Neodhalitelní mstitelé

Vážení,

 

autor Makoves zveřejnil povídku "Nepolapitelní". Mám k jejímu literárnímu ztvárnění určité odborné výhrady. Proto zde umisťuji návrh, jak by mohla vypadat lépe.

„Mrskni to tam,“ zařval Lajna na Šráma.

Šrám hodil podpalovač do ohně. Ten[1] přestal skomírat. Naopak osvítil svými plameny potemnělé doupě našich hrdinů[2].  

Kromě dvou už známých vyžilých starců se zaleskly dvě oči špinavého Roma Rampa a jedno oko ledabyle oholeného strejčka Flaškouna.

Následuje vložka o tom, proč přišel Flaškoun o oko. Slouží jenom k tomu, aby měla povídka více řádků a byl za ni větší honorář. V další textu ji budeme označovat pouze jako vložka:

Vždy, když se mu před slepým okem zamihotalo světlo, vzpomněl si, jak k nim do vsi přijeli tatraplánem komisaři a chtěli odvléct otce do jednotného zemědělského družstva. Tehdy čtyřletý Flaškoun se jim postavil s vidlemi, ale komisař mu vypíchl oko propisovačkou.

Chlapi si říkávali „Urvaná trojka“, protože homosexuála Lajnu neuznávali za muže. Dny jejich největší slávy patřily ovšem už minulému století. Tehdy čísla jejich mobilních telefonů hyzdila kdejakou littfassku[3].

Ne snad že by praporčíkům Sboru národní bezpečnosti tuhl úsměv na rtech. Moc dobře víme, že esenbáci se smát neuměli. Ale otravovalo je, když jim pořád volal okresní tajemník strany a ptal se:

„Soudruhu příslušníku, když už ty teplouše chytíte?“

Jejich vůdcem býval Šrám. Pak ale jednou zašel do městečka k zubaři a navždy se tím před kamarády zesměšnil. Ti raději trpěli zánětem dásní, než aby se nechali ošetřit[4]. Pokoušel se různými volebními triky o návrat do funkce jednatele „Urvané trojky“, ale nepomohl mu ani fakt, že mu Rom Rampo záměrně zůsobil jizvu táhnoucí se od pravého oka přes tvář až na bradu a odtud přes krk a klíční kost pod paží na záda a dále klesajícím způsobem ...

Vložka: Brada bývala pod jizvou zarostlá strništěm, protože se většinou neměli kde a čím holit.

Šrámovi nakonec nepomohlo k vůdcovství ani to, že dovedl své dva metry výšky a 120 kilogramů váhy použít jako ničivou zbraň. To Lajna uměl svých 43 kilogramů a 153 centimetrů výšky použít mnohem zajímavěji a k čemu to bylo dobré, že?

Jakmile kluci přestali přepadávat trafiky, krást bétéčka nebo nedostatkové výtisky Čtyřlístků, Veřejná bezpečnost na ně zapomněla. Už se ani nevyplatilo udržovat kvůli nim na Šibeničním vrchu v provozu gilotinu. Ta zrezivěla a spadla.

Jenom v samizdatu se šířily mezi malými chlapci příběhy o jejich odvážných kouscích.

Vložka:

Rom Rampo ohně zívl: „Už to spolu táhnem hezkejch pár let, co, chlapi?“

„To jo,“ doplnil ho Šrám.

„Řekl bych tak 43,“ vypočítal rychle Flaškoun.

„Na jaře to už bude 44,“ upřesnil Lajna.

 „A hezkejch pár let chcípeme a touláme se krajem, jako hladový kojoti,“ reagoval Šrám.

Flaškoun si ho změřil přísným pohledem[5]: „Něco ti vadí?“ zpražil ho.

„Ne. Tobě?“

„Taky ne. A co tobě, Lajno?“

„Mně taky ne, ale pojďme se ještě naposledy připomenout, než se odstěhujeme do penzionu pro seniory“.

„Tobě nestačí důchod?“

„Mám nevyléčitelnou rakovinu prostaty. Raději zemřu v dešti kulek než v náručí zdravotní sestry,“ vysvětlil Lajna.

Vložka „Ty by bylo něco!“ chytil se myšlenky Rampo,“ dát vo sobě vědět. Naposled v tom všivým životě udělat nějakou velkou věc.“

„To jo.“

„Taky si myslím.“

„Máš na mysli kamión?“ zvedl se ze země dosud mlčící Flaškoun.

„Ne, von myslí GE Money v Horním Benešově,“ ožil Jim Burton a plivl ožužlané stéblo trávy vedle ohniště.

Nastalo hrobové ticho trvající několik vteřin. A po něm zaznělo trojnásobné[6]: „Jo.“

Tu noc všichni usnuli. To nebývalo v noci ani u „Urvané trojky“ nic divného. Tentokrát však ještě pečlivě a náročně naplánovali akci. Tato intelektuální činnost je vyčerpala natolik, že usnuli spánkem spravedlivých, i když jimi nebyli. Protože tak tvrdě spali, nevšimli si, že jeden[7] z nich potají odjel do městečka.

Ráno byl budíček. Slunce ještě nevyšlo, ale dalo se očekávat, že vyjde. Zatím ještě nikdy neudělalo výjimku. Protože po budíčku byli všichni tři vzhůru, zaujalo Flaškouna, že se Lajna odněkud vrací. I položil mu otázku:

 „Kdes byl?“

„Vobhlídnout koně. V noci se mně zdálo, že sou nějak neklidný,“ odpověděl pohotově Lajna. Odpověděl tak přesvědčivě, že si Flaškoun ani neuvědomil, že jim koně dávno odebrala veterinární správa. Nasedli na quaty, u nejbližší Shellky doplnili pohonné hmoty a maziva a brzy se před nimi ukázaly kostelní věže H. B..  

Jako každé ráno se město probouzelo do nového dne. Ještě nikdy se nestalo, že by se probudilo do starého dne. Naši hrdinové tedy standardnímu probouzení nevěnovali žádnou mimořádnou pozornost, zaparkovali na modré zóně a bezprostředně poté vstoupili s kulichy hluboko staženými přes ksichty do pobočky GE Money.

V pobočce se nenacházel žádný člověk. Nedávno ji totiž přestěhovali do nákupní zóny. Nezbylo tedy než se přesunout. Nákupní zóna se otevírala až v 09,00. Nicméně vchod byl otevřený. Uklízečka zrovna umývala okno.

„Kampak, kampak?“ zkřížila jim cestu smetákem.

Neminulo ani pět sekund a na černo pracující uklízečka  ležela vedle svého kbelíku v tratolišti (vlastní) krve.

V pobočce GE Money se nacházeli tři lidé. Dva mladíci, podle vizáže cikáni, a úředníček.

Velké zrcadlo nad přepážkou bylo připevněno tak ledabyle, že spadlo, sotva Šrám spustil:

„Tohle je přepadení! Lehněte si!“

Lajna podával přes přepážku úředníčkovi pytel z hrubé konopné příze se slovy: „Ty si nelehej, ale dej sem prachy!“

„My tady žádnou hotovost nemáme. Vedle je bankomat.“

Zvenku se ozval hlas:

„Vzdejte se, jste obklíčeni,“ vykřikoval jediný strážník městské policie Máčel. Všichni ostatní byli předcházejícího dne pro nedostatek financí propuštěni.

„Prostřílíme se,“ navrhoval Rampo, protože byl v podmínce. Ani ostatní nevěřili, že by je čekal spravedlivý soud, tak souhlasili. Sesypala se na ně sprška kulek. Zachovali klid a počítali. Sotva strážník vystřílel zásobník, počkali, až znovu nabije. Poté Flaškoun vykoukl a strhl strážníka k tomu, aby vystřílel zásobník podruhé. Tím si strážník vyčerpal všech 12 nábojů a naši hrdinové mohli vyjít ven a rozutéci se do bezpečí pralesa.

Nikdo je nepronásledoval, protože policie musela šetřit benzínem. Přesto prchali celý den a utábořili se na bezpečném místě v sousedním okrese.

Vložka: Upocení a zemdlení to, ale nakonec to dokázali. Obrovského Šráma museli podpírat dva. Z jedné strany Lajna a z druhé Rampo.

Položili ho opatrně na rozloženou deku. Tam si konečně mohl vydechnout. Zranění[8] nebylo tak vážné, jak se zpočátku zdálo, ale vzalo mu hodně sil.

„Nikdo za náma nejede,“ všiml si po 48 hodinách úprku Flaškoun.

„Máš pravdu,“ přitakal mu Rampo. Čtyřicetikilový Lajna podpírající stočtyřicetikilového Šráma jen hekl na znamení souhlasu.  

 „Co je na tom divnýho,“ mávl dlaní Šrám,“ dostal co proto.“

„Hmm,“ zavrčel Lajna a lehl si.

„Je dobře, že za náma nikdo nevyjel,“ souhlasil Flaškoun,“ale stejně bych držel hlídky.“

„Fajn, máš první,“ Rampo se otočil, přetáhl si deku přes hlavu a víc neřekl.

Měsíc svítil z jasné oblohy. Šrám spokojeně chrápal a Lajna kouřil.

Noc se tvářila vlídně. Klidný vánek si pohrával s Flaškounovými šedinami, když se tento krčil za skálou. Připravený s nabitou puškou[9] nemohl vidět postavu městského strážníka Máčela. Uniforma městské policie byla totiž černější než bezměsíčná noc. Jen na prsou se Máčelovi leskla pěticípá hvězda obklopená srpem a kladívkem. Byl to komunistický šerif.

Objevil se tady, protože je sledoval. Vlastnil mladý, ani ne třicetiletý, zrak, který nic nepřehlédl. Jediný syn barové tanečnice. Coura Máčelová jí říkali[10], ačkoli každičký večer uléhala ve své posteli.

Flaškoun si Máčela všiml teprve, když mu šerif vyrval medvědobijku z pravice a odhodil ji dolů do propasti.

„To jsem já,“ upozornil nahluchlého starého zločince.

„Klaplo to,“ oddechl si Flaškoun. Nevšiml si, že mu Šrám v tu chvíli míří na levý ušní boltec:

„Nechcete mi to vysvětlit, Flaškoune? Zradil jsi nás?“

 „Zastřelíš mě?“

„Tak dost! Ještě sem tady já,“ přerušil začínající souboj Máčel a tasil kolt. Šrámovy reflexy reagovaly okamžitě. Stočil hlaveň směrem k Máčelovi. Objevil se plamínek a neuplynula nijak dlouhá doba a vylétla střela. Vzápětí vylétla další. Včely vyrazily po svých trajektoriích. Flaškoun skočil před šerifa a nastavil svou hruď. Ta druhá (ne hruď, ale kulka) okusila maso Šráma.

Z křoviska vyskočil Rampo, namířil, ale zapomněl odjistit. Toho využil Máčel a zastřelil ho. Rána odhodila Rampa zpátky do křoví, kde zůstal nehybně ležet.

I Lajna se konečně vzbudil, ale stále ještě slabý mohl jen sledoval tu spoušť. Tři mrtvoly (Rampo, Šrám a Flaškoun). Kouř vycházející z šerifova koltu nemohl vidět, protože byla tma. Máčel se sklonil nad Šrámem. Naklonil se, aby slyšel jeho hlas. „Vyprávěj o mě vnoučatům[11], ale jen to dobrý,“ sýpal Šrám.

Potom se Máčel obrátil na jediného, kdo přežil:

„Za 50% ti dosvědčím, že jsi v tom nevinně. GE Money ti musí nahradit újmu na zdraví za otravu krve, kterou sis způsobil na jejich nepředpisovém prahu.“

„Ale to byl přece Šrám!“

Máčel k němu přistoupil a beze slova mu nařízl nohu chirurgickým nožíkem. Pak sestoupil dolů ze skaliska a odjel klikatou, prašnou cestu zpátky do města.

---