Při kafi

                                                                                     PŘI KAFI

    Cestou do hospůdky jsem se stavil pro kamaráda Juru. Obvykle zazvoním, z domovního telefonu se ozve „Jo, už jdu!“ a opravdu jde.
    Tentokrát jinak. Ozvala se jeho žena Libuše: „Jura teď má nějakou práci, pojď nahoru, dáš si kafe.“
    Normálně bych řekl, že jdu napřed, vždyť on trefí, ale teď mi to nedalo. Jura a práce doma? Jediné, k čemu ho Líba pustí, je vynést koš s odpadky. A to mu ho vynese až za dveře na chodbu, aby náhodou nevysypal odpadky v bytě. Dříve mohl ještě přenášet štafle, když jeho žena malovala, ale od té doby, kdy se do nich zavřel, nesmí ani to.
    „Kdybys ho viděl, člověče,“ líčila mi tenkrát tu událost, „to bylo jak z ňákýho Čaplína! Celý to bylo i s ním takhle šikmo opřený o postel, hlava mu z toho čouhala dolů, jednu ruku měl ňák za zádama prostrčenou nahoru, jedna noha do strany a jinak všechno seskřípnutý v těch štaflích. Že já to nevyfotila!“
     „Chtěl jsem je přenýst jak stály, no,“ vysvětloval Jura příčinu, „že je nebudu zavírat a zase stavět. Holt se zavřely samy.“
    Hlavním důvodem zákazu aktivity byly ale spíš otlučené rohy zdi u dveří, než samo Jurovo neštěstí.

    Jak říkám, nedalo mi to a musel jsem se podívat, cože to Jura dělá. Houkl jsem tedy do mluvítka, že jo, a šel jsem k nim. Dveře u bytu byly otevřené, tak jsem zavolal, že už jsem tam.
     „Pojď, ani se nezouvej. Až vypadnete, budu uklízet.“
    Jura stál u sporáku a vytíral knedlíkem objemný hrnec. Líba u kredence právě kladla šálky s kávou na tácek a nesla to na stůl.
    „Vidíš ji, jo?“ huhlá Jura, „Nemůže ty hrnky prostě přendat. Musí vyndat tácek, položit na kredenc, nandat na něj hrníčky, přenýst na stůl, sundat hrníčky, vzít tácek, odnýst ho, utřít a uklidit. Nepic by ses z ní?“
    „Hleď si svýho díla, ty dovedo,“ ozvala se Líba, „na tom tácku donesu ještě nějaký kousky ke kafi.“
    Teď jsem se musel ozvat já: „Počkej! Ta Jurova práce, to je, že vytírá hrnec knedlíkem?“
    „Dělá, na co stačí.“
    „Vy nevidíte, jak je to důležitý.“ Jura se nenechá vyvést z míry. „Na dva knedlíky tu toho bylo! Ona se s tím vaří a pak by to vypláchla a šup do myčky.“
    Líba mezitím došla k lednici a zpátky a položila na stůl mléko a prázdný tácek. Pak se chtěla posadit. Místo toho zůstala stát s očima upřenýma na tácek: „Tak já jdu do lednice pro něco ke kafi. Říkám si, že cestou vezmu i mlíko. A teď koukám, že jsem donesla jen to mlíko.“
    „To je běžný,“ já na to, „kdykoliv chci něco udělat a vzpomenu si na něco mezi tím, tak udělám jen to…“
    „Jo! Jenže já už vůbec zapomínám, co jsem chtěla udělat!“ Konečně úspěšně dopravila na stůl i zákusky. „To takhle zůstanu zírat do špajzky, a nevím co.“
    „Taky se mi to stává,“ řekl jsem, „ale dokud nezůstanu se lžící u huby, že bych nevěděl, kam s ní, tak si nedělám starosti.“
    „Já,“ ozval se Jura, utřel si pusu hřbetem ruky a zamířil posadit se k nám, „já, když si nemůžu vzpomenout, co jsem chtěl udělat, tak se jdu vychcat. Tím nic nezkazím.“
    „A na co si nemůžeš vzpomenout, žes chtěl udělat, desetkrát za noc?!“
    „Slyšíš to,“ obrátil se ke mně hrdě, „desetkrát za noc!“
    „Desetkrát za noc jdeš na hajzlík,“ štěkla Líba, „kdybys aspoň nešoupal bačkorama.“
    „Nastydlej od nohou. Močopudný čaje a tak. Léčebnou kúru zakončím několika světlými desítkami a pak se uvidí.“
    „Třeba tě tam přijdu zkontrolovat.“ Pak se obrátila ke mně: „Hele, mohla bych zavolat tý tvý kotrmelíně a přijdem za váma spolu; co dělá?“
    „Taky chtěla uklízet, až vypadnu.“
    „To nevyhnije.“
    Naše ženy totiž byly dávné nerozlučné kamarádky. S Jurou se vlastně známe přes ně, dřív jsme se snad někdy někde viděli, ale až když si naše dámy usmyslely mít společnou svatbu, seznámili jsme se jak se patří.

    „Já budu jen rád, když ji vyvlíkneš do společnosti, se mnou nikam nechce.“
    „Do jaký společnosti? Řekla jsem, že přijdem za váma.“
    „To je ti na společnost málo?“ ozval se Jura.
    „S tebou do společnosti už nikdy! Víš co se mu stalo minulej tejden? Chystáme se do divadla, on si zapíná boty, a jak se ohnul, tak si přišláp kravatu. Kdybys ho viděl člověče! Jak se chtěl zvednout, tak mu takhle cukla hlava a on se tak jako překulil na botník, hubou zrovna do mejch vysněnejch kozaček.“
    „Jako bych ti je znesvětil. Já jsem chtěl motejla!“
    „Prosímtě, motejla, tady by ti to plápolalo, jak bys vypadal?“
    „Takovýho toho pod límec. Je vidět jen u krku. S perličkou.“
    „Tak až se bude vracet móda, ty perličko.“
    „Někdo s tím vracením musí začít!“
    „Á, náš arbitr elegance, každej to bude nosit podle tebe. Čemu se chechtáš?“ obrátila se náhle ke mně.
    To cuknutí hlavy mi totiž připomnělo jinou Jurovu příhodu: slavilo se, popilo, pojedlo, a ono něco nesedlo. Také jsem po příchodu domů myslel, že strávím následující část večera v předklonu u záchodu, po chvilce to však přešlo. Jura ale hned preventivně zaklekl u mísy a čekal, co se bude dít. Já si následující událost umím vysvětlit jen tak, že mu nějak podklesly ruce nebo co, a do něčeho drcnul. Prostě mu spadlo prkýnko kolem krku. On tam sebou chvíli cloumal a vykřikoval: „Co blbneš, co blbneš,“ v domnění, že ho drží za krk jeho žena. Té se ovšem tvrdě dotklo, že ho vůbec něco takového mohlo napadnout.
    „Kdybys ho viděl, člověče,“ zahájila tehdy vylíčení události svou oblíbenou formulkou, „kdykoliv se chtěl zvednout, tak ho to strhlo zase dolů, vykřikoval u toho, a to trvalo jakou dobu, než si to sundal. Já na to koukala od dveří a nevěřila jsem vlastním očím. Viděla jsem to od začátku, protože jsem se šla podívat, jestli něco nepotřebuje.“
    „Za dvě vteřiny jsem z toho byl venku, to jen v ten první moment jsem nevěděl, která bije.“
    „Ale byly to dlouhý dvě vteřiny!“
    U toho tedy zůstalo – pouhé dvě vteřiny, ale dlouhé. Juru za chvíli nevolnost přešla, stejně jako mne.

    „Jen jsem si na něco vzpomněl,“ odpověděl jsem tedy, „ale klidně přijďte, aspoň budou chlapi mít z koho si dělat legraci.“
    „Já bych jim rychle zatnula tipec!“
    „Hele,“ ozval se Jura, „když přijdu z hospody, tak kroutíš rypákem, že jsem cejtit kouřem. To ti nebude vadit, že budeš cejtit taky?“
    Otočila se k němu, vzala mu hlavu do dlaní, prsty ho začala masírovat v týle a dlaněmi laskat tváře. Až jsem si tam skoro připadal přebytečný.
    „Jurášku milej, tak málo máme společnýho, co by vadilo na tom, že bysme aspoň smrděli stejně?“
    „To je fakt,“ vzal ji za ruce a sundal si je z tváří, „furt lepší kouřem, než abysme se kvůli tomu cpali cibulí.“
    „On Jurášek je romantik,“ obrátila se ke mně, „není to vidět, ale pod drsnou slupkou chlapa se skrývá něžná duše. Tomu bys nevěřil.“
    „Věřil. To spíš nevidím tu slupku.“
    Zadumaně se na něj zadívala.
    „No jo, tak ta bude taky něčím zakrytá. Jura je mý věčný tajemství.“
    „Nepůjdem?“ obrátil Jura list.
    „To teda půjdete. Vypito, zbaštíno, musím vás vykopat.“
    Zvedli jsme se a pomalu šli ke dveřím.
    „Řeknu ti – že mě nalákáš na to, jak Jura vytírá kastról…“ obrátil jsem se k Líbě, „že má nějakou práci!“
    „A ne snad? Já bych to opravdu vypláchla. On by pak chtěl ještě něco k jídlu. Takhle je po svačině a navíc ušetříme, dělá to pro rodinu.“
    „Vidím, že umíš ocenit dobře odvedený dílo,“ povídám, už mezi dveřmi.
    „Jo,“ ona na to, než za námi zavřela, „nejlepší je, když se člověk živí tím, co ho baví.“