její jméno a adresu, které nedostanu jinde než od kupce.“

„Může přijít s vojáky.“

„Můžeme odejít neviditelní. Spi. Tak nebo jinak, noc bude dlouhá,“ řekl Paltan a šel první příkladem. Kamira to však dlouhou dobu nedokázala. Nakonec poklekla u lůžka své dcery, položila hlavu vedle ní a nechala se ukolébat jejím dechem.

 

× × ×

 

Byla už tma, když se Ducaj vrátil a probudil je mohutným tlučením na dveře. „Hola, hola, přátelé. Jste tam? Snad jste neodešli? To bych vás musel hledat, protože přináším dobré zprávy…“

„Dělej hloupou,“ sykla Kamira k dceři a šla otevřít.

Kupec ji málem povalil, do pokoje vpadl jako povodeň. „Ah, přece jste tu. To jsem rád. Newata vás přijme, ale až pozdě v noci, zrovna jsem na ni natrefil, chystala se na nějaké soumračné byliny.“

„Půjdete s námi?“

„Lituji, ale nemohu shazovat svou pověst nějakým touláním po nocích. Půjdu pěkně spát…“ odpovídal kupec a při zívání si rozmáchle zakryl ústa. Při tom pohybu si všiml Tamiry. Dívka seděla na posteli, upírala na něj užaslý pohled a rukou se provokativně škrabala na vycpávce rozkroku kalhot. Nakonec na něj vyplázla jazyk. Zůstal jí viset z úst, zatímco oči se upřely kamsi do neznámých končin.

„Omluvte ji, Ducaji. Dostala záchvat, musel jsem ji chtě nechtě dát ještě jednu dávku,“ vysvětlil Paltan situaci a kupec zamumlal, že to je pochopitelné. Pak se opět rozpovídal: „Bydlí za Zelným trhem, na Kozí ulici, v domě s klepadlem v podobě beraní hlavy. Vhodný čas bych viděl tak ke konci druhé hlídky. Nechoďte tam dřív, bývá nerudná, když jí někdo vstupuje do domu bez dovolení a mám dojem, že tam na ten čas pouštívá nějaké hrozné pavouky. Doufám, že se brzy uvidíme. Slunce… Ee… Čtveřice budiž s vámi.“

Dveře za ním zapadly a bylo ticho.

Kamira odběhla k oknu a podívala se, jestli skutečně odchází. Pak po špičkách přešla ke dveřím a zkontrolovala chodbu. Nakonec se naklonila k Paltanovi a zašeptala: „Lže.“

„Nebo byl oklamán. Touhle dobou žádné soumračné byliny nenesou užitek. Kořenářka by takový nesmysl nevypustila z úst, kdyby nechtěla.“

„Půjdeme za ní hned?“

„Ano.“

„Co když nás někdo hlídá?“

„O to se postarám. Vemte zavazadla.“

Odlehčil jim břemeno a skryl je za štítem neviditelnosti. Pak, zdánlivě sám a nalehko sešel do lokálu. Hostinský osobně stál za barovým pultem a otráveně zíral na malou společnost toho večera. „Dobrý večer, pane hostinský. Máte čas?“

„Jistě, vznešený pane,“ uvolil se skoro šťastně majitel podniku k nějaké té ochotě.

„Jak se tak zdá, strávím ve městě čekáním na přímluvu více dní, než jsem čekal. Rád bych si u vás předplatil ubytování. Budou dva zlaté stačit?“

„Na týden i s jídlem,“ kývl hospodský, potěšený rychlým a jistým ziskem.

„Oh, jste zázrak. Takový seriózní přístup k podnikání se často nevidí. Ledaskdo si myslí, že jeho temná, zavšivená cimra je ve skutečnosti zlatý důl. Zde máte stříbrňák za ochotu. Ale…“ Paltan ztišil hlas a naklonil se blíž, „mám takový problém a potřebuji poradit.“

„Jestli bude v mých prostých možnostech, vznešenej pane…“

„Jistě ano. Má manželka je po namáhavé cestě jakási churavá a nechci ji zatěžovat jejími povinnostmi. Nenašel by se tu nějaký slušný podnik pro osamělé pány?“

„Oh, to jste padl na toho pravýho, pane! Jinej by vás kvůlivá provizi poslal do klášterního klubu, ale ty holky tam sou na můj vkus až moc vzdělaný. Jděte do Černý růže za Zelným trhem. Tam sou holky levný, ale ještě se mejou. A když na to příde, vyváděj jak urratský divošky. Akorát pak nešermujou nožem a neříkaj drž vo tom hubu, nebo se vrátím a fik.“ Hospodský se usmál a snivě dodal: „Jó pane, to byly tehdá časy. Rád bych zas nějakou pravou, ještě nažhavenou po bitce, potkal.“

„Děkuji vám za radu,“ řekl Paltan a odešel. Ve dveřích se otočil a zamával společnosti kloboukem, právě na tak dlouho, aby se kolem něj mohly protáhnout dvě neviditelné ženy.

Ušli sotva pár kroků, když se z temnoty vedle něj ozvalo nespokojené odfrknutí. „Chm. Zasloužil by, aby se k němu s tím nožem někdo vrátil.“

„Proč?“

„Ty dívky si prostě po skončení kontraktu chtěly trochu užít. Ale proč by to měl okecávat nějaký cizí chlap?“

Na logiku Divošek si už pomalu zvykal. Proto se jen usmál a odpověděl až Tamiře, která se ptala na koně. Mohli by si je vzít už teď, ne?

„Ve stáji jim nic nechybí. Udržet ve stínu nás tři a ještě zvířata by bylo příliš obtížné. Vrátíme se pro ně, nebo si někoho pošleme.“

Tím vyčerpali rozsah otázek a už jen mlčeli. Na tržišti byli brzy, strážci času oznamovali teprve půl první hlídky. Paltan si přihnul z lahvičky levného vína, díl si vylil do vousů a k prvnímu vhodnému chodci se připotácel na hranici slušných mravů. Nabídl mu přípitek na nějaký nezřetelný důvod a pak společnou jízdu. Kde je v okolí nějaká pěkná stáj, s kobylkama ceckatýma, který se za svý krásy nestyděj?

Chlapík bůh ví proč pozvání nepřijal, jen ze sebe vysypal odpovědi a utekl. Paltan cosi chvíli zklamaně mumlal, dokud chlap nebyl bezpečně daleko. Pak vesele řekl: „Dobře udělal, beztak je ta láhev už prázdná. Pojďme.“

Zamířil do uličky, kde vážně, ale zcela určitě žádný bordel nebyl, zato se jako náhodou jmenovala Kozí. Minuli křižovatku s Pasteveckou a netrvalo dlouho, v odlescích měsíčního světla spatřili klepadlo v podobě beraní hlavy.

„Zahlídla sem tam světlo,“ zašeptala Kamira.

Paltan přikývl a pořádně zabušil. Napoprvé se nic nestalo, tak pokus po chvíli zopakoval. To už se něčeho dočkal. Nalevo od dveří zasršela prskavka a na jeho dokonale ozářenou tvář pohlédlo vráskami obklopené oko.

„Co chceš,“ zaskřehotal stařecký, dveřmi ztlumený hlas. „Nový zákazníky už nepřijímám ani za bílýho dne a teď je tma.“

„Nechci tě obtěžovat. Potřebuji jednorázovou pomoc, zaplatím ji.“

Vzbudil babčin zájem. „Hm? Tak povídej, nemám na tě celou noc.“

To bylo nadějné, bohužel nezačal nejlépe. „Dívka, na které mi záleží…“

„Co ti vo mně napovídali? Vypadni ty kozle, jestli nechceš do konce svýho krátkýho života chcát krev!“

„Počkej, tak to není,“ volal Paltan, ale už jen k zavřenému okénku.

Kamira zdusila smích a pak zašeptala: „Zkusím to já.“

Co měl dělat, přikývl.

Přitiskla se ke dveřím a zakvílela: „Smilování, vědmo. Je to má dcera. Unesli ji lovci nevěst a přiotrávili giminou. Je jí teprve třináct…“

„No a?“ ozvalo se za dveřmi. „Krásnej věk na první číslo. Jiný už tou dobou nosej.“

„A umírají při porodu,“ připomněl dveřím Paltan. „Pojďme, je to tak, jak jsme mysleli. Není to léčitelka, ale bezcitná zrůda.“

Za dveřmi nastal div ne výbuch. „Cos to řek, dědku?“ zaječela vědma a otevřela dveře jako uragán. Ve svých černých šatech vypadala jako noční běs. „Neřekla sem, že jí nepomůžu. Jen sem si chtěla zjistit, co ste… Kde máš ty ženský?“

„Okamžik, vědmo. Uvnitř nám bude lépe,“ řekl Paltan a postrčil nazpět do domu. Cestu jí nakreslil rozpustile poskakující plamének. V obytné místnosti se usadil na knotu napůl rozteklé lojovice a v její prskavé záři se Kamira s dcerou ukázaly.

Nejen ty však světlo odhalilo. „Ty odcházíš?“ zeptal se kořenářky, protože spatřil připravená zavazadla.

„Já bysem řekla, že beru kramle, ale celkem to sedí. Vo co ti de, kouzelníku.“

„Promiň mi nejdřív ten malý podvod. Potřeboval jsem s tebou mluvit za každou cenu. Přišel jsem o své zásoby léků, chci od tebe koupit nezpracované byliny.“

„Vem si co chceš, třeba zadarmo. Stejně je na zádech neodtáhnu.“

„Děkuji ti. Tady máš pár zlatých.“

Tvářila se sice všelijak, ale po mincích natáhla ruku velmi rychle. A byla opatrná, na šatech měla pro rychlou potřebu drsný kámen. Přejela jím jeden po druhém všechny zlaťáky a pak přikývla. „Dobrej kšeft. Jen běž, ve skladišti a sušárně najdeš co chceš.“

Odešel do naznačených dveří a Kamira se zatím zvědavě rozhlížela okolo. Sama dokázala z několika známých bylin připravit potřebné masti, tohle však byla jiná třída.

Kořenářka ocenila pohledem její šaty bohaté kajícnice a řekla: „Koukáš děvče? To ti asi na tvý klášterní škole neukázali, co?“

Baba byla protivná až moc. Jakoby se je snažila za každou cenu dostat pryč a její vlastní odchod byl jen malým střípkem ve všech příčinách. Pak na to přišla Tamira. Zevlovala po místnosti a mimoděk si všimla čehosi nezvyklého. Z batohu cosi čouhalo. Mohla to být jenom rukojeť drtiče na byliny. Ale také to mohla být… „Urratská šavle?“

Někoho jiného by rychlost reakce překvapila. Babka si sáhla za záda a v rukách se jí zaleskly nože. Jenže ani Kamira nebyla začátečnice a ozbrojila se stejnou rychlostí. Chvíli se měřily zkoumavými pohledy, potom se však Newata usmála, spustila ruce a řekla: „Ale ne. Přece si nebudem pouštět žilou Slunci pro radost. Skovej to děvče, nosíš to jak kuře kost, ještě si ublížíš.“

„Ty první, starší sestro.“

„A hele, dokonce chováš i kapku úcty. Jen by chtěla trochu přeleštit,“ řekla stařena, odvrátila se a nože rychlostí blesku opustily její ruce. Zabodly se do siluety člověka na stěně a kdyby byl živý, právě by se nenávratně vydal na cestu do stínů.

Kamira uznale kývla. „Bozi k tobě byli milosrdný. Na svůj věk seš dobrá. Ale nepleť si mě s nějakou panenkou.“ A přidala své nože k jejím.

„Hm? Překvapuješ,“ kývla Newata. „Která seš?“

„Kamira z domu Sienmerova.“

„Sienmerka? Může bejt. Znala sem pár dobrejch holek z tohodlenc klanu, taky dělaly všecko trochu jinak.“

„Nikdy sem o tobě od žádný tety neslyšela. Proč ses nevrátila?“

„Je to delší,“ vzdychla si Newata. Koukla se ke stropu, pak do sklepa a zavolala na Paltana, jestli mu to bude ještě trvat. Odpověděl, že už jen chvíli a tak řekla; „Zkrátím to. Zavři vokenice, nejmladší sestřičko, nemusí každej vidět, že mám návštěvu.“

Jen co Tamira splnila povel, začala vyprávět. Sice zeširoka, ale skutečnými informacemi šetřila. „Přišla sem s prvním kontraktem. Sednáctiletá křídelní mastičkářka, hloupá jak jiný v tomhle věku a stejně tak přesvěčená, že je to navopak. Udělala sem strašnou blbost a než sem jí vůbec mohla začít litovat, byly sestry pryč.“

„Zranili tě? Proč ti nepomohl léčitel? Zabili ho?“

„Kdeže. Kontrakt sem dokončila bez jedinýho škrábnutí. To až potom. No, zachránila mě místní kořenářka a když zjistila, že sem vod řemesla, tak do mě nalila všecko, co znala. Potom zemřela a lidi začali blbnout, co může mladá holka vědět vo bylinách. Navíc tam akorát přišel slunečník a docela to přižhavil, utekla sem na poslední chvíli. Vodešla sem do tohodlenc zkaženýho města. Teď většinou dělám různý sajrajty pro lidi, co si je můžou dovolit. Ale abys nedělala vobličeje, tak giminy sem za ty roky prodala snad tři lahvičky a nemocný chudáky sem léčila zadarmo.“

„A proč odcházíš teď?“

Newata se ušklíbla: „Místní metropolita si i v osmdesáti rád zaskočil za chrámovejma služebnicema na kus řeči, tak se mu mý dárky hodily. Jenže před časem zemřel a církev by teď ráda přezkoumala, jak moc sem pevná ve víře. A nejsem zas tak bohatá, aby na mně nenašli nějakej stín. Takže mě omluv, já padám.“ Sebrala ze stolu své zavazadlo, hodila si ho na záda a z terče vyškubla nože. „Na, vem si svoje,“ hodila dva obloukem vzhůru.

Zabodly se do stolní desky, Kamiře stačilo natáhnout ruku. „Počkej,“ zadržela starou válečnou sestru. „Proto si řekla Ducajovi, že nebudeš doma?“ Že kupec nelhal, ji skoro zklamalo. Deziluze však netrvala dlouho.

„Jakýmu Ducajovi, žádnýho neznám,“ odpověděla Newata.

„Takovej menší, skoro tlustej, sype do sebe kujkebu jak cukr…“

„Tašuk!“

„Říká si Tašuk? Co je zač doopravdy?“

„Taková krysa, dělá pro Patriarchu. Šikovnej na řečičky a když se dostane k jedu, tak je lepší bejt na druhým konci světa. Co vám vo mě řek?“

„Že jdeš na noční byliny a nevrátíš se před koncem druhý hlídky, abysme dřív nechodili.“

„Jo? Tak to na vás chystal pěknou boudu, protože mě řek, že akorát tou dobou přivede vojáky.“

„Správná připomínka. Měli bychom zmizet všichni,“ řekl Paltan a vstoupil s pořádným vakem. „Psí sádlo nemáš?“

„Co bys chtěl, vodjakživa stačilo husí,“ odpověděla nedůtklivě kořenářka a udělala krok ke dveřím. Pak druhý a na třetím ji zastavil povědomý hlas. Oslabený okenicemi řekl: „Newato kořenářko. Byla jsi žalována, žes zákeřným a zostuzujícím způsobem otrávila ctihodného otce Rexona, metropolitu kálámandského. Vyjdi před dům a kaj se. Pokud setrváš ve vzdoru, shoří tvá kacířská duše bez požehnání.“

„Tašuk!“ zaklela Newata. „Zmrd jeden, sliboval mi času do půlnoci!“

„Oni chtějí zapálit dům?“ zeptala se trochu vystrašeně Tamira, zatímco Kamira vyběhla na půdu a pohlédla z vikýře na dvorek. Číhali tam také, ale netroufali si vejít, domek vědmy měl svou pověst a nikdo do něj nechtěl vstupovat bez pozvání, dokonce ani vojáci Svaté stráže ne.

„Neboj se, nejmladší sestřičko. Poďme do sklepa,“ řekla tiše Newata. Vykasala si sukni a začala pozpátku sestupovat do temné díry. Ostatní ji následovali.

Právě slézal Paltan, když Tašuka jejich vzdorné mlčení začalo hněvat. „Hej ty, vražedkyně. Spoléháš snad na odpuštění skrze své prokleté peníze? Věz tomu, že se nebojím jejich moci. Věčná moc Slunce osvítila bankéře, takže je vydali církvi k požehnání.“

„Zatra… Mohla sem s tím počítat,“ zaklela Newata, vyhnula se Paltanovi a shodila žebřík. Padací dveře do sklepa se ihned s pořádnou ranou zabouchly, úder z rámu vykřesal hrst horkých a vydatných jisker. V temnotě posílené oslněním stará Divoška řekla: „Nechystej si moudré řeči, léčiteli a raděj přivolej světlo. Neohnivý.“

Paltan spolkl varování, že bez něj by se tu stěží mohla dlouho bránit a nakonec by ji stejně zahubil těžký dým ze zapáleného domu a poslechl ji. Směrově neurčité kouzelné světlo z milosti Čtyřech zaplavilo sklep, pouhou prázdnou místnost bez možnosti úniku. Malá dvířka sbitá ze zpuchřelých prken vedla jenom do zavaleného tunýlku. Překvapila ho však spousta kovových pilin na podlaze, ne méně než neskrývaná sebejistota staré bojovnice.

Newata se sklonila k dvířkům, zatáhla a bylo po záhadě. Prkna byla jen kvůli krytí. Vrátka sama byla z masivního železa a tunel za nimi byl sice nízký a úzký, ale čistý. „Běžte,“ řekla velitelsky a ukázala dovnitř.

Chodbou se museli plížit po čtyřech a zavazadla táhnout za sebou, přesto si nenechal ujít pozorování, co stařena vlastně chystá. Něco ve sklepě kutila. Klepala do stěn, mumlala si cosi o světýlku a teplíčku pro miláčky Slunce a do tunelu vlezla s koncem pevného sukinkového lanka v ruce. S úsměvem raracha několikrát vyzkoušela, jak se dvířka zavírají, nakonec lankem pořádně škubla a nacvičeným pohybem za sebou zavřela. Tam vedle cosi padlo k zemi, zaznělo to, jako když se rozbíjí sklo.

Z jejích tajemství to ještě nebylo vše. Ve stropě tunelu se skrývala páka se znaky hada. Nevšiml si jí dřív, než se Newata položila na záda a pořádně za ni zatáhla. „Malej zával, nic co by silnejm vojákům dělalo vrásky,“ zašklebila se na něj a poslala ho dál.

Zanedlouho byli v malé místnůstce páchnoucí hnilobou. Dvířka do ní se otevírala z tunelu, byla krytá nalepenými cihlami, které teprve nyní opadaly a nezdálo se, že by o nich mohl předtím kdokoliv vědět. „Starý městský kanály. Nikdo do nich už roky nechodí,“ vysvětlila Newata původ zápachu a lenivě tekoucí kapalinu nevábného vzhledu za průchodem normální výšky bez dveří. „Požádej si bohy o čistej luft, nebo to bude krátkej výlet,“ řekla mu, zatímco si sama přetahovala přes nos navlhlý smotek a roušku.

Poslechl ji, než se všech zmocnilo omámení a nahlédl do stoky. Její konce se ztrácely ve stínech, ani jeho světlo nestačilo ozářit všechno. Chtěl se zeptat, kterým směrem půjdou, když se země sama otřásla a ze stropu se na ně sesypala sprška prachu.

„Co to bylo?“ lekla se Tamira za všechny.

„Vidělas někdy, jak se leptá kov?“ odpověděla Newata otázkou. „A víš, proč kovolepci dělaj v zimě v létě při otevřeným okně a jen za světla? Taky sem to nevěděla, dokud sem nemusela dávat dohromady učedníka, kterej na to zapomněl, zavřel okna a posvítil si lampou.“

„Hm,“ odpověděla Tamira bez nejmenšího náznaku pochopení.

„Prostě, když vyliješ kýbl solný kyseliny do bedničky se zinkovejma pilinama, tak vznikne hořlavý povětří, takový co bejvá v dolech. A před chvílí někdo z našich milých vojáků zkusil otevřít propadlo.“

„A ono to kříslo… Jů…“

„Šikovné,“ řekl Paltan. „Ale nenapadne je, že jsme uprchli chodbou?“

„Ty budou mít jiný starosti. Navíc, to co se sesypalo, skrylo dvířka. A jestli se bojíš, že o týhle šikovný chodbičce někdo ví, tak neví. Chlapi, co ji kopali, se probrali u mě na palandách, náramně se divili, kde byli poslední tejden a kde vzali tolik peněz. Takže klid a jděte, nejbližší východ je sednáct set sáhů vlevo. A je za městskejma hradbami,“ dokončila vítězoslavně.

Ušli necelou třetinu vzdálenosti, znepřehledněné několika zatáčkami a soutoky, když se za jednou takovou ozvalo zaštěrchání a něco těžce padlo do špinavého toku. Kamira se tam s noži v rukách vrhla, ale bojovat nebylo s kým. Muž, který se tam s lapáním po dechu soukal na břeh, měl vlastních starostí dost. Levou rukou si tiskl hlubokou ránu v boku. Omdlel dřív, než se dostal na břeh, ruka mu bezvládně padla a z rány se do tekoucího hnusu vysypaly vnitřnosti.

 

× × ×

 

Ymcanor, syn Mavicův, by se nikdy nestal z prostého průzkumníka generálem, kdyby bezvýhradně poslouchal rozkazy. Z toho jej vyléčilo již první bojové nasazení. Jeho seržant Goerik nebyl špatný chlap, jen přikládal příliš víry věštbám. Zavedl svůj oddíl do pasti a než jeho tvrdohlavost prověřila šavle nějakého nakarského, zbývala z čety sotva třetina. Byl to Ymcanor, kdo se chopil velení, dostal ostatní do bezpečí a ještě splnil úkol. Když se vrátil, byl ještě zčerstva rozpálený a pěkně to slunečnímu knězi vytmavil. Naštěstí byl u věci i plukovník Mohrid, pro kterého byl dobrý voják cennější než požehnání. Díky jeho přízni vedl o pár dní později do akce vlastní muže.

To však již byl plukovník daleko a povel ho vedl do zcela zbytečné bitky bez naděje na úspěch, ze které se neměl vrátit.

Jenže on uraženého klerika převezl. Navzdory přímému rozkazu zmanipulovaného velitele nešel proti výborně opevněné strži čelem, ale obešel ji, zlikvidoval obránce srázů a na ostatní svrhl jejich vlastní laviny poslední šance.

Tak se mu vedlo ještě několikrát a nakarské tažení končil jako plukovník. Nejmladší své hodnosti, velebený mužstvem a proklínaný neschopnými nadřízenými všeho druhu. To vedlo nějakého závistivce k pokusu o atentát. Byl skoro úspěšný. Kdyby se nakonec nedostal do rukou léčitele divošského pluku, asi by se odebral do stínů. Takhle byl půl roku po úkladném útoku a za jediné odpoledne úplně fit.

Na bojiště astinské války dorazil právě včas.

Dva dny předtím se nějaký dobrý student jeho metod pokusil o útok na štáb jižního křídla. Padlo pár průměrně schopných velitelů, ale i to bylo příliš, zmatené armády se zakopaly v obraně a rozplývaly se pod drzými nájezdy protivníka. Ymcanor je znovu postavil na nohy a zvítězil. Přes Astine procházel jako nůž, v půlce tažení již byl za zásluhy generálem.

Když na samém konci války hloupě zahynul generál Oubis, stal se jeho nástupcem v nejvyšším velení. Mír však byl těžší než válka. Přes patnáct let udržoval armádu v chodu, zatímco vzdoroval pomluvám a urážkám ze zákulisí. Nic si z nich nedělal. Ať si psi ňafají. Jenže podcenil sílící vliv Slunce na krále a tohle bylo důsledkem. Náhodou narazil na zvlášť velkou špinavost připravenou v chrámu a Patriarcha udeřil první.

Však se uvidí. Celou dobu si na bezpečná místa ukládal zlato, cihličky zlata, které o majiteli mluví ještě méně než peníze. Stačí, aby se k nějaké pokladně dostal a dobří přátelé mu pomohou zpět. Ale předtím musí dostat do bezpečí rodinu. Nemůže je tu nechat, aby pomluvám vzdorovali osamoceni.

Ke konci první hlídky byl v převleku za přístavního dělníka zpět ve městě a mířil ke svému domu. Stál ve vilové čtvrti, oddělený od nejbližšího okolí květinovou zahradou a vysokou zdí okolo. Protáhl se zadní brankou pro služebnictvo a jiné životně důležité bezvýznamné osoby a ve chvilce stál v tiché a pusté hale.

„Sigrun!“ zavolal tiše, protože z manželčiny ložnice prosvítalo nedovřenými dveřmi světlo. Neodpověděla. Zopakoval volání o něco silněji, bezvýsledně a tak se šel sám podívat. V půlce šerého schodiště o něco zakopl. Bylo to slabé lanko a podél zábradlí mizelo právě za těmi dveřmi. Nebylo tu jen tak, než se zdvihl, v pokoji hučel požár. „Sigrun!“ vyjekl a vrhl se vzhůru. Olej z převrácené lampy vytvářel u stěny ohnivé jezero a chtivě se zakusoval do ozdobných rohoží na stěnách, ale lůžko bylo nedotčené. Sigrun tiše ležela s lehce pootevřenými ústy. Skočil k ní, strhl z ní pokrývku, aby ji probudil a strašlivě vykřikl.

Na polštáři ležela jen uťatá hlava, pokrývku nadouval stočený koberec.

Zbytek těla nemusel hledat dlouho. Plameny se dostaly k oknům, pohltily roztažené závěsy a za nimi viselo všem odhalené tělo jeho ženy, zavěšené za nohy jako dobytče na jatkách. „Bože!“ zakřičel v zoufalství. Pro záplavu plamenů se k ní již nemohl dostat, ale byly tu jiní, jimž by se měl věnovat. Prohledal pokoje dětí, ale byly prázdné. Po synovi i obou dcerách – dvojčatech se noc slehla.

Kde jsou?

Zabili je, unesli, nebo stačili uprchnout?

Sebral svůj starý meč, relikvii z první války a jako smyslů zbavený seběhl dolů do stájí, že musí zmizet a začít je hledat.

Koně byli pryč, zbýval jen Artun, oblíbený poník děvčat. Ležel na boku, bolestně supěl v posledním tažení a nebylo divu. Když přišel blíž, zjistil, že je zvíře s maniakální pečlivostí vyvržené a v břišní dutině má naskládané tělo.

Dětské tělo.

Tělo Kabira, Ymcanorova syna.

Chlapec byl mrtvý. Ruce a nohy měl napůl odseknuté, aby šly dobře složit a místo vyloupnutých očí měl nacpané kousky kobylince.

Ymcanor ho přesto objímal jako šílený a v duchu vysílal ty nejstrašlivější kletby.

Tak tomu bylo, ještě když na vratech stáje zadunělo beranidlo a rozrazilo je.

Dovnitř vpadl úplný zástup. Naneštěstí, hasit nepřišli. Dům byl oddělený a tohle byla dobrá čtvrť, okolní domy měly břidlicové střechy, rozšířit se požár neměl jak. Oni přišli rozšiřovat pomluvy. Skupinku náhodou sehnaných sousedů, oblečených a ozbrojených tím, co jim v první chvíli po probuzení padlo do rukou, doplňovala tlupa lotrů. Stačil mu jediný pohled, aby věděl své.

Profesionálové.

Ač oblečení v hadrech, přece dokonale vyzbrojení – a dokonale informovaní. Během několika okamžiků prozradili jako náhodou, ve střídavě vykřikovaných větách, co že je Ymcanor zač. Hříšník a nyní zjevně i šílený vrah. A to vše, protože pozbyl požehnání Slunce!

Ale mezi tyhle věty se dostalo i něco víc a Ymcanor po sobě nenechával šlapat jen tak. Vyrazil proti největšímu křiklounovi a zavřel mu ústa jednou ranou navždy. Strhla se rvačka, ze které provokatéři rychle vycouvali a ponechali civilisty, ať si poradí jak umějí.

Na sousedy nechtěl útočit vážně. Jen se odrážením ran pokoušel uniknout z obklíčení a to byla chyba. Potřetí za sebou na podlahu sražený řezník Hamdas zahodil čest a udeřil ho svým sekáčkem do zad. Náhodná otočka v té chvíli sice Ymcanorovi zachránila páteř, ale hluboké ráně v boku se nevyhnul.

Naštěstí pro něj, ti lidé nebyli bojovníci. Kálámandu žilo již mnoho let v míru, v poslední válce umírali za Slunce a krále venkované z Nakaru. Pohled na lidskou krev a odhalené vnitřnosti dokázal ctihodné měšťany nejprve zmrazit a pak obrátit na útěk.

Ymcanor osaměl v hořící stavbě. Chvíli ležel na rozdupané slámě a pozoroval, jak do ní z okolí začínají padat jiskry. Když však vzplanula, sebral se. Přece se po všech těch přísahách pomsty nenechá upálit ve vlastním domě.

Ztěžka se zdvihl z podlahy a s rukou přitisknutou na rozervaný bok se po kolenou se vlekl pryč.

Ulička byla pustá. Pokud ho někdo sledoval, nedával to najevo. Také dobře. Nedaleko sice žije chirurg, úspěšný, známý a žádaný, ale k tomu nemůže. Umírají mu dva ze tří pacientů a kdo by sliby msty splnil? Musí se dostat do uliček za Chrámem. Žije tam prý vědma, která si v přípravě léčivých lektvarů nezadá s urratskou léčitelkou. Ta si snad bude vědět rady, jak zabránit smrtící hnisavé horečce.

Dostal se nočními ulicemi docela daleko, než požár konečně vyburcoval i někoho jiného než svědky na požádání. Asi sto kroků před ním se objevily pochodně hlídky. Vojáci běželi přímo k němu a zrádné pomluvy z nich udělaly nepřátele. Musí se jim skrýt. Rozhlédl se kolem a jeho zrak padl na výklenek v blízké stěně. Kdysi tu snad byla soška Menšího bratra, některého z méně významných bohů, ale majitelé domu dobře pochopili, co žádá Slunce.

Jak rychle to jen šlo se přesunul k dutině a vlezl do ní. Utěšoval se, že ho snad budou považovat za odložený pytel odpadků. A jestli ne… Myšlenka, co by dělal v případě odhalení se rozplynula jako dým, protože se mu pod nohama propadla země.

Padal úzkou dírou, zatínal zuby, když mu kdejaké smetí znovu rozdíralo sotva otupělou ránu a nakonec se propadl do tunelu matně osvětleného odrazem vzdálené záře. Moc si jí všímat nemohl. Dopadl do hnusně páchnoucí olejnaté kapaliny a že se z ní pokoušel vyškrábat, mělo co dělat spíš s podvědomím. On sám si byl jistý, že tohle nenapraví nikdo.

Potom kdosi přiběhl. Připadalo mu, že je to žena a že ji dokonce kdysi viděl, ale pak se mu zatmělo před očima a svět zmizel kdesi daleko za koly utkanými z vířící mlhy.

---