TÁTOVI

asi tak, Peťo...  my, čo nám hodili medzi oči tú hroznú správu, ako keby sme  necítili, neboli deti, neostali v tej chvíli bezmocní...  mama bola po infarkte každým dňom na tom lepšie a lepšie, hoci jej spočiatku nedávali žiadnu nádej... chceli ju už  preložiť z interny na doliečenie...o to viac ma šokovalo, že som našla počas návštevných hodín prázdnu posteľ, ani ma nenapadlo, že už nie je, šla som sestričkám dohovoriť, prečo ju presunuli bez môjho vedomia, keď som sa s lekárkou dohodla,  že ju presunú  v pondelok, chcela som byť pri tom, aby sa nebála, kam ju zase vezú... mama zomrela nad ránom, nik  z nemocnice  neposlal správu...

každého raz čaká odchod zo sveta, no mal by byť čo najšetrnejší pre zomierajúceho aj pre jeho blízkych ...

Ano Hani, ta syrová realita které se zdráháme uvěřit, že z našich blízkých zbylo jen pár věcí v igelitce. A zavolat už není kam. Můj prožitek je stejný jako tvůj. Jako by jsme byli v nějaké továrně a lidé na lůžkách věci.

ten hrozný zážitok z nemocnice som zažila  i ja, keď mi pred dvomi rokmi zomrela mama...na izbe som našla prázdnu posteľ, sestričky sa so mnou nebavili, musela som čakať na lekára... neosobný prístup, hlavné bolo podpísať papiere o prebraní igelitového vreca s tým, čo zostalo po mame....doteraz cítim tú bezmocnosť malého dieťaťa, ktoré nevie, čo ďalej...neviem, kade  som šla, zrazu som sedela v prázdnom kostole ...mama by mala radosť...

...

jsi mi blízký svým způsobem vnímání

i já mám podobný zážitek, věci , které po našich drahých zbydou, nejsou důležité, krásně jsi to napsal, díky *

chlapovi když umře táta,to je jedna z nejbolestivějších věcí

šťastná to žena, ktorá má vedľa seba takéhoto muža s  citlivou dušou a veľkým srdcom

hmmm..tohle znám taky dobře..zavolala jsem tátovi do špitálu na  jipku a řekla mu, že ho mám ráda(vždycky jsem se za ta slova styděla a neuměla to)..pak jsem jen slyšela pískání přístrojů a vzrušené hlasy sester a byl konec.. počkal na mě..

well done, jen ten závěr mi nějak uklouz.. najednou moc sentimentiu v posledním verši, když to doteď bylo stroze jasně bilanční..

smutné, připomnělo mi to moje poslední setkání s tátou na lavičce před nemocnicí a moje jalové řeči o tom, že to bude dobré (a nebylo)

dodnes nosím jeho holínky na houby :)

pro mě za jedna*** 

Obdivuji autorovu úspornost slov tak všedních, které však budí přehršel emocí tak silných...

moc dobré, citlivé*

Silné!

...*

á...to je pěkný a smutný(

mně to dali 5.den v černým! pytlu po jediný milovaný 14letý dceři na Vánoce! Mobil ještě šel! Myslela jsem, že se vyvalím! Andílci mi ji na Štědrý den vrátili zpátky, živou*** děkuji Bohu a doktorům

Přemýšlet nad tím, zda tohle je či není próza, nemá smysl; po dočtení totiž zůstává k přemýšlení neco daleko důležitějšího...

Citlivě napsané. *