Tajemství náměstí

Už když jsem vstoupil na naše malé náměstí, věděl jsem, že něco není v pořádku. Takové polechtání na smyslech. Nesmysl. Snad to, že se mi povedlo vstát ráno a vydat se na tohle místě v době, kdy některé prodavačky v obchůdcích potajmu dopíjejí studené kafe, je zvláštní. Kdyby tady, vedle těch obchodů, byla příjemná kavárna, zašel bych dovnitř a taky srkal kafe. Z hrubého, bílého porcelánu. Není tu kavárna. Jen ten zváštní pocit.

Kachličky se sice pravidelně, ale přece jen lhostejně povalují všude kolem. Je na ně našlapán sníh. Křupající bílá hmota.

Kolem rohu zeleniny prochází ošklivej chlap a chechtá se do mobilu. Tři puberťáci se pokoučejí koupit cigára, paní v trafice čte noviny. “Dobrý den” Paní z našeho domu, dává mému psovi piškoty. Hodná paní, která ráno čeká na vnuka. Připravuje mu snídani, a pak se ten čahoun vydává do školy. Ale nic z toho, ani ta fešanda s usměvavými vlasy, ani rozšlápnutá inkoustová náplň není to, co hledám.

Posouvám si čapku více na uši, nabírám vzduch, uvolňuju ramena. Ten vzdoušek ..ale vždyť.. nos mi hýbe hlavou a už to vidím. Ve starém kabátě, s límcem přes lalůček uší, tam stojí, na horním rohu náměstí, dědoušek. Jeho levá ruka je důkladně schovaná v tajemnosti kabátu, pravačka přidržuje hlavičku dýmky.

A s nátiskem, jakoby hrál na saxofon, vypouští další voňavý tön a sníh kolem jeho bot taje.