LÁSKA

Tento pokus o úvahu zdá se mi poněkud nešťastným...

Každý chceme prožít lásku, každý si tento cit chceme zkusit a v životě ochutnat toto rajskéovoce. Jenomže jevelmi obtížnévyjádřit nějakobecně, co vlastně láska je a jak ji poznat. A jaká je láska? Můžeme mít rádi sami sebe - být sobečtí. Můžeme ale mít rádi někoho jiného. A to třeba přítele, matku, otce, bratra a nebo mít rád někoho doopravdy. Jak ale z tohoto houfu vybrat tu pravou? Myslím si, že pravou lásku musí každý poznat sám. Je to pro mne někdo, s kým si rozumím, s kým mi je dobře, ale také ta, kterou mám rád fyzicky. Tato podoba lásky je neodloučitelná stránka pravé lásky. Mít rád a milovat tedy patří k sobě. Když někdo chová úctu ke své matce, ke svému otci, nemusí to být ještě láska. Mít úctu k někomu je základním mezilidským vztahem. V rodině, jako třeba v mé, je to trochu jinak. Mám rád svou matku i svého otce, protože se o mne starají, vždycky mi dobře poradí, což ale není samozřejmostí. Někdo se o své děti nestará, jsou mu na obtíž, nechová k nim lásku, jak by měl. Ale takové dítě potřebuje péči stejně jako malé ptáče, které vypadlo z hnízda a musí zpět, aby neumřelo. Vždycky se někdo stará o toho druhého. je to základní vztah mezi lidmi, ale musíme za každý takový dar, jakým je starost našich rodičů, poděkovat. A to z hloubi svého srdce a svědomí. Srdce nás vede k našim rodičům - jsme totiž jejich součástí, bez které se neobejdou. Jsme s nimi pevně spjati, ale není to jediné pouto, které bychom měli znát. Najde se alespoň jedno další, které člověka drží. Za tímto poutem stojí v životě mladého člověka, jako jsem já, přátelé. Mohu říci, že mám hodně dobrých přátel, a to je dobře. Mám je rád a oni mají rádi mne. To je láska mezi přáteli. Jako taková je jedním z mnoha citů, které můžeme k někomu cítit. Mít rád ale nepřináší jenom samé dobré věci. V tom shluku pocitů se najde i něco špatného. Potom přijde zklamání. Když jde jenom o něco malého - zjistím, že ta, kterou mám rád, neposlouchá stejnou muziku jako já - nemusím z toho být ještě zklamán. A když dojde k tomu, že někdo, kdo mne měl rád, si to teď už nemyslí a přijde říct, že to takhle dál nechce, že si představovala něco jiného, dojde ke zklamání. A pak už člověk nemá pro koho žít. Jak si to představuje? Co si myslí? Když sama neví, tak ať radši nic neříká. A proklínám i sám sebe, když teď vím, jací lidé jsou. Dokáží být stejně nepochopitelní jako já. Dokáží ale zranit, což já nikdy nechtěl. Nevím, každý jsme jiný, z čehož vyplývá nepřeberné množství podob citů, které jsme shrnuli pod název láska, ale nemůžeme být ohleduplnější, abychom tolik lidí nezklamali? Nejsem existencionalista, a tak mi pocity marnosti, které přináší zklamání z mé lásky, nepřipadají malicherné. Chci vyřešit tuto zapeklitou otázku - mít rád? Ale koho? Je to věčné hledání a věčné zklamání? Ne, to si už nemyslím. Nemusí být, jak se říká, každý den posvícení, abych věděl, že někde je ta, která mne má ráda. Doopravdy ráda. Když překonám sám sebe, najdu svou pravou lásku. Musím to udělat, protože jinak zůstanu uzavřen ve své ulitě plné různých citů, které nikdy nebudu moci vyzkoušet. Musím se otevřít, musím říci, co chci, jaký jsem. Setkal jsem se s homosexuály, kteří jsou na tom lépe než já. Otevřeli se světu, řekli pravdu, řekli, jací jsou a co chtějí. A teď jsou šťastni - mají své lásky. Jsou jací jsou a s tím nic nenaděláme. Můžu jim jen tiše závidět a čekat doma na to, že se něco stane. Nebo můžu vyběhnout ven a hledat ji - svou velkou lásku. Introvert, ve znamení panny, intelektuál, bez mužných svalů, nosící brýle, nijak nevynikající - takový bude jen těžko hledat místo, kde by mu pšenka pokvetla. Ale co by to bylo za život bez lásky? Proto se musím překonat. Své zábrany odhodit jako už nepoužitelný krám na smetiště a konečně udělat nějaký čin, který řekne - JSEM TADY A MÁM TĚ RÁD. Nevyznáme se ani sami ve spleti těch citů, které jsou v nás, a chceme pochopit někoho jiného. Ale o to tady jde. Matka mi poradí, jak se mám chovat, co mám dělat. Otec přidá pár užitečných rad a starší brácha mne odveze na „rande“. A druhý den se kamarádi vyptávají, jaké to bylo. Jde to všechno krásně spojit - naše lidské citové vztahy. Všechny se ale nedají vyjádřit obecně. Každý jsme jiný, a proto nemůžeme nikdy říci nic obecného. Můžeme, a to jen s určitou pravděpodobností, shrnout pod jedno označení několik různých podob. Láska a city jsou tím nejsložitějším, co nás v životě potkává. Klidně bych vyměnil pár okamžiků štěstí za nové auto nebo vilu na pobřeží Karibského moře. Jsem tady na tomto světě jen krátce - osmnáct jar - a přesto jsem již tolikrát stačil změnit svůj žebříček hodnot. Hodnoty se na něm přesouvaly jak kuličky na počitadle, ale jediná zůstávala na svém místě. Je to láska - pravá láska - která zůstává u mne na prvním místě. Všichni, které mám rád, jsou mi přednější než cokoliv ostatního a klidně bych pro ně strčil ruku do ohně. Vím totiž, že by mi ji potom pofoukali a zmírnili tak moji bolest. Mohu se spolehnout na city nebo na lásku jako na indikátor opravdového lidství. Všichni, kteří mne mají rádi, jsou pro mne lidmi a nevyměnil bych je za nic na světě.

---