Uprostřed

„Píp, píp.“ Je to věc, tyhle čipy. Stačí zmáčknout a auto se samo otevře. Po druhém zmáčknutí nadskočí víko kufru a já do něho pohodlně uložím tašku, zaklapnu ho. Sednu za volant, srovnám zrcátko a startuji. Ještě mě systém upozorní, že se mám připásat. Učiním tak a mohu jet.

Skvělé, za pár minut už se motám v provozu. Nadávám na všechny ty blbce, co neumí jezdit, na bábu, co se přes přechod courá jako na pohřbu. A to jsem si říkal, že už chodcům přednost dávat nebudu.

Za městem je to jiné. Z padesátky zvyšuji rychlost na sto a řítím se domů. Potkávám traktory svážející slámu, ale naštěstí v protisměru. Přede mnou je jen červená dodávka a ta jede docela slušně.

Dodávka vybočuje. Levý blinkr, pak hned pravý, objevuje se pomalu jedoucí cyklista. Starší muž, prostovlasý, bez přilby. Funí do kopce a ač není žádné vedro, potí se. Předjíždím ho také.

Dodávka si tvoří přede mnou náskok. Nesnažím se jí dohnat. Ať si jede. Zvolňuji na osmdesát a možná i to mi dovoluje zastavit bezpečně u krajnice, po objetí bílého balíčku ležícího na dělící čáře silnice.

Všichni se ho snaží minout, daří se jim to, ale mě ten balíček zajímá. Zdá se mi, že se hýbe. Jistě nejspíš se do něho opírá vítr, který dnes fouká obzvlášť silně, ale přesto vystupuji z auta a jdu do středu silnice.

Rozhlížím se, sem tam mě někdo mine. Klepe si na čelo, že jsem asi magor nebo co, ale já jdu dál. Čím víc se záhadnému balíčku přibližuji, tím větší mám pocit, že to nebyl zrovna dobrý nápad. Už stojím na dva kroky od balíčku. Je to nějaký kus plátna. No jasně, někdo tím měl něco obaleného na vozíku a ztratil ho. Kvůli tomu já tady riskantně šaškuji ve vozovce.

Čekám až projede vínový offroad a hodlám se vrátit. Ale ne, přece to teď nevzdám. Otáčím se k tomu kusu hadru a než udělám krok, slyším troubení. Řidič offroadu jede přímo na mě. Brzdí. Jsem vyděšený k smrti, ale nemůžu se pohnout. Řidič to strhává. Prosviští těsně vedle místa kde stojím a jede dál. Což mi vůbec nevadí. Také by klidně mohl vystoupit a dát mi přes držku.

Obracím pohled zpátky k balíčku a už mě znovu zajímá. Offroad se totiž přehnal přímo přes něj. Plátno změnilo barvu i tvar. Jdu až k tomu. Znechutí se to snažím rozbalit.

Hnus, tak na tohle fakt nemám.

Uvnitř jsou asi dvě nebo tři štěňata, opravdu si nejsem jistý. Možná jen tím, že to nejspíš nebyla žádná z uznaných ras, jen nějaká pouliční směs. Nechávám balíček balíčkem a utíkám k autu kde zvracím. Mám ještě nutkání se ohlédnou, ale neudělám to. Sedám do auta, poslechnu systém, co mě upozorňuje na pás a jedu, co nejrychleji pryč odtud. Něco tak neskutečně hovadského jsem ještě neviděl.

Druhý den ráno je ta obludnost pryč. Všechno kdosi pečlivě odstranil, tak jen skvrna na asfaltu dokazuje neskutečnou bezcitnost lidí.