Řidič, ten tvrdý chleba má - fejeton

Do práce dojíždím. Dříve jsem využíval dobrodiní autobusové hromadné dopravy, s přibývajícím věkem stále více preferuji kombinovaný způsob, v zimních měsících bus, jinak automobil.

   Známí nad mou volbou kroutí nevěřícně hlavami řkouce, že denně zbytečně ničím vlastní majetek, ale proč mít potom auto, jestliže by jen postávalo v garáži? Vyjedu s felicií před dům, zaparkuji, beru ze schránky noviny a vracím se ještě na pár minut k rodinnému krbu. Rychlý monitoring tisku týkající se domácí politické scény mně spolehlivě zvýší hladinu agresivních hormonů, tím navodí správné bojovné rozpoložení a jsem tedy připraven vyrazit na české silnice.

   O dva bloky dál nabírám své kolegyně a poté, co konečně rozmotáme a ukotvíme bezpečnostní pásy, můžeme vyrazit. Mé spolucestující už dávno vzaly na vědomí, že zatímco ony jsou schopny celou cestu bez potíží poštěbetat, já ne. Pevně svírám volant, vytřeštěnýma očima sleduji provoz, zvyšuji hladinu decibelů na autorádiu a po pár kilometrech se konečně definitivně probouzím.

   Cesta není rozhodně nezáživná, naopak; o překvapení není nouze. Hned po výjezdu z města je nutno projet kolem zaorané, blíže nespecifikované zeleniny a odér, který se z těchto lánů vine, spolehlivě prověří odolnost našich trávicích soustav. Občas zkříží cestu drzá lesní zvěř, tu se šineme za přeplněným náklaďákem, brumlajícím traktorem, či přeopatrnou řidičkou. Na celé trase není příliš mnoho úseků vhodných k předjíždění, takže je nutno být včas připraven a nepromarnit příležitost. To pak agresivně podřadím, zhurta sešlápnu plynový pedál, všichni se instinktivně nakloníme a s bulvami na skle tlačíme náš vůz vpřed.

   Konečně se před námi vynořuje cíl naší cesty! Městečko jako na dlani! Co na tom, že jej posměváčkové častují názvem "Opičí hory." Máme to tam rádi a už bychom neměnili!