Manéž, šapitó a umělci.

   Psalo se léta páně 1932. V ten ještě lyrický čas vstoupilo na světlo světa děvče. Nebyla to však obyčejná holčička. Patřila do rodu temperamentních artistů. Na místo, kde voda se mění v krev,  úsměv během vteřiny v slzu z bolesti snad i v morku, v kosti. Tam kde klauni si malují cukrové úsměvy.  Místo, kde voní suchá sláma a místo kohoutů probouzí malou vesničku řechtající kůň třeba až z Arábie.

   Dámy a pánové, prozradím Vám, jako dítě “kumstýřů a umělců“ že není líbeznějšího místa než je manéž. Ne cirkus jako takový ale manéž, šapitó, maringotky.  Místo které ovšem klame a za burácivých potlesků lehce utichá silná píle, pot a snaha. Vážené obecenstvo slízne jen smetanu, no prosím. Ba ne, dělám si legraci. Oni tohle milují, tohle je jejich život, jejich scéna.

„Budeme jí říkat Edita, a bude tančit, zpívat, dělat balet. Je nadaná, je úžasná.“

Procestovala svět, poznala společnost zvířat i lidí a hodně zblízka. Zažila věci možné i nemožné. Držela za ruku umírající ženu i dítě, zachránila život chlapci za dob, kdy nad Českou zemí stálo černé mračno nacistických vlků. Neměla strach ze slov ani z činů ale jak už to tak bývá, žádná pohádka není bez „temného“ zla. Za tou hradbou uhlových vlasů a smetanové pleti se skrývala dřina a bolest z odloučení čtyř svých vlastních dětí. Možná to, pro ní bylo stejně tak hořký jako špatně udělaný černý čaj, avšak představení pokračuje dámy a pánové . Na scénu přichází možná odplata z nebes (nebo z pekla)  za neodpuštěnou křivdu kterou v sobě chovali její děti, její ratolest.  Navštívil jí nezvaný host.  Pan Alzheimer. Nebyl zván, a přece se vkradl do bytu tak tiše, že si toho nikdo nevšiml. Jeho kroky byli tak tiché a jeho přítomnost tak nepříjemná.

„Mami, já to teda zkusím. Budeme bydlet spolu.“

Všímala si snad každým dnem, že šediny v jejích dřív tak krásných a pevných vlasech se pomalu zabydlují a líbají, tu starší dámu, do vlasů čím dál rychleji. Musela odejít, utýct. Měla strach a už se bála. Její zesnulý manžel jí ve snech tak často navštěvoval. Křečovitě psala dceři dopis každý druhý den, kde prosila, aby s ní mohla dožít podzim svého života. Tý “malý, velký“ holce a ženě se nechtělo. „Nikdy jsi matku neměla.“ Mluvil na ní její vnitřní hlas. Na paty se mu ale lepil ještě jeden hlas. Taky  vysílá svou reakci. „Ale bylo by fajn jí mít aspoň teď, aspoň na tu chvíli.“ Čím dál tím častěji na “matku“ myslela. „Tak jo, jdeme do toho.“

„Odpouštím Ti.“ Zaznělo možná až moc nahlas do nemocničního ticha. Ta husí kůže ze zelených kachlíku se nedala nikdy pořádně rozehnat.

Začalo to tak divoce, temperamentně, jak už u lidí s touhle krví bývá. Padali slova i věci. Jejich společná symbióza musela projít spoustou zkoušek.

   Dámy a pánové, já Vám teda povím. Jakožto, artistický potomek. Není to med, když tu samou cestu mají tři ženy a každá z nich zastupuje jednu generační skupinu.
   Na jedný straně pubertou proplouvající dítě který neví co se šílenou čarodějkou.  Druhou trápí odchod do přechodu a třetí je hrdá, artistická krev, která je dámou za každý situace.
   Možná to tak chtěl osud, po několika letech sebeodříkávání, smutku ale i radosti a blaha přišel den D.

   Psalo se léta páně 2013 a venku zpívali ptáci a okolo kina randili děti.
  „Každej tam musí.“ Šeptala jí smrt do ucha. Její nejstarší dcera jí naposledy sevře ruku ve svojí dlani, podívá se na ženu, co jí přivedla na svět a odchází s pocitem bolesti ale i odpuštěním nad dávnou křivdou. A ona? Umělkyně a žena co měla život pestřejší, než kdokoliv z nás odešla. Naposledy jí v uších zazněla její vlastně, vymyšlená recitace, naposledy se nadechla v bledých dekách a tehdy vydechla naposledy.

Klaním svůj zrak, skláním hlavu. Před každým kdo prošel pískem arény. Pískem artistické arény.