Dear Diary - Generace sdílených domácností

Mám ráda svou dobu, mám ráda své město. O víkendu se probouzí a probouzí i mne. Po týdenní rutině ve škole, v práci, na ulici i v tramvaji i v kaféčku, kde náhodně potkávám lidi, co mne nezajímají, ve mne víkend probouzí touhu, poznat lidi, co mne zajímat budou. Ostatně, o Vánocích se taky radujeme z věcí, co s námi po zbytek roku nehnou  - stejně tak víkend zklidňuje mé přehnané nároky a svým způsobem mě tak trochu dojímá.
Mám ráda svůj život. Přináší mi radosti opileckých hovorů od přátel ve 4 ráno, hořících popcornů v troubě a hlavně, radost největší – sdílenou domácnost.
Ekonomická situace v podobě nestálých příjmů, které zahrnují občasné příspěvky vonící domovem, brigáda nebo dáreček od „beddies“(Bed buddies – posteloví přátelé) mi nedovolují být paní svého obydlí. Ačkoliv potřebuju místo na své kabelky a jsem kvůli tomu ochotná smrsknout svůj životní prostor natolik, že spím v polosedě s talířkem od večeře na břiše, byla jsem okolnostmi donucena tu trochu prostoru sdílet s vetřelci. Ne, že bych to na začátku nezkusila utáhnout sama, ale z občasného vynechání sushi se stal týden o rohlících a když mi žárovka a televize v kuchyni začaly pod hrozbou odstřižení blikat, rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas se o starosti a radosti garsonky podělit.
Výběrové řízení bylo tvrdé. Nebo, mělo být. Plánovala jsem si, jak pěkně skřípnu celý dav kandidátů, budu je smažit v oleji otázek a kdo špatně vysloví Yves Saint Laurent, bude bez milosti vykázán na mráz.
Dokonale ďábelský plán mi zkřížil jeden nepodstatný fakt – z tisíců očekávaných uchazečů, se mi jich ozvalo celých 5.
Číslo jedna byl nějaký hipík ve středních letech. Dle mého typu si vlasy nemyl od pádu železné opony, měl na sobě něco, co připomínalo rohožku před bytem a smrděl trávou a korunou. Neprošel přes chodbu.
Číslo dvě byl nějaký student počítačů. Prošel si celý byt, neřekl ani slovo, podíval se na balkon i do koupelny, přeskákal zástupy bot, aby se dostal k toaletě. A prostě nepromluvil. Zkusila jsem být drsná, vtipná, přehrávala jsem si v hlavě všechny komikové slátaniny, na kterých jsme kdy s „“ byli a napadly mě nějaké hlášky, což byl projev naprostého zoufalství a beznaděje. Jak tiše přišel, tak tiše jsem ho vyprovodila.
Ani nevím, jestli to postřehl.
Začínala jsem být zoufalá, a to jsem ještě ani netušila, co mne čeká dál. Číslo „prase“ pro mne byla třešnička na dortu bytových čumilů. Přišel v obleku, tak 35 hrubým odhadem. Hlavou mi blesklo, že tohle je naprosté terno – prachatý manažer, co potřebuje někde přespávat. S nejsladším úsměvem jsem ho provedla po sídle. Koupelna není moc prostorově obdařená, takže když jsem ucítila jeho ruku na svém zadku, měla jsem to za náhodu. Když jsem ji tam však ucítila i v kuchyni a dvakrát v obýváku, byl vyprovozen mou rukou na svém ksichtu.
Číslo 4 se pro jistotu ani neozvalo. Smířila jsem se s tím, že se zabarikáduju v bytě s lahví vína, dokud mne někdo nepřijde vyrazit dveře. Nebo dokud tam neumřu.
Potom se však stal zázrak. Číslo 5. No, zase takový zázrak to nebyl – obrýlená holka se sopečnou oblastí na obličeji. Sáhodlouhý dotazník se, vlivem vína, zoufalství a blížícího se termínu k zaplacení nájmu smrknul na otázku – Bereš drogy? Pohled do země a nějaké kuňknutí mě přesvědčilo. Tahle řádová sestra se mnou bude bydlet. Pustila jsem si do bytu a šla dopít víno na balkon. Po 5 minutách, co stála na místě, ji trklo, že tohle nebude moderovaná prohlídka, tak nesměle nakoukla do všech zákoutí mojí rezidence. Pohled do země a neslyšný dvouvětý monolog z ní udělal mou první spolubydlící. Dala jsem jí do ruky klíč a šla se do pokoje trochu vyspat. V hlavě jsem ji pojmenovala Tiška – tichá jeptiška, dneska jsem to zkrátila na Té. Není čas ztrácet čas.
Spala jsem asi dvě hodiny, když mě probudil zvonek. Vypotácela jsem se z postele, málem se nechala připravit futrama o zuby, aby mě za dveřmi přivítalo číslo dvě – ten ajťák. Prý si všiml, že mi vypadávají kanály v telce a nedalo mu to spát až domů. Takže, prostě musel přijet, aby mi to opravil. Přemýšlela jsem, jestli o to bydlení tak stojí, nebo čekal, až se setmí, aby mě mohl ohnout o moje ratanové křeslo, ale jelikož řekl dvě souvislé věty, opravil telku a dal se na odchod, dala jsem mu do ruky klíč a řekla mu, že v pondělí se může nastěhovat.
Nevím, co to bylo za víno, ale způsobilo slušnej mejdan bolesti v celé oblasti mojí hlavy, což mě opět zavedlo do postele. Asi ve dvě ráno mě pro změnu vzbudil telefon, moje milá bývalá spolužačka Brie. Zní to vznešeně, ale má alergii na sýry s bílou plísní. Jindy ji miluju, v tu chvíli bych ji zabila.
„OMG, nevíš, kolik je hodin?!“
„Heeeeeeeeej, baaaaaabeeee,“ křičí mi do phonu Brie, uplně na hadry „vzali mě! Asi budu zvracet…VZALI MĚ NA VÝŠKU! Panáááky pro všechny! Zlato, hele –
nevíš o nějakém bydlení?“