Autobusová hádka

Linda a Sandra běžely na autobus. Obě byly uřícené a zvlášť Linda zakopávala na svých podpatcích, protože ty nebyly zrovna její parketa. Naproti tomu Sandra byla na chození na vysokých podpatcích zvyklá, ale neuměla rychle běhat ani bez podpatků, natož s nimi.

Zrovna když doběhly na zastávku, autobus se rozjel.

,,To je všechno tvoje chyba, že nám ujel autobus, protože vůbec neumíš běhat!" křičela Linda na Sandru. Ta do ní zabodla pohled typu ,co si to dovoluješ na mě křičet', ale nic neřekla. To Lindu rozčílilo ještě víc.

,,A ke všemu je ti to úplně jedno. Další autobus jede až za půl hodiny!"

Najednou se Sandra rozlítila: ,,To není kvůli mně, že jsme to nestihly. To ty neumíš chodit na podpatcích! Kolikrát jsi spadla? Pětkrát?!" Linda se urazila a otočila se k ní zády. Sandra pozorovala na poli neexistující zajíce.

Tak uběhla půlhodina, při které Linda myslela na odplatu.

Když konečně nastupovaly do autobusu, Linda do Sandry úmyslně strčila a přitom jí vytáhla sponku z dlouhých černých vlasů, protože věděla, že se Sandřin účes úplně rozpadne.

,,Cos to udělala?" řvala Sandra na Lindu, když ucítila vlasy na zádech, ,,zničila jsi mi můj účes!" Pak jí vší silou zatahala za světle hnědé vlasy.

,,Au! To máš za to!" zaječela Linda a kopla černovlásku do kolene. Potom si důstojně odešla sednout na zadní sedadlo.

Sandra na ni vyplázla jazyk a sedla si o řadu před ni.

,,Á! Podívej! To je moje kabelka! Já jsem ji tam zapomněla! Zastavte!"

,,V té kabelce je můj mobil! Proč jsi ji tam nechala? Beztak jsi to udělala naschvál!" přidala se k ní Sandra.

,,Zastavte!" zaječely obě unisono a měly veliké štěstí, protože řidič je slyšel a zastavil. Bohužel však až na další zastávce, takže to musely dojít pěšky a čekat další půlhodinu, než přijel další autobus. A celou tu dobu se hádaly a navzájem obviňovaly.